ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.705.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 705/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. července 2009 o dovolání obviněného R. P. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 7 To 17/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 5 T 112/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 5 T 112/2006, byl obviněný R. P. uznán vinným pod bodem 1) rozsudku trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a pod bodem 2) rozsudku trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. Za tyto trestné činy byl podle §234 odst. 1 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a osmi měsíců. Podle §39a odst. 4 tr. zák. byl obviněný zařazen pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 7 To 17/2009, zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o vině ohledně obviněného R. P. pod bodem 1) a ve výroku o trestu, který mu byl uložen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že uznal obviněného R. P. vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin a za trestný čin pod bodem 2) napadeného rozsudku, ohledně kterého zůstal výrok o vině nezměněn, odsoudil obviněného podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. obviněného zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 7 To 17/2009, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. B. B. včas dovolání proti výroku o vině pod bodem 1) rozsudku soudu druhého stupně a proti výroku o trestu. Dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že nenaplnil všechny zákonem požadované znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Obviněný se domnívá, že nebylo prokázáno, že by on sám použil vůči poškozenému násilí za účelem zmocnění se cizích věcí. Rovněž podle něj nelze dojít k závěru, že by se spolu se spoluobviněnými jakkoliv domluvil na trestné činnosti proti poškozenému, a dodal, že mobilní telefon poškozenému odcizila obviněná V. M., čehož si údajně v danou chvíli vůbec nevšiml. Uvedl, že z provedeného dokazování není zřejmé, kdy došlo ke krádeži mobilního telefonu, zda již při jednání spoluobviněných V. M. a M. B., nebo až v době, kdy k nim sám přistoupil. Obviněný poukázal na to, že skutek tak, jak je popsán ve výrokové části rozsudku Okresního soudu v Chebu, nenaplňuje zákonný znak trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spočívající v úmyslu zmocnit se cizí věci. Obviněný poukázal také na řadu nesprávností, pokud jde o skutková zjištění soudu.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 7 To 17/2009, i rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 5 T 112/2006, v napadené části, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Chebu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že ta část dovolacích námitek, kterými obviněný provádí vlastní hodnocení důkazů a prosazuje vlastní verzi skutkového děje, neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Další právně relevantní námitky, které lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, jsou podle nejvyšší státní zástupkyně nedůvodné. Uvedla, že obviněnému lze přisvědčit v tom, že ze skutkových zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě nevyplývá, v kterém okamžiku se obviněná V. M. zmocnila mobilního telefonu poškozeného. Nicméně zdůraznila, že v momentě, kdy další obviněné obklíčily poškozeného a natlačily jej na zábradlí, tedy dopouštěly se na poškozeném násilí, přistoupil k němu rovněž obviněný a požadoval po něm vydání finanční částky 20 Euro, následně poškozeného sám uchopil a natlačil jej na schodiště. V tomto smyslu nelze pochybovat, že z jednání obviněného je zřejmý úmysl zmocnit se cizích věcí, a to i dalších mimo mobilního telefonu. Za této situace je namístě kvalifikovat jednání obviněného jako spolupachatelství na trestném činu loupeže. Nejvyšší státní zástupkyně dodala, že z hlediska právní kvalifikace je nerozhodné, v kterém okamžiku byl poškozenému odcizen mobilní telefon a kdy se o tom obviněný dověděl. Ke spolupachatelství se přitom nevyžaduje předchozí výslovná dohoda spolupachatelů, nýbrž postačuje, když se jeden ze spolupachatelů fakticky zapojí do jednání dalších pachatelů s vědomím, že jednání jeho i dalších pachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním. Nejvyšší státní zástupkyně závěrem uvedla, že spolupachatelem trestného činu může být i ten ze společníků, který sám násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí vůči poškozenému neužil, nicméně obviněný R. P. se sám dopustil byť méně intenzivního násilí vůči poškozenému a tím naplnil všechny znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby bylo takto rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. S rozhodnutím v neveřejném zasedání souhlasila i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního stíhání a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu, a to s ohledem na zjištěný skutkový stav. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení.“ Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný v dovolání uplatnil celou řadu námitek, jimiž napadá skutková zjištění soudů nižších stupňů a které nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Jde především o námitky, že z provedeného dokazování není dostatečně prokázáno, že užil násilí vůči poškozenému, případně že by se předem dohodl se spoluobviněnými na společném odcizení věcí. Za skutkovou námitku je nutno považovat i námitku obviněného, že si nevšiml, že byl poškozenému odcizen mobilní telefon. Dovolací soud je v rámci řízení o dovolání vázán skutkovými zjištěními, k nimž dospěly soudy nižších stupňů. Z tohoto důvodu nelze brát zřetel na skutkové námitky obviněného, jimiž se snaží prosadit odlišná hodnocení důkazů, a tím prosadit odlišnou verzi skutkových zjištění. Povinností Nejvyššího soudu je zabývat se právním posouzením skutku za předpokladu, že obviněný uplatnil právní námitky.
Za námitku právního charakteru je nutno považovat námitku obviněného, že z popisu skutku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá naplnění znaku trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to úmysl zmocnit se cizí věci, navíc z tzv. skutkové věty podle něj ani nevyplývá, v kterém okamžiku došlo k odcizení mobilního telefonu.
Úmysl pachatele trestného činu loupeže se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil věci. Pro závěr o spolupachatelství na loupeži není rozhodující, zda každý ze zúčastněných užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí (srov. rozh. č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Z popisu skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že poté, co spoluobviněné V. M. a M. B. obklíčily poškozeného P. J. a natlačily jej na zábradlí, k poškozenému přistoupil také obviněný R. P. a požadoval po něm 20 Euro jako pokutu za to, že poškozený nesouhlasil s nabídkou sexuálního styku s některou ze spoluobviněných, přičemž jedna z obviněných držela poškozeného za ruku a druhá mu osahávala kapsu bundy. Tomu se poškozený bránil tím, že její ruku odstrkoval, a poté obviněný R. P. poškozeného uchopil a natlačil na schodiště, a když začal poškozený ze strachu křičet maďarsky, nechali obvinění poškozeného odejít. Za těchto okolností nelze přisvědčit námitce obviněného, že neměl úmysl zmocnit se cizí věci, neboť z popisu skutku je zřejmé, že úmysl obviněného nesměřoval výlučně ke zmocnění se mobilního telefonu, nýbrž ke zmocnění se finanční částky 20 Euro, přičemž sám použil vůči poškozenému násilí tím, že jej uchopil a natlačil na schodiště. Je nepochybné, že obviněný tak naplnil všechny znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Pokud jde o námitku obviněného, že z popisu skutku není zřejmé, v kterém okamžiku došlo k odcizení mobilního telefonu, Nejvyšší soud uvádí, že pro právní kvalifikaci posuzovaného skutku je tato okolnost irelevantní. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolací námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného R. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. července 2009
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek