ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.1359.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 1359/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. ledna 2009 o dovolání obviněného M. P. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 55 To 102/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 8 T 191/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2008, sp. zn. 8 T 191/2006, byl obviněný M. P. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2, tr. zák. a byl podle §248 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené J. D. částku 290.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená J. D., nar. 7. 8. 1964, odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2008, sp. zn. 8 T 191/2006, podal obviněný M. P. odvolání proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 55 To 102/2008, zamítl odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Trestný čin spáchal tím, že v zištném úmyslu jako vedoucí pobočky realitní kanceláře R. R., s. r. o., v O. na D. n., (dále jen: ,,R. R., s. r. o.“) poté, co byla sepsána a prostřednictvím této kanceláře uzavřena dne 12. 8. 2002 smlouva o budoucím převodu vlastnických práv a povinností k bytu č. 2, II. kat., situovanému v přízemí domu na ul. K. v O., mezi M. G. jako budoucím prodávajícím, ačkoli jmenovaný nebyl vlastníkem tohoto bytu, a J. D. jako budoucí kupující, která podle této smlouvy, v níž se zavázala převést na účet uvedené realitní kanceláře vedeného u G. C. B., a. s., částku 290.000,- Kč jako kupní cenu v budoucnu kupovaného bytu, a to do sedmi dnů od podpisu této smlouvy, poukázala na uvedený účet prostřednictvím příkazu k úhradě z účtu příbuzného dne 14. 8. 2002 pouze částku 29.000,- Kč, neboť nedopatřením České spořitelny, a. s., nebyla platba realizována v původně určené shora uvedené výši, proto dne 20. 8. 2002 poukázala na označený účet ještě 261.000,- Kč, což celkem činí 290.000,- Kč, tak obviněný z uvedeného účtu, který byl jeho soukromým bankovním účtem, vybral dne 15. 8. 2002 částku 10.000,- Kč, dne 16. 8. 2002 částku 20.000,- Kč, dne 22. 8. 2002 částku 90.000,- Kč, dne 26. 8. 20002 částku 100.000,- Kč a dne 27. 8. 2002 částku 100.000,- Kč, přičemž tyto peníze zčásti použil na úhradu poplatku z prodlení za M. G., část vyplatil jmenovanému jako úhradu sjednané kupní ceny shora označeného bytu, přestože v uvedené době a ani následně nedošlo k uzavření smlouvy o převodu práv a povinností k tomuto bytu a část použil doposud nezjištěným způsobem, přičemž poškozená J. D. byt do svého vlastnictví nezískala, neboť nejenže nedošlo k uzavření smlouvy o převodu práv a povinností k uvedenému bytu, užívanému tehdy budoucím prodávajícím M. G., jehož podle plné moci ze dne 7. 8. 2002 zastupoval právě obviněný, ale ani tyto peníze obviněný přes upomínky poškozené J. D. nevrátil, čímž jí způsobil škodu ve výši 290.000, Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání, které se opírá o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že soudy vycházely z nesprávného právního posouzení skutku. Namítl, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. ř., zejména proto, že mu nebyla svěřena cizí věc, a proto si ji nemohl ani přivlastnit. Argumentoval tím, že poškozená J. D. převedla finanční prostředky na uhrazení kupní ceny bytu na účet realitní kanceláře R. R., s. r. o. Z toho obviněný dovozuje, že finanční prostředky nebyly svěřeny jemu jako vlastníku účtu, ale realitní kanceláři. Dodal, že v realitní kanceláři pracoval jako zaměstnanec na základě pracovní smlouvy, a proto podle něj nebyl odpovědný za závazky realitní kanceláře. Odkázal přitom na výpovědi poškozené i dalších svědků, z nichž údajně vyplývá, že předmětné smlouvy připravoval právní zástupce realitní kanceláře, a že u jednání byli přítomni i její jednatelé. Podle něj šlo o obchodní případ realitní kanceláře, za nějž veškerou odpovědnost nese statutární orgán. Obviněný dále namítl, že byl zmocněn nájemcem bytu M. G. k úhradě dluhu na nájemném za předmětný byt a k podpisu veškerých smluv spojených s převodem bytu. Jednal tedy v souladu s tímto zmocněním, což vylučuje, aby se dopustil trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., neboť toto zmocnění žádným způsobem nepřekročil. Poškozená J. D. navíc o tomto zmocnění věděla. Obviněný dovodil, že nenese odpovědnost za to, že nedošlo k převodu vlastnictví k předmětnému bytu. Podle názoru obviněného nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že si finanční prostředky ponechal nebo užil pro svou potřebu. Navíc uvedl, že podle §89 odst. 13 tr. zák. platného v době převodu finančních prostředků bylo možné považovat za „cizí věc“ pouze peníze v hotovosti, nikoliv peníze uložené na bankovním účtu. Z těchto důvodů má za to, že nespáchal trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2008, sp. zn. 8 T 191/2006, ve spojení s s usnesením Krajského soud v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 55 To 102/2008, a aby jej zprostil obžaloby, případně aby věc podle §265l odst. 1 tr. ř. vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že soudy nepostupovaly správně, když obviněného uznaly vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., neboť nevyhodnotily správně vzájemné právní vztahy zúčastněných osob a zejména potom výši způsobené škody, což se odrazilo i ve výroku o náhradě škody. Zjištěný skutkový stav věci dává podklad pro možný závěr, že se obviněný trestné činnosti dopustil, a to jednáním, které se svým popisem zřejmě bude do jisté míry odlišovat od popisu jednání uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně za současného zachování zásady totožnosti skutku. Obviněný obdržel od poškozené J. D. úhradu kupní ceny ve výši 290.000, Kč. Z této částky uhradil v souladu se zmocněním uděleným M. G. S. n. v O., a. s., jeho dluh ve výši 105.865,- Kč a dále vyplatil na základě téhož zmocnění M. G. částku 30.000,- Kč. Zbylé svěřené peníze vybral z účtu a užil je podle skutkových závěrů soudů jiným neoprávněným způsobem, a proto se mohl nepochybně spáchat trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. Nejvyšší státní zástupkyně dále uvedla, že předmětné peníze byly svěřeny obviněnému, a skutečnost, že účet u bankovního ústavu užívala na základě Smlouvy o užívání bankovního účtu i společnost R. R., s. r. o., není v této souvislosti nijak rozhodná.
Obviněný podle jejího názoru správně uvedl, že ustanovení §89 odst. 13 tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2006, skutečně neumožňovalo považovat peníze uložené na účtu za věci. Nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný tyto finanční prostředky ve dnech 15. 8. 2002 až 27. 8. 2002 vybral, a získal tak peníze ve své hmotné podobě, které již byly věcí. Tyto peníze byly vlastnictvím jiné osoby a obviněný byl povinen jednat s ohledem na tuto skutečnost, což neučinil.
Protože dovolání obviněného je podle nejvyšší státní zástupkyně částečně důvodné, navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, jakož i předcházející rozsudek Okresního soudu v Olomouci, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně souhlasila s tím, aby bylo takto rozhodnuto v neveřejném zasedání za podmínek 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Vycházel přitom z následujících skutečností:
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je v řízení o dovolání povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit.
Dovolání je přípustné jen z výslovně stanovených a taxativně vypočtených důvodů dovolání, které jsou zakotveny v ustanovení §265b tr. ř. Přitom vymezení dovolacího důvodu je obligatorní obsahovou záležitostí dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., protože limituje obsah a rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., neboť jde o otázky upravené trestním právem procesním a nikoliv trestním právem hmotným.
Mimo takto vymezený důvod dovolání stojí převážná většina skutkových námitek obviněného, kterými obviněný prosazuje vlastní verzi skutkového stavu, která je odlišná od skutkového stavu, který zjistil soud ve dvoustupňovém řízení.
Skutkovými námitkami jsou námitky obviněného, že nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. proto, že mu nebyla svěřena cizí věc, a proto si ji ani nemohl přisvojit, protože podle názoru obviněného byly finanční prostředky svěřeny realitní kanceláři. Další skutkovou námitkou je námitka, že jako zaměstnanec realitní kanceláře v postavení realitního makléře neodpovídal za závazky realitní kanceláře, že zprostředkování a prodej bytu bylo obchodním případem realitní kanceláře a že tedy trestní odpovědnost stíhá statutární orgán společnosti, a to jednatele společnosti T. Z. Dále, že nepřekročil zmocnění ze dne 7. 8. 2002 a že finanční prostředky (není uvedeno v jaké výši) přešly do majetku M. G., což samo o sobě vylučuje, že by obviněný mohl spáchat trestný čin zpronevěry. Těmito námitkami se dovolací soud vzhledem k zákonnému vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezabýval.
Nejvyšší soud přesto pro úplnost dodává, že obdobnými námitkami se vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí a shledal je nedůvodnými. Odvolací soud správně poukázal na to, že obviněný věděl, že M. G. není vlastníkem předmětného bytu, což vyplývá nepochybně ze Smlouvy o budoucím převodu vlastnických práv a povinností k bytu ze dne 12. 8. 2002. Tato smlouva uzavřená podle §50a občanského zákoníku mezi M. G. a poškozenou J. D. nebyla sepsána realitní kanceláří R. R., s. r. o., přestože obviněný jako tzv. realitní makléř na ni připojil svůj podpis a smlouvu opatřil razítkem společnosti R. R., s. r. o. Ze skutkových zjištění odvolací soud také dovodil správný závěr, že nešlo o tzv. obchodní případ této realitní společnosti a pokud ve věci vystupuje název této společnosti, pak účelem bylo vzbudit zdání standartního jednání, přestože se ve skutečnosti nejednalo o realizaci obchodního případu realitní společnosti. Společnost R. R., s. r. o. sama prohlásila, že nešlo o její aktivitu (srov. č. 304–305 spisu), ale jen o převod finančních prostředků prostřednictvím společnosti. V této souvislosti odvolací soud též správně poukázal na to, že obviněný M. P. zastupoval M. G. na základě plné moci ze dne 7. 8. 2008 jako fyzická osoba (obecný zmocněnec) a nikoliv jako zástupce realitní společnosti.
Kromě výše uvedeného zbývá dodat, že o nesolidním jednání společnosti R. R., s. r. o., D. n.., O. svědčí to, že inzerovala dne 15. 7. 2002 v tiskovině P. prodej bytu 1+1 v O., K. ul., o výměře 40 m2 za částku 290.000,- Kč, přestože šlo o byt ve vlastnictví Statutárního města Olomouc, který byl ve správě Správy domovního fondu města Olomouce se sídlem Školní 2a, Olomouc (srov. č. l. 59 spisu). Ze spisu též vyplývá, M. G. jako nájemci bytu v O., K. ul., byla v souladu s §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku dána výpověď z nájmu bytu pro neplacení nájemného, která mu byla doručena do vlastních rukou dne 9. 3. 2001. Nelze přehlédnout, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2002, č. j. 11 C 143/2001-36, soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu číslo 2, II. kategorie, o velikosti jednoho pokoje, kuchyně a příslušenství, který se nachází v přízemí domu na ulici K. v O., kterou dal žalobce Statutární město Olomouc žalovanému M. G. Nájemní poměr mezi Statutárním městem Olomouc se sídlem v Olomouci, Horní nám. (č. neuvedeno), a M. G. skončil podle bodu II. výroku tohoto rozsudku dnem 31. 8. 2002. M. G. nebyl nikdy vlastníkem předmětného bytu, ale jen jeho nájemcem, což je zřejmé též z nájemní smlouvy ze dne 8. 11. 1993, a přesto uzavřel dne 12. 8. 2002 s přispěním obviněného M. P. s poškozenou J. D. smlouvu o budoucím převodu vlastnických práv a povinností, která vzhledem k výše zmíněným okolnostem jak to již naznačil, ale nevyslovil odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, byla podle §39 občanského zákoníku neplatnou smlouvou. Obecně je známo, že fyzická ani právnická osoba nemůže platně převádět na jiného věc, která jí nepatří, nota bene byt, který je ve vlastnictví statutárního města.
Podle skutkových zjištění soudů obviněný M. P., který vystupoval jako tzv. realitní makléř, velmi dobře věděl, že byt patří Statutárnímu městu Olomouc, a přestože z obsahu smlouvy ze dne 12. 8. 2002 bylo zřejmé, že jde o neplatnou smlouvu, poskytl M. G. pro účely převodu částky 290.000,- Kč číslo svého účtu, který označil za účet realitní společnosti R. R., s. r. o., a takto byl účet uveden i ve smlouvě ze dne 12. 8. 2002. Smlouva o užívání bankovního účtu obviněného uzavřená obviněným se společností R. R., s. r. o., budí značné rozpaky z důvodů, na které poukázal v odůvodnění svého rozhodnutí již odvolací soud, nehledě k tomu, že založení bankovního účtu v České republice nebylo ani v roce 2002 časově náročným a složitým úkonem.
Odvolací soud správně vycházel též ze závěrů znaleckého posudku znalce Ing. Z. L., který ve svém znaleckém posudku mimo jiné uvedl, že v pokladní knize společnosti R. R., s. r. o., nebyla nalezena platba ze dne 7. 8. 2002 ve výši 30.701, Kč (příloha č. 5), ani platba ze dne 7. 8. 2002 ve výši 4.416,- Kč (příloha č. 6) za platbu nájemného Správě nemovitostí Olomouc, a. s., za M. G. Taktéž nebyla nalezena platba ze dne 28. 8. 2002 ve výši 105.865,- Kč za platbu penále Správě nemovitostí Olomouc, a. s., za M. G. (příloha č. 7). V pokladní knize nebyl zaznamenán výdej těchto částek před uvedenými daty ani po nich (srov. č. l. 346). Znalec se vyjádřil též k tomu, zda výběry některých částek odpovídají výběrům z účtu obviněného (č. l. 347 spisu) následovně:
Podle bankovního výpisu č. 2002/8 ze dne 16. 8. 2002 soukromého bankovního účtu č. ... obviněného M. P. (příloha č. 3) byla připsána první platba od L. P. z účtu č. ... ve výši 29.000,- Kč dne 15. 8. 2002. Dne 16. 8. 2002 M. P. vybral ze svého účtu částku ve výši 20.000, Kč a tudíž mohl dne 16. 8. 2002 vyplatit M. G. částku ve výši 20.000, Kč. Podle bankovního výpisu ze dne 16. 9. 2002 soukromého bankovního účtu obviněného M. P. (příloha č. 4) dne 15. 8. 2002 M. P. vybral ze svého účtu částku ve výši 10.000,- Kč, kterou vybral z bankomatu G. A./O. S. Z tohoto výběru mohl dne 19. 8. 2002 vyplatit M. G. částku ve výši 10.000,- Kč. Podle bankovního výpisu č. … ze dne 16. 9. 2002 soukromého bankovního účtu č. … obviněného M. P. (příloha č. 4) byla připsána druhá platba od L. P. z účtu číslo … ve výši 261.000,- Kč dne 21. 8. 2002. Dne 23. 8. 2002 vyplatila společnost R. R., s. r. o, M. G. částku ve výši 260.000,- Kč. Tato platba nekoresponduje s výběry ze soukromého bankovního účtu obviněného M. P., když dne 22. 8. 2002 byla vybrána v hotovosti částka ve výši 90.000,- Kč, dne 26. 8. 2002 byla vybrána v hotovosti částka ve výši 100.000,- Kč a 27. 8. 2002 byla vybrána v hotovosti částka ve výši 100.000,- Kč. Z těchto výběrů nemohl obviněný M. P. vyplatit dne 23. 8. 2002 M. G. částku ve výši 260.000,- Kč.
Je zřejmé, že součet vybraných částek činí 290.000,- Kč. V další části posudku znalec podrobně porovnal pokladní knihy č. 1 a 2 uložené v soudním spisu dříve obviněného M. G. a pokladní knihou č. 2 předloženou společností R. R., s. r. o., uloženou v trestním spisu obviněného M. P. a dospěl k závěru, že z rozdílu obratu mezi pokladní knihou č. 1 a pokladní knihou č. 2 vyplývá, že pokladní kniha (rozumí se č. 2) byla v příjmech a výdajích dostatečně upravena o částku 290.000,- Kč. V závěru posudku znalec učinil zjištění, že doklady p/61 ze dne 16. 8. 2002 na částku 29.000,- Kč a p/62 ze dne 21. 8. 2002 na částku 261.000,- Kč byly s největší pravděpodobností dodány do účetnictví dodatečně (srov. č. l. 342 až 352 a dále obsah příloh ke znaleckému posudku na č. l. 353 až 382 spisu).
Jedinou právní námitkou obviněného je námitka, že vklady na peněžních účtech nebyly do 30. 6. 2006 považovány za cizí věc ve smyslu §89 odst. 13 tr. zák. Není sporu o tom, že takovým způsobem bylo do uvedeného data nahlíženo na vklady na peněžních účtech. Je však skutečností, že obviněný krátce poté, co poškozená J. D. dne 21. 8. 2002 vložila celkem částku 290.000,- Kč na účet obviněného, který jej vydával za účet realitní společnosti, vybral z tohoto účtu celkem částku 290.000,- Kč. Obviněný M. P. vybral ze zmíněného účtu dne 22. 8. 2002 částku 90.000,- Kč v hotovosti, dne 26. 8. 2002 částku 100.000,- Kč v hotovosti ze dne 27. 8. 2002 opět částku 100.000,- Kč v hotovosti. Poté, co obviněný vybral ze svého účtu celkem částku 290.000,- Kč, kterou na jeho účet vložila poškozená J. D., resp. s jejím souhlasem zčásti její příbuzní, byla částka 290.000,- Kč již cizí věcí, která byla obviněnému svěřena. Trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. je dokonán přisvojením si cizí věci. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá beze všech pochybností, že obviněný po výběru částky 290.000,- Kč s uvedenou částkou nakládal v rozporu s účelem svěření. Soudy obou stupňů učinily správný právní závěr o tom, kdy byl trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. dokonán, i o tom, že u trestného činu zpronevěry je způsobenou škodou celá skutečná hodnota zpronevěřené věci.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného M. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. ledna 2009
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek