ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.563.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 563/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 3. června 2009 o dovolání obviněného J. B. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 12 To 32/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 5/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 2 T 5/2006, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a byl odsouzen podle §248 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu a výkonu prokury obchodní společnosti nebo družstva v trvání pěti roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému J. B. uložena povinnost společně a nerozdílně se spoluobviněnými J. P. a M. K. zaplatit poškozené N. d. z. „v likvidaci“ se sídlem K. V., škodu ve výši 44.323.327 Kč.
Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolání proti všem jeho výrokům. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 12 To 32/2008, odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání popřel existenci subjektivní stránky trestného činu, v tomto případě úmysl přisvojit si cizí věc. Z provedeného dokazování podle něj vyplývá, že byl zneužit skupinou lidí z bývalého vedení N. d. z. „v likvidaci“, se sídlem v K. V., (dále jen: ,, N. d. z.“), kteří byli vedeni snahou zastřít finanční deficit vzniklý v důsledku jejich hospodaření. To je podle něj patrné již ze způsobu vzniku jeho členství v N. d. z. a způsobu jeho zvolení do funkce člena představenstva a úvěrové komise. Obviněný namítl, že vzhledem k jeho nedostatečnému vzdělání a kvalifikaci si plně neuvědomoval možné důsledky a odpovědnost vyplývající z jeho postavení v těchto funkcích. Náplň jeho práce měla údajně spočívat ve vymáhání nezaplacených pohledávek N. d. z. na dlužnících, což bylo podle něj prokázáno výslechy svědků. Podle tvrzení obviněného byly jím vybrané peníze v hotovosti vráceny do dispozice N. d. z. prostřednictvím spoluobviněného J. P., přičemž tyto peníze měly být použity na realizaci obchodu s Ing. M. V. Podle něj to vyplývá z řady důkazů, zejména z výpovědi spoluobviněného M. K. a dále z nepřímých důkazů, a to z peněžních příjmových dokladů z 12. 9. 2007 o přijetí 37 mil. Kč do pokladny N. d. z., na kterých byl podepsán spoluobviněný J. P. jako vkladatel, z příjmových dokladů do pokladny N. d. z. prokazující přijetí částky 5.746.575 Kč od spoluobviněného J. P., jakož i z dalších důkazů. Obviněný rovněž popřel svou odpovědnost za zpronevěru finanční částky z advokátní úschovy u advokáta JUDr. V. K. Vytkl soudům obou stupňů, že dospěly k závěru o jeho vině trestným činem zpronevěry, když ohledně advokátní úschovy připustily, že obviněný není trestně odpovědný za zpronevěření uschované finanční částky. Podotkl také, že v obou případech nebyl srozuměn se záměrem bývalého vedení zpronevěřit finanční prostředky N. d. z., a proto z logiky věci měly soudy podle něj vyloučit jeho vinu trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. i v případě skutku, jímž byl uznán vinným. Obviněný je přesvědčen, že jím vybrané peníze byly určeny na obchod s Ing. M. V. Pokud bylo prokázáno, že došlo ke ztrátě peněz, které dříve sám vybral, obviněný se domnívá, že jeho jednání mělo být správně kvalifikováno jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák., případně jako trestný čin podle §255a tr. zák.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 2 T 5/2006, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 12 To 32/2008, a aby přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný uplatnil právní námitku, že nebyl naplněn znak skutkové podstaty trestného činu, a to zavinění. Této námitce podle ní nelze přisvědčit, neboť skutková zjištění, ze kterých vycházely soudy obou stupňů při právním posouzení viny obviněného, zahrnují všechny zákonem požadované znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., a to včetně zavinění. Obviněný se nechal dosadit do vedoucích funkcí bankovního subjektu, přičemž si musel být vědom toho, že vzhledem k nedostatku svého vzdělání a odborné kvalifikace nebude schopen se plně orientovat v systému fungování a povaze finančních služeb N. d. z.. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že obviněný předal finanční prostředky k nezjištěnému účelu cizí osobě, a to bez jakéhokoliv potvrzení. S finančními prostředky tedy nakládal jako s vlastními, neboť je vyjmul z dispozice N. d. z., čímž zneužil svého oprávnění nakládat s jejími účty a finančními prostředky na nich uloženými. Podle nejvyšší státní zástupkyně není důvod k pochybám, že obviněný jednal v úmyslu poškodit Národní družstevní záložnu tím, že zpronevěřil jemu svěřené finanční prostředky. Na uvedeném závěru nic nemění ani námitka obviněného, že neměl žádné povědomí o finanční situaci N. d. z., ani o finančních operacích a obchodech. Pokud jde o souvislost s finančními prostředky v advokátní úschově, nejvyšší státní zástupkyně k tomu dodala, že šlo pouze o fiktivní smlouvu, po jejímž vypovězení byly finanční prostředky opět jen fiktivně převedeny na Ing. M. V. K námitce obviněného, že zpronevěřené finanční prostředky se vrátily do dispozice N. d. z. prostřednictvím spoluobviněného J. P., nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že jde o skutkové námitky, které nejsou způsobilé k věcnému projednání v rámci dovolání. Nejvyšší státní zástupkyně vyloučila možnost jiné právní kvalifikace skutku, neboť úmysl obviněného směřoval ke svévolnému nakládání se svěřenými finančními prostředky.
Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného J. B. je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního stíhání a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu, a to s ohledem na zjištěný skutkový stav. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení.“ Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Pachatel si přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Z hlediska subjektivní stránky trestného činu je vyžadován úmysl pachatele trvale si peníze ponechat, popřípadě jedná s vědomím, že peníze nemá ve své dispozici a úmysl pachatele vrátit peníze je závislý na budoucí nejisté události, k níž může, ale také nemusí dojít. V souladu s ustanovením §89 odst. 11 tr. zák. se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000 Kč.
Těžištěm dovolání obviněného je námitka absence subjektivní stránky trestného činu, kterým byl uznán vinným. Tato námitka směřuje proti právnímu posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání. Proto Nejvyšší soud na jejím podkladě přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně vyplývá jednoznačný závěr o tom, že obviněný v postavení člena představenstva a úvěrové komise N. d. z., v úmyslu získat finanční prostředky realizoval několik bankovních transakcí, jimiž vyjmul finanční prostředky z dispozice N. d. z. a předal je cizí osobě a spoluobviněnému J. P. Z toho je zřejmé, že obviněný naložil se svěřenými finančními prostředky v rozporu s jejich svěřením tím, že je vybral z bankovních účtů a předal je dalším osobám, aniž by jakýmkoliv způsobem zajistil, aby finanční prostředky byly k dispozici, či aby byly vráceny do dispozice N. d. z. Z hlediska zavinění si obviněný musel být vědom, že ve svém postavení má pravomoc disponovat finančními prostředky, a tuto pravomoc následně také realizoval tím, že z bankovních účtů vybral větší obnosy peněz v řádech desítek x-miliónů Kč. Bez ohledu na svou nevědomost o finančních operacích a obchodech N. d. z. obviněný vědomě zacházel se svěřenými penězi způsobem, který maří základní účel svěření, když bezdůvodně a pouze na pokyn bývalého člena představenstva N. d. z. je předal do dispozice cizích osob, které neměly pravomoc s těmito finančními prostředky jakkoliv nakládat. Z takového jednání obviněného je zřejmý úmysl poškodit Národní družstevní záložnu, když využil svého postavení člena představenstva a zamezil N. d. z. v dispozici s jejím majetkem. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů zcela správně posoudily naplnění všech znaků trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák.
V této souvislosti nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že pokud bylo prokázáno, že došlo ke ztrátě peněz, které předtím sám vybral, mělo být jeho jednání kvalifikováno jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák., případně podle §255a tr. zák. Nejvyšší soud připomíná, že proces odejmutí finančních prostředků z dispozice N. d. z. nelze považovat za ztrátu peněz, neboť obviněný vědomě předal peníze mimo dispozici N. d. z. Z těchto skutečností je zřejmé, že úmysl obviněného směřoval k poškození N. d. z. tím, že obviněný svévolně naložil s jejími finančními prostředky, které předtím vybral, když je bezdůvodně předal třetím osobám. Takové jednání nelze z hlediska subjektivní stránky kvalifikovat jako úmysl způsobit škodu na cizím majetku porušením povinnosti opatrovat nebo spravovat tento cizí majetek, a proto nepřichází v úvahu právní kvalifikace skutku, kterou obviněný zmínil v dovolání.
Nejvyšší soud České republiky zjistil, že obviněný z části uplatnil také skutkové námitky, jimiž se dovolací soud nemohl zabývat. Judikatura Nejvyššího soudu České republiky vychází z názoru, že důvod dovolání podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. není obsahově naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudu, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem soudů při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Je zřejmé, že obviněný se těmito námitkami domáhá změny skutkových zjištění, přičemž teprve po změně skutkových zjištění by mělo dojít ke změně právního posouzení skutku. Takové námitky však nenaplňují důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř., neboť obviněný jimi napadá pouze správnost hodnocení důkazů a správnost zjištění skutkového stavu věci. Nejvyšší soud se proto nezabýval těmi námitkami obviněného, jejichž cílem bylo ve své podstatě docílit změny skutkového stavu věci. Právní námitku spočívající v tom, že údajně nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, shledal dovolací soud nedůvodnou.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného J. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. června 2009
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek