ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.1155.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 1155/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 4. 11. 2009 dovolání obviněného J. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 5 To 80/2008, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 7/2003 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 5 To 80/2008, z r u š u j e.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2008, sp. zn. 49 T 7/2003, byl podle §37a tr. zák. zrušen výrok o vině obviněného J. P. trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a výrok o trestu v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 5 To 90/2005, jakož i další výroky, které měly ve výroku o vině podklad, a při nezměněném výroku o vině trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 5 To 90/2005, byl obviněný J. P. uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 4 tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., spáchanými dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a odsouzen podle §247 odst. 4 tr. zák., §37a tr. zák. k úhrnnému společnému trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř., podle §229 odst. 2 tr. ř. a podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 5 To 80/2008. Podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 30. 6. 2006) a pomocí k trestnému činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b). e), odst. 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři léta, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, přičemž byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 49 T 7/2003, a v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 5 To 90/2005, a další obsahově navazující rozhodnutí. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo nově rozhodnuto také o uplatněných nárocích na náhradu škody. K rozsudku Vrchního soudu v Praze je třeba poznamenat, že pokud jde o právní kvalifikaci trestného činu podílnictví, měl zjevně na mysli kvalifikaci podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. (ve znění účinném do 30. 6. 2006), jak je patrno z tzv. právní věty výroku o vině.
Jako trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 30. 6. 2006) posoudil Vrchní soud v Praze skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný od srpna 1997 do listopadu 1999 v P., S., případně jinde přebíral od neztotožněných osob věci, o kterých věděl, že pocházejí z trestné činnosti. Tyto věci byly specifikovány v bodech I/1-9 napadeného rozsudku jako věci odcizené ke škodě poškozených M. M., Ing. O. F., J. P., Z. Č., B. K., obchodní společnosti M. R., s.r.o., N. D. – H., Mgr. M. L. a P. B.
Jako pomoc k trestnému činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. posoudil Vrchní soud v Praze skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obviněný po předchozí domluvě poté, co již odsouzený B. F. dne 31. 12. 1998 při vloupání do bytu poškozeného W. A. v P., odcizil věci a peníze specifikované ve výroku o vině a způsobil tím poškozenému škodu ve výši 506 669,50 Kč, převzal od něj odcizené věci k jejich úschově a zpeněžení (bod II/1 napadeného rozsudku) a dále že po předchozí domluvě poté, co již odsouzený B. F. dne 13. 8. 1999 při vloupání do bytu poškozeného J. L. v P., odcizil věci a peníze specifikované ve výroku o vině a způsobil tím poškozenému škodu ve výši 6 393 642 Kč, převzal od něj odcizené věci k jejich úschově a zpeněžení (bod II/2 napadeného rozsudku). Součástí tohoto výroku o vině je také zjištění, že obviněný byl ve věci Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 6 T 57/96 uznán vinným mimo jiné trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) tr. zák.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Napadl výrok o vině a výrok o trestu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině, a provedenými důkazy. Tuto námitku uplatnil ve vztahu k výroku o vině trestným činem podílnictví ohledně zjištění, že věděl o původu věcí ve svém držení, a ve vztahu výroku o vině pomocí k trestnému činu krádeže ohledně zjištění týkajícího se domluvy s pachatelem trestného činu. Jinak uvedl, že zákonným znakům trestného činu podílnictví ani zákonným znakům pomoci k trestnému činu krádeže neodpovídá popis skutků, tak jak je uveden ve výroku o vině. Podle obviněného popis skutku ve výroku o vině trestným činem podílnictví postrádá jednak zjištění, jak byly získány věci, které jako podílník měl na sebe převést, kdo a kdy měl tyto věci získat, a dále pak i zjištění, zda jako podílník znal rozhodné skutkové okolnosti významné pro závěr, že šlo o čin, který byl spáchán trestně odpovědnou osobou a který je trestným činem. Popis skutku ve výroku o vině pomocí k trestnému činu krádeže neodpovídá podle obviněného zásadě, že pomoc je možná jen před spácháním trestného činu nebo v době jeho spáchání. Obviněný poukázal také na to, že ve výroku o vině není právní kvalifikace skutku jako pomoc k trestnému činu krádeže vyjádřena ani příslušným ustanovením trestního zákona. Vytkl, že nebyla dodržena totožnost skutku, pro který byl odsouzen, se skutkem, pro který byla podána obžaloba. Poukázal na neúměrnou délku dosavadního řízení a vytkl, že se mu za ni nedostalo odpovídající kompenzace, zejména při rozhodování o trestu. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné v části, v níž bylo zaměřeno proti výroku o vině pomocí k trestnému činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z toho, jak je uvedený dovolací důvod v zákoně konstruován, vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nijak nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů. Ostatně dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to je odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. O takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
K výroku o vině trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zák.
V posuzovaném případě nejsou žádným extrémním rozporem s důkazy zatížena skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině obviněného trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 30. 6. 2006) a která jsou uvedena v bodech I/1-9 napadeného rozsudku. Tato zjištění mají jasnou obsahovou vazbu jednak na svědecké výpovědi poškozených a další důkazy, z nichž vyplývá, že tyto věci byly poškozeným odcizeny převážně z jejich bytů, jednak na výsledky domovní prohlídky, která byla provedena v bydlišti obviněného a při které byly tyto věci u obviněného nalezeny, a následně pak na skutečnost, že poškození tyto věci identifikovali jako svůj majetek. Soudy neakceptovaly obhajobu obviněného, že věci se dostaly do jeho dispozice pouze náhodou v rámci podnikání při provozu bazaru a zastavárny, a poukázaly mimo jiné na nereálnost toho, aby se takové množství věcí pocházejících převážně z vykradených bytů na různých místech v P. ocitlo v bydlišti obviněného v S. bez souvislostí jednání obviněného s jednáním pachatele, resp. pachatelů krádeží. Na této úvaze soudů není nic nelogického. Uvedená interpretace důkazů, a to ani ve vztahu ke zjištění, že obviněný věděl o původu věcí z trestné činnosti, nepředstavuje žádnou jejich deformaci a nijak nevybočuje z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Nesouhlas obviněného s tím, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily, za tohoto stavu není dovolacím důvodem.
Pokud Vrchní soud v Praze posoudil souvislost jednání obviněného s jednáním pachatele, resp. pachatelů krádeží tak, že kvalifikoval jednání obviněného jako trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 30. 6. 2006), lze se s tímto právním posouzením skutku ztotožnit až na to, že správně jde o ustanovení §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Ve skutkové části výroku o vině je dostatečně konkrétně vymezeno, v které době a ke škodě kterých poškozených byly jednotlivé věci odcizeny. Z dalších zjištění podrobněji rozvedených zejména v rozsudku Městského soudu v Praze je zřejmé, kde byly věci odcizeny, tj. převážně v bytech v P. Z hlediska úmyslného zavinění obviněného stačí to, že alespoň v hrubých rysech věděl a byl srozuměn s tím, že věci pocházejí z krádeží, aniž bylo nutné, aby do podrobností znal konkrétní okolnosti jednotlivých krádeží. Z hlediska otázky, zda věci byly odcizeny trestně odpovědným pachatelem, je třeba konstatovat, že obviněný vznesl tuto námitku jen zcela obecně a bez jakékoli návaznosti na nějaká zjištění. Není tu žádná konkrétní okolnost, která by svědčila pro reálnost úvahy, že krádeže byly spáchány osobou, u níž chybí podmínky trestní odpovědnosti (věk, příčetnost), a že z toho důvodu je u obviněného vyloučeno kvalifikovat skutek jako trestný čin podílnictví. Pouze na okraj lze dodat, že ani tím by nebyla trestnost činu obviněného vyloučena, neboť pokud by obviněný spoléhal na to, že věci byly získány činem spáchaným osobou, která není trestně odpovědná, přicházelo by v úvahu posoudit skutek jako trestný čin zatajení věci podle §254 tr. zák. (k tomu viz č. 9/1999 Sb. rozh. tr.).
K výroku o vině pomocí k trestnému činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud považuje za nutné – shodně s dovoláním obviněného – především poznamenat, že byl-li skutek v napadeném rozsudku posouzen jako pomoc k trestnému činu, mělo být ve výroku o vině citováno ustanovení §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. To ve výroku o vině chybí.
Skutková zjištění, na kterých Vrchní soud v Praze založil výrok o vině obviněného pomocí k trestnému činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. a která jsou uvedena v bodech II/1, 2 napadeného rozsudku, jsou v extrémním rozporu s důkazy, a to v otázce, v jakém stádiu trestného činu došlo k jednání obviněného. Přitom jde o zjištění, které má pro právní posouzení skutku zásadní význam.
Z tzv. právní věty výroku o vině, v níž je uvedeno, že obviněný „slibem přispět po trestném činu poskytl jinému pomoc…“, je patrno, že Vrchní soud v Praze shledal v jednání obviněného takovou formu pomoci, která je označována za tzv. psychickou pomoc. Tato pomoc může spočívat i v uzavření dohody o převzetí odcizených věcí, přičemž tato dohoda může být i jen konkludentní (nevýslovná). O pomoc k trestnému činu krádeže však jde jen za předpokladu, že taková dohoda byla uzavřena před spácháním trestného činu krádeže, tj. před tím, než byly věci pachatelem trestného činu odcizeny. Podstatou pomoci je to, že již v době spáchání trestného činu dodává pachateli vědomí zajištěného odbytu odcizených věcí a tím ho posiluje v jeho odhodlání spáchat trestný čin. Jestliže byla dohoda o převzetí odcizených věcí uzavřena až po spáchání trestného činu, tj. poté, co věci již byly pachatelem odcizeny, nemůže být následné převzetí odcizených věcí posuzováno jako pomoc k trestnému činu krádeže, nýbrž např. jako trestný čin podílnictví podle §251 tr. zák. nebo podle §252 tr. zák. Z těchto zásad vyplývá, že naplnění zákonných znaků pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. primárně nespočívá v převzetí odcizených věcí, ale v uzavření dohody o převzetí odcizených věcí, pokud tato dohoda byla uzavřena před odcizením věcí.
Skutková zjištění, tak jak jsou uvedena v bodech II/1, 2 výroku o vině, jsou nejasná z hlediska otázky, kdy ohledně převzetí odcizených věcí došlo k domluvě obviněného s odsouzeným B. F. jako pachatelem trestného činu krádeže. Výrok o vině zní tak, že obviněný „po předchozí domluvě poté, co již odsouzený B. F. ….odcizil….(vyjmenované věci a peníze), čímž byla…. způsobena škoda, převzal od něj odcizené věci“. Uvedená dikce je plně slučitelná i s tím, že sled jednotlivých aktů byl takový, že nejprve odsouzený B. F. odcizil věci, pak se s ním obviněný domluvil na jejich převzetí a nakonec je i převzal, a že význam slova „předchozí“ spočívá v tom, že zmíněná domluva předcházela převzetí věcí, avšak nikoli též jejich odcizení. Ani v odůvodnění napadeného rozsudku Vrchní soud v Praze výslovně nevysvětlil, k jakému zjištění v naznačené otázce dospěl, a omezil se na povšechné konstatování, že jako pomoc k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. posoudil jednání obviněného „v případech, kde se… přímo podílel na trestné činnosti odsouzeného B. F.“. Tento závěr navazuje na úvahy Vrchního soudu v Praze, v nichž vysvětlil důvody, pro které považoval za nesprávný výrok rozsudku Městského soudu v Praze o vině obviněného trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 4 tr. zák., zčásti spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. společně s odsouzeným B. F. (a dalšími trestnými činy v jednočinném souběhu). Jde o to, že podle Vrchního soudu v Praze „je …třeba přisvědčit námitkám odvolatele v tom směru, že… část skutkových zjištění není podepřena konkrétními důkazy a vychází z pouhé pravděpodobnosti“. Odůvodnění napadeného rozsudku pak vyznívá tak, jako by Vrchní soud v Praze uznal obviněného vinným pomocí k trestnému činu krádeže jen proto, že neměl dostatek důkazů k závěru, že byl spolupachatelem tohoto trestného činu. Jestliže by znění skutkové části výroku o vině obviněného pomocí k trestnému činu krádeže bylo jen nedokonalým či neobratným popisem, jímž chtěl Vrchní soud v Praze vyjádřit zjištění, že obviněný se s odsouzeným B. F. domluvil na převzetí odcizených věcí již před jejich odcizením, pak není zřejmé, z jakého důkazu Vrchní soud v Praze toto zjištění vyvodil, zvláště když se o takovém důkazu v odůvodnění napadeného rozsudku konkrétněji nijak ani nezmínil. Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku jen uvedl toto: „Jednání obviněného lze ve všech žalovaných útocích jednoznačně charakterizovat jako jednání, kterým na sebe převedl věc, jež byla získána trestným činem. Z provedeného dokazování, zejména výpovědí B. F.(ať již pozici spoluobviněného v rámci společného řízení, či nyní v pozici svědka), rozsudku Vrchního soudu v Praze z 14. července 2004, sp. zn. 5 To 17/2004, a listinných důkazů, z nichž vyplývá i předchozí společné páchání krádeží, je zřejmé, že obviněný J. P. se přímo podílel na spáchání útoků, v nichž byl jako přímý pachatel zjištěn dnes již odsouzený B. F.“ K tomu je třeba dodat, že není jasné, z které konkrétní výpovědi obviněného a později svědka B. F. by mělo podle Vrchního soudu v Praze vyplývat, že k domluvě o převzetí věcí obviněným J. P. došlo již před odcizením věcí, zvláště když Vrchní soud v Praze uvedeného svědka nevyslýchal a v rozsudku Městského soudu v Praze je citována a jako nevěrohodná hodnocena jen výpověď svědka B. F. v hlavním líčení, kdy svědek uvedl, že obviněný J. P. se trestné činnosti nedopustil (míněno patrně odcizení věcí). Jestliže výpovědi obviněného a později svědka B. F. hodnotil Vrchní soud v Praze tak, že spolehlivě neprokazují spolupachatelství obviněného J. P. na trestném činu krádeže, pak není zřejmé, jak tyto výpovědi hodnotil z hlediska prokázání skutkové okolnosti podstatné pro uznání viny obviněného J. P. pomocí k trestnému činu krádeže. Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. 5 To 17/2004, není ve vztahu k posuzované skutkové okolnosti žádným důkazem a to, co Vrchní soud v Praze paušálně označil za “listinné důkazy“, prokazuje jen takové okolnosti, jako že věci byly odcizeny, jaká byla jejich hodnota a že byly nalezeny u obviněného v jeho bydlišti, a nikoli dobu, kdy se obviněný domluvil s odsouzeným B. F. na převzetí věcí. Žádný význam z tohoto hlediska nemají ani důkazy prokazující jejich dřívější společnou trestnou činnost, protože i za tohoto stavu je stejně dobře možná varianta, že k domluvě o převzetí věcí došlo až po jejich odcizení, tedy za okolností ukazujících na trestný čin podílnictví, a nikoli na pomoc k trestnému činu krádeže. Porovnají-li se důkazy, z nichž podle odůvodnění napadeného rozsudku vycházel Vrchní soud v Praze, se skutkovými zjištěními, která Vrchní soud v Praze na jejich podkladě učinil v rozhodné otázce, kdy došlo k domluvě o převzetí odcizených věcí, je jasné, že mezi nimi je extrémní rozpor, který činí skutek zjištěný Vrchním soudem v Praze nezpůsobilým k právnímu posouzení.
Závěrem k dovolání obviněného
Z obsahu předcházejících částí tohoto usnesení je zřejmé, že pokud jde o výrok o vině obviněného J. P. pomocí k trestnému činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák., je napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důsledku toho, že je vadný uvedený výrok o vině, nemůže obstát ani výrok o trestu.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil napadený rozsudek, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vrchní soud v Praze znovu rozhodne o odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze, přičemž odstraní vady a neúplnosti vytknuté tímto usnesením Nejvyššího soudu. V tomto rámci Vrchní soud v Praze také zhodnotí dosavadní průběh celého řízení z toho hlediska, zda již nebylo porušeno ústavně garantované právo obviněného na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), a v případě, že k porušení tohoto práva došlo, zváží v novém rozhodnutí, zejména při ukládání trestu, odpovídající kompenzaci.
Jinak pokládá Nejvyšší soud za vhodné dodat, že zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu, tedy i ve výroku o vině trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zák. Jde především o to, že o odvolání obviněného jako celku musí být rozhodnuto jediným rozhodnutím. Zároveň musí být uvolněna cesta k tomu, aby v novém rozhodnutí mohly být jako součást trestného činu podílnictví posouzeny případně i útoky, které byly v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze kvalifikovány jako pomoc k trestnému činu krádeže, budou-li pro takové posouzení splněny podmínky ve skutkových zjištěních.
Ke zrušení napadeného rozsudku nedošlo z důvodu namítaného porušení zásady totožnosti skutku v poměru mezi skutkem uvedeným v napadeném rozsudku a skutkem uvedeným v obžalobě, tedy proto, že by se předmětem právního posouzení v napadeném rozsudku stal jiný skutek, než pro který byla podána obžaloba. Totožnost skutku je udržována i jen částečnou shodou jednání nebo i jen částečnou shodou následku. Skutky, pro které byla podána obžaloba, spočívaly v podstatě v tom, že obviněný jako pachatel, příp. jako spolupachatel získal věci do své dispozice tím, že je odcizil. Pokud v napadeném rozsudku byly skutky konstruovány tak, že obviněný získal věci do své dispozice tím, že část z nich převzal jako podílník po jejich odcizení jiným pachatelem a část z nich převzal v rámci pomoci poskytnuté pachateli odcizení, je totožnost skutku evidentně zachována právě okolností spočívající v tom, že obviněný získal věci do své dispozice. Z hlediska totožnosti skutku již je nerozhodné, jestli se tak stalo tím, že je odcizil jako pachatel, popř. jako spolupachatel, anebo tím, že je na sebe převedl jako podílník, popř. jako pomocník. V poměru mezi napadeným rozsudkem a obžalobou jde jen o jiné právní posouzení téhož skutku. Z tohoto hlediska tedy změně právního posouzení nic nebránilo.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. listopadu 2009
Předseda senátu :
JUDr. Petr Hrachovec