ECLI:CZ:NS:2009:5.TDO.1369.2009.1
sp. zn. 5 Tdo 1369/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince 2009 o dovolání, které podal obviněný W. W. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 7 To 64/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 17/2008, takto:
Z podnětu dovolání obviněného W. W. se podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 7 To 64/2009, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2008, sp. zn. 12 T 17/2008.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný W. W. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2008, sp. zn. 12 T 17/2008, uznán vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku soudu prvního stupně.
Za to byl obviněný W. W. odsouzen podle §125 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu právnických osob na dobu 2 roků.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný W. W. odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 7 To 64/2009, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný W. W. dne 17. 7. 2009 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle názoru obviněného se odvolací soud nevypořádal s novou skutečností, kterou obviněný uvedl ve svém odvolání a která spočívala v tom, že dnem 31. 3. 2001 zanikla jeho funkce předsedy představenstva obchodní společnosti A. h., a. s. Jak dále obviněný zdůraznil, jako akcionáři jmenované obchodní společnosti mu od okamžiku zániku funkce statutárního orgánu neukládal žádný právní předpis povinnost podat návrh příslušnému rejstříkovému soudu. Odvolací soud se však touto okolností nezabýval a z provedeného dokazování podle obviněného vyplývá, že nejednal úmyslně. Obviněný navíc považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje řádné odůvodnění.
Závěrem podaného dovolání obviněný W. W. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 7 To 64/2009, a aby přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k podanému dovolání obviněného W. W. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný již ve svém odvolání upozorňoval na svou funkci ve statutárním orgánu jiné právnické osoby (tedy obchodní společnosti A., s. r. o.), přičemž jeho námitky týkající se zániku funkce předsedy představenstva v obchodní společnosti A. h., a. s., je nutno považovat za částečně důvodné. Jak totiž státní zástupce v této souvislosti poznamenává, v době před spácháním posuzovaného trestného činu platil zákon č. 501/2001 Sb., kterým bylo v ustanovení čl. I pod bodem 17. s účinností od 31. 12. 2001 vloženo do obchodního zákoníku ustanovení §31a odst. 6, přičemž týž zákon rovněž obsahoval přechodné ustanovení v čl. II pod bodem 13., podle něhož osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona nesplňovaly podmínky pro výkon funkce podle čl. I bodu 17. téhož zákona, musí být potvrzeny ve funkci podle §31a odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“) do 8 měsíců ode dne účinnosti citovaného zákona, jinak jejich funkce zaniká. S ohledem na zmíněná ustanovení tak nelze podle názoru státního zástupce jednoznačně konstatovat, že na jaře roku 2004, kdy mělo dojít ke spáchání posuzovaného trestného činu, byl obviněný stále předsedou představenstva obchodní společnosti A. h., a. s. Proto není možné vyloučit, že v důsledku nezpůsobilosti obviněného podle §31a obch. zák. ve znění účinném od 31. 12. 2001 u něho došlo již v průběhu roku 2002 ze zákona k zániku výkonu uvedené funkce. Podle přesvědčení státního zástupce tedy v takovém případě by obviněný nebyl osobou povinnou na podkladě zákona nebo smlouvy k podání návrhu na zápis zákonem stanovených údajů do obchodního rejstříku. Jestliže za popsaného stavu není zřejmé, zda obviněný vůbec mohl být subjektem stíhaného trestného činu, je zatím předčasné zabývat se jeho námitkami vytýkajícími nesprávné posouzení úmyslného zavinění.
Státní zástupce proto závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 7 To 64/2009, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný W. W. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný W. W. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. řádu, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Protože dovolací námitky obviněného W. W. zčásti odpovídají dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v §265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i řízení předcházející tomuto rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je částečně důvodné.
Nejvyšší soud především považuje za nutné zdůraznit, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný W. W. ve svém dovolání, je naplněn tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Citovaný dovolací důvod tudíž může být naplněn jen právní (nikoli skutkovou) vadou, a to takovou, která má hmotně právní (nikoli procesní) charakter. Tomuto dovolacímu důvodu (ani žádnému z ostatních dovolacích důvodů podle §265b tr. řádu) však neodpovídají především ty námitky obviněného W. W., jimiž zpochybňuje skutková zjištění a správnost provedeného dokazování, zejména pokud své výhrady zaměřil i proti rozsahu dokazování ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 alinea 3 tr. zák.
Ostatní dovolací námitky obviněného W. W. ovšem už Nejvyšší soud shledal důvodnými. Takovou je zejména námitka obviněného, kterou zpochybňuje správnost posouzení okolnosti namítané již v jeho odvolání (viz č. l. 244 trestního spisu) a spočívající v neexistenci povinnosti obviněného podat příslušnému rejstříkovému soudu návrh na zápis změny, resp. zániku sídla obchodní společnosti A. h., a. s. Jak totiž v této souvislosti obviněný zdůraznil, dnem 31. 3. 2001 došlo ve smyslu §31a obch. zák. (ve znění účinném od 31. 12. 2001) k zániku jeho funkce předsedy představenstva jmenované obchodní společnosti, takže od uvedeného okamžiku nebyl ani povinen podat návrh na zápis zmíněné skutečnosti příslušnému rejstříkovému soudu.
K uvedeným námitkám obviněného W. W. Nejvyšší soud připomíná, že podle §31a odst. 1 obch. zák. ve znění účinném i v době spáchání posuzovaného skutku (nyní se jedná o ustanovení §38l odst. 1 obch. zák.) nemohl být statutárním orgánem, členem statutárního nebo jiného orgánu právnické osoby, která je podnikatelem, ten, kdo vykonával kteroukoli ze srovnatelných funkcí v právnické osobě, na jejíž majetek byl prohlášen konkurs. Totéž platilo i v případě, byl li návrh na prohlášení konkursu podaný proti takové právnické osobě zamítnut pro nedostatek majetku. Jak přitom vyplývá z logického a teleologického výkladu shora citovaného ustanovení, zákaz výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby se vztahoval zejména na situace, kdy konkrétní fyzická osoba již předtím vykonávala určitou funkci v jiné právnické osobě, která je (nebo byla) podnikatelem, a současně v době výkonu této funkce došlo k prohlášení konkursu na majetek takové právnické osoby nebo k zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu z důvodu nedostatku majetku. Zmíněná překážka výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby – podnikatele měla v podstatě zabránit tomu, aby osoba, která se podílela na úpadkovém stavu dotyčného podnikatele, v budoucnu opětovně zastávala stejnou funkci v téže nebo v jiné obchodní společnosti či jiné právnické osobě. Popsané omezení ve výkonu funkce ve statutárním nebo jiném orgánu právnické osoby zavedla do obchodního zákoníku nejdříve jeho novela provedená zákonem č. 105/2000 Sb. s účinností od 1. 5. 2000 a poté ho v pozměněné podobě formulovaly novely provedené zejména zákony č. 501/2001 Sb. (s účinností od 31. 12. 2001), č. 88/2003 Sb. (s účinností od 1. 4. 2003) a č. 216/2005 Sb. (s účinností od 1. 7. 2005).
Ustanovení §31a odst. 6 obch. zák. v tehdy účinném znění (nyní jde o ustanovení §38l odst. 6 obch. zák.), na které obviněný W. W. výslovně poukazuje ve svém dovolání, pak dopadalo na případy, kdy určitá fyzická osoba již působila jako statutární orgán nebo jeho člen či jiný orgán v podnikající právnické osobě, ačkoli u této fyzické osoby vznikla překážka výkonu uvedené funkce. Z citovaného ustanovení přitom vyplývalo, že příslušný orgán [v případě akciové společnosti jím je ve smyslu §187 písm. d) obch. zák. valná hromada, nerozhoduje-li podle §194 odst. 1 obch. zák. dozorčí rada], jakmile se dozvěděl o zmíněné překážce výkonu funkce statutárního orgánu jeho člena či jiného orgánu, musel přikročit k odvolání anebo k potvrzení volby či jmenování konkrétní fyzické osoby do této funkce. Teprve v případě, když příslušný orgán právnické osoby nepotvrdil volbu nebo jmenování takové fyzické osoby do funkce statutárního orgánu, jeho člena nebo jiného orgánu do tří měsíců ode dne, kdy nastala skutečnost spočívající v existenci uvedené překážky, výkon funkce zastávané onou fyzickou osobou zanikl posledním dnem této lhůty. Na posuzovanou věc ovšem dopadalo i ustanovení čl. II bod 3. zákona č. 501/2001 Sb., kterým se mimo jiné měnil zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a který nabyl účinnosti dnem 31. 12. 2001. Podle tohoto přechodného ustanovení osoby, které ke dni účinnosti citovaného zákona nesplňovaly podmínky pro výkon funkce podle čl. I bodu 17. téhož zákona, musely být potvrzeny ve funkci podle §31a odst. 6 obch. zák. do osmi měsíců ode dne účinnosti zákona č. 501/2001 Sb., jinak jejich funkce zanikla. Posledně zmíněný zákon sice byl s účinností od dne 1. 4. 2003 zrušen nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 2. 10. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 5/02, vyhlášeným pod č. 476/2002 Sb., nicméně uvedená skutečnost nezměnila nic na tom, že do nabytí účinnosti tohoto nálezu bylo třeba postupovat podle tehdy platných právních předpisů. Proto pokud příslušný orgán právnické osoby – podnikatele nepotvrdil ve stanovené funkci fyzickou osobu, u níž existovala překážka výkonu funkce statutárního orgánu nebo jiné srovnatelné funkce podle §31a odst. 1 obch. zák. v době účinnosti zákona č. 501/2001 Sb., nastala fikce zániku této funkce bez ohledu na pozdější změnu právní úpravy, k níž došlo zejména označeným nálezem Ústavního soudu.
Pro úplnost lze zdůraznit, že jakkoliv již posledně citovaný zákon není součástí platného právního řádu, v době, kdy tento zákon platil, byli všichni jeho adresáti povinni postupovat podle něj (přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 341/02, uveřejněný pod č. 143 ve svazku 31 Sbírky nálezů a rozhodnutí Ústavního soudu). Navíc, i když byl zákon č. 501/2001 Sb. zrušen nálezem Ústavního soudu, stalo se tak nikoli pro rozpor jeho obsahu s ústavním pořádkem, ale z důvodu určitých „procedurálních“ nedostatků při jeho přijímání, přičemž ustanovení §31a obch. zák. původně zavedené takto zrušeným zákonem bylo v nezměněné podobě opětovně zakotveno do právního řádu s účinností od 1. 4. 2003 ustanovením čl. I bodu 17. zákona č. 88/2003 Sb., kterým se mimo jiné mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Po novele obchodního zákoníku provedené zákonem č. 216/2005 Sb. s účinností od 1. 7. 2005 jde nyní o obsahově shodné ustanovení §38l obch. zák.
Dosavadní skutková zjištění v posuzované trestní věci přitom podle názoru Nejvyššího soudu neposkytují dostatečný podklad pro závěr, zda příslušný orgán (tj. valná hromada, resp. dozorčí rada) obchodní společnosti A. h., a. s., v které obviněný W. W. vykonával funkci předsedy představenstva, postupoval v souladu s ustanovením §31a odst. 6 obch. zák. ve znění zákona č. 501/2001 Sb. (resp. ještě předtím ve znění zákonů č. 105/2000 Sb. a č. 370/2000 Sb.), anebo zda obviněnému zanikla tato funkce přímo ze zákona uplynutím osmi měsíců ode dne účinnosti zákona č. 501/2001 Sb., jak vyplývá z jeho přechodného ustanovení čl. I bodu 17. Obviněný totiž v inkriminovaném období roku 2004 působil zároveň jako jednatel obchodní společnosti „A.“ společnost s ručením omezeným, na jejíž majetek byl rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 14. 4. 1997, sp. zn. 32 K 285/95, prohlášen konkurs a byl ustaven správce konkursní podstaty s tím, že účinky prohlášení konkursu nastaly vyvěšením usnesení na úřední desce soudu dnem 14. 4. 1997. Vzhledem k tomu, že obviněný v době, kdy se měl dopustit posuzovaného trestného činu, vykonával funkci předsedy představenstva dalšího podnikatelského subjektu (tedy obchodní společnosti A. h., a. s.), přičemž do této funkce byl zvolen dne 18. 7. 1996, existovala u něho ode dne nabytí účinnosti zákona č. 501/2001 Sb. (tedy od 31. 12. 2001) překážka výkonu funkce ve smyslu §31a odst. 6 obch. zák. ve znění uvedeného zákona. Taková překážka mohla nastat dokonce již od účinnosti zákona č. 105/2000 Sb. (tj. od 1. 5. 2000) a zákona č. 370/2000 Sb. (tj. od 1. 1. 2001), a to podle §31a odst. 3 obch. zák. ve znění citovaných zákonů. Proto obviněný nemohl nadále vykonávat funkci předsedy představenstva obchodní společnosti A. h., a. s., bez toho, aby ho v této funkci potvrdil příslušný orgán jmenované obchodní společnosti, tj. její valná hromada (nebo v případech podle §194 odst. 1 obch. zák. dozorčí rada).
Zatím tudíž nelze konstatovat, že obviněný W. W. měl povinnost bez zbytečného odkladu podat návrh na zápis zákonem stanoveného údaje, který zde spočíval v zániku sídla obchodní společnosti A. h., a. s., do obchodního rejstříku, a že tuto povinnost nesplnil, neboť soudy nižších stupňů si neopatřily potřebná skutková zjištění k posouzení existence uvedené povinnosti. Z dosavadních skutkových zjištění pak není ani zřejmé, zda obviněnému ukládala uvedenou povinnost jen příslušná zákonná úprava nebo (též) konkrétní smlouva. Tou by mohla být i mandátní smlouva podle §566 a násl. obch. zák., neboť povinnost stávajícího nebo bývalého člena statutárního orgánu obchodní společnosti spočívající v podání návrhu na změnu údajů v obchodním rejstříku lze dovodit z obecné povinnosti mandatáře zařídit určitou obchodní záležitost uskutečněním tzv. jiné činnosti ve smyslu §566 odst. 1 obch. zák. Přitom podle §66 odst. 2 obch. zák. se vztah mezi obchodní společností a osobou, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu společnosti, při zařizování záležitostí společnosti řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě.
S ohledem na shora vyslovené argumenty pak prozatím není možné učinit ani závěr o tom, zda obviněný W. W. omezil právo obchodní společnosti M. C., s. r. o., jako věřitele vymáhat pohledávku vůči obchodní společnosti A. h., a. s., jako dlužníkovi, a to zasíláním výzev k úhradě na neplatnou adresu jejího sídla. Jak totiž vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 50/2006 Sb. rozh. tr.), trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 alinea 3 tr. zák. sice lze spáchat i tím, že pachatel nepodal návrh na zápis zákonem stanoveného údaje do obchodního rejstříku, ač tak byl povinen učinit za obchodní společnost (např. jako její statutární orgán), pokud tím ohrozí nebo omezí na právech věřitele této obchodní společnosti. Právo věřitele na to, aby dosáhl uspokojení své splatné pohledávky, však může být takto ohroženo, např. když věřitel skutečně vymáhá plnění z této pohledávky v exekučním řízení. K trestní odpovědnosti za uvedený trestný čin ovšem nepostačuje, jestliže pachatel sice nepodal obchodnímu rejstříku návrh na zápis změny sídla obchodní společnosti, za kterou vystupoval např. jako statutární orgán, pokud takové jednání nemělo vliv na postup jejích věřitelů při vymáhání pohledávek vůči této obchodní společnosti. K tomu, aby věřitel dosáhl uspokojení své pohledávky vůči obchodní společnosti jako dlužníkovi, totiž není vždy nezbytný soulad údaje o jejím skutečném sídle s údajem o sídle zapsaným v obchodním rejstříku.
Jak přitom vyplývá z rozhodných skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný W. W. v blíže nezjištěném období na jaře roku 2004 jako předseda představenstva obchodní společnosti A. h., a. s., nepodal bez zbytečného odkladu Krajskému soudu v Brně návrh na zápis skutečnosti stanovené obchodním zákoníkem – zániku sídla uvedené společnosti – do obchodního rejstříku, přestože mu to zákon ukládal a ačkoli sídlo obchodní společnosti A. h., a. s., na adrese J., B., zaniklo, na jaře roku 2004 bylo v souvislosti s vypovězením nájemní smlouvy vyklizeno a nebylo přestěhováno na žádnou jinou adresu. Tím měl obviněný omezit na právech obchodní společnost M. C., s. r. o, protože došlo ke ztížení vymáhání její pohledávky vůči obchodní společnosti A. H., a. s., jako dlužníkovi, kterou měla na podkladě rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2004, sp. zn. 15 Cm 196/2002, když při neexistenci sídla obchodní společnosti A. h., a. s., a z toho vyplývající její „nekontaktnosti“ nemohl věřitel vymáhat dlužnou částku formou písemných výzev adresovaných na neplatnou adresu sídla dlužníka či případnou pozdější exekucí movitých věcí. Z trestního spisu v posuzované věci ani z úplného výpisu z obchodního rejstříku přitom nevyplývá, že by snad ve vztahu k majetku obchodní společnosti A. h., a. s., byla nařízena nějaká exekuce nebo soudní výkon rozhodnutí. S ohledem na uvedenou skutečnost tedy nelze spolehlivě posoudit, který způsob výkonu rozhodnutí či exekuce by soudní vykonavatel nebo exekutor zvolil a zda by byl tento způsob vymáhání pohledávky znemožněn toliko nesouladem mezi faktickým sídlem (resp. jeho neexistencí) povinné obchodní společnosti a jejím sídlem zapsaným v obchodním rejstříku. Podle názoru Nejvyššího soud totiž úspěšnost vymáhání pohledávky dotčené obchodní společnosti M. C., s. r. o, nezávisela jen na souladu zmíněného údaje v obchodním rejstříku se skutečností.
Proto soud, jemuž byla věc obviněného W. W. tímto usnesením Nejvyššího soudu přikázána k novému projednání a rozhodnutí, musí pečlivě posoudit a odůvodnit, jestli i v případě, kdyby obviněný měl skutečně povinnost podat návrh na zápis zániku sídla obchodní společnosti A. h., a. s., a přesto tak neučinil, byla tímto jednáním ohrožena nebo omezena práva konkrétních věřitelů na vymáhání jejich pohledávek.
Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 alinea 3 tr. zák., jejíž naplnění obviněný W. W. rovněž zpochybnil, nemohl se jí Nejvyšší soud zabývat, protože by to bylo předčasné za situace, kdy není zcela zřejmé, zda obviněný měl skutečně povinnost podat návrh na zápis změn příslušnému rejstříkovému soudu a jestli jejím nesplněním ohrozil nebo omezil na právech jiného, a zda tedy naplnil všechny znaky objektivní stránky zmíněné skutkové podstaty. Kdyby tomu tak bylo, musely by soudy obou stupňů učinit jednoznačný závěr, že obviněný věděl o své povinnosti podat příslušný návrh a současně že byl alespoň srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.] s následkem spočívajícím v omezení práva dotčeného věřitele na uspokojení jeho pohledávky v důsledku nesplnění označené povinnosti.
Obviněný W. W. dále uplatnil ve svém dovolání důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného W. W. však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný W. W. pak shledával v předcházejícím řízení existenci dovolacího důvodu obsaženého v již zmíněném ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto důvodu se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a shledal opodstatněným tvrzení obviněného o jeho naplnění, pokud jde o určení jeho povinnosti podat příslušnému rejstříkovému soudu návrh na zápis zániku sídla obchodní společnosti A. h., a. s., a ohrožení nebo omezení jiného na právech.
Na podkladě podaného dovolání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů se ve věci obviněného W. W. nezabývaly právním posouzením skutku, jehož spáchání bylo obviněnému kladeno za vinu, ze všech zmíněných hledisek, takže byl naplněn jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Po zjištění, že dovolání obviněného je v uvedených směrech opodstatněné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil jednak napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 7 To 64/2009, a jednak jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2008, sp. zn. 12 T 17/2008, a to včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí, která zrušením pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Brně, aby trestní věc obviněného W. W. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Městský soud v Brně tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná věc obviněného W. W. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom soud prvního stupně především náležitě posoudí a vyjádří, zda měl obviněný v inkriminované době skutečně zákonem nebo smlouvou uloženou povinnost podat návrh na zápis zániku sídla obchodní společnosti A. h., a. s., do obchodního rejstříku a zda jejím nesplněním ohrozil nebo omezil na právech jiného, popřípadě koho a na jakých právech. Jestliže tomu tak bude, soud musí v popisu skutku výstižně vyjádřit i takové skutkové okolnosti, které svědčí o úmyslném zavinění obviněného. Za účelem opětovného posouzení zmíněných otázek může soud prvního stupně podle potřeby doplnit dokazování a na jeho podkladě upřesnit dosavadní skutková zjištění. Zejména si pak musí opatřit důkazy o tom, zda obviněný byl ze své funkce předsedy představenstva obchodní společnosti A. h., a. s., odvolán nebo mu tato funkce zanikla ze zákona, anebo zda naopak příslušný orgán zákonem předvídaným způsobem (viz §31a odst. 6 obch. zák. ve znění zákona č. 501/2001 Sb.) potvrdil jeho volbu. Poté soud učiní a náležitě odůvodní závěr, zda se obviněný dopustil posuzovaným skutkem trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 alinea 3 tr. zák. nebo jiného trestného činu, popřípadě žádného trestného činu.
Uzná-li Městský soud v Brně obviněného W. W. vinným zmíněným trestným činem, neopomene v rámci opětovného právního posouzení skutku v právní větě odstranit další nepřesnost, které se dopustil ve svém předchozím rozsudku a která zde spočívá v uvedení obou alternativ jednání obviněného a jeho následků, podle nichž měl obviněný ohrozit nebo omezit jiného na právech a zároveň nesplnil svou povinnost podle zákona nebo smlouvy. V tomto směru tedy soud prvního stupně uvede konkrétní alternativu jednání a jeho následku, tedy zda obviněný ohrozil nebo omezil jiného na právech a zda byl povinen podat návrh na zápis zákonem stanoveného údaje do obchodního rejstříku podle zákona nebo podle smlouvy, případně podle obou posledně uvedených alternativ.
Podle §265s odst. 1 tr. řádu jsou soudy nižších stupňů v dalším řízení vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a podle §265s odst. 2 tr. řádu jsou povinny respektovat zákaz reformationis in peius. Ve smyslu §2 odst. 1 trestního zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb. ve znění zákona č. 306/2009 Sb.), který nabývá účinnosti dnem 1. 1. 2010, pak soud, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, posoudí trestnost činu především podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posoudí jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.
Protože vady napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházejícího zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného W. W. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 9. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y