ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.1631.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 1631/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 7. 1. 2009 o dovoláních obviněných J. B. a J. Z. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 9 To 362/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 7 T 197/2007 takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. B. a J. Z. odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 5. 2008, sp. zn. 7 T 197/2007, byli obvinění J. B. a J. Z. uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. l tr. zák. a trestným činem vydírání podle §235 odst. l tr. zák. a odsouzeni za tyto trestné činy obviněný J. B. podle §234 odst. l tr. zák., §35 odst. l tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři léta, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a obviněný J. Z. podle §234 odst. l tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. ještě za pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. l tr. zák., §250b odst. 1, 3 tr. zák., kterou byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 3 T 81/2007, k souhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, přičemž podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 3 T 81/2007. Výrokem podle §229 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
Odvolání obviněných J. B. a J. Z., podaná proti výroku o vině a trestu, byla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 9 To 362/2008, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obvinění J. B. a J. Z. podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni. Každý z nich napadl jeho se týkající výrok o zamítnutí odvolání v celém rozsahu s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu namítli obviněný J. B., že „skutky, pro které byl uznán vinným, nejsou trestným činem”, a obviněný J. Z., že svým jednáním „nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle §234 odst. l tr. zák. a skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §235 odst. l tr. zák. po stránce subjektivní”. Oba obvinění se domáhali toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Plzni věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
Jako trestný čin loupeže podle §234 odst. l tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Chebu, se kterými se v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Plzni, spočíval v podstatě v tom, že oba obvinění dne 26. 8. 2007 kolem 13,00 hodin v obci L., okr. Ch., společně po předchozí dohodě vešli do objektu benzínové čerpací stanice, obviněný J. Z. se opřel o pult obsluhy a naklonil se k obsluhujícímu poškozenému J. K., obviněný J. B. obešel pult a postavil se vedle poškozeného, požadoval po poškozeném vydání všech peněz, hrozil mu tím, že ho zavře do skladu, že ho zabije, že to tam podpálí a zničí, obviněný J. Z. přikyvoval na potvrzení slov obviněného J. B. a řekl poškozenému, aby tomu věřil, na to poškozený ze strachu vyndal z tzv. kasírtašky hotovost ve výši 8 550 Kč a 100 Euro, kterou předal obviněnému J. B., obviněný J. Z. sdělil poškozenému, že tím to nekončí, a požadoval po něm vydání pěti dobíjecích kuponů do mobilního telefonu, poškozený ze strachu začal tisknout dobíjecí kupony v hodnotě po 500 Kč, z nichž dva převzal obviněný J. Z., takže obvinění způsobili poškozenému škodu v celkové výši nejméně 12 319,50 Kč (bod 1 rozsudku).
Trestného činu loupeže podle §234 odst. l tr. zák. se dopustí mimo jiné ten, kdo proti jinému užije pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Skutkový stav uvedený v bodě 1 rozsudku evidentně naplňuje znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. l tr. zák. Společné jednání obou obviněných, při kterém obviněný J. B. poškozenému vyhrožoval zabitím, zavřením do skladu a podpálením objektu a obviněný J. Z. poškozeného utvrzoval v tom, že jde o vážně míněnou hrozbu, je jasnou pohrůžkou bezprostředního násilí ve smyslu citovaného ustanovení. Loupežnou povahu dodává posuzovanému jednání obou obviněných jejich společný záměr vynutit si na poškozeném vydání peněz, do jehož rámce nakonec spadá i vydání dobíjecích kuponů. Společné jednání obviněných tedy bylo zřetelně neseno jejich společným úmyslem zmocnit se cizí věci. Tím byla u obou obviněných naplněna subjektivní stránka trestného činu loupeže. Lze jen dodat, že pokud poškozený obviněným vydal peníze a dobíjecí kupony, učinil tak výlučně pod vlivem hrozby obviněných a z důvodného strachu z jejího uskutečnění.
Jako trestný čin vydírání podle §235 odst. l tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Chebu, která v napadeném usnesení akceptoval také Krajský soud v Plzni, spočíval v podstatě v tom, že oba obvinění společně po předchozí dohodě ihned po činu uvedeném v bodě 1 rozsudku a po převzetí částek 8 550 Kč a 100 Euro na místě nutili poškozeného J. K., aby ve dvojím vyhotovení sepsal smlouvu o půjčce částek 8 550 Kč a 100 Euro, obsah smlouvy mu diktovali a poškozený jim proti své vůli vyhověl ze strachu, neboť obvinění hrozili zničením objektu, jeho zapálením a zabitím poškozeného, pokud se nepodvolí (bod 2 rozsudku).
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se dopustí mimo jiné ten, kdo jiného pohrůžkou násilí nutí, aby něco konal.
Skutkový stav uvedený v bodě 2 rozsudku je evidentním naplněním znaků trestného činu vydírání podle §235 odst. l tr. zák. Společné jednaní obou obviněných v tomto ohledu spočívalo ve využití pohrůžky zabitím a zničením objektu k tomu, aby poškozeného nutili k sepsání smlouvy o půjčce peněz, které jim předtím nedobrovolně vydal v reakci na jejich jednání povahy loupeže. Jasným záměrem obviněných tu byla snaha nějakým způsobem legalizovat předcházející loupežné jednání a vytvořit zdání, že peníze poškozeného se do jejich dispozice dostaly s jeho souhlasem. Tak byla v případě obou obviněných naplněna i subjektivní stránka trestného činu vydírání.
Nejvyšší soud připomíná, že se otázkou správnosti právního posouzení obou skutků zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistil Okresní soud v Chebu a z kterého v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Plzni, neboť tak to odpovídá tomu, jak je v zákoně koncipován dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Jestliže dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, znamená to, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. Dovolacímu důvodu odpovídají jen p r á v n í námitky proti tomu, jak byl kvalifikován skutkový stav, který zjistily soudy. V dovolání lze namítat, že skutkový stav zjištěný soudy nemá znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Dovolacím důvodem nejsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. V dovolání není možné napadat to, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při dokazování, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Chebu, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Přímým usvědčujícím důkazem byla svědecká výpověd\' poškozeného, kterou soudy hodnotily jako věrohodnou, nebot\' byla podporována dalšími byt\' nepřímými důkazy. Těmito důkazy byly zejména svědecké výpovědi osob, které se v době činu nebo bezprostředně po něm nacházely v prostoru benzínové čerpací stanice a které popsaly, jak na ně chování a celkový výraz poškozeného působily. Na tomto podkladě soudy považovaly za vyvrácenou obhajobu, kterou obvinění zakládali na tvrzení, že si peníze od poškozeného půjčili, že poškozený jim peníze půjčil dobrovolně a že o tom dobrovolně také sepisoval smlouvu. Svůj postup soudy vysvětlily logickým, přehledným a náležitě zdůvodněným způsobem, při němž nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). To, že obvinění se s tímto hodnocením důkazů neztotožňují a že nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem a podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněných zasahoval do skutkových zjištění soudů obou stupňů.
Dovolacím důvodem nejsou ani námitky obviněného J. B. ohledně přiměřenosti trestu, který mu byl uložen. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Byl-li uložen přípustný druh trestu v mezích zákonné trestní sazby, jak se to stalo i v případě obviněných J. B. a J. Z., nelze namítat nepřiměřenost uloženého trestu, a to ani s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. v části, v níž je dovolacím důvodem „jiné nesprávné hmotně právní posouzení\" (tj. jiné, než je právní posouzení skutku). Vzájemný poměr obou dovolacích důvodů je takový, že důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem a důvod podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. je speciálním hmotně právním dovolacím důvodem ve vztahu k samotnému výroku o uložení trestu. Z toho logicky plyne, že samotný výrok o uložení trestu lze napadat jen s použitím zvláštního dovolacího důvodu, který je stanoven výslovně ve vztahu k výroku o uložení trestu. Pokud by pouhá nepřiměřenost uloženého trestu měla být dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., nutně by tímto dovolacím důvodem muselo být i uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo sazbu, a pak by ustanovení §265b odst. l písm. h) tr. ř. nedávalo žádný smysl, bylo nadbytečné, bezpředmětné a nefunkční.
Z důvodů uvedených v předchozích částech tohoto usnesení Nejvyšší soud zjevně neopodstatněná dovolání obviněných J. B. a J. Z. podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. ledna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec