ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.851.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 851/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. srpna 2009 o dovolání, které podal obviněný V. K. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 11 To 443/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 12/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 3 T 12/2008, byl obviněný V. K. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění v trvání osmi roků. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. 3 T 101/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2008, sp. zn. 10 To 95/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému V. K. a spoluobviněným Y. B. a V. Y. uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozenému T. K., bytem M. u J., škodu ve výši 4.000 Kč, poškozenému M. K., bytem tamtéž, škodu ve výši 20.500 Kč, a O. z. p. z. b., p. a s., se sídlem P., R., škodu ve výši 6.406 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. K. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 11 To 443/2008, zrušil napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného V. K. vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §221 odst. 1 tr. zák. a odsoudil jej podle §234 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění na dobu šesti let. Podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. 3 T 101/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2008, sp. zn. 10 To 95/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému V. K.a spoluobviněným Y. B. a V. Y. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit O. z. p. z. b., p. a s., se sídlem P., R., škodu ve výši 6.406 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození T. K., bytem M. u J., a M. K., bytem tamtéž, odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný popřel, že by se skutek, jímž byl uznán vinným, udál za jeho účasti a dodal, že se necítí být vinen. Uvedl, že má-li vycházet ze zjištěného skutkového stavu, pak rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právní posouzení, zejména ve vztahu k právní kvalifikaci skutku jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. a §221 odst. 1 tr. zák. Obviněný spatřuje pochybení zejména v absenci subjektivní stránky trestného činu. Poukázal na to, že samotné úmyslné fyzické napadení jiné osoby nemusí samo o sobě znamenat existenci úmyslu způsobit jí újmu na zdraví. Dodal, že k žádnému ublížení na zdraví nedošlo, zejména proto, že pachatelé v útoku dobrovolně ustali, aniž by k tomu byli donuceni vnějšími okolnostmi. Z těchto důvodů má za to, že jde o pokus nedokončený, jehož trestnost zanikla z důvodů uvedených v ustanovení §8 odst. 3 písm. a) tr. zák.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 11 To 443/2008, a aby přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že pokud by mělo být bráno prohlášení obviněného, že je nevinen, jako námitka proti výroku o vině trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., pak jde o námitku směřující nikoli proti právnímu posouzení skutku, nýbrž proti skutku jako takovému, a nemůže naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod. Proti výroku o vině pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §221 odst. 1 tr. zák. dovolatel brojí dvěma námitkami, jež je možno považovat za relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. První námitkou obviněný napadá závěr o subjektivní stránce tohoto trestného činu s tím, že rozhodnutí nepopisuje skutkové okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na úmysl pachatelů. Výrok o vině popisuje jednání obviněných tak, že „společně fyzicky napadli poškozené tak, že je opakovaně bili pěstmi a kopali do hlavy a jiných částí těla takovou intenzitou, že poškození zůstali na místě bezvládně ležet“. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je povaha útoku popisována ještě podrobněji. Jeví se jako absurdní, aby kdokoli jiného člověka bil pěstmi a kopal do hlavy a jiných částí těla takovou intenzitou, že napadený zůstane bezvládně ležet na místě útoku, aniž by útočník měl přinejmenším eventuální úmysl přivodit napadenému újmu na zdraví. Vyplývá to z intenzity, rozsahu a způsobu násilí, jehož se obvinění vůči poškozeným dopustili. Tuto námitku obviněného je tudíž nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Stejný závěr platí o výhradě, že pachatelé dobrovolně upustili od dokonání trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §221 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší státní zástupkyně upozornila na to, že tato námitka svým způsobem neguje námitku předešlou – pokusu trestného činu se totiž lze dopustit pouze úmyslně. Kromě toho, odchází-li pachatel výše popsaného útoku od své oběti v situaci, kdy tato bezvládně leží na zemi, nemůže mít ani vzdálenou představu o skutečném rozsahu následků vykonaného násilí na zdravotní stav poškozeného. Podle nejvyšší státní zástupkyně byl způsob napadení, jehož pachatelé užili proti poškozeným, zcela nepochybně způsobilý zapříčinit nejen újmu na zdraví, ale souhrou náhod, které obvinění nemohli ovlivnit, mohlo dojít i ke vzniku těžké újmy na zdraví. Jestliže tedy pachatelé dovedli útok do fáze, kdy napadení zůstali nehybně ležet na zemi, a teprve poté od dalšího násilí upustili, naprosto se nemůže jednat o dobrovolné upuštění od dokonání trestného činu, nemluvě o tom, že poškozené nechali na místě, aniž by se přesvědčili o jejich aktuálním zdravotním stavu, takže obviněnému, ale i spoluobviněným, byl naprosto lhostejný následek jejich útoku na zdraví poškozených. Proto nelze současně tvrdit, že svého jednání vědomě zanechali dříve, než mohla poškozeným vzniknout újma na zdraví. Podle nejvyšší státní zástupkyně jsou tyto námitky obviněného zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného V. K., a souhlasila, aby takto rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního stíhání a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu, a to s ohledem na zjištěný skutkový stav. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení.“ Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze brát ohled na námitku obviněného, že se cítí být nevinen a že se žádného napadení poškozených nezúčastnil, neboť jde o námitku směřující proti skutkovým zjištěním a nikoli proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení.
Jako relevantní právní námitky, které lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, je třeba považovat námitky obviněného, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu a že skutek měl být správně kvalifikován jako nedokončený pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.
Při posouzení subjektivní stránky trestného činu v rámci dovolacího řízení je Nejvyšší soud České republiky povinen vycházet ze skutkových zjištění tak, jak k nim dospěly soudy nižších stupňů. Obviněný namítl, že z fyzického napadení poškozených nelze usuzovat na úmysl způsobit jim újmu na zdraví. Z popisu skutku v tzv. skutkové větě rozsudku odvolacího soudu však vyplývá, že obviněný a spoluobvinění „fyzicky napadli poškozené T. K. a M. K. tak, že je opakovaně bili pěstmi a kopali je do hlavy a jiných částí těla takovou intenzitou, že poškození zůstali na místě bezvládně ležet, poté poškozeného M. K. naložili do kufru vozidla Ford Sierra bílé barvy, v němž na místo přijeli a snažili se kufr zavřít, což se jim však nepodařilo, proto poškozeného M. K. z kufru vytáhli a hodili jej do příkopu k poškozenému T. K., přičemž tímto jednáním způsobili poškozenému M. K. zranění, a to pohmoždění a krevní podlitiny rtů a drobnou tržně zhmožděnou ranku dutiny ústní s podezřením na lehký otřes mozku, která si vyžádala lékařské ošetření a hospitalizaci v nemocnici v N. do 2. 3. 2007.“ Za těchto okolností je zcela nepochybné, že obviněný jednal s úmyslem způsobit újmu na zdraví poškozených, neboť s ohledem na způsob napadení a intenzitu útoku bylo zcela nereálné předpokládat, že by nedošlo ke zranění poškozených.
Nejvyšší soud považuje za zjevně neopodstatněnou námitku obviněného, že zanikla trestnost takového činu za splnění podmínek §8 odst. 1 písm. a) tr. zák. Z popisu skutku v napadeném rozsudku je zřejmé, že obviněný stejně jako spoluobvinění zanechali svého jednání vůči poškozeným teprve ve chvíli, kdy poškození v důsledku jejich opakovaného napadání zůstali bezvládně ležet na místě. Takové jednání bezesporu nelze kvalifikovat jako pokus nedokončený. Obviněný upustil od svého jednání teprve až po té, co poškození byli v důsledku jeho jednání, ale i jednání spoluobviněných paralyzováni na zemi. Z toho vyplývá, že bezpochyby došlo k ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem a nelze proto souhlasit s názorem obviněného, že svého jednání zanechal před dokončením podniknutého pokusu a odstranil nebezpečí vzniklé zájmu chráněnému trestním zákonem podle §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že i tato námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného V. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. srpna 2009
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek