ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.228.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 228/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 10. března 2009 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 5 To 564/2008, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 84/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2008, sp. zn. 90 T 84/2008, byl obviněný M. K. uznán vinným trestnými činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a byl odsouzen podle §201 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání proti všem výrokům, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 5 To 564/2008, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítal, že soud druhého stupně nerozhodl správně při posouzení okolností vylučujících trestní odpovědnost, případně okolností výrazně polehčujících při hodnocení stupně nebezpečnosti činu. Uvedl, že vozidlo sice řídil bez řidičského oprávnění a pod vlivem alkoholu, avšak řídil takto v době, kdy se snažil zajistit odbornou veterinární pomoc pro svého psa, který ji skutečně potřeboval. Obviněný připustil, že jeho psovi již byla odborná pomoc poskytnuta, tvrdil však, že pokud by nedopravil psa domů jízdou motorovým vozidlem, vystavil by zvíře dlouhodobému pobytu v prostředí neodpovídajícím jeho stavu, který vyžadoval klidový režim. Takové jednání a samozřejmě i ponechání psa bez odborné pomoci by podle obviněného hraničilo s naplněním znaků skutkové podstaty trestného činu týrání zvířat podle §203 tr. zák. Obviněný uvedl, že porušil právní normy proto, aby nečinností neporušil právní normu jiným způsobem. Pomoc psovi je pomoc zvířeti, které je chráněno ustanoveními trestního zákona a jinými normami upravujícími možnosti chování lidí vůči zvířatům. Konstatoval, že se sice dopustil trestného činu, jiným způsobem však nebylo možno pomoc pro psa zajistit a ze strany obviněného se jednalo o krajní nouzi ve smyslu §14 tr. zák. Pokud by splnění krajní nouze nebylo shledáno, šlo by přinejmenším o významnou polehčující okolnost spáchání činu v situaci hraničící s krajní nouzí, aniž byly její podmínky splněny (§33 písm. f) tr. zák.). Obviněný uzavřel, že výkladem popsané situace došlo k porušení hodnocení podmínek splnění krajní nouze podle §14 tr. zák. i k nesprávnému posouzení splnění polehčující okolnosti dle §33 písm. f) tr. zák. Tato skutečnost má podle obviněného vliv na jeho zavinění, tak i případně na výši a druh ukládaného trestu. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že dovolací námitky je možné (s výjimkou námitek týkajících se výroku o trestu) pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Konstatoval, že trestní zákon v §203 tr. zák. poskytuje v určitém rozsahu ochranu životu a zdraví zvířete a není proto podle něj vyloučeno, aby i jednání směřující k poskytnutí pomoci zvířeti mohlo být za určitých okolností považováno za jednání v krajní nouzi. V takovémto případě by však bylo nutno velmi pečlivě zkoumat existenci podmínek §14 věty druhé tr. zák. a podle jeho názoru je přinejmenším sporné, zda za jednání v krajní nouzi by bylo možno považovat jízdu podnapilého řidiče za účelem dopravy nemocného (nikoli však např. vážně zraněného a akutně na životě ohroženého) zvířete k veterináři. Státní zástupce je přesvědčen, že v této konkrétní trestní věci však podmínky krajní nouze podle §14 tr. zák. nebyly splněny naprosto evidentně. Ze skutkových zjištění rozvedených na str. 3 rozsudku nalézacího soudu a ostatně i z textu dovolání podle něj vyplývá, že obviněný řídil vozidlo na zpáteční cestě k domovu i poté, kdy již byla jeho psovi odborná veterinární pomoc poskytnuta. V této době již v žádném případě přímo nehrozilo nebezpečí životu a zdraví zvířete, tj. zájmům chráněným trestním zákonem, a nebyla tudíž splněna základní podmínka pro aplikaci ust. §14 tr. zák. Okolnost, že pes by byl vystaven určitému nepohodlí, pokud by obviněný vyčkal v B. do odjezdu prvního ranního spoje veřejné dopravy (nehledě na možnost použití vozidla taxi) zajisté nelze klást na roveň týrání zvířete ve smyslu §203 trestního zákona a obviněný v žádném případě nebyl oprávněn zajišťovat komfortní podmínky pro svého psa jednáním, které vykazovalo znaky hned tří trestných činů. Námitky, ve kterých se obviněný domáhá aplikace §14 tr. zák. o krajní nouzi, státní zástupce považuje za nedůvodné.
Námitka, ve které se obviněný domáhal aplikace polehčující okolnosti podle §33 písm. f) tr. zák., podle státního zástupce směřuje svým obsahem proti výroku o trestu. Uvedl, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice lze namítat nesprávnost některých hmotně právních posouzení týkajících se rozhodování o trestu, např. nesprávnost aplikace §35 odst. 2 a §37a tr. zák. o ukládání souhrnného a společného trestu, nelze však vznášet námitky toliko proti přílišné přísnosti uloženého trestu v důsledku nesprávné aplikace §31 - §34 tr. zák. o výměře trestu. Pochybení, které má spočívat v nedostatečném zohlednění některé polehčující okolnosti, by nebylo možno namítat ani v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je jinak určen k nápravě vad týkajících se druhu a výměry trestu. Tato část dovolacích námitek podle státního zástupce formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídá.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší České republiky dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení”. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud shledal, že pod uplatněný důvod dovolání bylo možno podřadit námitku obviněného, jíž zpochybnil posouzení svého jednání jako trestného činu za situace, kdy se podle něj jednalo o skutek vykonaný v krajní nouzi. Na tomto místě je nutné podotknout, že shodnou námitkou se zabýval již soud odvolací v rámci řízení o odvolání obviněného a tato námitka byla podstatou obhajoby obviněného i v řízení před soudem prvního stupně, který se jí zabýval a náležitě se s ní vypořádal. Nejvyšší soud posoudil tuto námitku jako zjevně neopodstatněnou.
Podle §14 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o krajní nouzi, jestli bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak, anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. Krajní nouzí se označuje takový stav, kdy je možné chránit zájem, který chrání trestní zákon, jen tím, že se obětuje jiný takový zájem. Účelem krajní nouze je poskytnout občanům možnost k ochraně zájmů vlastních, zájmů jiných osob, zájmů státu i společnosti v případě hrozící poruchy zájmu chráněnému trestním zákonem, která nemůže být odvrácena jinak, než poruchou jiného takového zájmu za podmínek uvedených v §14 tr. zák.
Nebezpečí, které někdo při krajní nouzi odvrací, musí hrozit přímo, bezprostředně. O případ krajní nouze by se nejednalo, pokud by nebezpečí již pominulo, nebo by hrozilo teprve v budoucnu, ale nikoli v bezprostřední budoucnosti. Za přímo hrozící nebezpečí je třeba považovat takový stav, kde vývoj událostí rychle spěje k poruše nebo sice tento vývoj je přerušen, nepokračuje, ale jsou splněny téměř všechny podmínky potřebné k tomu, aby hrozící porucha nastala, když k uskutečnění zbývající podmínky postačí náhoda, která může kdykoli bezprostředně a s velkou pravděpodobností nastat.
Použití ustanovení o krajní nouzi tedy vyžaduje kumulativní naplnění čtyř podmínek vztahujících se k pojmu „nebezpečí“. Musí se jednat o nebezpečí, které hrozí zájmům chráněným trestním zákonem, které hrozí přímo (bezprostředně), nelze je za daných okolností odvrátit jiným způsobem a ten, komu nebezpečí hrozí, není povinen je snášet.
Aplikují-li se výše uvedené zásady na tento případ, je zřejmé, že podmínky §14 tr. zák. nebyly splněny.
Obviněný trestné činy spáchal tím, že dne 4. 8. 2008 v 01.25 hod. v B. nejméně po ulici P. t. po předchozím požití alkoholických nápojů, když jeho krev obsahovala 1,23 g/kg alkoholu, řídil motorové vozidlo tov. zn. BMW, přičemž byl zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR, vozidlo řídil, přestože mu rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 11. 1. 2008, sp. zn. 1 T 265/2007, který nabyl právní moci dne 12. 3. 2008, byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 let, na kterou tak pozbyl, ve smyslu §94a zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, řidičské oprávnění nutné k řízení motorového vozidla, přičemž uvedený trest a dále trest odnětí svobody ve výměře 8 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 2 let mu byl uložen mj. za trestný čin ublížení na zdraví dle §223 tr. zák., kdy byl uznán vinným, že porušil mj. ustanovení §5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, tedy že řidič nesmí řídit vozidlo bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo návykové látky nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití návykové látky, kdy by mohl být ještě pod jejich vlivem.
Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, se kterými se soud odvolací ztotožnil, vyplývá, že citovaného jednání popsaného v tzv. skutkové větě výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně a tedy skutku, který je obviněnému kladen za vinu, se obviněný dopustil na zpáteční cestě od veterináře domů, kdy již byla jeho psovi odborná veterinární péče poskytnuta. Při zhodnocení všech okolností případu je zcela evidentní, že jednání obviněného postrádalo znaky jednání v krajní nouzi.
Trestní zákon sice v ustanovení §203 tr. zák. upravuje skutkové podstaty trestných činů, jejichž objektem je zájem na ochraně života a zdraví zvířat před týráním (§230 odst. 1 tr. zák.) a utýráním (§230 odst. 2 tr. zák.) a mohlo by tedy za určitých okolností dojít ke střetu zájmů společnosti na ochraně různých společenských vztahů. V daném případě však evidentně ke střetu zájmů chráněných trestním zákonem nedošlo, neboť nebezpečí předpokládané ustanovením §14 tr. zák. nehrozilo bezprostředně a vývoj událostí nespěl k poruše bezprostředně hrozící, když v době spáchání uvedených trestných činů již byl pes ošetřen a v žádném případě tedy přímo nehrozilo nebezpečí ohrožující jeho život a zdraví. Soudy dále správně posoudily, že v dané situaci nebyla splněna ani další podmínka ustanovení §14 tr. zák., a to skutečnost, že nebezpečí za daných okolností nebylo možno odvrátit jinak. Obviněný měl totiž za daných okolností jiné možnosti, jak dopravit ošetřeného psa do místa svého bydliště. Po zhodnocení možností obviněného, mohl tento vyčkat na některý spoj veřejné dopravy, zajistit náhradní dopravu prostřednictvím služby taxi nebo zajistit odvoz jinou osobou, k čemuž posléze také došlo (na č. l. 38 tr. spisu obviněný při hlavním líčení dne 5. 9. 2008 uvedl, že se mu podařilo dovolat švagrovi, který psa odvezl). Z výše uvedeného je naprosto evidentní, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §14 tr. zák. a námitka obviněného v tomto směru je zjevně neopodstatněná.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž se obviněný domáhal aplikace polehčující okolnosti podle §33 písm. f) tr. zák. Polehčující a přitěžující okolnosti jsou právně významné skutečnosti, které po jejich zjištění a zhodnocení mají vliv na stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu pro společnost, jsou významné pro dosažení účelu trestu nebo vyjadřují možnosti nápravy či poměry pachatele a tím ovlivňují druh a výměru ukládaného trestu. Obviněný tak touto námitkou brojí proti výroku o uloženém trestu.
Tato námitka pod zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadá. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu zrušení výroku o vině, lze výrok o trestu dovoláním napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. proto, že byl uložen nepřípustný druh trestu nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu. Obviněný z tohoto důvodu dovolání nepodal a ani v jeho případě nepřicházel tento dovolací důvod v úvahu, neboť obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v mezích zákonné trestní sazby.
S otázkou zavinění daná polehčující okolnost nesouvisí přímo, ale mohla by mít vliv pouze na míru zavinění, pokud by se skutečně jednalo o situaci předpokládanou v §33 písm. f) tr. zák., tj. obviněný by spáchal trestný čin při odvracení nebezpečí ohrožujícího život nebo zdraví jeho psa. O tuto situaci v daném případě ale nešlo, a tato polehčující okolnost nemůže mít proto na zavinění výrazný vliv, jak se obviněný domnívá.
Protože námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu z části neodpovídaly a hmotně právní námitku Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou, bylo dovolání obviněného M. K. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. března 2009
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš