ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.161.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 161/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. 3. 2009 o dovolání obviněného M. M. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 4 To 883/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 17/2007 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 6 T 17/2007, byl obviněný M. M. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §235 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na deset měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dva roky.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 4 To 883/2007, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích. Výrok o zamítnutí odvolání napadl v celém rozsahu s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu namítl, že čin neměl potřebný stupeň společenské nebezpečnosti. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby ho podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se dopustí mimo jiné ten, kdo jiného pohrůžkou násilí nutí, aby něco konal.
Jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Českých Budějovicích, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Českých Budějovicích, spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 29. 12. 2006 kolem 13,35 hodin telefonicky po M. K. požadoval, aby mu ze svého podnikání při provozování heren G. P. v Č. B. od ledna 2007 platil 50 procent z výdělku, jinak že vezme baseballovou pálku, přijede a rozbije mu hlavu, čímž u M. K. vzbudil obavu o život a zdraví. Z dalších zjištění soudů vyplývá, že obviněný takto reagoval na ztrátu svých dosavadních příjmů, které měl jako podíl na provozování heren, dokud je provozoval P. S., jehož byl obviněný tichým společníkem. Podle zjištění soudů obviněný jednal s cílem přimět M. K. k tomu, aby mu i on nadále platil část z příjmů z provozování heren.
Uvedená skutková zjištění nejen odpovídají formálním znakům trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., ale evidentně naplňují i materiální podmínku trestnosti činu. Touto podmínkou je, aby čin vykazoval takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je vyšší než nepatrný. Vyplývá to z ustanovení §3 odst. 2 tr. zák., podle něhož čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Názor týkající se nedostatku materiální podmínky trestnosti činu obviněný opíral o námitky v tom směru, že se s poškozeným dobře znali, že dokonce byli kamarádi a že oba museli přesně vědět, co od sebe mohou očekávat.
Jednání obviněného rozhodně nelze bagatelizovat do té míry, aby byl namístě závěr, že čin měl jen nepatrný stupeň nebezpečnosti pro společnost. Placení podílu na příjmu z provozu heren se obviněný na poškozeném domáhal velmi důrazně. Byť šlo o telefonický rozhovor, obviněný se v jeho průběhu uchýlil k posuzované výhrůžce za situace, kdy do telefonu křičel a nadával a kdy bylo z jeho celkového projevu zřejmé, že je velmi rozezlený z toho, že poškozený mu nehodlá platit žádnou část ze svého výdělku. Postoj poškozeného znamenal pro obviněného ztrátu dosavadních příjmů jen v důsledku změny v osobě provozovatele heren. Jestliže dosavadní stav měl podklad v tom, že obviněný byl tichým společníkem provozovatele heren, pak změna, ke které došlo v osobě provozovatele heren, znamenala z hlediska zájmů obviněného výraznou změnu v jeho neprospěch. To se obviněný snažil odvrátit tím, že se na poškozeném začal domáhat plnění, na které neměl žádný nárok. Konflikt obviněného a poškozeného se tedy týkal záležitosti, která měla pro každého z nich značný význam, obviněný v tomto konfliktu prosazoval očividně neoprávněný požadavek, uchýlil se v této souvislosti k výhrůžce velmi razantním násilím a pronesl svou výhrůžku způsobem a za okolností, z nichž bylo jasné, že je míněna vážně a že není např. jen nějakým žertem, nadsázkou, přehnaně silným výrokem apod. Obava poškozeného o život a zdraví tak byla plně odůvodněná. Souhrn uvedených okolností jasně ukazuje na to, že stupeň nebezpečnosti posuzovaného činu pro společnost byl vyšší než nepatrný a že tedy byla splněna materiální podmínka trestnosti činu.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že v souladu s tím, jak je v zákoně vymezen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se otázkou správnosti právního posouzení skutku zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy obou stupňů, a že nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost skutkových zjištění soudů. Pokud je dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, znamená to, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nemá znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Dovolacím důvodem nejsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání nelze opírat o polemiku s tím, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z důkazů vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud je to odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Českých Budějovicích, která v napadeném usnesení akceptoval také Krajský soud v Českých Budějovicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení ve svědecké výpovědi poškozeného, jejíž věrohodnost soudy ověřily dalšími byť nepřímými důkazy, z nichž nejvýznamnějším byl odposlech a záznam telefonního hovoru poškozeného s P. S.. Soudy hodnotily provedené důkazy logickým a přesvědčivě zdůvodněným způsobem, při němž nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Námitka obviněného, že „není možné odsoudit člověka na základě telefonického hovoru třetích osob“, se zcela míjí s podstatou důkazní situace v dané věci. To, co obviněný označil za „telefonický hovor třetích osob“, nebylo jediným důkazem, na jehož podkladě by byl obviněný uznán vinným. Podkladem výroku o vině primárně byla svědecká výpověď poškozeného. Namítaný „telefonický hovor třetích osob“ byl jen dalším důkazem, který měl povahu nepřímého důkazu a měl v podstatě jen ten význam, že vyzněl na podporu věrohodnosti svědecké výpovědi poškozeného. Za tohoto stavu nejsou dovolacím důvodem námitky, jimiž obviněný napadl způsob, jakým soudy hodnotily důkazy, a projevoval nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. března 2009
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec