ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.884.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 884/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 10. září 2009 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného D. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 9 To 106/2009, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 73/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 9 To 106/2009, poté co podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil k odvolání obviněného rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 1 T 73/2008, sám podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za to jej odsoudil podle §158 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkcí u bezpečnostních sborů spojených s výkonem funkce veřejného činitele na dobu tří roků.
Odvolací soud rozhodl na základě stejného skutkového stavu jako soud I. stupně a uložil také stejný trest, když ale změnil právní kvalifikaci z §158 odst. 1 písm. c) tr. zák. na písm. a) tr. zák., neboť dospěl k závěru, že jednání obviněného nemělo charakter opomenutí, ale úmyslně aktivně vykonával svoji pravomoc v rozporu se zákonem.
Obviněný se uvedeného trestného činu dopustil tím (stručně uvedeno), že jako nadstrážmistr Policie ČR služebně zařazený jako asistent Dopravního inspektorátu Policie ČR, OŘ Praha IV, dne 9. 11. 2007 kolem 15.00 hod. v P., ulice P., v rámci výkonu služby policejní autohlídky, zastavil postupně vozidlo Renault Laguna a Škoda Octavia, jehož řidičům Ing. P. H. a K. B. pro dopravní přestupek uložil pokutu ve výši 1.000,- Kč, kterou řidiči na místě zaplatili v hotovosti, úmyslně jim však nevystavil na převzaté peníze pokutové bloky, uložení pokuty řádně nevykázal ve služebních pomůckách, ani následně neučinil oznámení správci bodového systému a vyinkasované peníze si ponechal pro svoji potřebu, čímž v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch porušil „Základní povinnosti příslušníka“ stanovené v §45 odst. 1 písm. a) a §46 odst. 1 zák. č. 361/2003 Sb. a „Povinnosti policisty“ podle §6 zák. č. 283/1991 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání, ve kterém uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I když v úvodu uvádí, že dovolací soud nepřezkoumává skutková zjištění soudů a posuzuje skutek tak, jak byl soudy zjištěn, a proto ani v tomto dovolání nehodlá rozporovat proč a z jakých důvodů soudy dospěly k závěru o skutkovém ději, je podstatná část jeho obsáhlého dovolání zaměřena na zpochybnění skutkových závěrů soudů a zejména zjištění, že to byl právě on, kdo se daného jednání dopustil. Tento skutkový závěr obviněný opakovaně kategoricky odmítá, přičemž poukazuje opakovaně na procesní pochybení spočívající v tom, že odvolací soud ve svém prvním zrušujícím usnesení formuloval závěry, které ve svém důsledku představují nahrazování činnosti nalézacího soudu a nepřípustné nařízení způsobu hodnocení důkazů, aniž by předtím ve veřejném zasedání sám provedl dokazování. Namítá nevěrohodnost svědka Ing. P. F. s poukazem na rozpory v jeho výpovědích, když se soud I. stupně odchýlil od původního hodnocení důkazů pod vlivem odvolacího soudu, který mu měl nařídit, jak má hodnotit důkazy. Obviněný také cituje části odůvodnění jednotlivých rozhodnutí soudů, polemizuje s jejich obsahem, na základě toho pak namítá rozpory, které mezi důkazy a odůvodněním spatřuje a také porušení principu presumpce neviny, zásady in dubio pro reo a práva na spravedlivý proces. Soud odvolací, že také vyšel z principu kolektivní viny. Postup odvolacího soudu považuje také za libovůli, když se odchýlil od hodnocení důkazů nalézacím soudem a tyto hodnotil jinak, aniž je sám opakoval nebo doplnil. Na podporu výše uvedených námitek přesahujících důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněný namítá, že skutkový závěr soudů je v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
Z hlediska právního posouzení skutku jak byl zjištěn soudy pak předně obecně namítá, že nemohl naplnit skutkovou podstatu daného trestného činu. V další části dovolání pak tuto námitku konkretizoval tak, že z dokazování nevyplynul jeho úmysl opatřit si neoprávněný prospěch ani že by úmyslně nevystavil na převzaté peníze pokutové bloky, i když je pravdou, že pokuty nebyly řádně vykázány a nebylo učiněno a ni oznámení správci bodového systému. To však podle obviněného nic nemění na tom, že se tak mohlo stát v důsledku opomenutí, a to nikoli úmyslného. Rovněž poukázal na to, že pokud jednotlivé útoky byly spáchány v blízké časové a místní souvislosti se stejným způsobem provedení, je možné takové jednání hodnotit pouze jako pokračující trestný čin podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák., ale nikoli vůči jeho osobě, ale pouze ve vztahu k blíže neidentifikovanému policistovi. O možnosti pokračujícího trestného činu, že ale soudy vůbec neuvažovaly snad proto, že nenašly žádný motiv, resp. jednotný záměr, který by jej mohl vést ke spáchání trestného činu.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a v plném rozsahu jej zprostil obžaloby, nebo aby přikázal příslušnému soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že převážná část námitek obviněného je opakováním jeho dosavadní obhajoby zejména v odvolání a odvolací soud na ně náležitě reagoval. Námitky v dovolání vyznívají jako polemika s názorem odvolacího soudu, nikoliv však v rovině právního posouzení skutku ale v rovině skutkových zjištění, když obviněný komentuje části odůvodnění rozhodnutí obou soudů a proti nim staví svou verzi hodnocení provedených důkazů. Protože dovolání proti odůvodnění rozhodnutí není podle §265a odst. 4 tr. ř. přípustné, považuje v tomto rozsahu státní zástupce dovolání za podané z jiného, než zákonem aprobovaného důvodu.
V rámci důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněným namítaný extrémní rozpor mezi obsahem důkazů a toliko odůvodněním rozhodnutí, nemůže podle státního zástupce založit tento důvod dovolání, a to ani v případě, že by měl na mysli rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem věci definovaným soudem. Protože odvolací soud sice stručně ale pregnantně vyložil jakým způsobem hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům dospěl, považuje státní zástupce v tomto ohledu dovolání za zjevně neopodstatněné. Neztotožnil se ani s námitkou obviněného ohledně nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, resp. pouze nedbalostního porušení služebních povinností, když podle státního zástupce zjištěné skutkové okolnosti v logické následnosti zcela vylučují nedbalost pachatele, která by byla pochopitelná u některého z popsaných dílčích úkonů, nikoli však ve dvou případech během řádově desítek minut.
V závěru vyjádření k dovolání státní zástupce konstatoval, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání a navrhl, aby bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
K obviněným uplatněnému důvodu dovolání Nejvyšší soud předně uvádí, že podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z výše citovaného obsahu dovolání je tak zřejmé, že námitky obviněného z podstatné části neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání, protože se netýkají právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jsou výhradně zaměřeny proti způsobu hodnocení důkazů (zejména věrohodnosti výpovědi svědka Ing. P. F.) a neúplnosti dokazování, v čemž obviněný mylně spatřuje nesprávné právní posouzení skutku. Fakticky ale v rozporu s uplatněným důvodem dovolání se domáhá jiných skutkových zjištění, zejména ohledně okolnosti, že předmětný skutek nespáchal on ale jiná nezjištěná osoba. Poukazuje přitom v podrobnostech na rozpory ve výpovědích svědků, a to včetně obsahu vysvětlení podaného podle §158 odst. 5 tr. ř., které v řízení před soudem nelze použít jako důkaz (svědek H.), sám provádí vlastní hodnocení těchto výpovědí a dovozuje z nich odlišná skutková zjištění o pachateli skutku. Obviněný tak těmito námitkami zjevně staví Nejvyšší soud do pozice odvolacího soudu, když dovolání, jako mimořádný opravný prostředek řídící se zcela odlišným procesním režimem, zaměňuje za další odvolání.
Nejvyšší soud proto nepřihlížel k námitkám obviněného ohledně hodnocení výpovědí svědků ani k polemice s obsahem odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (§265a odst. 4 tr. ř.).
Vzhledem k námitce o extrémním rozporu skutkových závěrů soudů s provedenými důkazy věc předně přezkoumal pouze z hlediska existence tohoto tvrzeného rozporu. Vzhledem k výpovědi svědka Ing. P. F. (komisař inspekce MV), který měl naprostou jistotu ohledně obviněného jako osoby provádějící kontrolu řidičů zastavených vozidel (Ing. P. H. a K. B.), shodné výpovědi těchto řidičů o tom, že policistovi zaplatili v hotovosti na místě 1.000,- Kč a ten pak bez dalšího odjel, neshledal Nejvyšší soud ve věci existenci extrémního rozporu. S ohledem na tyto důkazy, kdy ani obviněný nezpochybňuje, že v dané době vykonával službu jako člen policejní autohlídky, nemůžou okolnosti, na které obviněný poukazuje v dovolání, zpochybnit správnost skutkových závěrů soudů ani založit existenci jím namítaného extrémního rozporu. Odvolací soud přitom správně uvedl, že některé namítané okolnosti jsou nepodstatné, když rozhodující je, že jednání s řidiči vedl obviněný.
Nejvyšší soud dále přezkoumal správnost právního posouzení skutku z hlediska obviněným namítané absence úmyslného zavinění, i když i tato námitka do značné míry vychází z jiného skutkového základu než je uveden v rozsudku odvolacího soudu. Obviněný totiž namítá, že „z provedeného dokazování nevyplynulo“, že by měl úmysl sobě opatřit neoprávněný prospěch a „žádným důkazem nebylo nikdy prokázáno“ úmyslné nevystavení pokutových bloků na převzaté peníze. Tyto námitky přímo popírají znění popisu skutku, kde je uvedeno, že obviněný jednal úmyslně. Závěr o existenci úmyslu (zavinění) je ale závěrem právním a musí být prokázán výsledky dokazování z nichž logicky vyplývá, tj. z takových skutkových zjištění, které úmysl pachatele prokazují. Přitom na formu zavinění je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností spáchání činu. V daném případě o existenci úmyslné formy zavinění u obviněného svědčí nejen výpověď svědka Ing. P. F., který spolehlivě potvrdil, že to byl právě obviněný, kdo jednal s řidiči vozidel, a výpovědi řidičů Ing. P. H. a K. B., kteří potvrdili, že policistovi v hotovosti předali 1.000,- Kč jako pokutu, ale neobdrželi pokutové bloky. Závěr o přímém úmyslu vyplývá také ze skutečnosti, že se obviněný stejného jednání dopustil v krátkém časovém sledu vůči dvěma řidičům a uložení pokut také nijak nevykázal, resp. neučinil oznámení o tom. Ze všech těchto konkrétních okolností za kterých byl trestný čin spáchán, vyplývá logický a spolehlivý závěr o tom, že obviněný jednal úmyslně, přičemž je současně i vyloučeno, že by se mohlo jednat o pouhé opomenutí, resp. nedbalost z jeho strany, jak uvádí v dovolání.
Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného, že soudy vůbec neuvažovaly o možnosti posoudit věc jako pokračující trestný čin a to zřejmě z důvodu, že nenašly žádný motiv, resp. jednotný záměr. Přestože se v daném případě obviněný dopustil daného jednání ve dvou případech vůči dvěma řidičům, právě z důvodu naplnění podmínek §89 odst. 3 tr. zák. o pokračování v trestném činu, soudy obě tato jednání správně posoudily nikoli jako dva trestné činy, ale jako dílčí útoky jednoho pokračujícího trestného činu. Není přitom vadou právního posouzení skutku, že v rozhodnutí soud výslovně neuvedl, že se jedná o pokračující trestný čin. Jednotný záměr (motiv) spočívající v získání vlastního majetkového prospěchu přitom odvolací soud správně zjistil a uvedl na str. 10 odůvodnění rozsudku.
Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. září 2009
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš