ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.358.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 358/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 20. května 2009 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného P. N. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. 10 To 469/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 3 T 69/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 3 T 69/2008, byla podle §222 odst. 2 tr. ř. trestní věc obviněného P. N. postoupena Městskému úřadu Mělník k projednání věci jako přestupku, pro skutek spočívající podle obžaloby v tom, že
dne 29. 9. 2007 v 19:00 hod. řídil po silnici I. třídy č. 9 ve směru od P. na M., osobní automobil M., když na 13,17 km silnice, v kat. obce L. , okr. M. , v bezprostřední blízkosti meziměstské autobusové zastávky, srazil chodkyni M. B. , přecházející vozovku z levé strany komunikace od autobusové zastávky, směrem k ulici Š. , přičemž ke střetu došlo až v pravé polovině jízdního pruhu vozidla, chodkyně byla na místě usmrcena a tělo bylo odhozeno až za pravou krajnici, do odstavného pruhu autobusové stanice, přesto vozidlo po nehodě neponechal v konečném postavení a bez označení je odstavil až na vzdálenost nejméně 57 m od místa střetu.
V takto popsaném skutku spatřovala obžaloba trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák.
Proti tomuto rozhodnutí podal státní zástupce stížnost, kterou Krajský soud v Praze usnesením ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. 10 To 469/2008, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala řádně a včas dovolání nejvyšší státní zástupkyně (dále též dovolatelka), a to v neprospěch obviněného. Dovolatelka má za to, že rozhodnutím soudu druhého stupně byly naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l), g), f) tr. ř. V úvodu svého dovolání nejprve zrekapitulovala průběh trestního řízení a upozornila zejména, že soud prvního stupně rozhodoval v dané věci dvakrát. Prvním rozhodnutím ve věci, v odsuzujícím rozsudku, uznal obviněného vinným trestným činem podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a neshledal žádné spoluzavinění poškozené na předmětné dopravní nehodě. Oproti tomu ve svém druhém rozhodnutí, usnesení o postoupení věci Městskému úřadu v M. , konstatoval, že došlo k výraznému spoluzavinění poškozené. S tímto druhým rozhodnutím se soud druhého stupně ztotožnil. Dovolatelka je přesvědčena, že z napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně vyplývá rozpor mezi jím učiněným rozhodnutím, ve kterém potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak současně dospěl k závěru, že obviněný porušil v určitém směru dopravní předpisy. Soud druhého stupně tak podle dovolatelky nevyloučil možnost posouzení skutku jako trestného činu podle §224 tr. zák. Skutek proto podle ní neměl být posuzován jako přestupek, ale jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. nebo §224 odst. 1, 2 tr. zák. v závislosti na dovození míry spoluzavinění poškozené chodkyně. Pokud by soud dospěl k závěru o nezaviněném průběhu dopravní nehody ze strany obviněného, bylo by podle dovolateky namístě obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostit. Naopak pokud by soud dospěl k závěru o jakékoli zaviněné míře spoluúčasti obviněného na dopravní nehodě se smrtelným následkem, přichází podle ní v potaz výlučně trestní odpovědnost pachatele.
Trestní odpovědnost obviněného spatřuje dovolatelka také v tom, že porušil důležitou povinnost vyplývající pro něj z dopravních předpisů [§4 písm. a) a §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb.], přičemž mezi porušením této důležité povinnosti a následkem je příčinná souvislost. Jednání obviněného bylo příčinou, bez které by nenastal následek a podle dovolatelky také příčinou dostatečně významnou a pokrytou jeho zaviněním v zákonem předpokládané formě (§5 tr. zák.). Dovolatelka v této souvislosti poukázala na rozhodnutí č. 33/1972 Sb. rozh. tr.
Dovolatelka dále zrekapitulovala průběh skutkového děje a konstatovala, že rychlost vozidla řízeného obviněným (přes 60 km/hod.) byla nepřiměřená úpravě v §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., ale byla podle ní nepřiměřená i okolnostem, které mohl obviněný jako řidič předvídat. Přiměřená rychlost musí podle dovolatelky odpovídat okolnostem, které mohl obviněný předvídat. Uvedla, že pokud rychlost jízdy neumožní řidiči zastavit na vzdálenost jeho rozhledu, a pokud mu tato rychlost zároveň neumožní včas reagovat na přítomnost chodce, který vystoupí z prostoru do kterého řidič nemá rozhled, je podle ní namístě uvažovat o tom, že jde o rychlost nepřiměřenou. Podle dovolatelky vyplynula z konkrétní situace pro obviněného povinnost dbát zvýšené opatrnosti, neboť projížděl místem mezi dvěma zastávkami hromadné dopravy, místo velmi dobře znal a registroval na protisměrné zastávce autobus. Zopakovala, že obviněný se svým vozidlem míjel autobus, který zastavil ve stanici a musel tedy podle ní předvídat možnost, že chodec nebo chodci, kteří vystoupili z autobusu, budou v blízkosti autobusové zastávky přecházet a měl tedy přizpůsobit rychlost nebo způsob své jízdy. Podle dovolatelky bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný jako řidič motorového vozidla jel známým úsekem silnice mezi dvěma zastávkami autobusu, přičemž v protisměrném pruhu zaznamenal autobus stojící na zastávce, a poté zaznamenal i chodkyni, která z autobusu vystoupila a přecházela z levé strany komunikace na pravou, přičemž registroval její světlé oblečení a světlou igelitovou tašku, kterou držela v ruce a zaregistroval i její mávnutí. Pokud jel tak, že do chodkyně narazil a způsobil jí smrtelná zranění, jel podle dovolatelky nepřiměřenou rychlostí. Povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem byly podle dovolatelky dány současně (č. 43/2002 Sb. rozh. tr.). Dovolatelka má za to, že chodkyně svým přecházením nevytvořila obviněnému překážku neočekávanou, ale ani překážku náhlou. Soud prvního stupně tak podle ní nepostupoval správně, pokud věc podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupil k projednání jako přestupek a nesprávně postupoval i soud druhého stupně, pokud se s tímto postupem ztotožnil.
Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudu druhého jakož i prvního stupně a přikázal Okresnímu soudu v Mělníku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný ve vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně uvedl, že dovolatelka sice uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., ve skutečnosti však podle něj vytýká soudům nesprávnost skutkových zjištění a chybné hodnocení provedených důkazů a z jí interpretovaného skutkového děje dovozuje jeho odpovědnost za vznik nehodového děje. Poukázal na skutečnost, že soudy v dané věci neposoudily, že se jedná o přestupek, ale v souladu s §222 odst. 2 tr. ř. shledaly, že se nejedná o trestný čin, avšak žalovaný skutek by jiným orgánem mohl být posouzen jako přestupek. Pokud jde o námitky dovolatelky ohledně rychlosti jeho jízdy, také tyto považuje obviněný za mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Dodal, že to byl vždy on, kdo se snažil důkazními návrhy objasnit všechny okolnosti dopravní nehody a závěr o tom, že střet s chodkyní nezavinil považuje za logický a správný. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, případně podle §265j tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. b), d) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Nejvyšší státní zástupkyně uplatnila v první řadě dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. V daném případě bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., a podle dovolatelky byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným, případně že jde o trestný čin, třebaže soud dovodil, že skutek může být posouzen jiným orgánem jen jako přestupek. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení.“ Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že uplatněné důvody dovolání je třeba také odůvodnit z hlediska konkrétních hmotně právních vad napadeného rozhodnutí tak, aby dovolání vyhovovalo obsahovým náležitostem uvedeným v §265f odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud se zabýval rovněž tím, zda v jeho rámci byly skutečně uplatněny hmotně právní námitky ve shora uvedeném smyslu.
Nejvyšší státní zástupkyně ve svém dovolání podaném v neprospěch obviněného především namítala, že soud druhého stupně na jedné straně potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně avšak na straně druhé zároveň podle ní dospěl k závěru, že obviněný porušil v určitém směru dopravní předpisy, což mohlo souviset s dopravní nehodou a jejími následky. Jeho jednání tak mělo být posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. nebo §224 odst. 1 tr. zák. v závislosti na dovození míry spoluzavinění poškozené. Z povahy věci bylo podle ní vyloučeno posouzení jednání obviněného jako přestupku. Tyto své námitky pak dále obsáhle zdůvodnila. Nejvyšší soud považuje výhrady nejvyšší státní zástupkyně za relevantní, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.
V obecné rovině je zapotřebí alespoň stručně uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. (jak byl skutek právně kvalifikován v obžalobě na č. l. 115 tr. spisu) se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt, spáchá-li takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Jde o trestný čin poruchový (předpokládá se u něho způsobení těžké újmy na zdraví nebo smrti), který lze spáchat jak konáním, tak i opomenutím.
Z hlediska subjektivní stránky se u tohoto trestného činu vyžaduje nedbalost (vědomá či nevědomá). Zavinění z nedbalosti přitom není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Mezi zaviněným jednáním pachatele a způsobeným následkem (účinkem) musí být příčinná souvislost.
Z hlediska napadených rozhodnutí a obsahu dovolání je rozhodná otázka, zda vznik a průběh dopravní nehody svým jednáním zavinil obviněný, či se na vzniku a průběhu dopravní nehody relevantně podílelo spoluzavinění poškozené.
V kontextu s dovolacími námitkami je potřebné v obecné rovině uvést, že při zjišťování zavinění u trestného činu ublížení na zdraví spáchaného účastníkem silničního provozu při dopravní nehodě je nutno objasnit okolnosti, zda byla či nebyla dodržena pravidla o provozu na pozemních komunikacích stanovená právním předpisem. Požadovaný právní základ pro takové vymezení přitom vychází především z příslušných ustanovení zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Podle obžaloby pak měla být jednáním obviněného porušena ustanovení §4 písm. a) a §18 odst. 1 tohoto zákona.
Podle §4 písm a) citovaného zákona při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu.
Vhodné je zmínit i ustanovení §18 o rychlosti jízdy, především odst. 1, podle něhož rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled, a úvodní část odst. 3, podle níž řidič motorového vozidla o maximální přípustné hmotnosti nepřevyšující 3.500 kg a autobusu smí jet mimo obec rychlostí nejvýše 90 km/hod.
Ze skutkového zjištění vyplývá, že obviněný dne 29. 9. 2007 v 19:00 hod. řídil po silnici I. třídy ve směru od P. na M. , osobní automobil M. , když v kat. obce L. , v bezprostřední blízkosti meziměstské autobusové zastávky, srazil chodkyni M. B. , přecházející vozovku z levé strany komunikace na pravou, od autobusové zastávky směrem k ulici Š. , přičemž ke střetu došlo až v pravé polovině jízdního pruhu vozidla, chodkyně byla na místě usmrcena a tělo bylo odhozeno až za pravou krajnici, do odstavného pruhu autobusové stanice.
Provedeným dokazováním bylo dále zjištěno, že obviněný jako řidič osobního motorového vozidla v době bezprostředně předcházející střetu jel po silnici I. třídy mimo obec, kdy šlo o přímý úsek hlavní silnice rozdělené na dva jízdní pruhy (v místě dopravní nehody bílou přerušovanou čárou), kde rychlost jízdy nebyla snížena dopravní značkou. Obviněný se blížil k úseku mezi dvěma napříč přes silnici postavenými autobusovými zastávkami v době, kdy na protisměrné zastávce registroval stojící autobus hromadné dopravy, registroval, že ho protijedoucí vozidla objížděla (uvedl, že vozidla při objíždění „blikají“). Znaleckými posudky bylo prokázáno, že vozidlo obviněného nejelo rychlostí vyšší než 90 km/hod. V době střetu určili znalci nárazovou rychlost kolem 62 – 70 km/hod. Podle těchto skutečností připustili, že obviněný mohl v době bezprostředně předcházející střetu jet rychlostí 75 km/hod., jak obviněný a jeho spolujezdkyně uvádějí. Chodkyně přecházela šikmo z levé strany komunikace na pravou. Z výpovědí obviněného a jeho spolujezdkyně provedených při hlavním líčení vyplývá, že chodkyni poprvé spatřili (podle výpovědí nejprve manželka obviněného, která vykřikla a v podstatě okamžitě také obviněný) v okamžiku, kdy míjeli svým vozem protijedoucí autobus, a to kousek od středu vozovky. Zaregistrovali její rychlý pohyb a mávnutí rukou, ve které měla igelitovou tašku, chodkyně bez jakéhokoliv kontaktu s řidičem pokračovala nepřerušeně v přecházení. Obviněný uvedl, že začal ihned reagovat bržděním, avšak střetu s chodkyní již nezabránil.
Otázka, která byla znalci v této souvislosti řešena, zda mohl obviněný poškozenou spatřit ještě na okraji vozovky a ne až v jejím středu a mohl tak včasnou reakcí zabránit střetu, nemohla být pro nedostatek zadokumentování pohybu autobusu, který mohl zastínit výhled obviněného do prostoru za autobusem, objektivně vyřešena. Oba znalci však připustili, že autobus při svém pohybu (vyjíždění ze zastávky) mohl zastínit výhled obviněnému do prostoru za ním a obviněný tak mohl poškozenou poprvé spatřit opravdu až v okamžiku, kdy se nacházela v blízkosti středu vozovky. Soudy tak vycházely z varianty možné a pro obviněného příznivější, korespondující s jeho výpovědí („… vyšla zpoza zákrytu zadní části autobusu, … stále šla přes silnici …“ – č. l. 40 tr. spisu) i s výpovědí jeho spolujezdkyně.
Podle znaleckých posudků je dále zřejmé, že poškozená potřebovala k bezpečnému přejítí celé vozovky čas 4,3 až 7,8 vteřiny, takže auto obviněného by od ní muselo být v tomto okamžiku vzdáleno 89 – 162 m, aniž by jeho řidič musel snižovat rychlost nebo měnit směr jízdy, ale vozidlo bylo od poškozené v okamžiku vstupu chodkyně do vozovky vzdáleno toliko 69 m, tedy ve vzdálenosti podstatně kratší a situace na vozovce nebyla podle znalců způsobilá pro bezpečné přecházení.
Pokud dovolatelka namítá, že odvolací soud dospěl k závěru o určitém porušení dopravních předpisů obviněným, a že tedy tím nevyloučil možnost posouzení skutku jako trestný čin podle §224 tr. zák., Nejvyšší soud se s tímto názorem neztotožnil. Odvolací soud sice jako možný přestupek zmiňuje „určitou neopatrnost, pokud nevěnoval větší pozornost tomu, že ze zastávky vyjíždí autobus a lze předpokládat výskyt chodců na vozovce.“ Ale podstatou rozhodnutí soudů obou stupňů je závěr vyplývající ze složité důkazní situace (především nedostatek objektivních stop a zjištění ohledně pohybu autobusu a možného zastínění výhledu obviněného tímto autobusem), a z hlediska možných variant hodnocení ve prospěch obviněného, kdy dospěly k závěru o jediné příčině dopravní nehody v pohybu samotné poškozené ve vozovce. S tímto závěrem se ztotožnil také Nejvyšší soud, když v podstatě oba znalci ve věci činní se shodli na tom, že pokud byl výhled obviněného na levou část vozovky zakryt autobusem vyjíždějícím ze zastávky, za kterým do vozovky vstoupila poškozená, nebylo v možnostech obviněného zabránit střetu, a to ani při včasné reakci po možném spatření chodkyně. Zde postačí odkázat na výpovědi znalců na str. 186 – 188 tr. spisu u hlavního líčení. Oba soudy tak vyloučily příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a následkem, takže nelze hovořit o tom, že by odvolací soud nevyloučil možnost posouzení skutku jako trestný čin.
Je zřejmé, že v tomto konkrétním případě došlo ke střetu dvou účastníků silničního provozu, jejichž práva a povinnosti na pozemních komunikacích upravuje již citovaný zák. č. 361/2000 Sb. Jak již bylo uvedeno výše, při zjišťování zodpovědnosti za vznik a průběh dopravní nehody je třeba zjišťovat, zda došlo ze strany účastníků silničního provozu k porušení ustanovení zák. č. 361/2000 Sb., a které porušení bylo pro vznik dopravní nehody rozhodující.
Soudy obou stupňů bylo tedy na základě provedeného dokazování správně shledáno, že obviněný svým jednáním neporušil pravidla silničního provozu, čehož důsledkem by byl vznik dopravní nehody a následku. Podle závěrů znalců nepřekročil v daném místě povolenou rychlost (naopak rychlost jeho vozidla byla podstatně nižší) a bylo zjištěno, že i kdyby za daných okolností věnoval řízení maximální pozornost (nebylo shledáno, že by nevěnoval pozornost řízení motorového vozidla) nebyl schopen vozidlo včas zastavit a zabránit tak střetu s chodkyní. V jeho způsobu jízdy tedy nebyla shledána příčina dopravní nehody. Naopak ze strany poškozené došlo k porušení jejích povinností jakožto účastníka silničního provozu, a to ustanovení §54 odst. 2 citovaného zákona, podle kterého mimo přechod pro chodce je dovoleno přecházet vozovku jen kolmo k její ose. Před vstupem na vozovku se chodec musí přesvědčit, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Chodec smí přecházet vozovku, jen pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy. Ze strany poškozené tak došlo zejména k tomu, že před vstupem na vozovku se nepřesvědčila zdali může i s ohledem na vozidla přijíždějící zprava, a na něž měla výhled zakrytý odjíždějícím autobusem, bezpečně vozovku přejít. S ohledem na znalci připuštěnou možnost zastínění výhledu obviněného do prostoru levé poloviny vozovky autobusem vyjíždějícím ze zastávky, korespondujícím s výpovědí obviněného i jeho spolujezdkyně, je toto porušení povinností chodce zřejmé. Podstatnou a jedinou příčinou dopravní nehody a jejího následku bylo tedy neopatrné přecházení poškozené. Chodkyně měla možnost sledovat, jestli vozidlo zprava přijíždí a zastavit se třeba i na středu vozovky. Zcela jednoznačně pak podle znalců byla možnost odvrácení střetu na straně chodkyně.
Pokud jde o námitku nejvyšší státní zástupkyně, že rychlost vozidla obviněného byla nepřiměřená okolnostem, které mohl obviněný předpokládat, Nejvyšší soud uvádí, že po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání. Naopak, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu. Obviněnému navíc vzhledem k protijedoucímu vozidlu hromadné dopravy neplyne ze zákona žádná zvláštní povinnost, když ustanovení §15 zák. č. 361/2000 Sb., stanoví zvláštní povinnosti pouze pro jízdu za vozidlem hromadné dopravy, resp. protijedoucím řidičům jen v případě zastavení autobusu s označením, že přepravuje děti. O takový případ se ale v této věci nejednalo [též §5 odst. 1 písm. d) zák. č. 361/2000 Sb. – řidič je povinen brát ohled na vozidlo přepravující děti].
Soud prvního stupně se tak správně s otázkou porušení právních povinností ze strany obviněného vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí tak, že obviněný svým jednáním neporušil ustanovení §4 písm. a) a §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., aby se dala dovodit příčinná souvislost jeho jednání a následku, který nastal. Soud druhého stupně se s tímto závěrem soudu prvního stupně ztotožnil a doplnil, že v jednání obviněného nelze spatřovat trestný čin, neboť provedené důkazy neposkytly spolehlivý podklad pro takové rozhodnutí. Oba soudy pak shledaly, že poškozená vytvořila překážku náhlou, s tím, že možnost odvrácení střetu byla podle znalců na straně poškozené, přičemž odvolací soud správně zdůraznil shodný závěr znalců, kteří připustili, že i při včasné reakci obviněného na chodkyni by došlo ke střetu. Na základě těchto závěrů pak soudy podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupily věc Městskému úřadu M. k projednání věci jako přestupku. Otázka, zda bude jednání obviněného posouzeno jako přestupek náleží výhradně příslušnému správnímu orgánu.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud námitky nejvyšší státní zástupkyně opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), f) tr. ř. shledal zjevně neopodstatněnými. Pokud nebyly naplněny uvedené dovolací důvody, nebyl naplněn ani uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání nejvyšší státní zástupkyně jako zjevně neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. května 2009
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš