ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.1195.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 1195/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. 10. 2009 o dovolání obviněného Z. K. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 8. 6. 2009, sp. zn. 55 To 159/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 72/2007 takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. K. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 2. 2009, sp. zn. 2 T 72/2007, byl obviněný Z. K. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. l tr. zák. (bod 1), trestným činem krádeže podle §247 odst. l písm. a), b), e) tr. zák. (body 2-4), trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. (body 2, 4), trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. (bod 5) a návodem k trestnému činu krádeže podle §10 odst. l písm. b) tr. zák., §247 odst. l písm. b), odst. 2 tr. zák. a k trestnému činu porušování domovní svobody podle §10 odst. l písm. b) tr. zák., §238 odst. 1, 2 tr. zák. (bod 6) a odsouzen podle §187 odst. l tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na tři léta, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle §55 odst. l písm. b) tr. zák. k trestu propadnutí věci, přičemž podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 5 T 234/2008, a další obsahově navazující rozhodnutí.
Z podnětu odvolání obviněného byl usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 8. 6. 2009, sp. zn. 55 To 159/2009, podle §258 odst. l písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen výrok o trestu propadnutí věci s tím, že jinak zůstal rozsudek Okresního soudu v Olomouci nezměněn.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci. Toto usnesení napadl v rozsahu odpovídajícím tomu, že v rozsudku Okresního soudu v Olomouci byl ponechán beze změny výrok o vině trestným činem krádeže uvedený v bodě 3 a výrok o vině trestným činem neoprávněného držení platební karty uvedený v bodě 5. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. Proti výroku o vině trestným činem krádeže uvedenému v bodě 3 obviněný namítl, že byl založen na výpovědi svědka J. K., aniž mu bylo umožněno tohoto výslechu se zúčastnit a klást svědku otázky. Proti výroku o vině trestným činem neoprávněného držení platební karty uvedenému v bodě 5 obviněný namítl, že z jeho strany nešlo o neoprávněné držení, protože platební kartu našel a měl úmysl zeptat se lidí v okolí, zda někomu nechybí, a odevzdat ji příslušnému úřadu v případě, že by nenalezl vlastníka karty. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadenou část usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného než zákonného dovolacího důvodu a že ve zbývající části je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z toho, jak je v citovaném ustanovení konstruován důvod dovolání, vyplývá, že v jeho mezích lze uplatňovat pouze námitky proti právní kvalifikaci skutku, tak jak byl zjištěn soudy, a že dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti skutkovým zjištěním soudů. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.
V bodě 3 rozsudku byl jako součást trestného činu krádeže podle §247 odst. l písm. a), b), e) tr. zák. posouzen útok, který podle zjištění Okresního soudu v Olomouci, která v napadeném usnesení akceptoval také Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, spočíval v podstatě v tom, že obviněný v době od 16,00 hodin dne 22. 8. 2005 do 6,30 hodin dne 23. 8. 2005 v železniční stanici O.-m. se s další osobou vloupal do uzamčené místnosti dozorčího provozu, odkud odcizil ke škodě S. D. věci v celkové hodnotě 9 107 Kč a ke škodě Českých drah, s. p., věci v hodnotě 1 285,70 Kč.
S dovoláním obviněného lze souhlasit v tom, že výslech svědka J. K. jako usvědčující důkaz nebyl proveden kontradiktorně. Co do obsahu je výpověď svědka významná v tom směru, že usvědčuje obviněného jako jednoho z pachatelů vloupání. Svědek ve své výpovědi uvedl, že byl přítomen v prostoru železniční stanice a viděl vniknutí do napadeného objektu i vynášení věcí, přičemž v osobě jednoho z pachatelů poznal obviněného, kterého jinak zná. Svědek byl vyslechnut jen v přípravném řízení. V hlavním líčení byl protokol o jeho výslechu čten. Obviněný, který neměl obhájce, nebyl o výslechu svědka v přípravném řízení vyrozuměn. Policejní orgán se o vyrozumění obviněného sice pokusil, ale bezvýsledně, protože obviněný se nezdržoval ve svém bydlišti. Při skončení přípravného řízení se obviněný nedostavil k úkonu podle §166 odst. l tr. ř. (prostudování spisu a uplatnění případných návrhů na doplnění vyšetřování), ačkoli mu to policejní orgán umožnil. K hlavnímu líčení byl obviněný řádně a včas předvolán, ale bez jakékoli omluvy se nedostavil, a Okresní soud v Olomouci rozhodl o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. V hlavním líčení Okresní soud v Olomouci s odkazem na ustanovení §211 odst. l tr. ř. přečetl protokol o výslechu svědka J. K. z přípravného řízení (svědka, který jinak žije jako tzv. bezdomovec, se soudu nepodařilo k hlavnímu líčení předvolat). V předvolání k hlavnímu líčení byl obviněný výslovně upozorněn na to, že pokud se bez omluvy nedostaví, není k přečtení protokolů o výslechu svědků třeba jeho souhlasu a postačí souhlas státního zástupce.
Deficit kontradiktornosti důkazu spočívajícího ve výpovědi svědka J. K. je do jisté míry snižován přístupem samotného obviněného k trestnímu stíhání, v jehož průběhu obviněný dostatečně nedbal o svá procesní práva a sám se zbavil možnosti reagovat na vývoj důkazní situace vzniklé přítomností protokolu o výslechu svědka J. K. ve spise. Kromě toho výpověď svědka J. K. nebyla jediným důkazem, na jehož podkladě byl obviněný uznán vinným. Okolnost, že k vloupání do napadeného objektu došlo, byla prokázána i jinými důkazy, zejména výpovědí svědka S. D. To, že obviněný byl pachatelem, resp. spolupachatelem vloupání, pak bylo kromě výpovědi svědka J. K. prokázáno i výsledkem domovní prohlídky, při které byla u obviněného nalezena významná část věcí odcizených při vloupání. Za tohoto stavu by bylo holým formalismem vytýkat porušení ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které jako jedno z minimálních práv zaručuje obviněnému právo „vyslýchat ... svědky proti sobě”, tj. klást otázky usvědčujícím svědkům. Nelze pominout, že minimální práva obviněného podle čl. 6 odst. 3 Úmluvy jsou dílčí částí širšího práva na spravedlivý proces, které je v celém ustanovení čl. 6 Úmluvy zakotveno. Proto je nutné vždy zkoumat, zda a nakolik byl formálním nedodržením dílčího ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy ovlivněn celkový charakter procesu jako procesu spravedlivého. Takový důsledek má nedodržení citovaného ustanovení zejména v případech, kdy výslech usvědčujícího svědka nebyl proveden kontradiktorně za situace, kdy se jedná o jediný nebo rozhodující usvědčující důkaz. V dané věci je podstatné, že Okresní soud v Olomouci měl pro svá zjištění k dispozici i další důkazy, tj. nejen výpověď svědka J. K., a že proto nebyl dotčen celkový charakter řízení jako spravedlivého procesu. Je tedy vyloučeno uvažovat o nějakém extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Nesouhlas obviněného se skutkovými zjištěními uvedenými v bodě 3 výroku o vině není za tohoto stavu dovolacím důvodem.
V bodě 5 rozsudku byl jako trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Olomouci, s nimiž v napadeném usnesení souhlasil i Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, spočíval v tom, že obviněný dne 25. 8. 2005 v 9,40 hodin v O. měl neoprávněně v držení platební kartu P. s. nazvanou MAXkarta s identifikačním číslem a na jméno P. B., který tuto kartu nezapůjčil jiné osobě a postrádal ji od 6. 8. 2005.
Námitka obviněného, že z jeho strany nešlo o trestný čin, protože platební kartu neměl v držení neoprávněně, rozhodně nemůže obstát. Tuto námitku obviněný uplatňoval již v původním řízení a soudy se s ní vypořádaly způsobem, s nímž se Nejvyšší soud ztotožnil. Uvedená námitka je velmi obtížně slučitelná především s tím, že sám obviněný uváděl naprosto rozporné údaje o místě, kde k platební kartě přišel. Věrohodnost uplatněné námitky podlamuje také to, že platební kartu u obviněného v peněžence našla policie při jeho zadržení. Navíc ze samotných údajů uvedených na platební kartě bylo zřejmé, že ji vystavila Poštovní spořitelna, a mezi těmito údaji bylo i jméno P. B. Působí tudíž naprosto nevěrohodně vysvětlení, že obviněný jednal s úmyslem „zeptat se lidí v okolí, jestli tato karta někomu nechybí”. Pokud by obviněný skutečně chtěl dosáhnout vrácení karty oprávněné osobě, mohl ji bez jakýchkoli obtíží či pátrání mezi lidmi v okolí prostě odevzdat P. s., a to prostřednictvím kterékoli pošty. Právní závěr soudů, že obviněný měl platební kartu v držení neoprávněně, koresponduje se skutkovými zjištěními, která soudy učinily, a netrpí žádnou nelogičností. Dovolání obviněného směřující proti tomuto závěru je zjevně neopodstatněné.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. l písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2009
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec