ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.949.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 949/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2009 o dovolání, které podal obviněný B. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 3 To 194/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 156/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 11 T 156/2007, byl obviněný B. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že: „v P. dne 24. 4. 2006 jako jednatel společnosti K. U. s.r.o., se sídlem Ch., ul. L., IČO, se společností D. L. a.s., se sídlem v B., ul. Ú., IČO, uzavřel:
- smlouvu o úvěru č. na vozidlo Škoda Octavia, VIN, které fyzicky převzal dle Předávacího protokolu dne 12. 5. 2006 ve společnosti H. a.s., ul. P., P., za podmínek, že z celkové pořizovací ceny ve výši 512.939,- Kč, měl uhradit část kupní ceny ve výši 51.293,- Kč jako akontaci, což však neučinil, zbývající část uhradila společnost D. L. a.s. ve výši 461.645,- Kč, později zaplatil již jen jedinou splátku ve výši 9.645,- Kč dle splátkového kalendáře; do současnosti vlastníkovi vozidla společnosti D. L. a.s. jiné částky neuhradil a předmětné vozidlo nemá;
- smlouvu o úvěru č. na vozidlo zn. Škoda Octavia, VIN, které fyzicky převzal dle Předávacího protokolu dne 12. 5. 2006 ve společnosti H. a.s., ul. P., P., za podmínek, že z celkové pořizovací ceny ve výši 528.158,- Kč, měl uhradit část kupní ceny ve výši 52.815,- Kč jako akontaci, což však neučinil, zbývající část uhradila společnost D. L. a.s. ve výši 475.342,- Kč, později zaplatil již jen jedinou splátku ve výši 9.932,- Kč dle splátkového kalendáře; do současnosti vlastníkovi vozidla společnosti D. L. a.s. jiné částky neuhradil a předmětné vozidlo nemá;
- smlouvu o úvěru č. na vozidlo Škoda Octavia, VIN, které fyzicky převzal dle Předávacího protokolu dne 12. 5. 2006 ve společnosti H. a.s., ul. P., P., za podmínek, že z celkové pořizovací ceny ve výši 517.300,- Kč měl uhradit část kupní ceny ve výši 51.730,- Kč jako akontaci, což však neučinil, zbývající část uhradila společnost D. L. a.s. ve výši 465.570,- Kč, později zaplatil již jen jedinou splátku ve výši 9.727,- Kč dle splátkového kalendáře; do současnosti vlastníkovi vozidla společnosti D. L. a.s. jiné částky neuhradil a předmětné vozidlo nemá;
přičemž již v době uzavření předmětných úvěrových smluv, jakož i následně dne 24. 4. 2006 v B. při sjednání Smluv o zajišťovacím převodu práva věděl, že dohodnuté finanční splátky hradit nebude, tedy úmyslně vylákal, poskytnutím nepravdivých informací o budoucí úhradě leasingových splátek od společnosti D. L. a.s. finanční prostředky na zakoupení vozidel, kdy se všemi předmětnými vozidly naložil doposud nezjištěným způsobem, čímž společnosti D. L. a.s., se sídlem B., ul. Ú., jako vlastníkovi těchto vozidel způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 1.373.253,- Kč“.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů obchodních společností a družstev na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti D. L. a.s. částku 1.373.253,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená společnost odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti předmětnému rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně. Rozsudkem ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 3 To 194/2008, z podnětu podaného odvolání podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. sám ve věci znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti D. L., a.s., částku 682.084,- Kč s tím, že podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou společnost se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že bylo prokázáno, že uzavřel dne 24. 4. 2006 nejenom smlouvy o úvěru a smlouvy o zajišťovacím převodu práva, ale i tzv. zajišťovací směnky, které byly podmínkou uzavření předmětných smluv. Jestliže tedy dospěl soud prvního stupně k závěru, že okolnost podpisu směnek je z hlediska trestného činu podvodu pouze formálním jednáním, kterým obviněný navenek deklaroval svoji odpovědnost, avšak ve skutečnosti zamlčel pravou podstatu a cíl svého jednání, a odvolací soud tuto skutečnost akceptoval, je nutno odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 770 v sešitě č. 13/2005, podle kterého vylákání půjčky za použití tzv. zajišťovací směnky je za splnění dalších podmínek trestným činem podvodu spáchaným prostřednictvím směnky ve smyslu §17 odst. 1 písm. b) tr. ř., pokud taková směnka měla sloužit jako jeden z prostředků - vedle uzavřené smlouvy o půjčce a nepravdivých tvrzení - k získání peněz. V návaznosti na to obviněný dovodil, že soud prvního stupně měl po daných skutkových zjištěních a po zhodnocení provedených důkazů jednat v souladu s ustanovením §222 odst. 1 tr. ř. a věc postoupit věcně příslušnému soudu. Obviněný také vyjádřil nesouhlas se závěrem Krajského soudu v Brně, který podle něho v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v daném případě nejde o to, že by nemohla být trestná činnost bez použití směnek spáchána, a směnky jsou zde běžným zajišťovacím institutem. Obviněný přitom zdůraznil, že je nutné mít na zřeteli zjištěný skutkový děj, z něhož je zcela zřejmé, že bez podpisu příslušných směnek by nikdy k uzavření předmětných úvěrových smluv nedošlo. Pokud tedy soudy obou stupňů spatřují trestný čin obviněného v tom, že již při uzavření úvěrových smluv věděl, že splátky hradit nebude, měl od počátku v úmyslu vylákat prostředky k pořízení vozidel, a tak naplnil po subjektivní i objektivní stránce znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, nelze pak směnky považovat pouze za běžný zajišťovací institut, který s předmětnou trestnou činností nemá co do činění, ale, s odkazem na uvedený názor Nejvyššího soudu, za prostředek ke spáchání trestné činnosti obviněného.
V návaznosti na uvedené skutečnosti obviněný dovodil, že s ohledem na ustanovení §17 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodoval ve věci nepříslušný soud.
Z těchto důvodů v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 3 To 194/2008, případně i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 11 T 156/2007, a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v Brně, případně Městskému soudu v Brně, aby ji znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolání shledává důvodným. Konstatoval, že ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku (soudu prvního stupně) sice existence směnky a tím méně jejího použití jako prostředku ke spáchání trestné činnosti nevyplývá, nicméně z odůvodnění tohoto rozsudku je zřejmé, že podle skutkových zjištění soudu prvního stupně obviněný k zajištění pohledávky směnku skutečně podepsal. Zmíněný soud toliko vyslovil pochybnost o reálných možnostech obviněného takovou směnku zaplatit a žádné další závěry z existence této směnky nevyvodil. Stejně tak ani soud odvolací věcnou nepříslušnost soudu v naznačeném smyslu neshledal. V uvedené souvislosti státní zástupce poukázal na to, že zcela shodnou problematiku již řešil Nejvyšší soud rozsudkem sp. zn. 4 Tz 195/2004 se závěrem, že k projednání předmětné věci je věcně příslušný krajský soud coby soud nalézací.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265k odst. 1 tr. ř. vyhověl a z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 3 To 194/2008, rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 11 T 156/2007, i všechna další rozhodnutí na tyto rozsudky obsahově navazující, pokud zrušením ztratila svůj podklad, a věc podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně jako soudu nalézacímu k projednání a rozhodnutí. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyjádřil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro přezkumnou činnost podle §265i odst. 3 tr. ř. či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 3 To 194/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Se zřetelem k okolnostem projednávaného případu je třeba poukázat na to, že věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (viz §16 a §17 tr. ř.). Prakticky se zde jedná o případy, v nichž ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§12 odst. 4 tr. ř.), přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle §17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud. Kdyby naopak rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by nebyl dán, protože by se zde uplatnila výjimka podle dovětku citovaného ustanovení, že rozhodl soud vyššího stupně. Dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení rovněž není skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudu (§18 tr. ř.).
Z těchto hledisek lze uplatněnou dovolací argumentaci pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. formálně podřadit, Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Nejprve je zapotřebí v obecné rovině uvést, že podle §17 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve znění účinném v době rozhodování soudů obou stupňů i nyní koná v prvním stupni krajský soud řízení o trestných činech spáchaných mj. prostřednictvím směnek, šeků a jiných cenných papírů, pokud zákonným znakem těchto trestných činů je způsobení značné škody (tj. podle §89 odst. 11 tr. zák. škody dosahující částky nejméně 500.000,- Kč) nebo získání značného prospěchu. Pokud jde o směnku, lze ji zpravidla definovat jako dlužnický cenný papír vydaný v zákonem stanovené formě, kterým se určitá osoba (směnečný dlužník) zavazuje směnečnému věřiteli zaplatit v určitém místě a čase peněžní částku na směnce uvedenou.
Nejvyšší soud se již v některých svých rozhodnutích zabýval otázkou, kdy se jedná o trestný čin spáchaný prostřednictvím směnek. Dospěl k závěru, že podmínkou příslušnosti krajského soudu ke konání trestního řízení v prvním stupni ve věcech uvedených v §17 odst. 1 písm. b) tr. ř. je, že trestný čin byl spáchán nikoli jen pouhým odcizením, zpronevěrou, zničením a zpravidla ani pouhým vylákáním směnek (či jiných cenných papírů), ale že byl spáchán s využitím jejich speciálních vlastností jako zvláštních finančních nástrojů. Podle těchto hledisek vylákání půjčky za použití tzv. zajišťovací směnky lze za splnění dalších podmínek považovat za trestný čin podvodu spáchaný prostřednictvím směnky ve smyslu ustanovení §17 odst. 1 písm. b) tr. ř., pokud taková směnka měla sloužit jako jeden z prostředků - vedle smlouvy o půjčce a nepravdivých tvrzení pachatele - k získání peněz (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 4 Tz 195/2004, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 770. v sešitě č. 13/2005).
Podle popisu skutku se obviněný dopustil trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. tím, že (stručně shrnuto) úmyslně vylákal poskytnutím nepravdivých informací finanční prostředky na zakoupení vozidel. Z tohoto popisu přitom nevyplývá, že by předmětný skutek a trestný čin spáchal prostřednictvím směnky.
Za tohoto stavu věci by nebyl věcně příslušným krajský soud.
Lze ovšem připustit, že podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně obviněný v souvislosti s jednotlivými smlouvami o úvěru podepsal směnku (směnky).
Z pohledu výše zmíněných skutečností stran věcné příslušnosti krajského soudu by pak se zřetelem k uvedenému skutkovému zjištění bylo jistě možno vést úvahy v tom smyslu, že i v posuzované věci byla dána věcná příslušnost krajského soudu jako soudu prvního stupně. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že tomu tak není.
Důvodem úpravy §17 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. byl především požadavek potřebné specializace soudců rozhodujících věci, které jsou zpravidla právně i skutkově složité a které vyžadují i potřebné odborné znalosti týkající se problematiky v něm uvedených majetkových hodnot, jakožto prostředků páchání závažné finanční a bankovní kriminality. Záměrem zákonodárce tedy bylo určení věcné příslušnosti krajského soudu, jako soudu prvního stupně, pro případ rozhodování trestních věcí spáchaných různými formami nakládání s cennými papíry, deriváty a jinými majetkovými hodnotami obchodovatelnými na kapitálovém trhu nebo jejich napodobeninami a padělky včetně machinací s nimi v obchodně právních vztazích a spáchaných nezákonnými operacemi s těmito hodnotami na finančních trzích.
Pokud jde o trestné činy spáchané prostřednictvím směnek, mělo by tak předmětné zákonné ustanovení dopadat na případy, kdy podstatou protiprávního jednání bylo využití specifické povahy směnečných vztahů, jinak řečeno, kdy ke spáchání takového jednání mělo dojít v rámci těchto směnečných vztahů při jejich skutečném naplňování.
Není proto na místě dovozovat věcnou příslušnost krajského soudu v situaci, kdy směnka byla bez splnění dalších podmínek pouze formálně jedním z prostředků, resp. průvodním jevem, spáchání činu, avšak ve skutečnosti podle postoje pachatele neměla reálně dojít naplnění, byla tedy podle úmyslu pachatele pouze listinou bez věcného základu.
Tento závěr odpovídá právnímu názoru vyloženému ve Zprávě o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení publikované pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. (str. 603, 604).
V posuzovaném případě podle zjištění soudu prvního stupně byla „okolnost podpisu směnek pouze formálním jednáním obžalovaného“, „reálné zaplacení směnky … pouze nepravdivým a prázdným gestem jeho obhajoby.“ Nutno dodat, že posuzovaný případ se svojí povahou a závažností nijak nevymykal jiným případům trestného činu podvodu, které běžně řeší v prvním stupni okresní soudy, a rozhodně nepatřil mezi případy do té míry složité a náročné, aby přes formální existenci směnek souvisejících s podvodným jednáním obviněného mělo jít o věc, na kterou co do věcné příslušnosti dopadá režim ustanovení §17 odst. 1 písm. b) tr. ř.
Za tohoto stavu není na místě dovozovat, že by měl být k projednání věci příslušný krajský soud jako soud prvního stupně. Senát Nejvyššího soudu rozhodující tuto věc k tomu dodává, vědom si shora citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 4 Tz 195/2004, (a rozhodnutí obdobných), že nebyly naplněny podmínky pro předložení věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu podle §20 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Tím spíše je třeba učinit závěr, že v posuzovaném případě není věcná příslušnost krajského soudu dána, je-li vzato v úvahu, že došlo ke změně zákonné úpravy této problematiky. Podle §17 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve znění zákona č. 41/2009 Sb. koná v prvním stupni řízení krajský soud o trestných činech spáchaných prostřednictvím investičních nástrojů, které jsou přijaty k obchodování na regulovaném trhu nebo o jejichž přijetí k obchodování na regulovaném trhu bylo požádáno, nebo jejich padělků a napodobenin, pokud jejich zákonným znakem je způsobení značné škody nebo získání značného prospěchu, i tehdy, je-li dolní hranice trestu odnětí svobody nižší než pět let.
Podle této zákonné úpravy již spáchání činu prostřednictvím směnky nebude hrát roli při určování věcné příslušnosti krajského soudu. Směnky totiž nelze považovat za investiční nástroje, s nimiž by se obchodovalo na regulovaném trhu, což vyplývá zejména z ustanovení §3 odst. 1, 2, 3 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů. V tomto smyslu došlo zákonem č. 41/2009 Sb. k zúžení pravomoci krajských soudů.
Byť jde o zákonnou úpravu účinnou od 1. 1. 2010 a byť se procesní úkony provádějí podle zákona účinného v době jejich konání, nelze podle přesvědčení Nejvyššího soudu od této nové úpravy odhlížet. Jednak z ní totiž lze dovodit, že trestná činnost páchaná prostřednictvím směnek ve své podstatě nevykazuje parametry trestné činnosti, která pro svoji závažnost a skutkovou a právní náročnost má být v prvním stupni řešena již krajským soudem, jednak by za situace, kdy již za krátkou dobu pozbude spáchání činu prostřednictvím směnky charakter okolnosti spoluurčující věcnou příslušnost krajského soudu, postrádal reálné opodstatnění závěr, že napadené rozhodnutí nemůže obstát a že ve věci má řízení konat v prvním stupni krajský soud. Ten by totiž (pokud by bylo dovolání obviněného vyhověno) vedl nalézací řízení v době, kdy již k tomu bude jednoznačně věcně příslušným okresní soud. V daných souvislostech je třeba z pohledu rozhodování Nejvyššího soudu ještě dodat, že zákon č. 41/2009 Sb. nemá takové přechodné a závěrečné ustanovení, jež by stanovilo, že řízení již zahájená se dokončí podle dosavadních právních předpisů.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý