ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.215.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 215/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 19. března 2009 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného S. B. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 8 To 99/2008, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 2/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 56 T 2/2008, byl obviněný S. B. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti let nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění z území republiky na dobu neurčitou.
Obviněný se trestného činu dopustil tím, že dne 18. 2. 2002 kolem 21:00 hodin v P., ulici Š. před budovou K. b. na chodníku po předchozím slovním a fyzickém konfliktu, který započal v prostoru ulice J. – V., P., poté co poškozený H. H., došel k odcházejícímu obviněnému S. B., došlo k novému fyzickému konfliktu, při kterém obviněný napadl nezjištěným bodným předmětem poškozeného H. H. tak, že jej opakovaně, a to nejméně pětkrát bodl, čímž mu způsobil dvě bodné rány levé poloviny hrudníku s vbody v zadní čáře pažní, pronikající do levé hrudní dutiny s bodnými poraněními levé plíce a zakrvácením levé hrudní dutiny, dále bodnou ránu vzadu vlevo na hrudníku asi 15 cm pod pažní jamkou nepronikající do hrudní dutiny, dále mu způsobil bodnou ránu vpředu, vlevo na hrudníku vnitřně a nad prsní bradavkou, nepronikající do hrudní dutiny, dále bodnou ránu v levém podžebří pronikající do dutiny břišní s bodným poraněním žaludku a konečně povrchní řeznou ránu levého lokte délky asi 2 cm, kdy zejména bodné rány pronikající do levé hrudní dutiny s poraněním levé plíce a bodná rána levého podžebří s bodným poraněním žaludku vznikly velkou silou, kdy tato poranění vedla ke stavu vážně bezprostředně ohrožujícímu život poškozeného, kdy následkem značných krevních ztrát při mnohačetných bodných ranách se u poškozeného vyvinul pokrvácivý šok, kdy v případě, že by mu nebyla poskytnuta specializovaná lékařská pomoc – operativní zákrok, by došlo ke smrti poškozeného, kdy poškozený byl téhož dne v době od 22:30 do 00:10 hodin operován, opětovně byl operován dne 25. 2. 2002 a dne 14. 3. 2002, kdy celková doba hospitalizace trvala od 18. 2. 2002 do 12. 3. 2002 a dále od 13. 3. 2002 do 18. 3. 2002.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání proti výroku o vině i trestu, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 8 To 99/2008, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř. Z provedených důkazů podle něj zcela jednoznačně nevyplývá, že se trestného činu, který je mu kladen za vinu dopustil právě on, neboť záměna za jinou osobu jménem S. údajně nebyla vyloučena. Rovněž podle něj nebylo prokázáno, že svým jednáním naplnil jak po stránce subjektivní, tak po stránce objektivní skutkovou podstatu pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák.
Z provedených důkazů podle obviněného vyplývá, že to byl právě poškozený, kdo měl u sebe nůž. Dále nebylo vyloučeno, že se obviněný pouze nebránil útoku poškozeného. Z výpovědi svědka H. vyplývá, že to byl obviněný, kdo odcházel z místa původního konfliktu, neboť nechtěl mít žádný další konflikt a naopak to byl poškozený, který šel za obviněným a verbálně ho napadal. Obviněný dále uvedl, že svědek B. H. vypovídal v hlavních líčeních rozporně. Ani na základě videozáznamu z průmyslové kamery není podle názoru obviněného vyloučeno, že se jednalo z jeho strany o nutnou obranu k odvrácení útoku poškozeného. Nebylo údajně prokázáno, že byl obviněný přinejmenším srozuměn s tím, že poškozeného usmrtí. Obviněný je tedy přesvědčen, že mu nebyla prokázána subjektivní a objektivní stránka trestného činu podle §219 odst. 1 tr. zák. a skutek tak, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv se jednalo o nutnou obranu, popř. o jiný trestný čin. Nad rámec dovolání uvedl, že jak poškozený tak svědek B. H. uvedli pouze jméno S., když příjmení neznali a svědek B. H. obviněného při opakovaném hlavním líčení nepoznal. Rovněž nebyly údajně vyjasněny rozpory ve výpovědích poškozeného a uvedeného svědka.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudu druhého i prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný dále doplnil dovolání podané prostřednictvím obhájkyně svým podáním. Uvedl, že toto podání je jen dílčím stanoviskem obhajoby a je doplněním jeho dovolání. V úvodu konstatoval skutkový stav popsaný ve skutkové větě rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že takto učiněné závěry soudů se opírají údajně toliko o tvrzení poškozeného a svědka B. H., který je s poškozeným v příbuzenském poměru a ostatní důkazy jsou důkazy nepřímými, ze kterých podle obviněného nebylo možno dovodit, že by se trestného činu dopustil právě on. Tuto skutečnost podle něj neprokázala žádná z provedených expertýz a ani nebyl ztotožněn konkrétní předmět, kterým byl skutek spáchán. Z kamerového záznamu je podle obviněného zřejmé pouze to, že byl poškozený napaden nějakou další osobou, avšak nelze konstatovat o koho se jednalo. Obviněný poukázal na skutečnost, že obhajobou byla zdůrazňována rozporuplnost výpovědí obou svědků. Dále byla podle obviněného porušena zásada kontradiktornosti, neboť soudy nebyly schopny vyhovět požadavku obhajoby na konfrontaci se svědkem a poškozeným. Selhání justice pak spatřuje v nekompaktním hodnocení důkazů, důkazní nouzi a flagrantním postupu soudů. Uvedl, že během řízení upozorňoval na chybný překlad svých tvrzení a požadoval nápravu, což se však nestalo. Porušením procesních principů tak podle něj došlo k zásadním pochybením ohledně prokázání úmyslu a pohnutky. Zopakoval, že není pachatelem uvedeného trestného činu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný v podstatě v rozporu s hmotněprávní povahou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrdí, že soudy obou stupňů při zajišťování a hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř., domáhá se toho, aby dovolací soud hodnotil důkazy jiným, pro něj příznivějším, způsobem, než jak učinily soudy prvé i druhé instance, a polemizuje s tím, jak soudy hodnotily rozhodné skutkové okolnosti. Námitky směřující proti výroku o vině by podle státního zástupce mohly mít význam pouze v případě, pokud by bylo možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci. Takový extrémní nesoulad však v dané věci dán není. Státní zástupce konstatoval, že obviněný napadenému rozhodnutí, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení”. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu dovolání obviněného ale vyplývá, že jeho námitky nejsou z velké části způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedeného soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný svými námitkami, že se uvedeného skutku nedopustil, že na základě provedeného dokazování nemohl soud dospět k závěru, že to byl právě on, kdo spáchal trestný čin, že to byl údajně poškozený, kdo měl u sebe nůž, dále námitkami, že nebyly vyjasněny rozpory ve výpovědích poškozeného a svědka B. H., pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními obou soudů, namítá údajné porušení procesních pravidel a v podstatě brojí proti správnosti a úplnosti provedeného dokazování a neuvádí žádné námitky, které by mohly zpochybnit použitou právní kvalifikaci. Jde tedy o skutkové a procesní námitky, které dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod podle §265b tr. ř., nenaplňují. Obviněný navíc shodné námitky uplatnil již v rámci svého odvolání a soud druhého stupně se jimi zabýval a vypořádal se s nimi. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí, ale je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.
Přitom Nejvyšší soud v posuzovaném případě zkoumal, zda zde nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Takový rozpor ostatně ani obviněný nenamítal.
Za jediné hmotně právní námitky, které jsou relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat námitku obviněného, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako trestné, protože jednal v nutné obraně, a námitku týkající se údajné absence subjektivní stránky. Nejvyšší soud se těmito námitkami zabýval, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.
Pokud jde o námitku obviněného, že skutek, jak byl zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, neboť se jednalo o nutnou obranu, popř. o jiný trestný čin (aniž by obviněný uvedl, o který trestný čin by se podle jeho názoru mělo jednat), Nejvyšší soud uvádí, že za nutnou obranu lze považovat čin jinak trestný, jímž někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Takový čin by za jiných okolností naplnil zákonné znaky některé skutkové podstaty trestného činu uvedené ve zvláštní části trestního zákona. Za nutnou obranu však nelze považovat obranné jednání, které je zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku. Jinými slovy k tomu, aby bylo možné v konkrétním případě uvažovat o nutné obraně, a tedy i o vyloučení trestnosti činu osoby, jež odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, je třeba splnit základní předpoklady obsažené v ustanovení §13 tr. zák. Podle jednoho z nich musí jít o útok na zájem chráněný trestním zákonem, který v době obranného jednání přímo hrozí nebo trvá. Za zájem chráněný trestním zákonem se obecně považují společenské vztahy a hodnoty uvedené zejména v §1 tr. zák. Konkrétní chráněný zájem je pak blíže promítnut do skutkové podstaty příslušného trestného činu, jehož spáchání ze strany útočníka hrozilo, a to v podobě objektu jako zákonného znaku takového trestného činu. Pokud jde o bezprostřední hrozbu nebo trvání útoku, Nejvyšší soud k tomu připomíná, že buď je zde důvodný předpoklad útoku následujícího bezprostředně za hrozbou, anebo útok již započal a stále probíhá. Útok tedy ještě nesmí být ukončen, protože nutnou obranu lze použít proti útočníkovi jen do doby, pokud trvá útok na zájem chráněný trestním zákonem. O nutné obraně tudíž nelze uvažovat za situace, kdy útok ještě bezprostředně nehrozí ani nezačal, nebo pokud je útok již dokončen.
Z citované skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně a z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že obviněný dne 18. 2. 2002 kolem 21:00 hodin po předchozím slovním a fyzickém konfliktu, který započal v prostoru ulice J. – V., poté co poškozený H. H. došel k odcházejícímu obviněnému a došlo k novému fyzickému konfliktu v ulici Š. před budovou K. b. na chodníku, obviněný napadl nezjištěným bodným předmětem poškozeného tak, že jej opakovaně, a to nejméně pětkrát bodl, čímž mu způsobil zranění popsaná ve skutkové větě, která bezprostředně ohrožovala život poškozeného a poté z místa činu odešel. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, učiněnými na základě provedeného dokazování, že obviněný v daném případě rozhodně nejednal v nutné obraně podle §13 tr. zák.
Výše uvedený skutkový stav soudy dovodily zejména z výpovědi samotného poškozeného H. H., který útok obviněného přežil, obviněný je z tohoto jednání dále usvědčován i výpovědí svědka B. H., který jednání obviněného přímo sledoval, přičemž toto jednání bylo zachyceno i na záznamu bezpečnostní kamery. Nepřímo je obviněný usvědčován i výpovědí svědka E. P. A v neposlední řadě je rozhodným důkazem také vypracovaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Samotný obviněný přitom druhý konflikt s poškozeným zcela popřel, když vypověděl, že již po prvním vzájemném konfliktu odešel a taxíkem odjel pryč. Neuvedl tedy nic o tom, že by při druhém konfliktu byl poškozeným napaden a musel se bránit. I v odvolání namítal, že se činu nedopustil a mohlo dojít k záměně osob. Poškozený přitom jednoznačně uvedl, že se obžalovaný otočil k němu a začal bodat, takže mu nedal žádný prostor k jakékoliv obraně.
Z provedených důkazů tak vyplývá, že to byl právě obviněný, kdo napadl poškozeného, a to opakovaným bodnutím, z čehož dvě bodné rány byly vedeny velkou silou. Z provedených důkazů dále nevyplývá, že by i poškozený během potyčky sám použil zbraň vůči obviněnému a u poškozeného ani nebyly zjištěny typické známky obrany, což svědčí v souladu s jeho výpovědí o prudkosti a náhlosti útoku obviněného. Rovněž ze způsobu bodnutí, kdy obviněný při velmi krátkém kontaktu s poškozeným učinil nápřah, který směřoval zespodu nahoru, což vyplývá z provedených důkazů (videozáznam pořízený průmyslovou kamerou a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství) lze vyloučit, že by obviněný jednal v tzv. nutné obraně, neboť neodvracel ani přímo hrozící ani trvající útok ve smyslu §13 tr. zák. Námitka obviněného v tomto směru je tedy zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou týkající se subjektivní stránky uvedeného trestného činu. Tuto námitku obviněný postavil na tvrzení, že mu nebylo žádným způsobem prokázáno srozumění s tím, že poškozeného usmrtí.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel buďto chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem /úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák./, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn /úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák./.
Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
Se závěrem soudů obou stupňů o zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák. se Nejvyšší soud ztotožnil. Tento právní závěr vyplývá již ze samotné skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně a dále je rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Ze všech okolností případu je nepochybné, že pokud obviněný zaútočil proti poškozenému bodným předmětem, nejspíše nožem, takovým způsobem, jak byl prokázán, když útočil proti tělu poškozeného, zejména do oblasti hrudníku a břicha, tedy do míst, kde jsou uloženy orgány důležité pro život, a to opakovaně za použití velké síly, je zřejmé, že obviněný musel vědět, že poškozenému může svým jednáním způsobit vážná zranění, a to i zranění ohrožující jeho život, a pro případ způsobení smrtelného následku s ním musel být srozuměn. O srozumění tak svědčí zejména mnohočetnost poranění, intenzita a cílenost útoků, které směřovaly výhradně do hrudníku a břicha poškozeného. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že také tato námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal, že relevantní hmotně právní námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné, a protože v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně nebyl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyl důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného S. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. března 2009
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš