ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.806.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 806/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 5. srpna 2009 o dovolání obviněného M. B. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 12 To 93/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 176/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 2 T 176/2008, byl obviněný M. B. uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §241 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl obviněný zařazen pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný M. B. odvolání proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 12 To 93/2009, zamítl odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 12 To 93/2009, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soud prvního stupně podle něj dospěl k nesprávnému závěru o jeho vině trestným činem znásilnění, neboť pohlavní styk s poškozenou byl údajně z její strany dobrovolný. Obviněný poukázal na to, že poškozená mohla z jeho bytu na ubytovně kdykoliv odejít, což neučinila. Namítl, že jeho tvrzení nelze vyvrátit pouhým přečtením výpovědi poškozené z přípravného řízení, neboť nelze učinit jednoznačný závěr o pravdivosti výpovědi poškozené. Obviněný zejména popřel, že by se vůči ní dopustil jakéhokoliv násilí nebo výhrůžky nožem. Nevěrohodnost výpovědi poškozené z přípravného řízení podle obviněného podporují také závěry znaleckého posudku MUDr. P. N., jakož i výpověď zmíněného znalce u hlavního líčení, z nichž vyplývá, že poškozená trpí poruchou osobnosti spočívající v tom, že její tvrzení může být ovlivněno snahou přibarvovat, zveličovat, nebo dramatizovat prožité skutečnosti. Podle obviněného soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Dále vytkl soudům nižších stupňů, že se nedostatečně zabývaly způsobem života poškozené, přičemž z řady provedených důkazů vyplývá, že poškozená se pohybovala v prostředí neposkytujícím dostatečné pohodlí pro bydlení, navíc si nebyla jistá pevností vztahu s mužem, v jehož společnosti žila. Zpochybnil rovněž věrohodnost svědka L. P., který patří do skupiny osob, s nimiž poškozená žila, a je přesvědčen, že jde o muže, který měl zájem o soužití s poškozenou. Obviněný je přesvědčen, že uvedené námitky vyvolávají dostatečné pochybnosti o jeho vině, proto soudy nižších stupňů měly rozhodnout v jeho prospěch. Zároveň připustil možnou kvalifikaci jeho jednání jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., případně v jednočinném souběhu s trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., tak, jak bylo původně uvedeno v obvinění. Obviněný rovněž nesouhlasí s použitou právní kvalifikací skutku jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák., když od spáchání předchozí trestné činnosti uplynulo minimálně 7 roků a od vykonání tehdy uloženého trestu odnětí svobody uplynula doba dvou let.
Obviněný v dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí (správně má být uvedeno „odvolacímu soudu“ poté, co bylo zrušeno pouze usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, jestliže spočívají v nesprávném právním posouzení skutku či jiných skutečností podle norem hmotného práva a nikoli z hlediska práva procesního. Nelze proto přihlížet k těm námitkám obviněného, v nichž v podstatě tvrdí, že pohlavní styk s poškozenou Z. A. byl dobrovolný a že soudy dospěly k odlišnému závěru na základě nesprávného hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědi poškozené Z. A., svědka L. P. a i chybným hodnocením závěrů znaleckých posudků. Teprve na podkladě těchto primárně skutkových námitek obviněný namítá absenci zákonných znaků trestného činu znásilnění dle §241 odst. 1 tr. zák. Ve vztahu k deklarovanému dovolacímu důvodu obviněný relevantně uvedl, že nesouhlasí s tím, že byl odsouzen jako „zvlášť nebezpečný recidivista“. Nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že není pochyb o tom, že obviněný naplnil formální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 tr. zák., neboť od posledního odsouzení za trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a vykonání uloženého trestu v trvání pěti let, spáchal trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., tedy spáchal další zvlášť závažný úmyslný trestný čin, přičemž délka od posledního odsouzení činila necelé dva roky. Soudy rovněž správně dovodily existenci materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy, a to zejména z okolnosti, že obviněný opakoval trestnou činnost, dokonce stejným způsobem a za použití ještě razantnějšího násilí. Výhrady obviněného proti aplikaci ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. o zvlášť nebezpečné recidivě sice naplnily uplatněný dovolací důvod, ale nejsou podle názoru nejvyšší státní zástupkyně způsobilé přivodit změnu soudních rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky odmítl dovolání obviněného M. B. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a současně navrhla, aby bylo takto rozhodnuto v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistil soud. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud, a nikoli tak jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem. Mimo meze dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soud v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně.
Nejvyšší soud České republiky zjistil, že obviněný v dovolání uplatnil převážně námitky skutkové, tedy námitky, které směřují proti rozsahu dokazování a proti hodnocení důkazů. Obviněný se tak snaží na základě odlišného způsobu hodnocení důkazů prosadit jiná skutková zjištění a teprve v důsledku této změny se snaží dosáhnout odlišného právního posouzení skutku v tom smyslu, že se trestného činu nedopustil. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. Za námitku skutkového charakteru je nutno považovat námitku, že soud prvního stupně nevyslechl poškozenou v hlavním líčení, a že byla pouze přečtena její výpověď z přípravného řízení, kterou považuje za nevěrohodnou, zejména s poukazem na znalecký posudek MUDr. P. N. Skutková zjištění a hodnocení provedených důkazů obviněný napadl též námitkami, že pohlavní styk s poškozenou byl z její strany dobrovolný, že poškozená s ohledem na její poměry dobrovolně využila možnosti lepšího bydlení, že výpověď svědka L. P. je zcela nevěrohodná proto, že usiloval o partnerský vztah s poškozenou. Nejvyšší soud je v rámci řízení o dovolání vázán skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Z hlediska zákonného vymezení důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je povinností Nejvyššího soudu zabývat se otázkami právního posouzení skutku nebo otázkami jiného nesprávného hmotně právního posouzení za předpokladu, že obviněný v rámci tohoto důvodu dovolání uplatní právní námitky. Obviněný tak sice formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou pod tento dovolací důvod podřaditelné.
Obviněný zároveň poukázal na porušení zásady in dubio pro reo. Jde o procesněprávní zásadu, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami procesněprávního charakteru. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů a procesněprávních zásad.
Obviněný také nesouhlasí s tím, že jeho jednání bylo posouzeno jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty, což stručně odůvodnil odkazem na dobu, která uplynula od spáchání předcházejícího trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a vykonání uloženého trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že s ohledem na ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. je zjevné, že soudy nižších stupňů zcela správně posoudily jednání obviněného jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty, když v poměrně krátkém časovém úseku po vykonání trestu odnětí svobody, a to po necelých dvou letech, opětovně spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový trestný čin potrestán, přičemž tato okolnost pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti činu. Zákon uvádí jako příklad skutečnosti, vzhledem k níž by byl stupeň společenské nebezpečnosti podstatně zvýšen, dobu, která uplynula od posledního odsouzení. Obviněný namítl, že vzhledem k době, která uplynula od vykonání posledně uloženého trestu odnětí svobody za spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu, nebyla podstatně zvýšena společenská nebezpečnost činu. Judikatura vychází z toho, že vedle doby, která uplynula od posledního odsouzení, je přitom nutno hodnotit i délku doby od výkonu posledního trestu odnětí svobody, neboť v průběhu výkonu tohoto trestu měl pachatel značně omezené možnosti trestnou činnost opakovat (srov. rozh. č. 6/1963 Sb. rozh. tr.). Dále je důležité ve vzájemných souvislostech posoudit význam a závažnost všech okolností celkově trestné činnosti, tj. i trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, jeho chování ve výkonu trestu, způsob života mezi jednotlivými trestnými činy a tresty, délku trestu dříve uloženého i trvání jeho skutečného výkonu, případně působení jiných opatření. Obviněný v dovolání poukázal pouze na dobu, která uplynula od vykonání posledně uloženého trestu, tato skutečnost však není jediným kritériem pro posouzení jednání obviněného jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty. Okresní soud Praha-západ při posuzování okolností zvyšujících stupeň společenské nebezpečnosti činu zcela správně přihlédl nejen k době, která uplynula od propuštění obviněného z předchozího výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody pro shodné jednání, ale i ke způsobu spáchání trestného činu znásilnění popsaného v rozsudku Obvodního soudu Praha 7 ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 25 T 142/2001. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem Okresního soudu Praha-západ vyjádřeným v odůvodnění rozsudku ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 2 T 176/2008, „že shodný způsob provedení spáchané trestné činnosti podle §241 odst. 1 tr. zák. v roce 2001 a v roce 2008 svědčí o tom, že i tato doba, která uplynula od posledního odsouzení, neovlivní fakt, že opětovné spáchání takovéto trestné činnosti je okolností podstatně zvyšující stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost“. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný naplnil jak formální, tak materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák., a jeho námitku shledal vzhledem k výše popsaným skutečnostem za neopodstatněnou.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný uplatnil většinu námitek skutkových, jimiž se dovolací soud vzhledem k zákonnému vymezení důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohl zabývat a jedinou právní námitku, kterou lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, shledal neopodstatněnou. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného M. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. srpna 2009
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek