ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.557.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 557/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 8. července 2009 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. H. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 2 To 120/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 2/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 53 T 2/2008, byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. a byl odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 13,5 roku. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody.
Obviněný spáchal trestný čin tím, že pravděpodobně dne 19. 4. 2006 po 16:00 hod. na přesně nezjištěném místě v úmyslu způsobit smrt Ing. M. K., a tím se vůči němu zbavit alespoň z převážné části svých finančních závazků, které dle písemné evidence poškozeného činily nejméně 3.219.000,- Kč a současně získat Ing. M. K. užívané osobní motorové vozidlo tov. zn. VW Passat Variant 1.9 TDi modré barvy, výstřelem ze střelné zbraně ráže 7,65 mm zasáhl poškozeného do týlní krajiny a způsobil mu střelné poranění mozku s následnou smrtí; tělo Ing. M. K. ukryl v garáži na ulici T. v B., kde bylo nalezeno dne 2. 10. 2007.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 2 To 120/2008, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily skutkový stav věci, což mělo za následek nesprávné právní posouzení skutku. V úvodu plně odkázal na svou obhajobu v průběhu řízení a namítl, že soudy jednání popsané ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně nesprávně kvalifikovaly jako trestný čin. Skutkový stav tedy podle něj není trestným činem, neboť nevykazuje znaky jednání jako složky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu a rozsudek konstruuje jeho trestní odpovědnost jako odpovědnost za následek a nikoli jako odpovědnost za jednání a příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem. Obviněný shledal jednoznačný nesoulad mezi skutkovým stavem zjištěným procesně zákonným způsobem a z něj vyvozenými právními závěry. Tyto jsou podle obviněného v extrémním rozporu, neboť z provedeného dokazování nelze bez porušení principu presumpce neviny dovodit ani to, že by byl obviněný pachatelem trestného činu vraždy, natož jeho úmysl se tohoto činu dopustit. Rozhodnutími soudů tak podle názoru obviněného bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dalších souvisejících ustanovení. Nebyla údajně prokázána jeho vina (viz výrok v rozsudku: obžalovaný je vinen, že pravděpodobně …), čímž byl podle obviněného porušen princip presumpce neviny a z něj plynoucí zásada in dubio pro reo. Uvedl, že soudy neprovedly jediný byť nepřímý důkaz, který by nasvědčoval tomu, že mezi jeho jednáním a smrtí poškozeného by byla příčinná souvislost.
Soudům se údajně nepodařilo nade vší pochybnost prokázat ani motiv, ani okolnosti trestného činu vraždy. Dodnes zůstalo neobjasněno, kdy k trestnému činu došlo, na jakém místě, kolik osob se na skutku podílelo. Nezodpovězeno podle obviněného zůstalo, jak se tělo poškozeného dostalo do garáže na ulici T., kde bylo později nalezeno. Obviněný namítal, že se skříní, v níž bylo tělo poškozeného, který vážil okolo 80 kg, by musely manipulovat nejméně dvě osoby. S touto skutečností se soudy podle obviněného nevypořádaly. Stejně neexistují důkazy, které by objasnily dobu smrti, popř. dopravení těla do uvedené garáže. Pokud jde o sledování policistou, který ho viděl odhazovat tašku, obviněný poukázal, pomine-li nedůvěryhodnost tohoto svědka a závěry Evropského soudu pro lidská práva (podle kterého rozhodnutí o vině pachatelů nemůže být v převážné míře založeno na výslechu utajeného svědka), tak mezi jeho jednáním (v podobě odhození tašky s rukavicemi) a smrtí poškozeného není příčinná souvislost jako jeden ze základních znaků naplnění skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen. Na rukavicích navíc nejsou ani povýstřelové zplodiny, jak se snažila tvrdit obžaloba.
Pokud jde o domnělý motiv, což měly být peníze, bylo podle obviněného prokázáno, že stavbu rodinného domu částečně realizoval z vlastních prostředků a další etapu měl zajištěnou hypotečním úvěrem u H. ve výši 4,5 mil. Kč. Ostatní dluhy obviněného vůči poškozenému a jejich skutečná výše údajně nebyly prokázány.
Vrchní soud dovodil vinu obviněného ze čtyř okruhů okolností, které však podle obviněného nebyly nade vší pochybnost prokázány a navíc je přesvědčen, že ho nespojují bezprostředně se smrtí poškozeného. V usnesení soud poukazuje na to, že by bylo možno představit si jiný, než soudem prvního stupně uzavřený skutkový děj, který by spočíval v tom, že jiná osoba, než obviněný by byla seznámena s okolnostmi přátelství a vzájemných vztahů obviněného a poškozeného, která by těchto znalostí využila ke spáchání trestného činu vraždy. Podle názoru vrchního soudu však „taková osoba k dispozici není“. Podle obviněného z toho vyplývá, že to byl právě on, kdo byl k „dispozici“, tak se s tím soudy spokojily. S touto obhajobou se soudy údajně nevypořádaly. Obviněný zopakoval, že skutek nenaplňuje znaky trestného činu. Ve světle provedených důkazů údajně nenaplňuje jeho jednání znaky trestného činu jak z formální stránky, tak z pohledu materiální stránky.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v jiném složení senátu nebo aby Nejvyšší soud ve věci sám rozhodl tak, že ho zprostí obžaloby. Současně navrhl, aby byl přerušen výkon uloženého trestu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že k jeho argumentaci je potřeba především zmínit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě pouze těch vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto se dovoláním nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. To však v předmětné věci podle něj konstatovat nelze, neboť skutečnosti, rozhodné pro trestní odpovědnost obviněného, mají logické zakotvení v provedených důkazech, s jejichž obsahem korespondují, přičemž proces hodnocení je nutné považovat za souladný s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a za odpovídající zásadám obecné logiky. Pokud jde o argumentaci obviněného předloženou v dovolání, v jejímž rámci zpochybňuje hodnocení důkazů a v podstatě tvrdí, že se posuzovaného jednání nedopustil (přestože současně má i zato, že skutkový stav byl zjištěn procesně zákonným způsobem), je nutné konstatovat, že tato se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i s dovolacími důvody ostatními.
Ve vztahu k hmotně právní kvalifikaci státní zástupce uvedl, že byla soudy vyslovena správně. Podle shora popsaných skutkových zjištění totiž obviněný (zjednodušeně řečeno) ze ziskuchtivých důvodů, týkajících se řešení jeho finančních závazků vůči poškozenému, ho usmrtil výstřelem ze střelné zbraně. Je tak zřejmé, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Naznačeného jednání se přitom obviněný podle závěrů soudů dopustil mimo důvodné pochybnosti ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Jestliže obviněný poukazuje na určité spekulace odvolacího soudu o dalších variantách skutkového děje, nesprávně je interpretuje, neboť tento soud je uváděl pro ilustraci, pouze ve formě hypotézy v podstatě s tím, že právě takové v úvahu připadající hypotézy nemohou důvodnou pochybnost založit. Pokud je ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně zařazeno slovo „pravděpodobně“, směřuje jen k vymezení dne spáchání skutku (který skutečně nemusí být zcela přesný), nikoli však k samotnému meritu věty, tedy že právě tímto způsobem jednal obviněný.
K dovolací argumentaci obviněného státní zástupce dále doplnil, že závěry soudů obou stupňů ho nečiní odpovědným za následek (to by popis skutkového děje musel být formulován v tom smyslu, že obviněný spáchal daný trestný čin, neboť byl nalezen usmrcený poškozený), protože za vinu je mu kladeno, že z určitých důvodů výstřelem ze střelné zbraně zasáhl poškozeného a způsobil mu zranění a následnou smrt. Naznačená formulace potom zcela zjevně klade obviněnému za vinu určité jednání a s ním příčinně související následek.
Státní zástupce podotkl, že obviněnému je možné toliko přisvědčit, že některé okolnosti posuzované trestné činnosti nebyly zcela přesně zjištěny (byť například obviněným výslovně zmiňovaný motiv objasněn byl), což ovšem není nutně na překážku. Podstatné v této souvislosti je, zda okolnosti zjištěné poskytují dostatečný podklad pro závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. obviněným, přičemž právě takový závěr učinit lze. Proto shledal námitky obviněného jako zjevně neopodstatněné a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu výše citovaného dovolání je zřejmé, že toto, až na jedinou obecnou námitku, uvedeným požadavkům neodpovídá a námitky obviněného nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti úplnosti dokazování, hodnocení důkazů provedeného soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
Obviněný sice v dovolání uvedl obecně hmotně právní námitku, že jednání popsané ve výrokové části rozhodnutí soudu prvního stupně soudy nesprávně kvalifikovaly jako trestný čin a že skutek nenaplňuje znaky trestného činu, a to ani po stránce formální ani materiální. Konkrétními námitkami však evidentně brojí výlučně jenom proti závěrům soudů plynoucím z provedeného dokazování (když proces dokazování ovšem i sám shledává zákonným), má za to, že soudy provedené důkazy nesprávně hodnotily, že z důkazů závěry o jeho vině neplynou a považuje tak svou vinu za neprokázanou.
Obviněný námitkami, že z provedeného dokazování nelze bez porušení principu presumpce neviny dovodit, že byl pachatelem uvedeného trestného činu, že jeho vina nebyla nade vší pochybnost prokázána, že byla v jeho případě rovněž porušena zásada in dubio pro reo, jakož i námitkami, že nebyl nade vší pochybnost prokázán ani motiv jeho jednání, či námitkami ohledně nedůvěryhodnosti výpovědi utajovaného svědka, nenapadá právní posouzení skutku uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ale domáhá se jeho změny tím, že důkazy budou hodnoceny jinak. Obviněný se však právě na základě jiného hodnocení důkazů domáhá jiných, pro něj příznivějších skutkových zjištění a ve vztahu k nim pak také namítá údajný nesoulad mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením.
Pokud jde o údajné porušení zásady in dubio pro reo, nelze tuto považovat za relevantně uplatněnou výhradu. Tato námitka směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení. Obviněný tak neuplatnil jedinou námitku, která by směřovala proti právnímu posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a byla by způsobilá založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). Tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.
Existenci takovéhoto extrémního nesouladu namítá i obviněný s tím, že z provedeného dokazování nelze bez porušení principu presumpce neviny dovodit ani to, že by byl pachatelem trestného činu vraždy, natož jeho úmysl dopustit se tohoto trestného činu. Tím jen potvrzuje výhradně skutkový charakter dovolání, a také zcela účelovou povahu obecné hmotně právní námitky o nenaplnění formální ani materiální stránky trestného činu.
V posuzované věci však o takový rozpor zjevně nejde. Extrémní nesoulad obviněný spatřuje v tom, že žádným z provedených důkazů nebyla prokázána jeho vina. Z odůvodnění soudů obou stupňů však vyplývá, že se těmito námitkami obviněného, které byly součástí celé jeho obhajoby a obviněný je také uplatnil ve svém odvolání, zabývaly a své závěry o vině obviněného přesvědčivě odůvodnily. Je zřejmé, že v průběhu trestního řízení byla provedena řada důkazů, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Podle právní věty výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně spáchal obviněný trestný čin tím, že jiného úmyslně usmrtil a tento čin spáchal v úmyslu získat majetkový prospěch. Jeho jednání pak spočívalo v tom, že ze ziskuchtivých důvodů (ve snaze získat majetkový prospěch – zbavit se z převážné části svých finančních závazků vůči poškozenému, jakož i získat poškozeným užívané osobní motorové vozidlo) tohoto výstřelem do oblasti týla usmrtil. Tímto jednáním, v jehož příčinné souvislosti byla smrt poškozeného, obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Namítá-li proto obviněný obecně, že jednání popsané ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje formální ani materiální stránku trestného činu, je tato jeho námitka zjevně neopodstatněná. Vzhledem k značné obecnosti této námitky považuje i Nejvyšší soud pouze toto obecné konstatování za zcela postačující, když je zcela zřejmé, že podstata dovolání spočívá v otázce namítaného extrémního nesouladu.
K závěru, že to byl obviněný, kdo se dopustil výše popsaného a zjištěného jednání, soudy dospěly na základě podrobného a pečlivého dokazování, přičemž dospěly k závěru, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. O vině obviněného hovoří zejména skutečnost, že to byl on, kdo od F. J. v lednu 2006 pronajal garáž (ve které bylo po roce a půl nalezeno tělo usmrceného poškozeného) na ulici T. a převzal od něj svazek klíčů k této garáži. V této garáži, resp. v automobilu ukrytém v této garáži byla zajištěna pachová stopa náležející obviněnému. Sledováním bylo dále zjištěno, že se obviněný v okolí této garáže po zmizení poškozeného pohyboval. V blízkosti této garáže obviněný také dne 3. 5. 2006 odhodil do popelnice igelitovou tašku obsahující kožené rukavice podrobené kriminalistické genetické expertíze, přičemž na rukavicích byla zajištěna DNA obviněného. Dále podle znaleckého posudku z oboru kriminalistika, specializace zbraně palné, sečné, bodné a militárie, byly na rukavicích zajištěny ojedinělé částice charakteristické (nikoli jednoznačně indikující) povýstřelové zplodiny a velké množství částic olova (č. l. 2399 a násl. tr. spisu). Z výpovědí jednotlivých svědků rovněž vyplývá chování obviněného v době krátce po zmizení poškozeného (19. 4. 2006), zejména v souvislosti s užíváním předmětného vozidla VW Passat, kdy je zřejmé, že se obviněný již 20. 4. 2006 na schůzce „U K.“ dozvěděl o pohřešování poškozeného a jeho automobilu, přesto od 21. 4. 2006 tento vůz užíval, aniž by komukoli tuto skutečnost oznámil a automobil vydal policii až dne 29. 4. 2006. Provedeným dokazováním (záznamy poškozeného v počítači, záznamy v diářích poškozeného, písemnosti předložené manželkou poškozeného) bylo dále zjištěno, že obviněný měl vůči poškozenému značné finanční závazky (nutno dodat, že nejen k poškozenému). V souvislosti s dalšími důkazy (výpovědi svědků, znalecký posudek z odvětví psychiatrie a klinické psychologie) byl pak prokázán i motiv obviněného k uvedenému jednání, a to zbavit se alespoň z převážné části svých dluhů a současně získat i uvedené motorové vozidlo užívané poškozeným.
I když obviněný kategoricky popírá výši svého dluhu vůči poškozenému v částce 3.219.000,- Kč, jak byla zjištěna soudem ze záznamů obviněného, a sám tvrdí jeho výši pouze v částce 350.000,- Kč, nelze přehlédnout, že finanční otázka byla pro něj rozhodující. Se svým domem na ul. K. měl finančně náročný podnikatelský záměr (viz str. 6 rozsudku soudu prvního stupně) a hrozba ztráty jeho movitého majetku je znalkyní (specializace klinická psychologie) hodnocena jako nejpravděpodobnější motivační varianta. Obviněný přitom sám uvedl, že poškozený již v minulosti jinou osobu v souvislosti s půjčkami „připravil o chalupu“. Z výpovědi přítelkyně poškozeného D. Š. (č. l. 2204 tr. spisu), přitom jednoznačně vyplývá, že v období roku 2006 již byl poškozený podrážděný a nervózní, a vykládal jí o prodeji domu na ul. K. v souvislosti s dlužnou částkou, kterou poskytl na stavbu tohoto domu. Tento dům se měl prodávat za poměrně vysokou částku, snad nad desítky milionů. Z uvedeného je zřejmé, že v souvislosti s jeho finančními závazky vůči poškozenému, obviněnému akutně hrozila ztráta jeho nemovitého majetku, který měl pro něj mimořádnou důležitost.
Při posuzování otázky zda obviněný byl pachatelem vraždy poškozeného pak nelze přehlédnout ani jeho zcela nestandardní chování poté, co poškozený náhle dne 19. 4. 2006 zmizel. Ač se jednalo o osobu s kterou měl obviněný jak sám uvedl „mírně přátelský vztah“, setkávali se i jejich rodiny a jejich vztahy byly dobré, již následujícího dne, tj. 20. 4. 2006 při schůzce s manželkou poškozeného J. K., a svědky K. Č. a P. N., kteří se snažili zjistit, kde by poškozený mohl být, proč se ztratil a kde je jeho auto, se podle výpovědí těchto svědků obviněný především zajímal o to, aby z počítače poškozeného byla vymazána určitá data a sám se nabízel, že to udělá. V době kdy tedy ještě obecně nebylo vůbec zřejmé, zda se poškozený zase nevrátí, se již obviněný chová jako osoba jíž je známo, že tomu tak již nebude a je jí osud poškozeného znám. Z toho vyplývá logický závěr, že obviněný již v této době věděl, že se obviněný již nevrátí a ani se nenajde, nemůže se tak s ním dostat do případného konfliktu pro vymazání dat z počítače a naopak, pokud by se mu to podařilo, zbavil by se tak svých dluhů vůči němu. Svědkyně J. K. k tomu uvedla, že jí obviněný přímo slovně nutil vymazat z manželova počítače data, která tam o něm měl, týkalo se to těch dluhů, a ještě ten večer chtěl jet k ním a data vymazat sám (č. l. 1749 1750 tr. spisu). Tamtéž rovněž uvedla, že při následné schůzce z iniciativy obviněného ji tento tvrdil, že poškozenému dluží jen 350.000,- Kč a předložil jí smlouvy, podle kterých by údaje jejího manžela z trezoru a počítače nebyly pravdivé a dluh je menší.
O vině J. H. svědčí nejen jeho zcela neadekvátní chování bezprostředně po zmizení poškozeného, ale také užívání auta poškozeného v průběhu následujících dní, až do 29. 4. 2006, kdy jej odevzdal na Policii ČR. Toto vozidlo Volkswagen Passat bylo totiž již od 6. 2. 2006 formálně registrováno na společnost H. i. B., s. r. o., kde obviněný působil jako jednatel i společník. Přesto, že již 20. 4. 2006 se obviněný měl na schůzce U K. dozvědět o zmizení poškozeného, a že ho hledají i s autem a podle své výpovědi měl toto auto poškozeného najít následující den 21. 4. 2006 zaparkované před svým bydlištěm na ul. L., běžně toto auto užíval a vydal ho policii až za týden dne 29. 4. 2006, kdy se tohoto dne tímto vozidlem dopravil na další schůzku s manželkou poškozeného a svědkem J. P. v cukrárně na ul. M. Až na této druhé schůzce jim řekl, že má vozidlo poškozeného, a když mu svědek J. P. řekl, že po vozidle je vyhlášeno celostátní pátrání, téhož dne jej obviněný odevzdal policii. Do té doby se nikomu nezmínil, že užívá toto vozidlo.
V průběhu řízení byly zjištěny skutečnosti svědčící o tom, že jak obviněný, tak i poškozený, se s dalšími osobami podíleli na obchodování s automobily z nelegálních zdrojů. Stejného původu bylo jak vozidlo nalezené v garáži na ul. T., ve kterém byla zjištěna pachová stopa obviněného, a které bylo odcizeno v roce 2005 v Německu, tak zřejmě i vozidlo užívané poškozeným a následně obviněným. Ač vozidlo užívané poškozeným bylo formálně různě přeregistrováváno, jak vyplývá z výpovědi svědka P. Š., majitelem tohoto vozidla se cítil být poškozený M. K., který mu sdělil, že na něj dal peníze P. K. Podle svědkyně V. M. přitom poškozený chtěl toto vozidlo již asi měsíc prodat, a právě v den jeho zmizení od ní odcházel s tím, že půjde do banky uložit peníze, a že mu tam také mají nějaké peníze dojít. Domnívá se, že mu mělo dojít do banky 270.000,- Kč právě za jím užívané vozidlo Passat (č. l. 2237 tr. spisu). Z výpovědi svědkyně D. Š. je přitom zřejmé, že obviněný měl o auto užívané poškozeným zájem, ale poškozený mu toto nechtěl dát k dispozici dřív, než mu obviněný převede peníze na účet, že obviněný na toto auto hodně spěchal, ale poškozený mu řekl, že „pokud nebudou peníze na účtu, tak žádné auto nebude“ (č. l. 2205 tr. spisu). Obviněný přitom ve své první výpovědi dne 19. 10. 2007 tvrdil, že již v den převodu vozidla na H. i., s. r. o., uhradil poškozenému za prodej tohoto vozidla kupní cenu v hotovosti (též u hlavního líčení č. l. 2177 tr. spisu), a protože vozidlo patřilo H. i., s. r. o., po zmizení poškozeného neviděl jediný důvod, proč by měl auto předat manželce poškozeného (č. l. 2181 tamtéž). Uvedené skutečnosti svědčí o tom, že obviněný měl zájem o toto vozidlo užívané poškozeným, mohl ho však získat až po zaplacení předmětné částky a mělo se tak stát právě v den zmizení poškozeného.
Uvedené skutečnosti ve spojení s podrobnými závěry uvedenými v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i důvody a podstatnými nepřímými důkazy o vině obviněného sumarizovanými odvolacím soudem na str. 17 usnesení, dospěl také Nejvyšší soud k přesvědčení o tom, že obviněný trestný čin vraždy spáchal. Byť se v tomto směru nepodařilo zajistit přímý důkaz o vině J. H. a tělo zavražděného bylo nalezeno až po 1 ½ roce od jeho zmizení, tvoří i podle Nejvyššího soudu nepřímé důkazy spolehlivý podklad pro závěr o vině, ve svém souhrnu se vzájemně doplňují, navazují na sebe a ve vztahu k vraždě poškozeného vylučují jiný závěr než, že se jí dopustil právě obviněný.
Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkami obviněného ohledně další alternativy průběhu skutkového děje, který údajně naznačil ve svém rozhodnutí soud druhého stupně. Těmito námitkami obviněný v podstatě brojí proti způsobu odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně. Takové námitky jsou ve smyslu §265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné. Navíc, jak správně uvedl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství byla předmětná část odůvodnění obviněným nesprávně interpretována. Odvolací soud v této části vyjádřil, že úvahy o jiném pachateli uvedeného trestného činu jsou čistě hypotetické a nemohou založit důvodnou pochybnost o vině obviněného. Slovo „pravděpodobně“ nacházející se ve skutkové větě výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně se vztahuje (jak již uvedl státní zástupce ve svém vyjádření) pouze k vymezení dne vraždy, a rozhodně nevyjadřuje pochybnost soudu o tom, že se obviněný uvedeného jednání dopustil.
Nejvyšší soud shledal, že z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, které skutečnosti vzaly za dostatečně prokázané a jejich závěry vyplývají z provedeného dokazování. Důkazy provedené soudy, hodnocené v souhrnu i jednotlivě, vedly ke zjištění skutkového stavu o němž nebyly důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudů. Nejvyšší soud tedy dodává, že soudům obou stupňů nelze nic vytýkat, pokud jde o rozsah provedeného dokazování a následné vyhodnocení provedených důkazů. Nelze souhlasit s námitkou obviněného, že soudy své závěry o jeho vině postavily převážně na výpovědi utajeného svědka.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného J. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a to pouze z důvodu jediné hmotně právní námitky o nenaplnění znaků trestného činu.
Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší soud nerozhodoval o přerušení výkonu trestu, neboť předseda senátu soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. návrh na přerušení výkonu trestu nepodal. K postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud neshledal důvody.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. července 2009
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš