ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.1279.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 1279/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. 11. 2009 o dovolání, které podala obviněná R. A. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 8 To 39/2009, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 15/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 1. 2009, sp. zn. 2 T 15/2008, byla obviněná R. A. M. uznána vinnou trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a odsouzena podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na jedenáct let, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou, a podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. k trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Jako trestný čin posoudil Krajský soud v Ústí nad Labem skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obviněná dne 9. 5. 2008 v době od 18,40 do 18,50 hodin v P., okr. L., na ubytovně po předchozí hádce v úmyslu usmrtit bodla kuchyňským nožem o celkové délce 18,5 cm svého druha, kterým byl poškozený M. S., způsobila mu tím bodné poranění vlevo na hrudníku s poraněním levé plíce, srdečnice a plicní tepny a poškozený následkům tohoto zranění přes veškerou péči ze strany záchranné služby na místě podlehl téhož dne v 19,45 hodin.
Odvolání obviněné, podané proti výroku o vině a dalším výrokům, bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 8 To 39/2009, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněná podala prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadla s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S tímto dovolacím důvodem spojila námitky proti zjištění, že byla pachatelkou skutku. Zpochybnila důkazy, na jejichž podkladě soudy učinily toto zjištění. Setrvala na své dosavadní obhajobě, že poškozený si zranění způsobil sám a že šlo z jeho strany o sebevraždu. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení.
Nejvyšší soud shledal, že obviněná podala dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. námitky, jimiž se dovolatel domáhá jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže opírat o námitky směřující proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nijak nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Obviněná neuplatnila v dovolání žádnou námitku v tom směru, že by skutkový stav, který zjistil Krajský soud v Ústí nad Labem a který v napadeném usnesení akceptoval Vrchní soud v Praze, nenaplňoval zákonné znaky trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. Pouze takto koncipované dovolání by odpovídalo dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Polemika obviněné s tím, jak soudy hodnotily důkazy, na jejichž podkladě zjistily, že právě ona je osobou totožnou s pachatelem skutku, je mimo meze zákonného dovolacího důvodu.
S ohledem na principy, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou návaznost na důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzované věci se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ústí nad Labem, se kterými se v napadeném usnesení ztotožnil i Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. O tom, že obviněná byla pachatelkou skutku, jasně svědčí ucelený okruh důkazů, které soudy zhodnotily logickým a přesvědčivě zdůvodněným způsobem, jímž nijak nevybočily z hranic volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Z těchto důkazů vyplývá především to, že poškozený se stal obětí útoku provedeného v místnosti, kde se v kritickou dobu nacházel jen on a obviněná. Namítanou sebevraždu poškozeného soudy vyloučily s výstižným odkazem na svědecké výpovědi osob, které poškozeného znaly, přicházely s ním do styku a měly poznatky o způsobu jeho života, o jeho postojích, zvycích, vitalitě, apod. Nejpádněji v tomto ohledu vyzněla výpověď svědkyně P. M. M., která je dcerou obviněné, měla nejautentičtější poznatky a vyjadřovala se proto s náležitou znalostí poměrů k soužití obviněné s poškozeným. Výpověď této svědkyně a spolu s ní i výpovědi dalších svědků přinesly jednoznačný závěr, že poškozený sebevraždou nikdy nevyhrožoval, jak namítala obviněná. Mimořádně významným důkazem svědčícím o vině obviněné bylo to, že sám poškozený obviněnou výslovně označil za pachatelku v době, než zemřel a kdy takto odpověděl na otázku svědkyně G. B. položenou v tom smyslu „kdo mu to udělal“. Výpověď této svědkyně se obviněná snažila zpochybnit tím, že ji nepotvrdili svědkové G. a W. R., o nichž svědkyně G. B. uvedla, že také oni slyšeli uvedené vyjádření poškozeného. Namítaný nesoulad svědeckých výpovědí rozhodně není důvodem pro závěr o nevěrohodnosti výpovědi svědkyně G. B. Ve vzájemném poměru zmíněných svědeckých výpovědí jde ve skutečnosti jen o určitou disproporci, která je snadno vysvětlitelná tím, že svědkyně G. B. se o tom, že vyjádření poškozeného slyšeli také G. a W. R., zmínila až v hlavním líčení (a nikoli již v přípravném řízení), takže v přípravném řízení tato okolnost se nestala předmětem výslechu svědků G. a W. R. Tyto dva svědky se nepodařilo k hlavnímu líčení předvolat a jejich výpovědi z přípravného řízení proto byly v hlavním líčení jen přečteny. Nejde o to, že by svědkové G. a W. R. vypovídali ohledně uvažovaného vyjádření poškozeného jinak než svědkyně G. B., nýbrž o to, že se k této okolnosti nevyjadřovali a nebyli na ni ani dotazováni. Lze jen dodat, že namítaná sebevražda je obtížně slučitelná se zjištěním, že poškozený ve stavu, kdy byl zraněn, opustil místnost, kde byl společně s obviněnou, a pohyboval se po chodbě ubytovny ve zjevné snaze dosáhnout pomoci. V tomto kontextu se logice namítané sebevraždy zcela vymyká také následné jednání obviněné, která poškozenému žádnou pomoc neposkytla, nijak se o něj nestarala, snažila se odstranit stopy krve vedoucí na podlaze od jejich společné místnosti a nacházející se i na jejích ponožkách, tvrdila přítomným, že poškozený je v pořádku na pokoji, atd. Toto jednání nelze vysvětlit jen samotným vlivem alkoholu, který obviněná předtím požila. Naopak šlo o zjevnou snahu obviněné odvrátit od sebe podezření z napadení poškozeného. Skutková zjištění soudů mají evidentní obsahové zakotvení v důkazech, které se logicky doplňují, navazují na sebe a vytvářejí ucelený okruh, z něhož se zcela osamoceně vymyká jen tvrzení obviněné ohledně sebevraždy poškozeného. Soudy považovaly toto tvrzení za nevěrohodné a vyvrácené ostatními důkazy, přičemž z ostatních důkazů vyvodily, že obviněná byla pachatelkou útoku na poškozeného. Toto zjištění, pokud jde o jeho poměr k důkazům, není zatíženo žádným extrémním rozporem. Nesouhlas obviněné s tím, jak soudy hodnotily důkazy a jaká zjištění na jejich podkladě učinily v otázce jejího pachatelství, není za uvedeného stavu dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Nad rámec samotného rozhodnutí o dovolání pokládá Nejvyšší soud za nutné vyjádřit se k podání obviněné ze dne 22. 10. 2009, které bylo označeno jako „žádost o přidělení advokáta placeného státem“. Pokud tím obviněná měla na mysli ustanovení obhájce, nebyl k takovému postupu v dovolacím řízení důvod. Dovolání za obviněnou podala její obhájkyně Mgr. D. H., která byla obviněné ustanovena podle §39 odst. 1 tr. ř. již v přípravném řízení. Ustanovení uvedené advokátky obhájkyní obviněné nebylo zrušeno a nebyl k tomu ani důvod. Oprávnění této advokátky podat za obviněnou dovolání a zúčastnit se řízení o dovolání vyplývá z ustanovení §41 odst. 5 tr. ř. Nenastala tedy situace, že by obviněná byla v dovolacím řízení bez obhájce a že by bylo nutné ji obhájce ustanovit.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec