ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.1585.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 1585/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 7. 1. 2009 o dovolání obviněného J. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 5 To 47/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 7/2007 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 52 T 7/2007, byl obviněný J. H. jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, 4 tr. zák. dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Kromě toho bylo rozhodnuto také o vině a trestu ohledně obviněného R. V.
O odvolání obviněného J. H., podaném proti výroku o vině a trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 5 To 47/2008. Podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. byl rozsudek Krajského soudu v Brně ohledně obviněného J. H. zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný J. H. byl uznán vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák., §148 odst. 2, 4 tr. zák., odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět roků a zařazen pro výkon trestu podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.
Jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák., §148 odst. 2, 4 tr. zák. posoudil Vrchní soud v Olomouci skutek, který podle jeho zjištění a předtím i podle zjištění Krajského soudu v Brně spočíval v podstatě v tom, že obviněný J. H. jako jednatel a jediný společník obchodní společnosti R. s., s. r. o., s jednotným záměrem neoprávněně získat na úkor státu vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v rozporu s ustanovením §19 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění, u Finančního úřadu Brno I uplatnit v přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc listopad 2002, které podal dne 23. 12. 2002, nárok na vyplacení nadměrného odpočtu ve výši 2 232 462 Kč, který doložil fiktivní fakturou obchodní společnosti W.-C. s. r. o., na dodávku náhradních dílů pro vozidla zn. Audi a VW, a tím dosáhl toho, že správce daně převedl na bankovní účet obchodní společnosti R. s., s. r. o., dne 27. 1. 2003 částku 2 208 262 Kč (bod 1 rozsudku), a dále u Finančního úřadu Brno I uplatnil v přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc leden 2003, které podal dne 25. 2. 2003, nárok na vrácení nadměrného odpočtu ve výši 3 768 324 Kč, který doložil šesti fiktivními fakturami obchodní společnosti S.-F. s. r. o., na dodávky sanitární techniky pro obchodní společnost R. s., s. r. o., jako kupujícího, avšak správce daně požadovanou částku nadměrného odpočtu nevyplatil (bod 2 rozsudku).
Obviněný J. H. podal prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Tento rozsudek napadl v celém rozsahu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Prostřednictvím obhájce JUDr. I. A. namítl nedostatečné zjištění skutkového stavu a rozpornost výroku o vině v tom směru, že do rámce pokusu trestného činu byla zahrnuta i částka 2 208 262 Kč, kterou Vrchní soud v Olomouci označil za způsobenou škodu. Podle obviněného mohlo být za pokus považováno jen jednání, jímž škoda nebyla způsobena. Obviněný také zdůraznil že finanční úřad nezrušil své rozhodnutí ve věci vyplacení částky 2 208 262 Kč. Prostřednictvím obhájkyně JUDr. Z. P. obviněný namítl, že v obou bodech výroku o vině šlo o samostatné skutky, z nichž první měl být posouzen jako dokonaný trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák., a druhý měl být posouzen jako pokus trestného činu krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák., §148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák. Podle obviněného v poměru mezi oběma útoky nešlo o pokračování v trestném činu, tedy o jeden trestný čin, nýbrž o opakování trestného činu, tedy o dva samostatné trestné činy, zvláště když se každý z útoků týkal jiného zdaňovacího období. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Především považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že v souladu s tím, jak je v zákoně vymezen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se otázkou správnosti právního posouzení skutku zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistil Krajský soud v Brně a který v napadeném rozsudku akceptoval i Vrchní soud v Olomouci. Jestliže dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, znamená to, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. Dovolacímu důvodu odpovídají zásadně jen p r á v n í námitky, tj. takové námitky, které směřují proti kvalifikaci skutku zjištěného soudy. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Dovolacím důvodem nejsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. V dovolání není možné uplatňovat námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
S ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně za předpokladu, že to je odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. O takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou návaznost na důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, převzatými Vrchním soudem v Olomouci do napadeného rozsudku, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Všechna skutková zjištění, která jsou relevantní z hlediska naplnění zákonných znaků pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák., §148 odst. 2, 4 tr. zák., mají jasnou obsahovou vazbu na provedené důkazy. Soudy hodnotily tyto důkazy způsobem, který je logický, přehledný, ověřitelný a přesvědčivě zdůvodněný. To se týká i fiktivnosti faktur, které obviněný použil jako podklad pro to, aby od finančního úřadu neoprávněné požadoval vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Fiktivnost těchto faktur spočívala v tom, že obchodní společnosti, které v nich byly deklarovány jako prodávající, ve skutečnosti zboží uvedené ve fakturách obchodní společnosti obviněného nedodaly a obchodní společnost obviněného jim za toto zboží neplatila.
Právní posouzení skutkového stavu, který zjistil Vrchní soud v Olomouci shodně s Krajským soudem v Brně, odpovídá zákonu.
Správná je právní kvalifikace skutkového stavu především v tom, že oba útoky tvořily jeden pokračující skutek a tedy i jeden trestný čin, byť nedokonaný. Obviněný se obou útoků dopustil ve stejném postavení, v téže obchodní společnosti, vůči témuž finančnímu úřadu, ve vztahu k téže dani, se stejným mechanismem provedení a evidentně i s jednotným záměrem získat od státu finanční prostředky cestou vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Jasně o tom svědčí kromě toho, co již bylo uvedeno, také bezprostřední časová návaznost jednotlivých dílčích aktů, z nichž se jednání obviněného skládalo. První daňové přiznání, v němž neoprávněně požadoval vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, obviněný podal dne 23. 12. 2002. Požadovaná částka (nepatrně snížená o daňový dluh společnosti) došla od finančního úřadu na účet obchodní společnosti obviněného dne 27. 1. 2003. Druhé daňové přiznání s neoprávněným požadavkem na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty obviněný podal dne 25. 2. 2003, tedy s ohledem na ustanovení §37 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., ve znění účinném v době činu, při nejbližší příležitosti poté, co finanční úřad akceptoval jeho předchozí neoprávněný požadavek na vrácení nadměrného odpočtu daně. Z toho všeho je zřejmé, že oba útoky naplňovaly znaky pokračování v trestném činu, jak jsou stanoveny v §89 odst. 3 tr. zák. Nic na tom nemění okolnost, že každý z útoků se týkal jiného zdaňovacího období, tj. listopadu 2002 a ledna 2003 (k tomu viz přiměřeně č. 29/2005 Sb. rozh. tr.). Nepřicházelo proto v úvahu, aby každý z obou útoků byl právně kvalifikován jako samostatný trestný čin, jak se toho obviněný dožadoval v podaném dovolání.
Vrchní soud v Olomouci správně posoudil oba útoky jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák., §148 odst. 2, 4 tr. zák. Skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, 4 tr. zák. představuje jednotu, kterou vytváří tzv. základní skutková podstata (§148 odst. 2 tr. zák.) spolu s okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby (§148 odst. 4 tr. zák.). Jestliže při pokračování v trestném činu není škoda velkého rozsahu jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby naplněna již škodou způsobenou dokonanými útoky, nýbrž teprve souhrnem škody způsobené dokonanými útoky a škody hrozící z nedokonaných útoků, pak je namístě posoudit celý pokračující skutek skládající se ze všech útoků jako pokus trestného činu s tzv. kvalifikovanou skutkovou podstatou, tj. v daném případě jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák., §148 odst. 2, 4 tr. zák. O trestný čin podle §148 odst. 2, 4 tr. zák. dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., jak skutek kvalifikoval Krajský soud v Brně, by šlo za předpokladu, že by škoda velkého rozsahu jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §148 odst. 4 tr. zák. již byla naplněna dokonanou částí trestného činu, ke které by nad tento rámec přistupovala nedokonaná část trestného činu. (K tomu viz přiměřeně č. 2/1980, č. 15/1996, č. 36/2006 Sb. rozh. tr.)
Trestnost útoku, jímž obviněný dosáhl toho, že finanční úřad vyplatil obchodní společnosti R. s., s. r. o., částku 2 208 262 Kč (bod 1 napadeného rozsudku), není dotčena namítanou okolností, že finanční úřad nezrušil rozhodnutí o přiznání a vyplacení této částky. Existence namítaného rozhodnutí nevylučuje trestní odpovědnost obviněného za vylákání výhody na dani ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák. Otázka oprávněnosti či neoprávněnosti požadavku na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty podle §19 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je předběžnou otázkou. Podle §9 odst. 1 tr. ř. orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky samostatně, a je-li tu o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Z toho vyplývá, že když jde o posouzení viny obviněného, tj. když předběžná otázka je významná pro posouzení viny obviněného, orgány činné trestním řízení nejsou vázány pravomocným rozhodnutím o předběžné otázce a posoudí ji samostatně. Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, v němž šlo o posouzení viny obviněného, znamená to, že závěr soudů učiněný v tom směru, že obviněný uplatnil nárok na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty neoprávněně, nebyl nikterak podmíněn zrušením rozhodnutí finančního úřadu o přiznání a vyplacení nadměrného odpočtu daně.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného J. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. ledna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec