ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.1257.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 1257/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 7. ledna 2009 o dovolání obviněného J. H. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 9 To 160/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 4 T 155/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 4 T 155/2007, byl obviněný J. H. uznán vinným pokusem trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. k §241 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §241 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §57a odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy na dobu jednoho roku. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. 4 T 17/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. bylo obviněnému uloženo ochranné léčení sexuologické ústavní formou.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 4 T 155/2007, podal odvolání obviněný proti všem jeho výrokům a obvodní státní zástupce podal odvolání v jeho neprospěch proti výroku o trestu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 9 To 160/2008, zrušil napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině pokusem trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. k §241 odst. 1 tr. zák., spáchaného zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák., obviněnému uložil podle §241 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. obviněného zařadil pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na jeden rok. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. 4 T 17/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání obviněného J. H. podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 9 To 160/2008, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl nesprávné právní posouzení skutku jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty, jakož i nesprávné uložení souhrnného trestu. Podle obviněného byl porušen princip presumpce neviny a princip zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Argumentoval tím, že neexistuje žádný přímý důkaz o jeho vině, výpovědi svědků považuje za nevěrohodné a namítl, že nebyla provedena rekognice. K námitce týkající se právního posouzení jeho jednání jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty uvedl, že od spáchání trestného činu znásilnění, za nějž byl potrestán, uplynulo již více než 7 let. Obviněný je přesvědčen, že nebyla dána materiální stránka trestného činu pro použitou právní kvalifikaci, navíc další jeho trestné činy byly odlišného charakteru. Obviněný vytkl soudům i nesprávné uložení souhrnného trestu. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 4 T 155/2007, zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. 4 T 17/2007. Podle názoru obviněného měl být zmíněným rozsudkem zrušen také výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 2 T 121/2007, jímž byl odsouzen za trestný čin spáchaný 25. 2. 2007, tedy čin, který spáchal před vyhlášením rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 4 T 17/2007. Uvedl, že mezi trestným činem ze dne 25. 2. 2007 a trestným činem spáchaným 9. 2. 2007, za nějž byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 4 T 155/2007, jde o souběh těchto trestných činů.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 9 To 160/2008, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 4 T 155/2007, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně k námitce nesprávného posouzení jednání obviněného jako jednání spáchané zvlášť nebezpečným recidivistou uvedla, že obviněný spáchal trestnou činnost bezprostředně po dlouhodobé ústavní léčbě, jíž předcházelo odsouzení obviněného rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 3. 2000, sp. zn 1 T 210/99, pro trestné činy znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Dodala, že obviněný se dopustil trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. již dříve a byl za něj odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 9. 1997, sp. zn. 1 T 100/97, k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, který vykonal dne 5. 5. 1999. Nejvyšší státní zástupkyně je přesvědčena, že v této trestní věci jsou splněny podmínky ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. a že je nutné zohlednit, že obviněný se trestné činnosti dopustil bezprostředně po vykonání ústavní ochranné sexuologické a protialkoholní léčby, přičemž okolnosti případu pro svou závažnost podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti pro společnost. K námitkám obviněného, že mu byl nesprávně uložen souhrnný trest, uvedla, že nebyl dán vztah souhrnnosti mezi předmětnou trestnou činností a dalším odsouzením, neboť další trestnou činnost obviněného je nutno považovat za recidivu. Nejvyšší státní zástupkyně konstatovala, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného a navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného J. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistil soud. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud, a nikoli tak jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem. Mimo meze dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soud v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces lze o dovolacím důvodu uvažovat jen za předpokladu, že tu je extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. O takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudu nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže skutková zjištění soudu z důkazů nevyplývají při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem obsahu dokazování apod.
Důvod dovolání svým obsahem nenaplňují námitky obviněného, že byl nesprávně zjištěn skutkový stav věci, že nebyla provedena rekognice a že podle názoru obviněného byla porušena zásada presumpce neviny. Těmito námitkami se Nejvyšší soud vzhledem k zákonnému vymezení důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na nějž bylo poukázáno shora, nemohl zabývat.
Obviněný uplatnil dále právní námitku, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty. Obdobnou námitku uplatnil již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, s níž se Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 9 To 160/2008, v souladu se zákonem vypořádal, když uvedl, že obviněný se opakovaně dopustil trestné činnosti kvalifikované jako trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a poukázal na to, že soud prvního stupně dovodil svůj závěr o zvlášť nebezpečné recidivě z toho, že obviněný byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. 1 T 240/99, kterým mu byl uložen trest odnětí svobody za trestné činy znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., přičemž tento trest vykonal dne 28. 9. 2004. Podle Městského soudu v Praze nelze ani přehlédnout, že obžalovaný spáchal trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. již v minulosti a byl za něj odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 9. 1997, sp. zn. 1 T 100/97, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, který vykonal dne 5. 5. 1999. Právě skutečnost, že obviněný vykonal další dlouhodobý trest odnětí svobody v září roku 2004, na nějž navazovalo ústavní léčení a přesto se dopustil série trestných činů, svědčí o tom, že jsou splněny jak formální tak materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. Je tedy zřejmé, že odvolací soud správně a v souladu se zákonem (§41 odst. 1 tr. zák.) hodnotil uvedené okolnosti tak, že naplňují všechny formální i materiální znaky zvlášť nebezpečné recidivy.
Obviněný svým dovoláním brojil též proti výroku o uložení souhrnného trestu a namítal, že mu měl být uložen souhrnný trest ve vztahu k výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 2 T 121/2007, protože ke spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. došlo dne 25. 2. 2007, tedy před vyhlášením rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 26. 2. 2007 v trestní věci vedené pod sp. zn. 4 T 17/2007.
V rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž může být i otázka, zda byly dva trestné činy(skutky) spáchány ve vícečinném souběhu a zda tedy za okolností uvedených v §35 odst. 2 tr. zák. přichází v úvahu uložení souhrnného trestu za oba dva trestné činy, nebo zda je mezi nimi vztah recidivy a za každý trestný čin je třeba uložit samostatný trest (srov. č. 22/2003 a č. 36/2004 Sb. rozh. tr.). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudů v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.
K ukládání souhrnného trestu je třeba uvést, že podle §35 odst. 2 tr. zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v §35 odst. 1 tr. zák., když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu, který byl uložen pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější, než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů a vyznamenání, ztráty vojenské hodnosti, propadnutí majetku nebo propadnutí věci, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.
Odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin se v §35 odst. 2 tr. zák. rozumí první odsuzující rozsudek o jiném trestném činu téhož pachatele, bez ohledu na to, zda případně v řádném nebo mimořádném opravném řízení byl tento rozsudek zrušen, pokud i po tomto opravném řízení věc skončila pravomocným odsouzením pachatele. Jestliže obviněný spáchal další trestný čin po právní moci prvního odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, třebas tento rozsudek byl v pozdějším řízení zrušen, a v téže věci byl vyhlášen nový rozsudek, kterému spáchání dalšího trestného činu předcházelo, nejde o souběh trestných činů, ale o recidivu a uložení souhrnného trestu je tu vyloučeno (srov. č. 34/1965, č. 41/1968 a č. 52/1971 Sb.).
Pro posouzení, zda má být ukládán souhrnný trest je významné, že více trestných činů je v souběhu jen potud, pokud mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující, byť nepravomocný, rozsudek (doručen trestní příkaz) za jiný trestný čin. Činy spáchané po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) do doby jeho právní moci je nutno posoudit obdobně jako recidivu (srov. č. 8/1974-II Sb. rozh. tr.). Nutno ještě dodat, že postup podle §35 odst. 2 tr. zák. přichází v úvahu jen tehdy, byl-li dřívější rozsudek vydán soudem České republiky, protože české soudy nejsou z hlediska citovaného ustanovení vázány cizozemskými rozsudky. Podle §35 odst. 2 tr. zák. tedy přichází v úvahu uložení souhrnného trestu pouze v případě vícečinného souběhu, a to jen tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti odsouzen, a lze-li k takovému odsouzení přihlížet. Pro posouzení, zda má být ukládán souhrnný trest, je tedy stěžejní otázkou vzájemný vztah dvou nebo více trestných činů, o nichž se rozhoduje alespoň ve dvou samostatných řízeních, tzn. zda a které z nich jsou trestnými činy se sbíhajícími a které nikoliv.
Nejvyšší soud zjistil z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, že obviněný J. H. byl rozsudkem tohoto soudu ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 1 T 15/2007, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., které spáchal dne 2. 3. 2007, a dále trestným činem maření úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák., který spáchal nejméně v době od 27. 2. 2007 do 2. 3. 2007. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 67 To 433/2007, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 3. 7. 2008, sp. zn. 67 To 433/2007, byl k odvolání obviněného J. H. podle §258 odst. 1 tr. ř. zrušen v celém rozsahu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 2 T 121/2007, a podle §37a tr. zák. byl dále zrušen v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 1 T 15/2007 výrok pod bodem 1) o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad.
Městský soud v Praze tímto rozsudkem podle §259 odst. 3 tr. ř. ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 67 To 433/2007 znovu rozhodl tak, že uznal obviněného J. H. vinným,
že dne 25. února 2007 kolem 23:20 hod. v P., ulici S., nedaleko autobusové zastávky MHD L. odcizil poškozené H. G. dámskou kabelku tmavě modré barvy v hodnotě 150,- Kč, tramvajenku se čtvrtletním kuponem v hodnotě 476,- Kč, blíže neurčený počet klíčů od domu a od práce v hodnotě 50,- Kč, 2 ks platebních karet ČS, a. s., VISA a Maestro znějící na její jméno, mobilní telefon zn. Sagem MW 3020 v hodnotě 1.000,- Kč a další věci osobního charakteru, čímž poškozené způsobil škodu ve výši 2.026,- Kč tím způsobem, že k ní přistoupil, prudce ji uchopil za ucha kabelky, kterou pevně držela, o kabelku se přetahovali, kdy jej poškozená několikrát udeřila prsty do obličeje a svého aktivního odporu zanechal poté, když se domnívala, že obžalovaný drží v pravé ruce nůž, kabelku pustila a utekla, čehož obžalovaný využil a z místa činu utekl, a
dne 2. března 2007 kolem 23:45 hod. v P., S. ul. poblíž zastávky MHD B. odcizil poškozené M. V. dámskou kabelku v hodnotě nejméně 200,- Kč s peněženkou obsahující osobní doklady, platební kartu MasterCard ČS znějící na jméno, finanční hotovost ve výši 5.500,- Kč, záložní disk Lancia 40 v hodnotě nejméně 4.000,- Kč, deštník v hodnotě 150,- Kč a další věci osobního charakteru tak, že k ní náhle přistoupil, prudce ji uchopil za ucha kabelky, kterou měla přes rameno a pevně svírala, snažil se jí kabelku vytrhnout, přetahovali se o ni, až se dostali na druhou stranu vozovky, kde poškozená po zakopnutí upadla a obžalovanému se podařilo kabelku jí z ruky vytrhnout a utéct, při útěku z kabelky, kterou nato odhodil, vyjmul peněženku, načež byl zadržen procházejícím svědkem, předán policejní hlídce a odcizené věci u něj nalezené pak byly poškozené vráceny, čímž spáchal jednak trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a jednak trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák.
Městský soud v Praze v odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že z napadeného rozsudku soudu prvního stupně i z obsahu přiložených trestních spisů vyplývá, že obviněný J. H. spáchal dne 9. 2. 2007 trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák., a byl za něj odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. 4 T 17/2007, k trestu zákazu pobytu na dobu jednoho roku. Trestný čin podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchal v době od 27. 2. do 2. 3. 2007 a dne 2. 3. 2007 spáchal i trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., pro tyto trestné činy mu bylo sděleno obvinění dne 3. 3. 2007 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 1 T 15/2007, mu byl za ně uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let nepodmíněně.
Pro jednání, jež bylo předmětem přezkoumávaného rozsudku a které obžalovaný spáchal dne 25. 2. 2007, mu bylo sděleno obvinění až dne 18. 4. 2007, tento útok byl přesto posouzen soudem prvního stupně jako samostatný trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., opět v jednočinném souběhu s trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., ačkoliv mezi tímto útokem a loupežným útokem, který následoval v rozpětí jednoho týdne dne 2. 3. 2007, žádné obvinění sděleno nebylo. S poukazem na §89 odst. 3 tr. zák., §12 odst. 11, 12 tr. ř. a §37a tr. zák. měly oba tyto dílčí útoky při splnění podmínek uvedených v citovaných ustanoveních charakter pokračujících trestných činů loupeže a neoprávněného držení platební karty, tudíž měly být správně v napadeném rozsudku posouzeny jen jako jeden trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a jeden trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. za současného zrušení výroku o vině těmito pokračujícími trestnými činy v dřívějším rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 1 T 15/2007. Soud prvního stupně neaplikoval v napadeném rozsudku ustanovení §37a tr. zák., nýbrž útok ze dne 25. 2. 2007 posoudil jako samostatný trestný čin, čehož důsledkem bylo jednak odsouzení obviněného J. H. více trestnými činy loupeže a neoprávněného držení platební karty, než kolik jich obviněný skutečně spáchal a jednak v důsledku vadné právní kvalifikace byl nesprávně posouzen i souběh trestných činů obviněného z měsíců února a března 2007. Jestliže totiž trestný čin loupeže stejně tak jako trestný čin neoprávněného držení platební karty ve formě pokračování byl dokonán až druhým útokem dne 2. 3. 2007, stalo se tak až po vyhlášení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. 4 T 17/2007, a uvedené trestné činy nemohly být v souběhu s trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchaného dne 9. 2. 2007 a odsouzeného dne 26. 2. 2007 a nepřicházelo v úvahu uložení souhrnného trestu k výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. 4 T 17/2007. Postup zvolený soudem prvního stupně byl v neprospěch obviněného, a proto uvedené pochybení muselo být napraveno v odvolacím řízení kasací přezkoumávaného rozsudku v celém rozsahu stejně tak jako zrušením rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. dubna 2007, sp. zn. 1 T 15/2007, ve výroku pod bodem 1) o vině obviněného trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., v celém výroku o trestu, jakož i v dalších výrocích, které měly v uvedeném výroku o vině svůj podklad.
Městský soud v Praze dále uvedl, že těmito zrušujícími výroky byl obnoven právní stav založený zmíněným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. dubna 2007, sp. zn. 1 T 15/2007, zůstal v platnosti toliko výrok o vině trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. pod bodem 2). Novým výrokem odvolacího soudu byl obviněný J. H. znovu uznán vinným útoky ze dne 25. 2. 2007 a 2. 3. 2007 směřujícími proti poškozeným H. G. a M. V. a toto jednání v kontextu s již výše uvedeným bylo právně posouzeno jen jako jeden pokračující trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný v jednočinném souběhu s trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák.
Odvolací soud ukládal za pokračující trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., spáchaný (dne 2. 3. 2007) v jednočinném souběhu s trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., jakož i za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. (spáchaný od 27. 2. 2007 do 2. 3. 2007) z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. dubna 2007, sp. zn. 1 T 15/2007, který zůstal zrušujícími rozhodnutími Městského soudu v Praze nedotčen, nový společný souhrnný trest, při kterém musel být brán zřetel jednak na skutečnost, že v předmětné věci bylo podáno odvolání toliko ve prospěch obviněného, tedy že zde platí zákaz „reformationis in peius,“ tj. zákaz změny k horšímu, a jednak bylo třeba respektovat pravidlo vztahující se na pokračující skutek tvořený dvěma útoky, které je obsažené v ustanovení §37a tr. zák., že společný trest za pokračující trestný čin nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, jenž byl podle §37a tr. zák. zrušen.
Městský soud v Praze v odůvodnění rozsudku ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 9 To 160/2008, který byl napaden dovoláním obviněného uvedl, že vzhledem k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2007 ve věci sp. zn. 67 To 433/2007, který navazuje na odsouzení obviněného rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 8. 2007 ve věci sp. zn. 2 T 121/2007, přestože ke spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. došlo dne 25. 2. 2007, tedy před vynesením rozsudku Obvodním soudem pro Prahu 1 dne 26. 2. 2007, sp. zn. 4 T 17/2007, za okolností, že byl zmíněným rozsudkem uložen společný a souhrnný trest, není vztah souhrnnosti mezi předmětnou trestnou činností a dalším odsouzením obviněného dán a další trestnou činnost obviněného je třeba považovat za recidivu.
Nejvyšší soud zjistil s přihlédnutím k tomu, co bylo uvedeno shora, že souhrnný trest byl rozsudkem Městského soudu v Praze, který obviněný napadl dovoláním, uložen v souladu s ustanovením §35 odst. 2 tr. zák. Nejvyšší soud shledal, že obě právní námitky obviněného jsou nedůvodné.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. ledna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek