ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.946.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 946/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 26. srpna 2009 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného V. S. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 To 14/2009, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 191/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. 9 T 191/2008, byl obviněný V. S. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. a byl podle tohoto ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 48 měsíců.
Obviněný spáchal trestný čin tím, že v době od počátku března 2006 do konce srpna 2007 s výjimkou měsíce listopadu 2006, kdy zaplatil částku 2.000,- Kč, měsíce června a července 2007, kdy zaplatil dvakrát částku 5.000,- Kč, v B. ani jinde neplnil svou vyživovací povinnost na syna F., ač mu tato povinnost byla stanovena rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 22 P 553/2000, s právní mocí dnem 2. 12. 2005 ve výši 3.000,- Kč měsíčně splatných do pátého dne v měsíci předem k rukám matky dítěte K. S., a dluží tak na výživném za sledované období celkem 42.000,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání proti výroku o vině i trestu. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 To 14/2009, podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Uvedl, že soudy nesprávně kvalifikovaly jeho jednání jako naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zaviněného neplnění zákonné vyživovací povinnosti, neboť podle něj nikdy nedošlo k naplnění jeho subjektivní stránky. Obviněný podotýká, že neplatil z nedbalosti či úmyslu neplatit, ale z důvodu, že neměl možnost jak platit. Neměl příjmy, aby platit mohl. Soud podle obviněného vycházel při jeho schopnosti platit, pouze z povinnosti stanovené rozsudkem civilního soudu a nepřihlédl k jeho možnostem a schopnostem. Obviněný se dále domnívá, že v jeho případě není dán ani materiální znak trestného činu, neboť nebezpečnost činu pro společnost není vyšší než nepatrná. Uvedl, že v přípravném řízení doznal, že výživné neplatil ne proto, že by nechtěl, ale proto, že nemohl. Dostal se do finančních problémů. Podnikal v prodeji autodílů, se kterým skončil asi v roce 2006. Posléze byl krátce zaměstnán, ale o práci přišel. Rovněž přišel i o všechny úspory, z kterých hradil dluhy z podnikání. Také poukázal na to, že výše výživného tak jak byla stanovena opatrovnickým soudem neodpovídá jeho možnostem a schopnostem, neboť výživné bylo stanoveno v době, kdy měl trvalé zaměstnání. Obviněný dodal, že neměl reálnou možnost svoji vyživovací povinnost plnit. Poukázal na to, že se syn neocitl v nebezpečí nouze, neboť matka nezletilého spolu s novým manželem mají měsíční rodinný příjem cca 80.000,- Kč. Dále uvedl, že nebyl soudně trestán ani projednáván za přestupek, pochybil, když výživné neplatil, ale neplatil pouze pro nedostatek finančních prostředků. Jeho zaměstnání bývají pouze příležitostné brigády s nízkým příjmem. Poukázal na to, že má zájem a snahu hradit, byť malé částky, takže u něj nejde o trvalé a soustavné nehrazení. Uvedl, že od 26. 8. 2008 hradí za něj výživné jeho rodiče. Z těchto důvodů nelze v jeho jednání spatřovat trestný čin, neboť nejde o neplnění zákonné povinnosti ani vyhýbání se takové povinnosti.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudu druhého jakož i prvního stupně a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání k němu nevyjádřila.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný v dovolání uplatnil námitky, které bylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci tohoto důvodu dovolání obviněný namítal, že jeho jednání soudy nesprávně kvalifikovaly jako zaviněné neplnění vyživovací povinnosti, neboť podle něj nikdy nedošlo k naplnění subjektivní stránky s tím, že obviněný neměl možnost (neměl příjmy), aby mohl platit. Soud tedy v jeho případě nepřihlédl k možnostem a schopnostem obviněného. Dále namítal, že jeho jednání postrádá materiální znak trestného činu, tedy nebezpečnost pro společnost. Nejvyšší soud se těmito námitkami zabýval, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.
Trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Objektem uvedeného trestného činu je nárok na výživu, pokud je založen na ustanoveních zákona č. 94/1963 o rodině, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen: ,,zák. o rodině“). Po subjektivní stránce lze tento trestný čin spáchat úmyslně i z nedbalosti. O trestný čin podle §213 tr. zák. může jít jen při zaviněném neplnění zákonné vyživovací povinnosti. Vyživovací povinnost rodičů k dětem není založena rozhodnutím soudu, neboť vyplývá přímo ze zákona (§85 odst. 1 zák. o rodině), a trvá po celou dobu, po kterou děti nejsou schopny se samy živit. Neplněním vyživovací povinnosti se rozumí, že oprávněné osobě se nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti. O neplnění vyživovací povinnosti se jedná i tehdy, jestliže není plněno v tom rozsahu, jak to odpovídá §96 zák. o rodině. V tomto ustanovení jsou obsažena hlediska pro určení výše výživného (odůvodněné potřeby oprávněné osoby, schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného), což má zásadní význam i při rozhodování o odpovědnosti za trestný čin zanedbání povinné výživy. Soud totiž při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za neplnění zákonné povinnosti vyživovat jiného ve smyslu §213 tr. zák. není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním řízení byla stanovena tato povinnost, včetně rozsahu výživného. Při rozhodování o vině soud v trestním řízení posuzuje samostatně rozsah vyživovací povinnosti pachatele jako otázku předběžnou podle §9 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud konstatuje, že skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky tohoto trestného činu spočívající v tom, že obviněný zaviněně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného, spolehlivě vyjadřují. Vyplývá z nich, že obviněný v době od počátku března 2006 do konce srpna 2007, neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat svého nezletilého syna, ačkoliv mu tato vyživovací povinnost vyplývá ze zákona a její výše byla stanovena rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 22 P 553/2000.
Pokud jde o námitku obviněného, že neměl reálnou možnost jak plnit svou vyživovací povinnost, neboť neměl příjmy (přišel o zaměstnání, o veškeré úspory) a soud tak nepřihlédl k jeho schopnostem a možnostem, nelze se s touto námitkou ztotožnit. Ze skutkových zjištění soudů totiž plyne, že obviněný v rozhodném období 3/2006 – 8/2007 řádně neplatil určené výživné na svého syna (neplatil vůbec nebo pouze nahodile v minimálním rozsahu). Z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný v období roku 2005 (v březnu) dohodou na svou žádost ukončil pracovní poměr se společností A. A., a. s., poté byl krátce veden na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání a v období od 15. 8. 2005 do 9. 9. 2005 byl zaměstnán u společnosti Ch. S., a. s., kde pracovní poměr ukončil ve zkušební době (viz č. l. 55 tr. spisu). Od září 2005 byl opět veden v evidenci úřadu práce, ze které byl dne 6. 12. 2005 vyřazen pro maření spolupráce (viz č. l. 46 tr. spisu). V rozhodném období pak na jedné straně jak sám obviněný uvádí, měl „štěstí pouze na brigády s nízkým příjmem“, avšak na druhé straně ze skutkových zjištění vyplývá, že nebyl veden na úřadu práce a ani nepobíral žádné sociální dávky. V podstatě tak obviněný neučinil nic pro to, aby si zajistil prostředky k tomu, aby mohl výživné hradit a nevytvořil si základní předpoklad k získání zaměstnání. Jeho námitky, že měl a má zájem a snahu získat nové zaměstnání, tak vyznívají nevěrohodně.
Nejvyšší soud považuje za nutné podotknout, že námitka obviněného, že výše výživného stanovená opatrovnickým soudem neodpovídá jeho možnostem a schopnostem, neboť výživné bylo stanoveno v době, kdy měl trvalé zaměstnání a příjem, se nezakládá na pravdě. O výši výživného bylo totiž rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 22 P 553/2000 (viz č. l. 34 a násl.), tedy v době, kdy byl obviněný veden na úřadu práce (viz shora uvedeno). Navíc nesouhlas s výší výživného nemůže být v žádném případě důvodem jeho neplacení, resp. neplnění, vyživovací povinnosti. Jak povinný tak i oprávněný mají možnost podat u občanskoprávního soudu návrh na změnu soudního rozhodnutí o výživném. Podle §96 odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, přitom soud při určování výživného nepřihlíží jen ke schopnostem a možnostem povinného, ale m. j. také zkoumá, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání nebo nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.
Soud prvního stupně ze skutkových zjištění vyvodil, že obviněný jednal zaviněně, a to ve formě nedbalosti vědomé. Z těchto závěrů vycházel i odvolací soud, označil je za správné. Dovolací soud nemá důvod na tomto právním závěru nic měnit. Jak již bylo výše uvedeno, vyživovací povinnost rodičů vůči dětem vyplývá ze zákona o rodině, její výše pak byla obviněnému určena rozhodnutím soudu a je tedy zřejmé, že obviněný o této své povinnosti vůči svému synovi věděl, přesto výživné řádně neplatil a ani neučinil nic proto, aby mohl výživné platit řádně a včas.
V žádném případě nelze akceptovat námitku obviněného, že se syn neocitl v nebezpečí nouze s poukazem na vysoké měsíční příjmy matky dítěte. Zákonnou vyživovací povinnost k dětem mají oba rodiče, tedy vedle matky také obviněný jako otec dítěte. Primární povinností obviněného jako rodiče je tedy plnit si svoji vyživovací povinnost a řádně platit výživné. Povinnosti se nelze zbavit poukazem na skutečnost, že dítě je zajištěno i bez přispění obviněného. Pouze nad rámec dovolání je nutno podotknout, že pokud by obviněný neplněním vyživovací povinnosti vydal oprávněného nebezpečí nouze, bylo by nutno o takové okolnosti v daném případě uvažovat jako o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §213 odst. 3 tr. zák. Nejvyšší soud znovu opakuje, že primární povinností obviněného je plnit svoji vyživovací povinnost.
Z výše uvedeného je zřejmé, že čin obviněného byl správně právně posouzen jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve formě vědomé nedbalosti. Námitky obviněného v tomto směru nemohou obstát, neboť jsou zjevně neopodstatněné.
Nebezpečnost činu pro společnost určitého stupně je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvaze, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, jímž byl uznán vinným, tj. zda v jeho případě čin dosahoval vyššího než nepatrného stupně nebezpečnosti pro společnost (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný (viz č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Porovná-li se skutkový stav, který v posuzované věci zjistily soudy, s hledisky §3 odst. 4 tr. zák. je jasné, že čin obviněného měl vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti pro společnost. Závěr o tom, že čin nemá takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, se musí opírat o zjištění, že v konkrétním posuzovaném případě nedosahuje ani té nejnižší úrovně, kterou se jinak obvyklé případy daného typu vyznačují. V dané věci však nevykazuje jednání obviněného nic, co by mohlo být důvodem úsudku, že se nějak vymyká z rámce typové nebezpečnosti vyjádřené zákonnými znaky stanovenými ve zvláštní části trestního zákona a že nedosahuje ani její minimální hranice. Byť je obviněný osobou doposud bezúhonnou, nelze přehlédnout, že na výživu svého syna nepřispíval delší dobu a dlužná částka výživného je vysoká. Navíc jak vyplývá i z obsahu spisu, bylo proti obviněnému vedeno řízení proti uprchlému, což podle Nejvyššího soudu, vedle jeho nezájmu o získání a udržení řádného zaměstnání, jistým způsobem nasvědčuje, jak nezodpovědně se obviněný ke svým povinnostem staví. Nejvyšší soud proto shledal, že tato hmotně právní námitka je rovněž zjevně neopodstatněná.
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že hmotně právní námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné, že v tomto konkrétním případě jsou dány formální i materiální podmínky trestnosti činu a obviněný jako pachatel musí nést trestní odpovědnost za skutek, kterého se svým jednáním dopustil.
Nad rámec dovolání Nejvyšší soud doplňuje, že pokud obviněný poukazuje na skutečnost, že od 26. 5. 2008 hradí za něj výživné jeho rodiče, tak toto období nebylo v rámci trestního řízení vůbec posuzováno. Rovněž námitka obviněného, že z jeho strany nejde o vyhýbání se zákonné vyživovací povinnosti, je irelevantní, neboť takové jednání není ani obviněnému kladeno za vinu (viz ustanovení §213 odst. 2 tr. zák.).
Z hlediska dovolacích námitek tedy shledal Nejvyšší soud, že napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Námitkami obviněného nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nebyl tedy naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolání V. S. bylo proto odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš