ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.971.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 971/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 10. září 2009 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. Ch. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 4. 2009, sp. zn. 3 To 217/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 3 T 5/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. 3 T 5/2009, byl obviněný uznán vinným úmyslným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že od ledna 2008 do 17. 9. 2008, kdy nastoupil výkon trestu odnětí svobody, s výjimkou měsíce května roku 2008, záměrně neplatil výživné pro svoji dceru Z. J. , v částce 1.500,- Kč měsíčně k rukám její matky Z. J. , jak mu bylo stanoveno rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. P 91/2003, takže na výživném za toto období dluží 12.000,- Kč. Za to byl odsouzen podle §213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v délce 5 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 4. 2009, sp. zn. 3 To 217/2009, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolacímu soudu vytýká paušální zhodnocení jeho recidivy, přičemž vůbec nehodnotil, že se doposud o dceru staral a příčinou porušení jeho vyživovací povinnosti bylo výlučně počínání matky dcery, která mu bránila ve styku s dcerou. Soud také nevzal v úvahu, že od okamžiku poučení o možnosti využít ustanovení §214 tr. zák. o účinné lítosti úhradou výživného, toto v rámci možností daných výkonem trestu ve věznici zajišťoval prostřednictvím své matky a za daných okolností vyvinul maximum pro splnění své povinnosti. Že bylo výživné zaplaceno v plné výši až po vyhlášení rozsudku soudu I. stupně, již nemohl ovlivnit. Přesto je toho názoru, že úhrada dlužného výživného je relevantní okolností, má dopad na konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost a je i výraznou polehčující okolností. Obviněný je proto toho názoru, že úplná úhrada dlužného výživného může vést k závěru o nepatrném stupni společenské nebezpečnosti činu a má vliv i na uložení mírnějšího trestu výchovného charakteru, o kterém měl rozhodnout odvolací soud. Nepodmíněný trest odnětí svobody je totiž v rozporu s prioritním zájmem společnosti na řádném placení výživného, který předchází zájmu na potrestání pachatele. V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení krajského soudu a věc vrátil k novému projednání, případně aby ve věci podle §265m tr. ř. sám rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky obviněného o vlivu úhrady výživného na konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu a také o polehčující okolnosti, se týkají primárně procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění. Prostřednictvím žádného dovolacího důvodu nelze vytýkat ani nesprávné vyhodnocení kritérií v ustanoveních §§23 – 26 tr. zák., případně §§31 – 34 tr. zák., ani namítat uložení určitého druhu trestu proto, že jeho uložení je nepřiměřeně přísné. Státní zástupkyně proto navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu výše citovaného dovolání obviněného vyplývá, že jeho námitky jsou z podstatné části zaměřeny proti rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že nezohlednil byť pozdější ale plné uhrazení dlužného výživného v uložení mírnějšího trestu s podmíněným odkladem jeho výkonu. Výhradně s výrokem o trestu totiž souvisí námitky obviněného o paušálním hodnocení jeho recidivy, nepřihlédnutí k důvodům jeho jednání spočívajícím výhradně v počínání matky dcery, jakož i poukaz na zaplacení dlužného výživného jako výrazné polehčující okolnosti. Takovéto námitky jsou ale mimo uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože se netýkají ani právního posouzení skutku, ani jiného hmotně právního posouzení. Námitka o nepřiměřené přísnosti uloženého trestu nemůže být v dovolání úspěšně vůbec uplatňována, pokud byl uložen podle zákona přípustný druh trestu a v rámci příslušné trestní sazby. Existenci takovýchto pochybení pak lze namítat prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale o takovýto případ se v této věci nejedná.
Obviněný se dovoláním nedomáhá aplikace ustanovení §214 tr. zák. o účinné lítosti, když sám uvádí, že v daném případě splnění povinnosti nemůže mít vliv na použití tohoto zákonného ustanovení. Úplnou úhradu výživného ale považuje za okolnost, která může vést i k závěru o nepatrném stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Námitka nedostatku společenské nebezpečnosti činu je obecně námitkou hmotně právní, ve smyslu obviněným uplatněného důvodu dovolání, protože podle §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem jen pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Obviněný tak v souladu s uplatněným důvodem dovolání namítá nedostatek materiální podmínky trestnosti činu. Činí tak ale s poukazem na dodatečné zaplacení dlužného výživného, tj. na okolnost, která nastala až po spáchání trestného činu. Stupeň společenské nebezpečnosti činu se ale podle §3 odst. 4 tr. zák., při úvahách zda z materiálního hlediska jde vůbec o trestný čin, určuje zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi za kterých byl spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Podstatou posuzování existence materiální stránky trestného činu jako podmínky trestnosti jsou tak okolnosti existující v době spáchání činu a nikoli vzniklé až v pozdější době. Takovéto dodatečně nastalé skutečnosti se včetně hledisek §3 odst. 4 tr. zák. pak můžou zohlednit v rámci ukládání trestu, případně při splnění zákonných podmínek ustanovení §214 tr. zák. by mohly v daném případě být důvodem zániku trestnosti zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák. To se ale v tomto případě nestalo a z hlediska trestní odpovědnosti obviněného není významné proč se tak nestalo.
Nejvyšší soud proto shledal námitku obviněného o nedostatku společenské nebezpečnosti činu z důvodu dodatečného zaplacení dlužného výživného zjevně neopodstatněnou, a proto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. září 2009
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš