ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.646.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 646/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Jindřicha Urbánka projednal ve veřejném zasedání dne 8. 7. 2009 dovolání obviněného M. S. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2007, sp. zn. 2 To 14/2007, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 64/2005 a rozhodl takto:
Podle §2651 odst. 2 tr. ř., §265m odst. 1 tr. ř. per analogiam se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2007, sp. zn. 2 To 14/2007, d o p l ň u j e tak, že odvolání obviněného M. S. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 4 T 64/2005, se podle §256 tr. ř. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 4 T 64/2005, byl obviněný M. S. uznán vinným návodem k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., §234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na osm roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, podle §53 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 1.000.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle §54 odst. 3 tr. zák. na deset měsíců a podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti na čtyři léta, přičemž současně byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 1 T 31/2003, a další obsahově navazující rozhodnutí. Souhrnný trest byl obviněnému M. S. uložen za trestné činy, jimiž byl uznán vinným citovaným rozsudkem Krajského soudu v Praze, a dále za pokus trestného činu zkrácení daně podle §8 odst. 1 tr. zák., §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným citovaným rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích.
Jako návod k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., §234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Praze spočíval v tom, že obvinění M. S. a S. M. a dále samostatně stíhaný M. M. po předchozí domluvě s již odsouzenými M. H. a K. S. a rozdělení úkolů při plánovaném přepadení podnikatele J. B., o jehož finanční situaci a uložení peněz získal a poskytl informace obviněný M. S., dne 27. 3. 1999 kolem 8.00 hodin v obci Č., okr. P., obviněná S. M. svým autem přivezla M. M. do blízkosti místa činu, kde zůstala a čekala, aby mohla zajistit jeho odjezd, M. M. s M .H. a K. S. po předložení pozměněných průkazů Policie České republiky a pod záminkou předstírané domovní prohlídky vnikli do domu poškozeného J. B., dům za jeho přítomnosti prohledali, z trezorů odcizili hotovost ve výši nejméně 2.415.376,- Kč, za účelem údajného dalšího policejního šetření poškozeného spoutali, odvezli ho do katastru obce Z., okr. S., kde ho připoutali ke stromu, a uloupenou hotovost si mezi sebe všichni rozdělili (bod VII rozsudku Krajského soudu v Praze).
Jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Praze spočíval v tom, že obviněný M. S. od přesně nezjištěné doby do 7. 9. 2004 bez oprávnění k výjimce ze zákona si opatřil a přechovával v místě faktického bydliště ve V., B., okr. P., 16 nábojů ráže 9 mm Luger značky Sintox s měděnou střelou a expanzní dutinou, ačkoli na uvedené střelivo se vztahuje ustanovení o zakázaných zbraních podle §3 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, a dále si opatřil a přechovával 99 nábojů ráže 7,65 mm Browning, 700 nábojů ráže 9 mm, 50 nábojů ráže 7,65 mm Browning, 34 nábojů ráže .22 Long Rifle, 20 nábojů ráže 9 mm Luger značky CCI s hromadnou střelou tvořenou náplní olověných bročků, přičemž platnost jeho zbrojního průkazu skončila dne 2. 12. 2002 (bod VIII rozsudku Krajského soudu v Praze).
Kromě toho bylo rozsudkem Krajského soudu v Praze rozhodnuto ohledně dalších dvanácti obviněných.
O odvoláních, která podali státní zástupce mimo jiné v neprospěch obviněného M. S. proti výroku o trestu, obviněný M. S. proti jeho se týkajícímu výroku o vině a trestu, dalších devět obviněných a čtyři poškození, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2007, sp. zn. 2 To 14/2007. Ve věci obviněného M. S. bylo rozhodnuto tak, že z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudek Krajského soudu v Praze podle §259 odst. 2, 3 tr. ř. doplněn výrokem, jímž byl obviněnému M. S. podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věci (tento trest postihoval zabavené náboje).
Obviněný M. S. podal prostřednictvím obhájců Mgr. J. G. a JUDr. R. N. v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Tento rozsudek napadl v celém jeho se týkajícím rozsahu, a to s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g), k) tr. ř.
Obviněný především namítl, že napadeným rozsudkem nebylo rozhodnuto o jeho odvolání. V tom spatřoval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. V této souvislosti zpochybnil také právní moc rozsudku.
Dále obviněný vytkl nesprávné právní posouzení skutku jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve vztahu k výroku o vině návodem k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., §234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. namítl, že skutek, tak jak byl zjištěn Krajským soudem v Praze, nedává potřebný podklad pro tuto kvalifikaci a že mohl být posouzen jen jako návod k trestnému činu krádeže. Tento názor obviněný odůvodnil tím, že násilí proti poškozenému bylo excesem spolupachatelů činu. Mimo rámec dovolacího důvodu obviněný uplatnil rozsáhlé námitky proti skutkovým zjištěním Krajského soudu v Praze a proti tomu, jak tento soud hodnotil důkazy, přičemž tyto námitky se odvíjely od tvrzení obviněného, že s věcí neměl nic společného. Ve vztahu k výroku o vině trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák. obviněný namítl, že skutková zjištění Krajského soudu v Praze nejsou podkladem pro závěr, že se dopustil tohoto trestného činu, a zvláště zdůraznil nedostatek úmyslného zavinění. Namítl také to, že výrokem o vině nebyla dodržena totožnost skutku, pro který byl uznán vinným, se skutkem, pro který byla podána obžaloba a předtím zahájeno trestní stíhání.
Konečně obviněný vytkl, že jeho trestní stíhání pro skutek posouzený jako návod k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., §234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. bylo nepřípustné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle obviněného šlo o nepřípustnost trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Tuto námitku obviněný spojoval s tím, že pokud by skutek byl v souladu s jeho názorem kvalifikován jako návod k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., §247 odst. 1, 3 tr. zák., byl by namístě závěr, že došlo k promlčení trestního stíhání podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Jinak obviněný s odkazem na odvolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Praze znovu uplatnil ještě řadu dalších námitek proti postupu řízení, aniž tyto námitky spojil s některým ze zákonných dovolacích důvodů.
Obviněný M. S. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozsudky obou soudů a aby sám ve věci rozhodl v intencích jeho dovolání.
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze podali také další čtyři obvinění. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 7 Tdo 410/2009, byla věc obviněného M. S., pokud jde o jeho dovolání, vyloučena podle §23 odst. 1 tr. ř. ze společného řízení.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 5 tr. ř. ohledně obviněného M. S. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání tohoto obviněného je důvodné pouze v části, v níž se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Ve zbývajícím rozsahu je dovolání obviněného M. S. dílem nedůvodné a dílem podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Obviněný nedůvodně zpochybňoval právní moc napadeného rozsudku. Rozsudek Vrchního soudu v Praze je pravomocný podle §139 odst. 1 písm. a) tr. ř., protože zákon proti němu nepřipouští odvolání. Lze jen dodat, že právní moc rozsudku je jednou z podmínek přípustnosti dovolání podle §265a odst. 1 tr. ř. Námitka obviněného postrádá logiku, neboť pokud by rozsudek nebyl pravomocný, nemohl by obviněný proti němu podat dovolání.
K úplnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze
Ve vyhotovení i opisech napadeného rozsudku a také v protokolu o veřejném zasedání je uveden výrok, podle něhož odvolání obviněného M. S. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto. S ohledem na tvrzení obviněného, že Vrchní soud v Praze tento výrok nevyhlásil, se Nejvyšší soud zabýval otázkou, v jaké podobě byl napadený rozsudek ve skutečnosti vyhlášen.
O průběhu veřejného zasedání konaného před Vrchním soudem v Praze jako soudem odvolacím byl pořízen zvukový záznam podle §55 odst. 2 tr. ř., který zachycuje i vyhlášení napadeného rozsudku. Z tohoto záznamu Nejvyšší soud zjistil, že výrok o zamítnutí odvolání obviněného M. S. nebyl vyhlášen.
Za tohoto stavu se jedná o rozpor mezi tím, jak byl napadený rozsudek vyhlášen, a tím, jak byl vyhotoven. Tento rozpor není řešitelný jinak než tím, že rozhodující je znění, v němž byl rozsudek vyhlášen. Ve vztahu k rozsudku upravuje trestní řád postup, který se skládá z více na sebe navazujících dílčích aktů, jimiž jsou odhlasování rozsudku v poradě senátu, vyhlášení rozsudku, vyhotovení rozsudku, pořízení opisů a doručení rozsudku. Pokud trestní řád připouští opravu (§131 tr. ř.), jde jen o opravu písařských chyb a jiných zřejmých nesprávností, k nimž došlo ve vyhotovení rozsudku a jeho opisech tak, aby vyhotovení bylo v naprosté shodě s obsahem rozsudku, jak byl vyhlášen. Účelem opravy vyhotovení a opisů rozsudku tedy je dosáhnout shody s tím, jak byl rozsudek vyhlášen. Dominantní význam vyhlášení rozsudku ostatně vyplývá z ústavně garantovaného principu, že rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně (č1. 96 odst. 2 Ústavy). Proto jedině vyhlášení rozsudku může být kritériem pro posouzení otázky, co je skutečným obsahem rozsudku, a to bez ohledu na jeho vyhotovení a protokol o hlavním líčení, resp. veřejném zasedání.
Na podkladě těchto úvah dospěl Nejvyšší soud k závěru, že výrok o zamítnutí odvolání obviněného M. S. ve skutečnosti není obsahem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze. Z tohoto hlediska je nerozhodné, že Vrchní soud v Praze se odvoláním obviněného meritorně zabýval, přezkoumal na jeho podkladě rozsudek Krajského soudu v Praze a vypořádal se s ním v odůvodnění svého rozsudku. Vrchní soud v Praze zpřísnil trest, který obviněnému uložil Krajský soud v Praze, avšak takto rozhodl výlučně z podnětu odvolání státního zástupce, a proto musel o odvolání obviněného rozhodnout samostatným výrokem. Takový výrok však v rozsudku Vrchního soudu v Praze chybí, jak bylo vyloženo v předchozích částech tohoto rozsudku Nejvyššího soudu. Proto je dovolání obviněného, pokud bylo podáno s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., důvodné.
K právnímu posouzení skutků
Nejvyšší soud považuje za nutné především připomenout, že z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se otázkou správnosti právního posouzení skutků, jimiž byl obviněný M. S. uznán vinným, zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistil Krajský soud v Praze a který v napadeném rozsudku akceptoval také Vrchní soud v Praze.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení (viz dikci „... nebo jiném ... hmotně právním ...“). Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nemá znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutku zjištěného soudy. Mimo meze dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou skutkovou verzí, kterou sám prosazuje. Dovolání nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z důkazů vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
S ohledem na zásady vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. O takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění, která učinil Krajský soud v Praze a z kterých v napadeném rozsudku vycházel i Vrchní soud v Praze, mají jasnou obsahovou návaznost na důkazy provedené v hlavním líčení. Krajský soud v Praze hodnotil důkazy logickým a přesvědčivě zdůvodněným způsobem, v jehož rámci srozumitelně, přehledně a ověřitelně vysvětlil svůj postup (viz str. 130 – 165 rozsudku, pokud jde o přepadení poškozeného J. B., a str. 169 – 170 rozsudku, pokud jde o držení střeliva). Krajský soud v Praze zaznamenal také to, že mezi některými důkazy vyvstaly rozpory, a překlenul tyto rozpory úvahami, které jsou logické a vnitřně konzistentní. Při tomto postupu se Krajský soud v Praze nedopustil žádné deformace důkazů a nijak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Skutková zjištění ohledně účasti obviněného M. S. na přepadení poškozeného J. B. založil Krajský soud v Praze na svědecké výpovědi M. H. jako jednoho z pachatelů, kteří provedli samotné přepadení. Svědek M. H. byl pro přepadení poškozeného odsouzen v jiném řízení, sám doznal spáchání tohoto činu a podrobně vysvětlil, že obviněný M. S. se podílel na přípravě činu tím, že dal tip na přepadení poškozeného, poskytl informace o jeho finanční situaci, místě pobytu, uložení peněz a místním uspořádání, zejména pak umístění trezorů v domě poškozeného, zúčastnil se schůzek, na nichž bylo provedení činu plánováno (včetně předchozího obhlédnutí místa) a měl také podíl na výtěžku z přepadení. Výpověď svědka M. H. byla jediným přímým usvědčujícím důkazem a již proto ji Krajský soud v Praze hodnotil velmi obezřetně. Pro náležité hodnocení výpovědi svědka si Krajský soud v Praze opatřil potřebný podklad především ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, jímž byla osoba svědka objasněna z hlediska vlastností a schopností zaručujících pravdivost jeho tvrzení. Krajský soud v Praze zdůraznil, že ze vzájemného vztahu svědka a obviněného ani z jiných okolností nevyplývá žádný motiv svědka k tomu, aby obviněného usvědčoval nepravdivě. Zároveň Krajský soud v Praze poukázal na to, že výpověď svědka M. H. korespondovala s dalšími důkazy, byť jen nepřímými. V tomto ohledu bylo zvláště významné svědectví poškozeného J. B., který potvrdil, že obviněný M. S. byl zasvěcen do jeho obchodů, věděl, že věci, které byly předmětem obchodů, poškozený prodává doma v garáži a doma inkasuje i ukládá peníze v hotovosti do trezorů, a zejména že obviněný jako jediný (společně se svým otcem) znal rozmístění všech trezorů v domě. Přitom poškozený ve své svědecké výpovědi popsal průběh přepadení tak, že předmětem zájmu pachatelů byly jen trezory a jejich obsah a že pachatelé „šli najisto”. Svědecké výpovědi J. B. a I. B., rodinných příslušníků poškozeného, plně podporují zjištění, že v době před činem byly kontakty obviněného M. S. s poškozeným velmi blízké a četné a že obviněný se tehdy často zdržoval v domě poškozeného. Pokud Krajský soud v Praze odkázal i na další svědecké výpovědi ohledně účasti obviněného M. S. na přepadení poškozeného, např. na výpověď svědka M. D., šlo o svědectví osob, které v tomto ohledu neměly žádné vlastní poznatky a zmiňovaly se jen o tom, co se dověděly z doslechu. Výpovědi těchto svědků by k usvědčení obviněného nestačily. Ostatně takový význam jim Krajský soud v Praze ani nepřisuzoval a v souladu s jejich povahou je hodnotil jen podpůrně jako důkazy ukazující na věrohodnost výpovědi svědka M. H. Tuto výpověď Krajský soud v Praze hodnotil jako důkaz vyvracející obhajobu obviněného, že s přepadením poškozeného neměl nic společného. Vrchní soud v Praze nijak nepochybil tím, že akceptoval skutková zjištění Krajského soudu v Praze a způsob hodnocení důkazů, při kterém Krajský soud v Praze ke svým zjištěním došel.
Jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není extrémní rozpor, nelze za dovolací důvod považovat nesouhlas obviněného s tím, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění na jejich podkladě učinily. Proto Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k té části dovolání, kterou obviněný založil na skutkových námitkách, a ověřil správnost právního posouzení skutků, tak jak byly zjištěny ve výroku o vině a podrobněji popsány v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, spáchá-li uvedený čin jako člen organizované skupiny a způsobí-li takovým činem mimo jiné značnou škodu. Podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. účastníkem na dokonaném trestném činu je, kdo úmyslně navedl jiného k spáchání trestného činu (návodce).
Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla relevantní námitka, že ze strany obviněného nešlo o návod k trestnému činu loupeže, protože násilí pachatelů proti poškozenému bylo jejich excesem, a že skutek měl být posouzen jako návod k trestnému činu krádeže. Tuto námitku však není možné akceptovat.
Přepadení poškozeného v jeho domě bylo naplánováno, připraveno a provedeno jako předstíraná domovní prohlídka, při které se pachatelé vydávali za policisty. Pachatelé tedy získali peníze poškozeného do své dispozice způsobem, který již sám o sobě zahrnoval pohrůžku bezprostředním násilím, pokud se poškozený, popř. jiná přítomná osoba pachatelům nepodrobí a bude jim bránit v odebrání peněz. Vyplývá to z úpravy výkonu domovní prohlídky. Podle §85a odst. 2 tr. ř. neumožní-li osoba, vůči níž směřuje mimo jiné domovní prohlídka, provedení takového úkonu, jsou orgány provádějící úkon oprávněny po předchozí marné výzvě překonat odpor takové osoby nebo jí vytvořenou překážku. Za situace, kdy se pachatelé dostavili do domu poškozeného, prohlásili se před ním za policisty, vykázali se padělanými doklady a oznámili mu provedení domovní prohlídky, je jasné, že tím vůli poškozeného ovlivnili způsobem, z něhož mu bylo zřejmé, že pokud se domovní prohlídce a odebrání peněz vzepře, bude jeho odpor ihned překonán vynaložením fyzické síly. Na tento účinek svého postupu pachatelé zjevně spoléhali. O tomto způsobu získání peněz obviněný M. S. věděl, protože se zúčastnil jednání, na kterých bylo připravováno provedení činu právě tímto způsobem. Jeho úmysl tak evidentně zahrnoval jak pohrůžku bezprostředním násilím, kterou v sobě zahrnoval již sám akt předstírané domovní prohlídky, tak násilí proti poškozenému v případě jeho odporu. Ke skutečnému násilí proti poškozenému došlo ze strany pachatelů přepadení tím, že poškozeného spoutali, odvezli z jeho domu a na jiném místě připoutali ke stromu. Toto jednání pachatelů však nastoupilo až ve stadiu poté, co se zmocnili peněz cestou předstírané domovní prohlídky a měli je ve své dispozici, přičemž tak ve skutečnosti reagovali na snahu poškozeného ověřit si oprávněnost domovní prohlídky telefonickým dotazem na policii, i když mu jako důvod oznámili potřebu dalšího šetření a nedostatek jeho spolupráce. Z toho je zřejmé, že uvedené násilí pachatelů proti poškozenému spadalo do stadia po dokonání trestného činu loupeže, a že i kdyby bylo namítaným excesem, který byl mimo zavinění obviněného M. S., nemělo pro odpovědnost obviněného za návod k trestnému činu loupeže žádný význam. V části, v níž obviněný M. S. napadal výrok o vině návodem k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., §234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., není jeho dovolání důvodné.
Trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí mimo jiné ten, kdo bez povolení hromadí nebo sobě opatřuje střelivo. K trestnosti tohoto činu je třeba úmyslného zavinění (§3 odst. 3 tr. zák.).
Charakter a množství střeliva, které obviněný M. S. podle zjištění Krajského soudu v Praze až do dne 7. 9. 2004 držel za situace, kdy u něho dnem 2. 12. 2002 zanikla platnost zbrojního průkazu (§48 zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů), plně odůvodňují závěr, že ze strany obviněného šlo o hromadění střeliva. Obviněný neměl k držení střeliva povolení ve formě zbrojního průkazu, které bylo potřebné do 31. 12. 2002 podle §27 odst. 1 zákona č. 288/1995 Sb. a od 1. 1. 2003 podle §16 odst. 1 zákona č. 119/2002 Sb. Kromě toho některé náboje specifikované ve výroku o vině měly povahu zakázaného střeliva a na obviněného se proto bez ohledu na zbrojní průkaz vztahoval zákaz jejich držení do 31. 12. 2002 podle §23 odst. 1 zákona č. 288/1995 Sb. a od 1. 1. 2003 podle §9 odst. 1, §3 odst. 1 písm. a), §4 písm. b) zákona č. 119/2002 Sb.
Úmyslné zavinění obviněného Krajský soud v Praze dovodil z toho, že pokud obviněný obdržel zbrojní průkaz, byl seznámen se zákonem o zbraních a střelivu a věděl, jaké jsou jeho povinnosti, zvláště když právní úprava je v tomto ohledu konstantní již po mnoho let. Tento závěr Krajského soudu v Praze není nikterak nelogický a lze ho plně akceptovat.
Namítané porušení obžalovací zásady spočívalo podle námitek obviněného v tom, že Krajský soud v Praze nad rámec „nedovoleného přechovávání zakázaného střeliva” rozšířil skutek ještě o „nedovolené opatření a přechovávání střeliva“. Tato námitka není důvodná, neboť k porušení obžalovací zásady nedošlo. Podstatou obžalovací zásady je to, že soud smí rozhodnout jen o skutku, pro který byla podána obžaloba. Rozsudek se tudíž musí vždy týkat téhož skutku jako obžaloba. Totožnost skutku je udržována alespoň částečnou shodou jednání pachatele nebo alespoň částečnou shodou následku. Podmínkou totožnosti skutku není naprostá shoda v poměru mezi rozsudkem a obžalobou. Jestliže v poměru mezi skutkem uvedeným v obžalobě a skutkem uvedeným v rozsudku je alespoň částečná shoda jednání nebo částečná shoda následku, není totožnost skutku dotčena změnami, které se týkají rozsahu jednání, ani změnami, které se týkají rozsahu následku.
Podle obžaloby se obviněný dopustil trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák. skutkem spočívajícím v tom, že od přesně nezjištěné doby až do 7. 9. 2004 bez oprávnění k výjimce ze zákona přechovával v místě faktického bydliště ve V., B., okr. P., 16 nábojů ráže 9 mm Luger, 98 nábojů ráže 7,65 mm Browning, ačkoli na uvedené střelivo se vztahuje ustanovení o zakázaných zbraních podle §3 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu. Krajský soud v Praze rozsudkem uznal obviněného vinným držením nábojů uvedených v obžalobě a nad tento rámec ještě držením dalších nábojů v téže době a na tomtéž místě. Podstatou změny bylo to, že podle obžaloby se obviněný dopustil trestného činu jen držením zakázaného střeliva, tj. střeliva, které bez zvláště udělené výjimky nesměl držet, a to ani pokud by měl zbrojní průkaz, zatímco podle rozsudku se dopustil trestného činu navíc ještě držením dalšího střeliva, které sice nemělo povahu zakázaného střeliva, avšak které obviněný držel za situace, kdy skončila platnost jeho zbrojního průkazu. Touto změnou týkající se jen rozsahu skutku nebyla totožnost skutku narušena, takže nebyla porušena ani obžalovací zásada.
Dovolání obviněného M. S. v části, v níž napadal výrok o vině trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák., je tedy nedůvodné.
K přípustnosti trestního stíhání
Namítanou nepřípustnost trestního stíhání obviněný M. S. vztahoval ke skutku, který byl posouzen jako návod k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., §234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., a vyvozoval ji z toho, že podle jeho názoru měl být skutek posouzen jako návod k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., §247 odst. 1, 3 tr. zák.
Jedním z důsledků naznačené změny právního posouzení skutku by bylo to, že promlčecí doba by podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. činila pět let. Ovšem za situace, kdy pro takovou změnu právního posouzení skutku není důvod, je namístě závěr, že na daný případ se vztahuje ustanovení §67 odst. 1 písm. b) tr. zák., které stanoví promlčecí dobu dvanácti let. Z toho je zjevné, že trestní stíhání nebylo promlčeno a nebylo nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř.
Proto je dovolání obviněného M. S. nedůvodné také v části, v níž bylo podáno s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
K dalším námitkám obviněného
Obviněný pojal do dovolání, které zpracovala obhájkyně Mgr. J. G., pod body IV, V řadu dalších nejrůznějších námitek týkajících se procesní stránky věci. Tyto námitky však nespadají pod žádný z deklarovaných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. e), g), k) tr. ř. Obviněný ostatně tyto námitky s žádným zákonným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. ani nespojoval. V bodě III dovolání, které zpracovala obhájkyně Mgr. J. G., obviněný uplatnil námitky proti výroku o uložení trestu, který označil za nepřiměřeně přísný. Otázka přiměřenosti trestu rovněž není dovolacím důvodem (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Námitkami, které neodpovídají žádnému z deklarovaných zákonných dovolacích důvodů, se Nejvyšší soud dále nezabýval.
K rozhodnutí Nejvyššího soudu
Jak již bylo vyloženo, dovolání je důvodné potud, že v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze chybí výrok o tom, jak bylo rozhodnuto o odvolání obviněného M. S. proti rozsudku Krajského soudu v Praze. Podstatou této vady není to, že by Vrchní soud v Praze odvolání neprojednal, že by ho zcela pominul, že by z jeho podnětu nepřezkoumal rozsudek Krajského soudu v Praze a že by se s ním nevypořádal. Z průběhu veřejného zasedání konaného před Vrchním soudem v Praze a z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že Vrchní soud v Praze odvolání obviněného meritorně projednal, přezkoumal na jeho podkladě rozsudek Krajského soudu v Praze, vypořádal se s ním a shledal ho nedůvodným. Vrchní soud v Praze pouze opomněl dát svému závěru o nedůvodnosti odvolání obviněného M. S. výraz v odpovídajícím výroku, že se odvolání obviněného zamítá.
Povaha uvedené vady nevyžaduje, aby Nejvyšší soud zrušil ohledně obviněného M. S. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, neboť jde jen o to, aby o chybějícím výroku bylo rozhodnuto. Za této situace mohl Nejvyšší soud podle §2651 odst. 2 tr. ř. přikázat Vrchnímu soudu v Praze, aby o chybějícím výroku rozhodl. Nejvyšší soud neshledal tento postup účelným a dospěl k závěru, že s analogickým použitím citovaného ustanovení a dále ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. může ve věci sám rozhodnout a učinit chybějící výrok. Ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. se sice výslovně vztahuje na situaci, kdy Nejvyšší soud zruší rozhodnutí napadené dovoláním, avšak z logiky věci je zřejmé, že pokud může Nejvyšší soud ve věci sám nově rozhodnout po zrušení napadeného rozhodnutí, může bez zrušení napadeného rozhodnutí stejně tak ve věci sám rozhodnout tím výrokem, který v napadeném rozhodnutí chybí.
Proto Nejvyšší soud odstranil vadu napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze tím, že sám podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného M. S. proti rozsudku Krajského soudu v Praze.
K délce dovolacího řízení pokládá Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že ačkoli obviněný M. S. podal dovolání u Krajského soudu v Praze dne 28. 12. 2007, byla věc předložena Nejvyššímu soudu až dne 7. 4. 2009. Průtahy tedy nenastaly v řízení před Nejvyšším soudem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. července 2009
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec