ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.1562.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 1562/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 7. 1. 2009 o dovolání obviněného P. Ř. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 5 To 82/2007, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 6/2006 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Ř. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2007, sp. zn. 2 T 6/2006, byl obviněný P. Ř. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen podle §248 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Jako trestný čin posoudil Městský soud v Praze skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný v úmyslu získat finanční prostředky v přesně nezjištěné době po 1. 1. 2003 v P. jako jednatel obchodní společnosti N. L., s. r. o., si ze svěřené pokladny společnosti přisvojil částku ve výši nejméně 4 700 000 Kč, což se snažil zakrýt padělanou smlouvou o postoupení pohledávky, podle které měla obchodní společnost N. L., s. r. o., získat pohledávku ve výši 15 000 000 Kč za obchodní společností B. S. R. – E., s. r. o., a dále si z pokladny obchodní společnosti N. L., s. r. o., postupně přisvojil částku 2 550 000 Kč, což se snažil zakrýt fiktivní smlouvou o půjčce společnosti od L. D., a postupně vybrané částky vykazoval jako údajné splátky L. D., takže celkem způsobil obchodní společnosti N. L., s. r. o., škodu ve výši 7 250 000 Kč.
O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 5 To 82/2007. Podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo o náhradě škody znovu rozhodnuto výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Tento rozsudek napadl v rozsahu odpovídajícím tomu, že byl ponechán beze změny výrok o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. a), b), g), h), k) tr. ř. Obviněný namítl, že v den konání veřejného zasedání o odvolání byl z rozhodování vyloučen soudce JUDr. J. K. jako člen senátu Vrchního soudu v Praze, že proti tomuto rozhodnutí podal stížnost a navrhl odročení veřejného zasedání do doby rozhodnutí o stížnosti a že Vrchní soud v Praze jeho návrh na odročení veřejného zasedání zamítl. Dále obviněný vyjádřil názor, že jednáním popsaným ve výroku o vině nemohl naplnit zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. Uvedl, že sám Vrchní soud v Praze považoval výrok o vině za nesrozumitelný. Zdůraznil, že jako jednatel společnosti s ručením omezeným mohl bez omezení nakládat s jejími prostředky, a zpochybnil to, že by jeho jednání směřovalo proti cizí svěřené věci. Poukázal na to, že obžaloba kvalifikovala skutek jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., že k prokázání znaků tohoto trestného činu bylo také zaměřeno dokazování, že sice byl v průběhu hlavního líčení upozorněn na možnost změny právního posouzení skutku, avšak nebylo vyhověno jeho návrhům jednak na opakování některých důkazů, jednak na doplnění důkazů o znalecký posudek z oboru ekonomiky, takže neměl možnost vést obhajobu ve vztahu k zákonným znakům trestného činu zpronevěry. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
K důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, avšak tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Okolnost, že usnesením Vrchního soudu v Praze byl z důvodu přátelského vztahu k jednomu ze svědků podle §30 odst. 1 tr. ř. vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení JUDr. J. K. jako předseda senátu Vrchního soudu v Praze, jemuž podle rozvrhu práce tohoto soudu připadlo rozhodnout o odvolání obviněného, nijak nevyplývá, že by Vrchní soud v Praze byl soudem věcně nepříslušným nebo nesprávně obsazeným. Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě, který byl správně složen z předsedy senátu a dvou soudců, z nichž jeden v souladu s rozvrhem práce tohoto soudu nahradil JUDr. J. K.
To, že Vrchní soud v Praze nevyhověl návrhu obviněného na odročení veřejného zasedání, bylo v souladu s ustanovením §140 odst. 2 tr. ř., podle něhož usnesení je vykonatelné, i když dosud nenabylo právní moci, jestliže zákon proti němu sice připouští stížnost, avšak nepřiznává jí odkladný účinek. V této spojitosti lze jen konstatovat, že usnesení o vyloučení podle §30 odst. 1 tr. ř. je rozhodnutím, proti kterému je stížnost přípustná, avšak bez odkladného účinku (§31 odst. 2 tr. ř.). Uvedené usnesení nakonec nabylo právní moci tím, že stížnost obviněného byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 11 Tvo 5/2008. Účast soudce, který byl členem senátu Vrchního soudu v Praze místo JUDr. J. K., není důvodem k závěru, že tento soud rozhodoval za účasti vyloučeného soudce. Obviněný v dovolání ostatně ani neuvedl žádný důvod, pro který by měl být tento soudce z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen.
Nad rámec úvah o dovolacích důvodech podle §265b odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Nejvyšší soud poznamenává, že o vyloučení JUDr. J. K. bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání dne 10. 1. 2008. Veřejné zasedání o odvolání obviněného se konalo dne 16. 1. 2008. Z toho je zřejmé, že je bezpředmětná námitka obviněného, který v dovolání vyjádřil názor, že senát Vrchního soudu v Praze po vyloučení JUDr. J. K. rozhodoval o odvolání bez znalosti spisu. Obviněný to namítal v souvislosti s chybným tvrzením, že o vyloučení JUDr. J. K. bylo rozhodnuto v den konání veřejného zasedání.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč.
Skutkový stav, který zjistil Městský soud v Praze a z kterého v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze, evidentně naplňuje znaky uvedeného trestného činu.
Nic na tom nemění oprávnění, která obviněný měl jako jednatel obchodní společnosti N. L., s. r. o. Námitku obviněného, že mohl bez omezení nakládat s prostředky společnosti, je třeba korigovat odkazem na ustanovení §135 odst. 2 obch. zák., §194 odst. 5 obch. zák., jak to ostatně výslovně učinil již Městský soud v Praze. Z těchto ustanovení vyplývá, že obviněný byl povinen vykonávat působnost jednatele s péčí řádného hospodáře. Z toho je jasné, že obviněný rozhodně nebyl oprávněn přisvojovat si z majetku společnosti peněžní hotovost. Obchodní společnost N. L., s. r. o., měla jako leasingový pronajímatel uzavřené leasingové smlouvy s jinými subjekty jako leasingovými nájemci. Obviněný za společnost v souladu se svými oprávněnými inkasoval v hotovosti leasingové splátky od leasingových nájemců. Tyto prostředky byly z hlediska obviněného cizí věcí, která mu byla svěřena, neboť majetek společnosti a majetek obviněného představovaly dvě různé a oddělené majetkové sféry. Odčerpáním těchto prostředků z majetkové sféry společnosti se obviněný dopustil jednání, které bylo přisvojením cizí svěřené věci. Jestliže obviněný s použitím fiktivních dokladů předstíral, že za tyto prostředky jménem společnosti koupil pohledávku, která ve skutečnosti neexistovala, a že těmito prostředky splácel dluh společnosti, který ve skutečnosti rovněž neexistoval, pak jediným logickým vysvětlením tohoto jeho postupu je závěr, že si odpovídající částky ze svěřené hotovosti přisvojoval a že tuto skutečnost uvedeným způsobem jen zakrýval.
Námitka obviněného, že sám Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku poukázal na nesrozumitelnost výrokové věty, neodpovídá skutečnosti. Vrchní soud v Praze na str. 6 – 7 odůvodnění napadeného rozsudku pouze konstatoval, že popis skutku ve výroku o vině je nepřehledný a ne zcela přesný, pokud jde o dobu spáchání činu, a zároveň uvedl, že samotná špatná přehlednost popsaného skutkového děje a jeho užší časové vymezení není důvodem pro zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, pokud skutkový děj výslovně obsahuje znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným.
Ke změně právního posouzení skutku oproti obžalobě došlo za splnění podmínek stanovených v §225 odst. 2 tr. ř. Pokud soudy zamítly návrhy obviněného na opakování důkazů provedených ve stádiu, kdy skutek byl obžalobou kvalifikován jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., náležitě tento postup vysvětlily. Základní rozdíl mezi oběma trestnými činy spočívá v tom, že jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. se posoudí jen takové případy způsobení škody na svěřeném majetku, kdy není zjištěno, že by protipólem škody bylo obohacení pachatele nebo jiné osoby, zatímco v případech, kdy je zjištěno, že protipólem škody je obohacení pachatele nebo jiné osoby, se skutek posoudí podle okolností jako trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. nebo jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. V posuzovaném případě bylo z naznačeného hlediska rozhodné zjištění, jak obviněný naložil s peněžní hotovostí inkasovanou od leasingových nájemců. Žádný ze svědků, opakování jejichž výslechu obviněný navrhoval, však neměl v tomto ohledu žádné poznatky, což vyplynulo z výslechů, které již byly provedeny, a proto soudy důvodně považovaly za nadbytečné opakovat výslechy těchto svědků. Také s návrhem obviněného na doplnění důkazů znaleckým posudkem z oboru ekonomiky se soudy dostatečně vypořádaly. Obviněný v dovolání nijak blíže nekonkretizoval, jakými otázkami by se měl jím požadovaný znalecký posudek zabývat, a omezil se jen na paušální konstatování, že mělo jít o znalecký posudek k padělaným účetním dokladům. Okolnost, že šlo o fingované doklady v tom smyslu, že jimi deklarované hotovostní výdaje z prostředků obchodní společnosti N. L., s. r. o., se neuskutečnily a že deklarovaní příjemci vykázané platby neobdrželi, soudy zjistily z jiných důkazů. Znalecký posudek z oboru ekonomiky by ostatně ani nebyl adekvátním prostředkem ke zjištění, zda v uvedeném smyslu šlo o doklady pravé či fingované. Obviněný k dovolání připojil usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, jímž bylo zastaveno jeho trestní stíhání v jiné trestní věci, a poukázal na to, že v této jiné věci byl znalecký posudek z oboru ekonomiky opatřen. Z obsahu připojeného usnesení ovšem vyplývá, že šlo o skutkově i právně zcela odlišnou věc. Způsob, jímž v ní bylo postupováno, proto nelze přenášet do projednávané věci, v které obviněný podal dovolání.
Jinak považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že v souladu s tím, jak je koncipován dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se otázkou správnosti právního posouzení skutku zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistil Městský soud v Praze a který v napadeném rozsudku akceptoval i Vrchní soud v Praze, a že nijak nepřihlížel k té části dovolání, jejímž smyslem bylo zpochybnit skutková zjištění soudů. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces přichází v úvahu zásah Nejvyššího soudu do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, je-li to odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. O takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. V posuzované věci se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou vazbu na provedené důkazy. Soudy obou stupňů logickým, přehledným, srozumitelným a jasným způsobem vysvětlily svůj postup při hodnocení důkazů a zdůvodnily, proč považují provedené důkazy za dostatečné a proč zamítly návrhy obviněného na doplnění důkazů. Uvedený postup soudů nijak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Nesouhlas obviněného se skutkovými zjištěními soudů a s tím, jak soudy hodnotily důkazy a že nevyhověly jeho návrhům na doplnění důkazů, není dovolacím důvodem.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Obviněný v dovolání neuplatnil žádnou námitku, která by byla pod tento dovolací důvod podřaditelná. Proti samotnému výroku o trestu odnětí svobody, který mu byl jako přípustný druh trestu uložen ve výměře na spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené v §248 odst. 4 tr. zák., obviněný nic bližšího nenamítal. Výrok o trestu patrně tedy napadal jen v důsledku toho, že jeho dovolání primárně směřovalo proti výroku o vině.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (ve znění zák. č. 200/2002 Sb.) lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Obviněný v dovolání neuvedl nic v tom smyslu, který výrok podle jeho názoru v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze, popřípadě v rozsudku Městského soudu v Praze, chybí nebo je neúplný. Námitky, které jsou obsahem dovolání, se s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. zcela míjejí. Žádná z uplatněných námitek tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá.
Závěrem k dovolání obviněného
Z důvodů, které jsou zřejmé z předchozích částí tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce, což vyplývá z ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. ledna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec