ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.621.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 621/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 1. července 2009 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. K., které podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. února 2009, sp. zn. 6 To 78/2008, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 1/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 48 T 1/2008, byl obviněný M. K., společně se spoluobviněným J. Š.,uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a odsouzen podle §250b odst. 5 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dobu pěti let a šesti měsíců. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl M. K. uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu pěti let. Tímž rozsudkem byl spoluobviněný J. Š. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a trestu zákazu činnosti (výkonu funkce statutárního orgánu) na dobu pěti let, a byla mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené Č. o. b., a. s., škodu ve výši 5.002.000,- Kč, a to společně a nerozdílně s M. K. Se zbytkem uplatněného nároku byla poškozená odkázána podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Uvedeného trestného činu se podle rozsudku soudu I. stupně dopustili tím, že (stručně uvedeno) jako jednatelé společnosti S. T., s. r. o., vylákali na základě nepravdivých údajů od poškozené poskytnutí revolvingového úvěru na financování pohledávek z obchodního styku ve výši 5.000.000,- Kč dne 30. 9. 2004 na úvěrový účet vedený u poškozené, přičemž J. Š. projednal a M. K. podepsal dne 30. 9. 2004 v P. s poškozenou bankou smlouvu o revolvingovém úvěru a smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávkám, jejíž přílohou byl seznam pohledávek ke dni 10. 9. 2004, a dále M. K. podepsal na posledně uvedenou smlouvu navazující dodatky č. 1 – 20, přičemž poškozené postupně předložili seznamy pohledávek své společnosti S. T., s. r. o., mimo jiné k datům uvedeným v rozsudku, v nichž tvrdili existenci následně v rozsudku konkrétně uvedených neexistujících pohledávek anebo za neuhrazené vydávali již uhrazené pohledávky, poskytnutý úvěr nesplatili a poškozené bance tak způsobili škodu ve výši 5.000.000,- Kč.
Proti rozsudku soudu I. stupně podali oba obvinění odvolání. K odvolání J. Š. byl ohledně něj rozsudek soudu I. stupně zrušen a podle §226 písm. b) tr. ř. byl tento obviněný zproštěn obžaloby. Odvolání M. K. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné, a takto bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. 6 To 78/2008.
Proti rozsudku vrchního soudu podal M. K. řádně a včas dovolání, ve kterém uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítá, že podle jeho názoru nemají právní závěry „soudů základ v provedeném dokazování, a to především proto, že zjištěný skutek nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu“ podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. Předně nesouhlasí se závěrem o výši způsobené škody jako znaku kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu, když při stanovení její výše je rozhodující hodnota o kterou se zmenšil majetek poškozené. Ale tento se nezmenšil o částku ve výši 5.000.000,- Kč, ale o částku nižší, přičemž poukázal zejména na výpis z účtu S. T., s. r. o. Domnívá se proto, že jeho jednání nelze kvalifikovat podle §250b odst. 5 tr. zák.
Dále obviněný namítá, že bance nikdy nepředkládal seznamy pohledávek s nepravdivými údaji vědomě a vždy pouze předal bance to, co mu vystavila účetní. Seznamy již následně nekontroloval s vědomím, že mu je účetní vystavila správně, nevěděl o nepravdivosti údajů a tuto možnost si vůbec nepřipouštěl. Nikdy proto nejednal s úmyslem spáchat trestný čin úvěrového podvodu a nikdy úmyslně neuvedl do úvěrové smlouvy nepravdivé údaje. Obviněný proto považuje právní posouzení skutkového stavu za nesprávné, když z provedeného dokazování vyplývá, že jeho jednání nenaplňuje všechny znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc přikázal soudu I. stupně k novému projednání. Současně podle §265o odst. 1 tr. ř. požádal, aby byl odložen výkon dovoláním napadeného rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitka podle které si obviněný nebyl vědom nepravdivosti údajů předkládaných peněžnímu ústavu, se sice týká existence subjektivní stránky trestného činu, ale nevychází ze skutkových zjištění soudů, podle kterých M. K. vylákal poskytnutí úvěru na podkladě nepravdivých údajů. Poukázal přitom i na odůvodnění nalézacího soudu v souvislosti s pohledávkou za firmou B., s. r. o., v údajné výši 2.839.400,- Kč (bod II. výroku o vině), kde konstatoval, že obviněný úmyslně předložil bance naprosto neexistující fakturu (str. 11 rozsudku). Seznam pohledávek, které měly být splatné k 10. 9. 2004, přitom obsahoval převážně takové zcela fiktivní pohledávky. Již uhrazené pohledávky zařazené do seznamu pohledávek, pak již v dané době byly podle zjištění nalézacího soudu v naprosté většině zaplaceny v hotovosti samotnému M. K., šlo často o stotisícové částky a obviněný přijal tyto platby v rychlém sledu v celkem sedmnácti případech. Pokud tedy tyto pohledávky prezentoval bance jako existující, činil tak zcela záměrně v neprospěch banky a nepravdivé údaje o zajištění úvěru zástavami pohledávek sděloval úmyslně. Podle státního zástupce tak obviněný prosazuje vlastní skutkovou verzi o zařazení pohledávek bez jeho vědomí účetní společnosti, ale takovéto námitky jsou primárně skutkovými, neodpovídajícími uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pod tento důvod dovolání lze podle státního zástupce ale podřadit námitku obviněného o nenaplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §250b odst. 5 tr. zák., tj. způsobení škody velkého rozsahu. I když si banka podle skutkových zjištění soudů skutečně srazila z poskytnutého úvěru částku 8.000,- Kč, jednalo se o poplatky za ověření podkladů ve výši 5.000,- Kč a za obstarání úvěru ve výši 3.000,- Kč, které je povinen nést ze svých prostředků sám obviněný a šlo fakticky o náklady vzniklé v souvislosti se spácháním trestného činu. Konečný dopad do majetkové sféry obviněného i poškozené byl naprosto stejný jako v případě, že by úvěr byl vyplacen nebo převeden na účet v plné výši a obviněný by až následně tuto část úvěrových prostředků použil na úhradu nákladů vynaložených na získání úvěru. Státní zástupce proto neshledává důvod, aby částka 8.000,- Kč byla zohledněna ve prospěch obviněného a za škodu je nutno považovat celou výši úvěru 5.000.000,- Kč. Další tvrzení obviněného o použití úvěru k úhradě provozních nákladů spolčenosti, a řádném splácení úroků po určitou dobu, považuje státní zástupce z hlediska zákonných znaků trestného činu za irelevantní.
Proto státní zástupce považuje námitky obviněného podřaditelné pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Výše uvedeným požadavkům na hmotně právní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá námitka obviněného, že právní závěry soudů nemají základ v provedeném dokazování, protože tato směřuje přímo proti správnosti skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. S tím souvisí i tvrzení obviněného, že nevěděl o nepravdivosti údajů předkládaných bance a pouze předal bance to, co mu vystavila účetní. Tato námitka je v přímém rozporu se skutkovým zjištěním, že jako jednatel společnosti S. T., s. r. o., „vylákal na základě nepravdivých údajů od poškozené“ poskytnutí daného úvěru, podepsal předmětné smlouvy a předložil poškozené seznamy pohledávek v nichž tvrdil „existenci následujících buďto neexistujících pohledávek anebo za neuhrazené pohledávky vydával pohledávky již uhrazené, …“. Z uvedených skutkových zjištění vyplývá závěr o úmyslné formě zavinění na straně obviněného, když zejména vylákání úvěru znamená, že pachatel dosáhl svého cíle, v daném případě poskytnutí úvěru bankou, předstíráním okolností, které jsou v rozporu se skutečností. Vylákání úvěru tak v sobě již obsahuje vědomost pachatele, že jím tvrzené okolnosti jsou v rozporu se skutečností a svědčí o tom, že takto jedná úmyslně. To ostatně vyplývá i z dalších skutečností zjištěných soudem I. stupně, že tak obviněný činil na základě nepravdivých údajů, předkládal bance seznamy tzv. pohledávek, ač tyto vůbec neexistovaly nebo byly již uhrazeny a nejednalo se tak již o pohledávku. Uvedené navíc vyvrací dovolací námitku obviněného, že pouze bez kontroly předal seznamy pohledávek vystavené účetní firmy a nevěděl o jejich nepravdivosti. Toto tvrzení, jímž se snaží zbavit trestní odpovědnosti nemůže obstát vzhledem k fiktivnosti řady pohledávek a u bývalých pohledávek pak vzhledem k tomu, že až na jedinou výjimku byly tyto již uhrazeny hotově do rukou samotného obviněného, jak zjistil již soud I. stupně. Ostatně již tento soud se zabýval obdobnou obhajobou obviněného ohledně přípravy seznamu pohledávek účetní a nepřisvědčil ji právě z výše uvedeného důvodu. Nelze pak přehlédnout ani závěr tohoto soudu, že pokud by do seznamu pohledávek nebyly zahrnuty i fiktivní pohledávky, nikdy by obviněný nedosáhl uzavření úvěrové smlouvy. Soud I. stupně tak správně dospěl k závěru, že obviněný jednal daným způsobem zcela záměrně podle předem připraveného jednání, a tedy úmyslně.
Zjištění soudu o záměrném jednání obviněného a jeho vědomosti o fiktivnosti resp. zániku pohledávek jejich splacením, je skutkovým zjištěním, který obviněný v dovolání popírá, snaží se dosáhnout jeho změny tak, že o této skutečnosti nevěděl, a až následně na základě této změny skutkových zjištění namítá nedostatek úmyslné formy zavinění a tedy i nesprávného právního posouzení skutku. Protože však obviněný také obecně namítl, že zjištěný skutek nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák., shledal Nejvyšší soud námitku ohledně nedostatku subjektivní stránky (úmyslu) zjevně neopodstatněnou, byť se do značné míry zakládala na jiných než soudem zjištěných skutkových okolnostech, přičemž vycházel ze znění skutku, jak je uveden ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně.
Z hlediska právního posouzení skutku podle §250b odst. 1 tr. zák. je pak bez významu tvrzení obviněného, že úvěr byl použit na náklady spojené s činností společnosti, resp. že tato řádně splácela úrok a poplatky spojené s poskytováním úvěru, když zde nelze přehlédnout zjištění soudu I. stupně o oddalování odhalení trestné činnosti, snaze M. K. o vystoupení z obchodní společnosti převodem (prodejem) svého obchodního podílu na tzv. bílého koně, jakož i zjištění, že byl placen pouze úrok, a to ne vždy, když společnost někdy měla nedostatek finančních prostředků a banka byla nucena příslušnou výši úroku strhávat z firemního účtu i natřikrát.
Za zjevně neopodstatněnou považuje Nejvyšší soud také námitku obviněného ohledně výše škody. Touto obhajobou se zabýval již soud I. stupně a dospěl k závěru, že škoda vznikla okamžitě dne 30. 9. 2004, neboť úvěr byl téhož dne vyčerpán v plné výši, přičemž není rozhodné, zda si banka z poskytnutého úvěru rovnou srazila 8.000,- Kč jako poplatky související s uzavřením úvěrové smlouvy a poskytnutím úvěru. Tyto poplatky platí všichni klienti banky a je lhostejné, zda tak učiní hotově při uzavření úvěrové smlouvy, nebo souhlasí s tím, že je banka strhne ze zapůjčených peněz.
Stejnou námitkou se zabýval také soud odvolací, který ji odmítl, když navíc uvedl, že k zaúčtování poplatků v celkové výši 8.000,- Kč došlo vzhledem k debetnímu zůstatku na účtu S. T., s. r. o., v okamžiku převodu úvěru.
Protože obviněný tutéž námitku opět uplatnil i v dovolání, odkazuje Nejvyšší soud na citovaná odůvodnění soudů nižších stupňů, s nimiž se ztotožnil. Na doplnění pouze dodává, že tak jako u trestného činu pojistného podvodu podle §250a tr. zák. je škodou způsobenou tímto trestným činem částka, kterou pojišťovna neoprávněně vyplatila ve formě pojistného plnění a kde předmětem útoku jsou peněžní prostředky pojišťovny, u trestného činu podle §250b tr. zák. je škodou způsobenou tímto trestným činem částka, kterou banka (věřitel) neoprávněně vyplatila ve formě úvěru, když předmětem útoku jsou zde peněžní prostředky věřitele. Z hlediska výše škody je pak rozhodující výše sjednaného a poskytnutého úvěru, bez ohledu na poplatky zaplacené v této souvislosti věřiteli.
Na základě uvedených důvodů bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když obviněný uplatnil námitky jimiž nedošlo k naplnění důvodu dovolání podle §265i odst. 1 písm. g) tr. ř. a tedy nemůže být ve věci dán ani další uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud přitom nerozhodoval o odložení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, když pro to neshledal důvody.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. července 2009
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš