ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.352.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 352/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2009 dovolání, které podal obviněný L. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. 3 To 364/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 231/2007, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného L. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 31. 3. 2008, sp. zn. 17 T 231/2007, byl obviněný L. V. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému A. D. V. M. s. r. o., škodu ve výši 635.600,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. 3 To 364/2008, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním, které bylo dne 21. 11. 2008 podáno u Okresního soudu ve Znojmě, a to ve znění jeho doplnění ze dne 16. 12. 2008, jež bylo soudu prvního stupně doručeno dne 9. 1. 2009. Mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V podání obviněný shrnul dosavadní průběh řízení. Konstatoval, že již v rámci odvolání namítal, že okresní soud postupoval při hodnocení provedených důkazů nesprávně a nedokázal se řádně vypořádat se skutečností, jakým způsobem mohlo dojít k přepisu vozidla, když poškozená společnost musela o prodeji vědět. Podotkl, že k tomu, aby dostala od výrobce vozidla velký technický průkaz, musela nejprve výrobci zaplatit. Obviněný proto nemohl předpokládat, že by poškozená společnost nepřišla na to, že jí chybí peníze od zákazníka za automobil, který sama zaplatila. Na konci každého roku probíhala podrobná inventura, při které se nic nezjistilo. S tímto faktem se však prvostupňový soud v odůvodnění rozsudku nevypořádal. Rovněž neprovedl obhajobou navrhované důkazy, což v rozsudku řádně nezdůvodnil. K inventurám, které probíhaly na konci každého roku, obviněný uvedl, že veškerá vozidla se kontrolovala nejen podle typu, výbavy a barvy, ale především podle VIN kódu, který slouží i pro Registr vozidel a Policii ČR jako identifikační známka vozu. Ten je u každého vozidla jedinečný a nelze ho zaměnit. VIN kód byl vždy kontrolován při všech inventurách a je vyloučeno, aby došlo k záměně vozidla za jiné. Inventury provádělo vždy více osob; soud však tyto inventury jako důkaz nepovolil, ač šlo o důkaz toho, jaký byl v dané době reálný stav vozového parku poškozené společnosti.
Dále obviněný konstatoval, že svědek C. byl na servisní prohlídce vozu v provozovně Z., kde mu byla na vůz domontována a instalována objednaná extra výbava a vše bylo řádně zaevidováno. Poškozená společnost zjistila údajný podvod díky tomu, že na servisní prohlídku dojel se svým vozem svědek H. a díky systému se tak přišlo na to, že používá vůz, který měl stále být ve skladových zásobách dealera. Obviněný vyjádřil podiv na tím, jak je možné, že u svědka C. tomu tak nebylo, přestože byl se svým vozem na servisní prohlídce mnohem dříve než svědek H., když v případě tohoto svědka soud na tento fakt odkazuje v jeho neprospěch, ale u svědka C. jej přehlíží. Dodal, že odhlášení vozu svědka C. proběhlo na centrále poškozené společnosti ve V. M., přičemž k odhlášce bylo potřeba dodat kupní smlouvu na vozidlo, malý technický průkaz, velký technický průkaz a fakturu. Po jejich dodání bylo vozidlo řádně odhlášeno a následně zrušeno i povinné ručení vozu, které do jeho odhlášení platila poškozená společnost. Rovněž velký technický průkaz si musela nejprve vyžádat u dovozce vozů, kde vůz nejdříve zaplatila a následně technický průkaz obdržela. Informace o zaplacení vozu dovozci je nedílnou součástí celé složky vozidla.
Podle obviněného je s poukazem na popsané skutečnosti vyloučeno, aby poškozená společnost o prodeji vozu nevěděla. Pokud jde o velký technický průkaz od vozidla svědka H., ten musel projít stejným procesem. Současně obviněný odkázal na výpovědi svědků H., D., S. a Č., z nichž vyplývá, že neměl možnost vydávat, měnit nebo stornovat faktury. Přesto existují zálohové faktury u svědků H. i C. (u jeho osoby dokonce dvě), jež jsou datovány před termínem, od kterého měl možnost s fakturami disponovat. Přesto soud uznal, že tyto faktury vydal, aniž by se zabýval otázkou, jak to mohl provést, neměl-li k tomu dostatečné oprávnění ani příležitost.
Nesouhlas obviněný vyslovil i s tím, že soud odmítl vyslechnout svědka D., který měl přehled o pohybu peněz, platbách za vozidla a jejich prodejích, když po zaslání velkého technického průkazu kontroloval následné zaplacení a musel vědět, zda a kdy peníze skutečně přišly. Konstatoval, že poté, co s ním poškozená společnost rozvázala pracovní poměr, byla provedena důkladná inventura, kdy byl údajně objeven vůz svědka H. na servisní prohlídce a nedoplatky u několika vozů. Taktéž jej kontaktovala a chtěla po něm celou částku – asi 250 tisíc Kč – zaplatit. Po odmítnutí mu bylo ze strany svědka D. vyhrožováno odsouzením za trestný čin. Poté následovala další inventura, která odhalila další jeho údajnou zpronevěru při sjednávání vozu pro pana C., i když během první, velmi důkladné inventury, se na tento případ nepřišlo.
V návaznosti na to obviněný vyjádřil přesvědčení, že se soud řádně nevypořádal s celou řadou sporných skutečností a nejednal v duchu řádného a spravedlivého procesu, ztotožnil se s vysvětlením poškozené společnosti, přičemž odmítl faktické důkazy a svědky, kteří mohli prokázat jeho nevinu. Rovněž namítl, že se soud neřídil zásadami presumpce neviny a in dubio pro reo a naopak jej apriorně podezíral v návaznosti na jeho dřívější trestnou činnost, ač od ní uběhla velmi dlouhá doba. Podotkl, že ze svědeckých výpovědí je patrno, že v některých případech byli přebírání hotovosti na pobočce poškozené společnosti ve Z. přítomni i ostatní spolupracovníci. Vzhledem k velikosti prostoru a umístění jednotlivých zaměstnanců, zejména pana S. a paní Č., je však naprosto nemyslitelné, aby převzal jakoukoli finanční hotovost bez jejich vědomí, když všichni seděli v maximální vzdálenosti 1,5 m od sebe a ve výhledu jim nebránila žádná příčka ani nic podobného. Obviněný dodal, že exekuce vedené proti jeho osobě nemohou sloužit jako důkaz, neboť soud se vůbec nezabýval skutečností, jak vysoké byly a jakým způsobem se umořovaly.
Závěrem dovolání obviněný navrhl. aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a řízení, které mu předcházelo, a to včetně rozsudku soudu prvního stupně.
K mimořádnému opravnému prostředku včetně jeho doplnění se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.
Státní zástupkyně v podrobnostech konstatovala, že dovolací argumentace obviněného svou povahou neodpovídá požadavku na kvalifikovaný způsob odůvodnění použitého dovolacího důvodu, protože je podložena výhradně skutkovou argumentací. Podotkla, že obviněný v dovolání neuvedl žádné konkrétní důvody, pro které považuje právní závěry obou soudů v otázce právního posouzení skutku za nesprávné a omezil se pouze na to, že vyjádřil nesouhlas s rozsahem dokazování a hodnocením důkazů. Dodala, že z napadeného rozhodnutí i rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, která také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily a o něž následně opřely právní posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry. Současně nelze dospět k závěru, že mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením by existoval extrémní nesoulad.
S poukazem na popsané skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. l písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanoveních §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně zjistil, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.). Současně však shledal, že dovolání bylo podáno opožděně.
Zákon v §265e odst. 1 tr. ř. stanoví, že dovolání se podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje.
Podle §265e odst. 2 tr. ř. platí, že jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději.
Z ustanovení §265e odst. 3 tr. ř. vyplývá, že lhůta k podání dovolání je zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.
Podle §265e odst. 4 tr. ř. navrácení lhůty k podání dovolání není přípustné.
Z ustanovení §64 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že do vlastních rukou se doručuje
a) obviněnému obžaloba, návrh na potrestání a předvolání,
b) osobám oprávněným podat proti rozhodnutí opravný prostředek opis tohoto rozhodnutí,
c) jiná písemnost, jestliže to předseda senátu, státní zástupce nebo policejní orgán z důležitých důvodů nařídí.
Podle §64 odst. 2 tr. ř. platí, že nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování.
Podle §60 odst. 2 tr. ř. končí lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Chybí-li tento den v posledním měsíci lhůty, končí lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce. Podle §60 odst. 3 tr. ř. připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den.
Ze spisu Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 17 T 231/2007, Nejvyšší soud zjistil, že obhájci obviněného JUDr. A. L. bylo usnesení odvolacího soudu doručeno dne 10. 9. 2008 (viz doručenka na č. l. 138 spisu). Pokud jde o obviněného L. V., bylo mu toto usnesení doručováno rovněž poštou, na adresu, kterou označil pro účely doručování, a to do vlastních rukou a bez vyznačení toho, že by uložení zásilky bylo vyloučeno. Obviněný nebyl poštovní doručovatelkou dne 9. 9. 2008 zastižen, zásilka byla téhož dne uložena na poště a obviněnému byla zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedl. Po marném uplynutí zákonné desetidenní lhůty nastala dnem 19. 9. 2008 (pátek a nešlo o den pracovního klidu nebo pracovního volna) fikce doručení podle §64 odst. 2 tr. ř. (vše č. l. 150 spisu). Současně lze odkázat na aktuální judikaturu, jež shodně řeší tuto problematiku (srov. rozhodnutí č. 54/2005 Sb. rozh. tr.).
V posuzovaném případě připadl poslední den dvouměsíční lhůty pro podání dovolání obviněného na den 19. 11. 2008 (středa), přičemž nešlo o den pracovního klidu nebo pracovního volna. Současně bylo zjištěno, že dovolání bylo jeho obhájcem osobně u Okresního soudu ve Znojmě podáno až dne 21. 11. 2008 (č. l. 155 spisu) a jeho doplnění bylo učiněno později. Z těchto skutečností vyplývá, že dovolání bylo podáno opožděně, tj. po uplynutí lhůty dvou měsíců stanovené v §265e odst. 1 tr. ř. Nutno připomenout, že navrácení lhůty k podání dovolání není přípustné (§265e odst. 4 tr. ř.).
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno opožděně. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. března 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k