ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.734.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 734/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 8. července 2009 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. V. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 8 To 24/2009, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 1/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 5 T 1/2009, byl obviněný J. V. uznán vinným ad 1) pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. a ad 2) trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §40 odst. 1, 2 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to perkusního šestiranového revolveru italské výroby, zn. F. LLIPIETTA, ráže 44. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody.
Obviněný se trestného činu dopustil tím, že dne 14. 7. 2008 kolem 21:30 hodin, v restauraci „U B. l.“ ve V. V., okr. J., v silně podnapilém stavu po předchozí slovní rozepři, v úmyslu jej usmrtit, vystřelil z ilegálně drženého perkusního šestiranového revolveru, italské výroby, zn. F. LLIPIETTA, ráže 44, ze vzdálenosti menší než dva metry, proti hlavě P. Č., kterého jen šťastnou náhodou výstřelem neusmrtil, a způsobil mu tak střelné poranění v obličeji, a to zástřel levé tváře s oválným defektem kůže, výrazným otokem měkkých tkání v okolí a tříštivou zlomeninu dolní čelisti v oblasti úhlu levého ramene, kteréžto poranění si vyžádalo urgentní specializovaný operační chirurgický zákrok s následnou hospitalizací a dlouhodobou pracovní neschopností poškozeného a jeho podstatným omezením v obvyklém způsobu života.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání proti výroku o vině i trestu. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 8 To 24/2009, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu propadnutí věci a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. uložil trest zabrání věci, a to perkusního šestiranového revolveru italské výroby, zn. F. LLIPIETTA, ráže 44.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Napadl jak výrok, jímž byl uznán vinným trestným činem vraždy ve stadiu pokusu, tak výrok, jímž byl uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování. Obviněný uvedl, že způsobil poškozenému zranění a za to se cítí vinen a svého jednání lituje. Popsal, že do restaurace ve Vysokém Veselí přišel se svědkem M. a přítomen byl i poškozený Č. Byl to údajně poškozený, kdo mával nožem a vyhrožoval, že zabije matku obviněného. Obviněný podotkl, že na jeho výhrůžky nereagoval a k žádnému konfliktu nedošlo. Obviněný dále popisuje, že se pak před ním udělala tma a již si běh událostí nepamatuje. Vzpomíná si jen, jak doma nabíjel revolver. Uvedl, že tuto zbraň nalezl u hřbitova ve V. V. a v žádném případě ji nezakoupil, aby ji mohl v budoucnu proti Č. použít. Dodal, že nemá vysvětlení proč uvedenou zbraň doma nabil a vrátil se do restaurace. V kritický moment se mu jevilo, že na něj kdosi míří pistolí a proto vystřelil. Obviněný poukázal na výpověď poškozeného u hlavního líčení s tím, že je nepravdivá. Vyjádřil nesouhlas se závěry znaleckého posudku znalkyně Mgr. Č., což uvedl již ve svém odvolání a odvolací soud podle něj nesprávně posoudil rozhodnutí soudu prvního stupně, který právě ze závěrů uvedeného znaleckého posudku vycházel. Obviněný se tedy domnívá, že s ohledem na obsah provedených důkazů není v jeho případě správná právní kvalifikace skutku. Má za to, že jeho jednání bylo možné posoudit pouze jako ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., neboť nebyl prokázán úmysl usmrtit poškozeného Č., a to ani v úmyslu nepřímém. Rovněž údajně nenaplnil znaky trestného činu podle §185 tr. zák., neboť je přesvědčen, že měl lhůtu 5 dní na to, aby nalezenou zbraň mohl odevzdat příslušným orgánům.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové a přikázal tomuto soudu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání k němu nevyjádřila.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení”. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud považuje za nutné podotknout, že shodné námitky obviněný uplatnil již ve svém řádném opravném prostředku a byly součástí celé jeho obhajoby a soudy obou stupňů se jimi náležitě zabývaly. Z obsahu dovolání vyplývá, že jeho námitky nejsou z převážné části způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedeného soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný svými námitkami, že si průběh skutkového děje nepamatuje, že na něj v kritický okamžik kdosi mířil pistolí, a proto vystřelil, námitkami proti věrohodnosti výpovědí poškozeného, jakož i námitkami proti závěrům znaleckého posudku Mgr. L. Č., s nimiž nesouhlasí, pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Obviněný v dovolání opakovaně popisuje svoji verzi průběhu skutkového děje a zcela pomíjí skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů a z podstatné části neuvádí žádné námitky, které by mohly zpochybnit použitou právní kvalifikaci. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že obviněný těmito námitkami nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněný se těmito námitkami domáhá změny skutkových zjištění učiněných soudy, nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle ní dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil.
Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný nenaplnil ani námitkou ve vztahu k trestnému činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., když uvedl, že nenaplnil zákonné znaky tohoto trestného činu, neboť měl za to, že měl lhůtu 5 dní na to, aby nalezenou zbraň vrátil. Tato námitka je naprosto irelevantní, neboť obviněný ji postavil na jiných skutkových zjištěních, než ke kterým dospěly soudy na základě provedeného dokazování. Z rozhodnutí soudů je zřejmé, že obviněný v době spáchání trestného činu neoprávněně (bez zbrojního průkazu) držel perkusní šestiranový revolver italské výroby, zn. F. LLIPIETTA, ráže 44, jakožto zbraň kategorie C ve smyslu zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu. Přičemž soudy neuvěřily obhajobě obviněného, že tuto zbraň včetně střeliva a kapslí nalezl pár dní před kritickou událostí (jak se snaží obviněný namítat také v dovolání). Nehledě na skutečnost uvedenou v ustanovení §68 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, uvádí, že každý, kdo nalezne zbraň kategorie A, B anebo C nebo střelivo do těchto zbraní anebo zbraň kategorie D, munici nebo výbušninu, je povinen neprodleně oznámit jejich nález nejbližšímu příslušníkovi policie nebo útvaru policie, anebo orgánu místní samosprávy, který toto oznámení předá nejbližšímu útvaru policie. Takové oznámení však obviněný neučinil.
Nejvyšší soud ani neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Existenci takového rozporu ostatně ani obviněný nenamítal.
Jako právně relevantní shledal Nejvyšší soud námitku obviněného, že jeho jednání bylo možno posoudit jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., neboť mu nebyl údajně prokázán úmysl usmrtit poškozeného. Nejvyšší soud se touto námitkou (shodnou námitku obviněný uplatnil již ve svém odvolání a byla podstatou celé jeho obhajoby a soudy obou stupňů se jí zabývaly a vypořádaly se s ní) zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.
Trestný čin vraždy podle §219 tr. zák. vyžaduje u pachatele úmysl jiného usmrtit. Pokusu tohoto trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu vraždy za podmínky, že pachatel takto jedná v úmyslu trestný čin vraždy spáchat, avšak k jeho dokonání nedojde. Aby bylo možno pachatele uznat vinným pokusem trestného činu vraždy, musí být bezpečně prokázán úmysl tento trestný čin spáchat. To platí jak o úmyslu přímém, tak o úmyslu nepřímém. U nepřímého úmyslu je třeba pachateli prokázat jeho vědomí, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem a současně je třeba prokázat, že pro případ, že takové porušení způsobí, je s ním srozuměn, přičemž je třeba vycházet z okolností, za nichž k útoku došlo, jakým motivem byl pachatel veden, co útoku předcházelo, jak byl útok veden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné a podobně. Z hlediska posouzení, zda jde o pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. nebo o dokonaný trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel buďto chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem /úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák./, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn /úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák./.
Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, tyto při posuzování formy zavinění postupovaly v souladu s výše uvedenými kriterii. Závěry soudů o úmyslném zavinění obviněného vyplývají ze způsobu, jakým obviněný na poškozeného zaútočil (neočekávaně, bez předchozího varování, na nic netušícího poškozeného). O úmyslu usmrtit svědčí dále to, že ke svému útoku užil zbraň, a to střelnou – šestiranový revolver plně nabitý a funkční, kdy obviněný navíc u zbraně po nabití natáhl kohoutek a zbraň byla ihned připravená ke střelbě. V neposlední řadě soudy posuzovaly také způsob střelby, přičemž je zřejmé, že obviněný z velmi krátké vzdálenosti menší než 2 metry namířil a vystřelil z revolveru proti hlavě poškozeného, kde jsou uloženy životně důležité orgány a jen náhodou přitom nedošlo k jejich zasažení a k smrti poškozeného. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu je rovněž zřejmý motiv (pohnutka), jakým byl obviněný veden. Úvahy a právní závěry soudů o existenci úmyslného zavinění na straně obviněného, jsou přitom v souladu zejména se závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. M. Š., (č. l. 38 a násl. tr. spisu), znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie Doc. MUDr. L. H., Ph.D. (č. l. 52 a násl. tr. spisu), jakož i znalkyně z oboru školství a kultury, odvětví psychologie Mgr. L. Č. (č. l. 65 a násl. tr. spisu), jak jsou také citovány v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Soudy obou stupňů tak ze způsobu útoku, jeho intenzity, použitého nástroje a z místa kam byl útok veden, správně dovodily úmysl obviněného usmrtit poškozeného a správně kvalifikovaly jednání obviněného jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a nikoli jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., jak se domáhá obviněný. Námitka obviněného v tomto směru je zjevně neopodstatněná. Soudům obou stupňů lze toliko vytknout jejich nejednoznačné závěry o formě úmyslu, když je zřejmé, že v daném případě se jedná o úmysl nepřímý. Pokud zejména soud prvního stupně dospěl k tomuto závěru, zcela nesprávně pak opakovaně v odůvodnění rozsudku hypoteticky vyslovuje své domněnky o možném přímém úmyslu. Pokud soud pro závěr o existenci přímého úmyslu nemá dostatek skutkových zjištění, nemůže v tomto směru vyslovovat jakékoliv nepodložené dohady, ale jeho závěr o formě úmyslu musí být naprosto jednoznačný.
Nejvyšší soud na základě těchto důvodů dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť námitky z velké části uplatněný dovolací důvod nenaplnily a právně relevantní námitku shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou. Proto bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. července 2009
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš