ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.1047.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 1047/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. 9. 2009 o dovolání obviněného R. Č. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. 9 To 583/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 3 T 37/2008 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 3 T 37/2008, byl obviněný R. Č. uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. l písm. a) tr. zák. a odsouzen podle §155 odst. l tr. zák. k trestu odnětí svobody na jeden rok, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Jako trestný čin posoudil Okresní soud Plzeň-město skutek, který podle jeho zjištěni spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 22. 8. 2007 kolem 18,00 hodin ve Věznici P. v kanceláři oddělení s požadavkem, aby mu nebyl zapsán kázeňský přestupek, úderem pěstí pravé ruky do pravého oka napadl příslušníka Vězeňské služby ČR pprap. D. N., který obviněnému předtím oznámil, že mu zapíše kázeňský přestupek za rušení početní prověrky, a po úderu se obviněný pokusil poškozeného udeřit ještě jednou, ale tento úder poškozený již vykryl, chytil obviněného za pravou ruku, nasadil mu páku a svedl ho k zemi, kde mu byla přiložena pouta. V další části výroku o vině Okresní soud Plzeň-město popsal, jak byl obviněný po činu odveden na oddělení výkonu kázeňských trestů a v čem spočívalo drobné zranění poškozeného.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. 9 To 583/2008, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni. Výrok o zamítnutí svého odvolání napadl v celém rozsahu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. Namítl nesprávnost právní kvalifikace skutku uvedeného ve výroku rozsudku. Vytkl, že ve výroku není uveden „přímý úmysl, kterým by se snažil docílit, aby mu kázeňský přestupek zapsán nebyl”. Uvedl, že ze skutkové části výroku o vině není zřejmé, zda k napadení poškozeného došlo v kanceláři, nebo v době odvádění obviněného. Z toho vyvozoval, že není jasné ani to, co mělo být násilím v souvislosti s výkonem pravomoci veřejného činitele vynucováno. S vědomím, že jde o námitku nad rámec dovolacího důvodu, obviněný zopakoval svoji obhajobu, že poškozeného nenapadl a že se jen bránil nedovolenému zacházení ze strany dozorců. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. l písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele.
Skutkový stav, který zjistil Okresní soud Plzeň-město a který v napadeném usnesení akceptoval Krajský soud v Plzni, evidentně naplňuje znaky uvedeného trestného činu.
Z těchto zjištění je jasné, že posuzovaný incident se odvíjel od toho, že poškozený obviněnému oznámil, že mu za rušení početní prověrky zapíše kázeňský přestupek (míněno do evidence kázeňských přestupků). Na to obviněný reagoval požadavkem, aby to poškozený nečinil, a přitom poškozeného udeřil pěstí do oblasti oka. Z této bezprostřední návaznosti uplatněného požadavku a fyzického útoku obviněného je zřejmé, že útok obviněného proti poškozenému byl veden úmyslem obviněného dosáhnout toho, aby poškozený upustil od zapsání kázeňského přestupku obviněného do evidence. Rozhodně tedy nelze přisvědčit námitkám obviněného, že ze skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině nevyplývá jeho úmysl působit na výkon pravomoci veřejného činitele a že z nich není patrno, co bylo násilím vynucováno. Ze zjištění soudů je výslovně zřejmé i to, že k útoku, jímž obviněný naplnil znaky trestného činu, došlo v kanceláři oddělení, tedy nikoli až při odvádění obviněného na oddělení výkonu kázeňských trestů, kdy obviněný byl podroben donucovacímu zákroku příslušníků Vězeňské služby ČR.
Následek v podobě zranění poškozeného není zákonným znakem trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. l písm. a) tr. zák. Tento trestný čin je dokonán již samotným násilným jednáním, pokud je neseno úmyslem působit na výkon pravomoci veřejného činitele. Z hlediska právního posouzení skutku by otázka zranění poškozeného byla významná tehdy, jestliže by skutek byl posuzován podle §155 odst. 2 písm. b) tr. zák. Podle tohoto ustanovení se skutek posoudí v případě, že pachatel činem uvedeným v §155 odst. l tr. zák. ublíží jinému na zdraví. V dané věci nebyl skutek kvalifikován podle §155 odst. 2 písm. b) tr. zák., a proto je bezpředmětná námitka obviněného, že z výroku o vině nevyplývá, v které fázi incidentu poškozený utrpěl zranění.
Skutková zjištění soudů vylučují jakoukoli relevantní úvahu o tom, že obviněný se jen bránil nedovolenému zacházení ze strany příslušníků Vězeňské služby ČR. Námitky, které obviněný uplatnil v tomto ohledu, se evidentně vztahují k té fázi incidentu, kdy příslušníci Vězeňské služby ČR odváděli obviněného z kanceláře oddělení na oddělení výkonu kázeňských trestů. Jde tu ovšem o stádium po dokonání trestného činu, který byl před tím spáchán jednáním obviněného v kanceláři oddělení. Okresní soud Plzeň-město v odůvodnění rozsudku sice sám vyslovil určitou pochybnost o korektnosti postupu příslušníků Vězeňské služby ČR při odvádění obviněného, avšak přesto je třeba konstatovat, že tento postup příslušníků Vězeňské služby ČR – a to právě s ohledem na stádium po dokonání trestného činu – nemohl nijak ovlivnit právní kvalifikaci předcházejícího jednání obviněného. Podstatné je, že obviněný byl uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. l písm. a) tr. zák. na podkladě zjištění týkajících se jeho jednání před tím, než ho příslušníci Vězeňské služby ČR odváděli na oddělení výkonu kázeňských trestů. Právní posouzení tohoto jednání proto nemůže být nijak dotčeno okolnostmi, které poté provázely odvádění obviněného na oddělení výkonu kázeňských trestů.
Námitky, které obviněný uplatnil proti právnímu posouzení skutku, nemohly zvrátit výrok o vině. Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud pokládá za nutné připomenout, že správnost právního posouzení skutku ověřil na podkladě skutkového stavu, který zjistily soudy, a že nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný vyjádřil nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů odkazem na svou obhajobu, že poškozeného nenapadl.
Dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Z toho logicky plyne, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení tu je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže opírat o námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá právním posouzením skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně.
S ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. O takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Plzeň-město, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou vazbu na usvědčující důkazy. Za situace, kdy obviněný popíral napadení poškozeného, se podkladem výroku o vině staly důkazy, které obhajobu obviněného přesvědčivě vyvrátily. Těmito důkazy byly především svědecké výpovědi poškozeného a dalších příslušníků Vězeňské služby ČR. Soudy hodnotily usvědčující výpovědi svědků velmi obezřetně, pečlivě zkoumaly jejich obsah ve vztahu k dalším byť jen nepřímým důkazům a zaměřily se i na objasnění otázky, zda usvědčující svědci mají takové vlastnosti a schopnosti, které zaručují pravdivost jejich tvrzení. Soudy zaznamenaly také výpovědi svědků z řad spoluvězňů obviněného, zabývaly se jejich obsahem a náležitě vysvětlily, jaký význam těmto výpovědím přisuzují zejména se zřetelem k tomu, v kterém stádiu vývoje celého incidentu svědci vnímali popisované okolnosti. Soudy své hodnotící úvahy logicky, přehledně a srozumitelně vysvětlily, aniž při tom jakkoli vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Za tohoto stavu nesouhlas obviněného se skutkovými zjištěními soudů a s tím, jak soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. září 2009
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec