ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.47.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 47/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 19. 3. 2009 dovolání obviněné JUDr. L. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 7 To 78/2008, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 19/2007 a rozhodl takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání obviněné JUDr. L. P. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 43 T 19/2007, byla obviněná JUDr. L. P. , rozená B. , uznána vinnou trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a), g) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a odsouzena podle §219 odst. 2 tr. zák., §40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na osm let, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem.
Z podnětu odvolání obviněné Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 7 To 78/2008, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou zločinem vraždy prosté podle §134 zák. č. 117/1852 ř. z., §135 bod 4 zák. č. 117/1852 ř. z. jako přímého účastníka podle §136 zák. č. 117/1852 ř. z. a odsoudil ji podle §136 zák. č. 117/1852 ř. z., §231 zák. č. 117/1852 ř. z., §54 odst. 2 zák. č. 117/1852 ř. z., §16 odst. 2 tr. zák., §27 písm. a) tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest let, přičemž ji pro výkon trestu zařadil podle §14 zák. č. 117/1852 ř. z., §17 zák. č. 117/1852 ř. z., §16 odst. 2 tr. zák., §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem.
Jako zločin vraždy podle citovaných ustanovení posoudil Vrchní soud v Praze skutek, který podle jeho zjištění a předtím až na drobné odchylky týkající se přesnosti popisu skutku i podle zjištění Městského soudu v Praze spočíval v podstatě v tom, že obviněná v době od 31. 5. 1950 do 8. 6. 1950 v Praze spolu s dalšími prokurátory se podílela jako prokurátorka tehdejší Státní prokuratury na zastupování obžaloby v hlavním přelíčení ve věci proti obžalované JUDr. M. H. a spol., která byla u tehdejšího Státního soudu v P. vedena pod sp. zn. Or I/VII-65/50, přičemž postupovala v rozporu s tehdy platnými ustanoveními §3, §30, §34 a dalšími zák. č. 119/1873 ř. z., přičemž si byla vědoma toho, že o vině a trestu obžalovaných rozhodly již před tímto přelíčením a nezávisle na jeho průběhu mimosoudní orgány a toto přelíčení slouží jen k vyvolání dojmu zákonnosti trestního řízení, jehož jediným cílem byla fyzická likvidace obžalovaných, v důsledku čehož byli rozsudkem tehdejšího Státního soudu v Praze ze dne 8. 6. 1950, sp. zn. Or I/VII-65/50, odsouzeni JUDr. M. H. , J. B. , JUDr. O. P. a Z. K. k trestům smrti, které byly vykonány dne 27. 6. 1950, a dalších devět osob k trestům těžkého žaláře v rozmezí od patnácti let až na doživotí.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 7 To 78/2008, rozhodl poté, co jeho předcházející usnesení ze dne 4. 2. 2008, sp. zn. 7 To 144/2007, jímž zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněné, bylo na podkladě dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněné zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 7 Tdo 549/2008, s tím, že Vrchnímu soudu v Praze bylo přikázáno nové projednání a rozhodnutí věci.
Obviněná podala prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Tento rozsudek napadla v celém rozsahu. Odkázala na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná poukázala na to, že proti ní byla vedena štvavá mediální kampaň a že nepřátelskou atmosféru proti ní navodil i soud tím, že jako první důkaz přečetl anonymní dopis zrůdného, nesmyslného a nepravdivého obsahu. Podle dalších námitek obviněné byl vůči ní uplatněn princip kolektivní viny, aniž byla diferencována odpovědnost osob, které působily v procesu proti JUDr. M. H., podle toho, zda šlo o soudce či prokurátory a v jaké služební podřízenosti či nadřízenosti se tyto osoby nacházely. Obviněná vyjádřila názor, že výrok o její vině odporuje ustanovení čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť v obdobném případě bylo trestní stíhání bývalého vojenského prokurátora JUDr. K. V. zastaveno z důvodu promlčení. Obviněná dále vytkla, že výrok o její vině byl založen jen na etickém odsouzení její účasti v procesu proti JUDr. M. H. , a konstatovala, že když neporušila žádné právní předpisy, nemohla pouhým porušením etiky či morálky spáchat trestný čin. Podle obviněné byl morálním odsouzením jejího působení nahrazen nedostatek důkazů, které by vyvrátily její obhajobu, že ze svého tehdejšího postu a podle svých tehdejších znalostí a zkušeností nemohla tušit, že by se v procesu proti JUDr. M. H. případně mohlo jednat o nějakou manipulaci. Projevila nesouhlas i s tím, jak byla interpretována její účast při popravě osob odsouzených k trestům smrti, a namítla, že z této okolnosti nebylo možné v otázce viny cokoli dovozovat. Obviněná podrobila kritice to, že Vrchní soud v Praze rozhodl napadeným rozsudkem za situace, kdy byl nucen řídit se právním názorem Nejvyššího soudu. Podle obviněné tím byl ovlivněn postup Vrchního soudu v Praze v otázce hodnocení důkazů a skutkových zjištění. Obviněná namítla, že to odporuje demokratickému právnímu řádu, podle kterého by se měl Nejvyšší soud v řízení o dovolání vyvarovat jakýchkoli zásahů do skutkových zjištění nižších soudů. V této souvislosti obviněná dokonce uvedla, že Nejvyšší soud usnesením, v němž vyslovil právní názor, kterým se v napadeném rozsudku řídil Vrchní soud v Praze, porušil ustanovení čl. 81 Ústavy, které garantuje nezávislost soudů. Své námitky obviněná doplnila také odkazem na důvody, které uvedl prezident republiky v souvislosti s tím, že nevyhověl návrhu nejvyšší státní zástupkyně na udělení milosti obviněné. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby zastavil její trestní stíhání.
Podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu připadlo rozhodnutí o dovolání obviněné senátu 7 Tdo, který předtím rozhodl o dovolání nejvyšší státní zástupkyně proti dřívějšímu pravomocnému rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněné. Obviněná nad rámec samotného dovolání navrhla, aby o jejím dovolání rozhodl jiný senát, a členy senátu 7 Tdo označila za podjaté. Usnesením jiného senátu Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 11 Td 5/2009, bylo rozhodnuto, že senát 7 Tdo ve složení JUDr. Petr Hrachovec, JUDr. Michal Mikláš a JUDr. Jindřich Urbánek není vyloučen z projednávání a rozhodování věci. Nic tedy nebránilo tomu, aby o dovolání obviněné rozhodl tento senát.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství označila dovolání obviněné za zjevně neopodstatněné a navrhla jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání není důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy, aniž do skutkového základu rozhodnutí jakkoli zasahuje.
Tuto konstrukci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 7 Tdo 549/2008, plně respektoval, protože pokud vyslovil závazný právní názor na kvalifikaci skutku, učinil tak ve vztahu ke skutkovému stavu, který zjistil Městský soud v Praze a který s výjimkou drobných a nepodstatných odchylek v popisu skutku akceptoval také Vrchní soud v Praze. Zmíněné odchylky však neznamenaly žádnou změnu skutkového stavu zjištěného Městským soudem v Praze. K samotnému skutkovému stavu, který zjistil Městský soud v Praze, se Nejvyšší soud nijak nevyjadřoval již z toho důvodu, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně proti skutkovým zjištěním Městského soudu v Praze vůbec nesměřovalo. Svůj právní názor Nejvyšší soud vyslovil ve vztahu ke skutkovému stavu, jehož součástí nebyla ani jediná skutková okolnost, která by nebyla zjištěna již Městským soudem v Praze. Nejvyšší soud rozhodně nemůže akceptovat námitku, že jeho usnesení ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 7 Tdo 549/2008, bylo nějakým zásahem do skutkového stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Nejvyšší soud v tomto usnesení nedal Vrchnímu soudu v Praze žádné pokyny, které by se jakýmkoli způsobem vztahovaly k hodnocení důkazů a ke skutkovým zjištěním, a v souladu s rozsahem své přezkumné pravomoci dovolacího soudu vymezené v §265i odst. 3 tr. ř. a s tím, co bylo vytýkáno v dovolání nejvyšší státní zástupkyně, se omezil na úvahy o právním posouzení skutkového stavu zjištěného Městským soudem v Praze, pokud na něj má být aplikován trestní zákon z roku 1852. Právním názorem vysloveným v citovaném usnesení Nejvyššího soudu byl Vrchní soud v Praze povinen se řídit za předpokladu, že v rámci nového projednání věci nedojde ke změně skutkového stavu, který se stal podkladem výroku o vině obviněné, a to k takové změně, vzhledem k níž by byl uvedený právní názor nepoužitelný. Jestliže Vrchní soud v Praze znovu rozhodoval o odvolání obviněné, nebyl v otázce hodnocení důkazů a skutkových zjištění ničím vázán a mohl v tomto ohledu po přezkoumání rozsudku Městského soudu v Praze v rámci své přezkumné pravomoci odvolacího soudu dojít k jakýmkoli závěrům a rozhodnout zcela volně. Z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze je zřejmé, že z podnětu odvolání obviněné přezkoumal rozsudek Městského soudu v Praze i předcházející řízení v rozsahu stanoveném v §254 odst. 1 tr. ř. a že se v tomto rámci zabýval také jejími námitkami směřujícími proti způsobu, jímž Městský soud v Praze hodnotil důkazy, a proti skutkovým zjištěním, která Městský soud v Praze z důkazů vyvodil. Dále je z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze zřejmé, že se ztotožnil se skutkovými závěry Městského soudu v Praze. Teprve v tomto stadiu nastupovala vázanost Vrchního soudu v Praze právním názorem Nejvyššího soudu, přičemž se týkala jen otázky právního posouzení toho skutkového stavu, který byl zjištěn již Městským soudem v Praze. Při rozhodování o odvolání obviněné tím nemohlo být dotčeno ústavně vymezené postavení Vrchního soudu v Praze jako nezávislého soudu podle čl. 81 Ústavy.
Na právní posouzení skutku rozhodně nemělo vliv působení sdělovacích prostředků informujících o průběhu trestního stíhání obviněné. Žádný vliv v tomto ohledu neměl ani namítaný anonym, jehož přečtení podle názoru obviněné ovlivnilo atmosféru ve veřejnosti již na počátku projednávání věci před soudem. Předmětem právního posouzení se stala skutková zjištění učiněná na podkladě dokazování v hlavním líčení, aniž však byl mezi těmito důkazy použit namítaný anonym (žádné zjištění Městského soudu v Praze se o něj neopíralo).
Jestliže se Nejvyšší soud v usnesení ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 7 Tdo 549/2008, neztotožnil s původním rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, nespočíval rozdíl v hodnocení důkazů a ve skutkových zjištěních, nýbrž v aplikaci trestního zákona z roku 1852 na tentýž skutkový stav, v otázce promlčení trestního stíhání a v procesních důsledcích právního posouzení skutku z hlediska přípustnosti trestního stíhání. V tomto rámci se uvedená rozhodnutí lišila jedině v hodnocení právního významu skutečností zjištěných již Městským soudem v Praze.
Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku respektoval právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 7 Tdo 549/2008, a podkladem tohoto rozsudku se stal skutkový stav zjištěný již v rozsudku Městského soudu v Praze. Proto neměl Nejvyšší soud důvodu k tomu, aby se od právního názoru vysloveného v citovaném usnesení odchyloval nebo aby svůj právní názor měnil.
Výrok o vině není v žádném případě založen na principu kolektivní viny. Podstatou tohoto principu je paušální závěr o vině vyvozovaný jen z příslušnosti určité osoby k nějaké skupině, aniž by byl brán ohled na to, zda u této konkrétní osoby jsou dány podmínky odpovědnosti, které musí být zkoumány individuálně, jak se to vyžaduje zejména ve sféře trestní odpovědnosti. Projevem principu kolektivní viny rozhodně není to, že Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku shodně s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 7 Tdo 549/2008, považoval účast obviněné, která v procesu proti JUDr. M. H. a spol. vystupovala jako prokurátorka, za srovnatelnou s účastí osob, které v procesu vystupovaly jako další prokurátoři nebo jako soudci. Nejvyšší soud v citovaném usnesení vysvětlil, že při tom mechanismu procesu, který zjistil Městský soud v Praze, se prokurátoři i soudci společně zapojili do realizace záměru politického orgánu fyzicky zlikvidovat postižené osoby, přijali tento cíl, ztotožnili se s ním a přispěli k jeho dosažení každý podle svého postavení v tom smyslu, že celé věci jen dodali vnější zdání regulérního řízení. Zjištění, která Městský soud v Praze učinil ohledně účasti obviněné na přípravě, průběhu a hodnocení procesu, jasně svědčí o tom, že u obviněné byly splněny podmínky její trestní odpovědnosti jako odpovědnosti individuální právě v důsledku konkrétních okolností provázejících její osobní účast a že trestní odpovědnost obviněné nebyla vyvozována paušálně jen ze skutečnosti, že byla prokurátorkou tehdejší Státní prokuratury. Nejvyšší soud v citovaném usnesení také vysvětlil, že pokud jde o právní posouzení účasti obviněné z hlediska trestního práva, byla by namístě zásadní diferenciace mezi odpovědností obviněné jako prokurátorky a odpovědností osob, které v procesu vystupovaly v postavení soudců, za předpokladu, že by se proces odehrával v poměrech normálně fungujícího soudnictví, a nikoli za situace, kdy proces byl od základu zinscenován a jeho výsledek byl předem dán rozhodnutím politického orgánu. Nejvyšší soud považuje za nutné poznamenat, že míru odpovědnosti soudců považuje za vyšší, avšak míra odpovědnosti obviněné jako prokurátorky se od ní vzhledem ke konkrétním okolnostem procesu před tehdejším Státním soudem v Praze neliší tak podstatně, aby byla zcela nesrovnatelná a aby odůvodňovala právní závěr, že obviněná nebyla osobou, která „při samém vykonávání vraždy ... činným způsobem spolupůsobila,” jak to mělo na mysli ustanovení §136 trestního zákona z roku 1852. To bylo v citovaném usnesení Nejvyššího soudu vyjádřeno slovy, že „není přesvědčivého důvodu nějak z á s a d n ě diferencovat jejich odpovědnost podle toho, zda působili jako soudci nebo jako prokurátoři”.
Námitka, že trestní odpovědnost obviněné byla vyvozena jen z toho, že jednala v rozporu s etikou či morálkou, nemá vůbec žádné opodstatnění a vychází z evidentního zkreslení obsahu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 7 Tdo 549/2008. Již ve skutkové části samotného výroku o vině Městský soud v Praze uvedl, že obviněná porušila ustanovení trestního řádu z roku 1873, a výslovně v této souvislosti odkázal na ustanovení §3, §30, §34 zák. č. 119/1873 ř. z. Odpovědnost obviněné byla tedy konstruována jako odpovědnost za protiprávní jednání, jímž obviněná porušila citovaná ustanovení trestního řádu z roku 1873, podle kterého byl proces proti JUDr. M. H. a spol. jinak konán. Nad tento rámec Nejvyšší soud zdůraznil totální etické selhání obviněné v profesi, která se nemůže obejít bez etického fundamentu, z toho důvodu, aby vyjádřil, že ze strany obviněné nešlo jen o běžné porušení povinností vyplývajících z procesních předpisů, které by samo o sobě nestačilo k tomu, aby bylo posouzeno jako vražda. Nejvyšší soud při tomto závěru nijak nerozšiřoval ani jinak neměnil skutková zjištění Městského soudu v Praze, ale pouze na ně při jejich posouzení vztáhl etická kritéria výkonu funkce veřejného žalobce.
Popírání subjektivní stránky zločinu námitkami uplatněnými v tom směru, že obviněná nemohla tušit, že v procesu proti JUDr. M. H. a spol. se jedná o nějakou manipulaci, je v příkrém rozporu se zjištěními Městského soudu v Praze, která se týkají účasti obviněné na přípravě, průběhu a hodnocení procesu. Obviněná jako absolventka právní školy pro pracující byla mezi prokurátory vybrána k zastupování obžaloby v procesu proti JUDr. M. H. a spol. vzhledem k tomu, jak se předtím osvědčila v jiných politických procesech a že vynikala jako dobrý řečník. Z prokurátorů, kteří na věci pracovali, byla ustavena tzv. vedoucí skupina prokurátorů a obviněná byla v této skupině. Z tohoto titulu se obviněná zúčastnila vypracování konceptu obžaloby. Obžalovací spis byl výsledkem spolupráce tzv. vedoucí skupiny prokurátorů s ministerstvem vnitra a byl předložen k politickému schválení. Obviněná se s dalšími prokurátory a rovněž se soudci tehdejšího Státního soudu v Praze zúčastnila společných porad a instruktáží týkajících se trestů a vystupování před soudem. Přitom byla vybrána mezi ty prokurátory, kteří před soudem přednesli závěrečnou řeč. Závěrečná řeč obviněné byla vyhraněným politickým vystoupením, jehož obsahem bylo mimořádně ostré morální odsouzení osob postavených před soud. Jasným záměrem závěrečné řeči obviněné bylo působit emotivně na veřejnost tak, aby uložené tresty akceptovala. Po vynesení rozsudku obviněná podepsala hodnocení procesu. V tomto hodnocení bylo vyjádřeno uspokojení nad jeho výsledkem se zvláštním zdůrazněním toho, že pokud proces „dopadl dobře”, stalo se tak zejména „díky Státní bezpečnosti”. V uvedeném hodnocení však bylo uvedeno i to, že proces mohl být lépe politicky připraven. Souhrn těchto okolností je spolehlivým podkladem pro závěr, že obviněná byla do procesu zasvěcena v takové míře, že jí bylo i při jejím tehdejším věku, vzdělání, zkušenostech a služebním zařazení zřejmé, že jde o proces od základu zmanipulovaný, předem zinscenovaný a vedený cílem fyzicky zlikvidovat stíhané osoby. Za tohoto stavu není nic nesprávného na tom, že Vrchní soud v Praze a před ním i Městský soud v Praze konstatovaly úmyslné zavinění obviněné ve vztahu k jejímu jednání a ke smrtelnému následku, který z něho v příčinné souvislosti vzešel.
Pokud Nejvyšší soud v usnesení ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 7 Tdo 549/2008, zmínil přítomnost obviněné při popravě osob odsouzených k trestům smrti, poukázal na toto zjištění výslovně s tím, že jen d o k r e s l u j e účast obviněné na procesu. Jednalo se o dílčí okolnost, kterou Nejvyšší soud zakomponoval do širšího rámce svých úvah o tom, že účast obviněné na procesu neměla tak omezený význam, jak se domníval Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 4. 2. 2008, sp. zn. 7 To 144/2007, v němž kvalifikoval jednání obviněné jako jednání vzdáleného účastníka podle §137 trestního zákona z roku 1852. Z toho je zřejmé, že zjištění, podle něhož obviněná byla přítomna popravě, nebylo samo o sobě podkladem žádných právních závěrů Nejvyššího soudu a že tímto zjištěním Nejvyšší soud argumentoval jen podpůrně v návaznosti na souhrn mnohem většího okruhu zjištěných okolností, které se primárně a bezprostředně vztahovaly k přípravě a průběhu procesu.
Nejvyšší soud nemohl přisvědčit dovolání ani v části, v níž obviněná namítala porušení č1. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod s odkazem na to, že v obdobné věci bylo zastaveno trestní stíhání obviněného K. V. , bývalého vojenského prokurátora. Trestní stíhání tohoto obviněného bylo z důvodu promlčení podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 11 To 49/2001, s tím, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. 6 Tdo 115/2002, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Nejvyššímu soudu v řízení o dovolání obviněné JUDr. L. P. nepřísluší hodnotit rozhodnutí soudů ve věci jiného obviněného, v níž byl na jiný skutkový stav aplikován i jiný trestní zákon (vojenský trestní zákon č. 19/1855 ř. z.). Závaznost citovaného rozhodnutí je omezena na věc, v níž bylo toto rozhodnutí učiněno. Pokud se jím Nejvyšší soud podle názoru obviněné v její trestní věci neřídil, nemohl tím porušit ustanovení č1. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Podle tohoto ustanovení zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Jde o ustanovení, které je evidentně adresováno zákonodárci, jak je zřejmé z dikce „zákonná omezení”, tj. omezení stanovená zákonem. Pro zákonodárce z toho vyplývá v podstatě povinnost dbát na to, aby omezení, která zákonem stanoví, nebyla diskriminační a aby se při jejich stanovení řídil zásadou rovnosti. To znamená, že pokud mají být základní právo nebo svoboda omezeny zákonem, pak jeho obsah musí platit rovnou měrou a ve stejném rozsahu pro všechny případy, jež odpovídají stanoveným podmínkám (k tomu viz např. Karel Klíma a kolektiv: Komentář k Ústavě a Listině, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o., Plzeň 2005, str. 627, nebo Václav Pavlíček a kolektiv: Ústava a ústavní řád České republiky, 2. díl, Linde Praha, a. s., 1999, str. 61). Z toho je zřejmé, že ustanovení čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod není aplikovatelné na konkrétní soudní rozhodnutí. S odkazem na uvedené ustanovení není možné dojít k závěru o nesprávnosti právního posouzení skutku, jímž byla obviněná v dané věci uznána vinnou.
Slova prezidenta republiky, která obviněná v dovolání citovala z jeho odůvodnění, proč nevyhověl návrhu nejvyšší státní zástupkyně na udělení milosti, jsou nepochybně závažným vyjádřením hlavy státu jednak k souvislosti posuzované věci s obecným fenoménem vypořádání s minulým režimem, jednak k otázce účelu a účinnosti trestu uloženého konkrétně obviněné. Z citovaného vyjádření prezidenta republiky však nelze vyvozovat žádný důvod, který by měl Nejvyšší soud vést k tomu, aby při správném výroku o vině jakkoli zasahoval do výroku o uloženém trestu. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku toho, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Nehledě na to, že trest odnětí svobody byl obviněné uložen za použití ustanovení umožňujícího mimořádné snížení trestu pod dolní hranici sazby, je nutné připomenout, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyl v dané věci uplatněn.
Nedůvodné dovolání obviněné Nejvyšší soud podle §265j tr. ř. zamítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, neboť mu tento postup umožnil souhlas státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství a souhlas obviněné. Návrh obviněné na odklad výkonu trestu se stal bezpředmětným a proto o něm Nejvyšší soud již nerozhodoval.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. března 2009
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec