ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.996.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 996/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 10. září 2009 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného T. R. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 4 To 17/2009, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 4 T 36/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 10. 2008, sp. zn. 4 T 36/2008, byl obviněný T. R. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a byl odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozeného na náhradu škody.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání proti všem výrokům. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 4 To 17/2009, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. obviněného nově uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a odsoudil ho podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. rozhodl o uplatněném nároku poškozeného na náhradu škody.
Obviněný se trestného činu podle rozsudku odvolacího soudu dopustil tím, že v blíže nezjištěné době v brzkých ranních hodinách dne 2. 9. 2007 v S., okres N. J., v baru M., jakmile zjistil ztrátu své pánské kožené peněženky s osobními doklady, platební kartou Č. s., kartou pojištěnce VZP a finanční hotovostí ve výši 8.000,- Kč, a poté, co na základě telefonického hovoru J. G. s obsluhující servírkou baru J. M. zjistil, že hostem baru J. H. byla nalezena a servírce předána peněženka s finanční hotovostí 69.000,- Kč a 110 EUR a fotografiemi dětí, po dotazu stran obsahu peněženky se nechal J. Z. st. dovézt do baru, kde po nahlédnutí do peněženky, kterou mu J. M. v dobré víře předala s tím, že se může jednat o jeho peněženku, s vědomím, že se o jeho peněženku nejedná, tuto přesto převzal a ponechal si ji, čímž způsobil J. Z. (ml.) celkovou škodu ve výši 72.100,- Kč.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), písm. k) tr. ř. Obviněný v úvodu svého mimořádného opravného prostředku citoval tzv. skutkovou větu výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně a odkázal na obsah svého odvolání, v němž údajně podrobně rozvedl, v čem spatřuje nesprávnost výroku o vině. Dále uvedl, že odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně z důvodů podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř., avšak následně ve veřejném zasedání dokazování doplnil toliko o opakování výslechu svědka J. H., další doplnění dokazování nebo opakování důkazů nebylo provedeno. Obviněný se neztotožnil se závěrem soudu II. stupně vysloveným v odůvodnění rozhodnutí, že „dospěl ke skutkovým zjištěním pouze upřesňujícím učiněná skutková zjištění“. Podle obviněného odvolací soud podstatně změnil popis skutkového děje. Podle obviněného tak nemá oporu v provedeném dokazování, že svědkovi J. G. nebo obviněnému bylo při telefonickém hovoru se servírkou baru J. M. sděleno, že peněženku našel J. H. Nebylo také prokázáno, že bylo servírkou obviněnému sděleno, že v peněžence je finanční hotovost 69.000,- Kč, 110 EUR a fotografie dětí, jakož i nebylo podle něj prokázáno, že by po převzetí peněženky do ní nahlédl. Obviněný se domnívá, že taková změna nemá oporu v provedeném dokazování, když bylo minimálně nutné vyslechnout i svědkyni J. M., což se však nestalo. Obviněný tak namítá, že odvolací soud, aniž by provedl dostatečné dokazování, vytvořil skutková zjištění, čímž nahradil činnost soudu prvního stupně. Pokud přitom zrušil rozsudek soudu prvního stupně z důvodu uvedeného v §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř., měl následně podle §259 tr. ř. věc vrátit k novému rozhodnutí soudu prvního stupně, což se nestalo a v čemž obviněný shledává naplnění dovolacího důvodu podle §265k odst. 1 písm. k) tr. ř.
Obviněný rovněž vyjádřil přesvědčení, že v rámci řízení nebyla prokázána subjektivní stránka, tedy mu nebyl prokázán podvodný úmysl a soudy obou stupňů tak měly rozhodnout zprošťujícím výrokem. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obviněný ve svém dovolání zpochybňuje zejména rozsah dokazování a správnost procesního postupu odvolacího soudu, takové námitky se však zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i s dovolacími důvody ostatními. Jako podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal námitku, že nebyla dostatečně prokázána subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění. Podle státního zástupce však z učiněných skutkových zjištění, popsaných ve výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ostravě, popřípadě rozvedených v odůvodnění jeho rozhodnutí, nepochybně vyplývá, že obviněný zjednodušeně řečeno ztratil v baru svoji peněženku určitého vzhledu a obsahu. Když se do uvedeného baru vrátil, byla mu obsluhující servírkou, jež zjevně jednala v omylu, předána zcela jiná peněženka, obsahující mimo jiné diametrálně odlišné množství peněz. Obviněný však na skutečnost, že došlo k omylu, neupozornil, naopak omylu servírky využil a peněženku, kterou si prohlédl, převzal jako vlastní a ponechal si ji. Z citovaného popisu skutkového děje je tak zcela zřejmé, že obviněný zcela vědomě využil omylu jiného a cíleně se tím ke škodě poškozeného obohatil o cizí věci, tedy jednal v úmyslu přímém ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak podle státního zástupce nedošlo.
Rovněž podle něj nelze akceptovat ani tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť odvolací soud svým postupem podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a poté sám znovu za podmínek podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. o celém skutku rozhodl, tedy v jeho rozsudku žádný výrok neabsentuje.
Státní zástupce shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným a navrhl, aby ho Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), písm. k) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu výše citovaného dovolání je však zřejmé, že toto výše uvedeným požadavkům z velké části neodpovídá a námitky obviněného nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti rozsahu dokazování provedeného soudem II. stupně, proti způsobu hodnocení důkazů soudem II., ale i I. stupně, jakož i správnosti procesního postupu odvolacího soudu. Obviněný tak těmito námitkami brojí proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu II. stupně.
Obviněný tedy námitkami, jimiž nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, námitkami, že soud II. stupně provedl dokazování toliko výslechem svědka H., nikoli však již výslechem svědkyně M. a provedením dalších důkazů, nenapadá právní posouzení skutku uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu II. stupně, ale brojí proti úplnosti dokazování a způsobu hodnocení důkazů, domáhá se změny skutkových zjištění tím, že důkazy budou hodnoceny jinak. Obviněný skutek zjištěný soudem popírá a považuje jej za neprokázaný. Na základě jiného hodnocení důkazů se tak obviněný domáhá jiných, pro něj příznivějších skutkových zjištění. Neuvádí tak žádné námitky, které by mohly zpochybnit použitou právní kvalifikaci. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že obviněný těmito námitkami nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudem II. stupně, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil.
Nejvyšší soud ani neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Existenci takového rozporu ostatně ani obviněný nenamítal.
Jako právně relevantní Nejvyšší soud shledal námitku obviněného, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu podvodu. Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.
Jednání tak, jak je popsáno ve shora citované skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu II. stupně, naplňuje všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. (včetně jeho kvalifikované skutkové podstaty). Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl, přičemž úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem /§4 písm. a) tr. zák./, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn /§4 písm. b) tr. zák./.
Z obsahu skutkové věty a z odůvodnění rozhodnutí soudů jednoznačně vyplynul závěr, že obviněný spáchal trestný čin tím, že ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že využil něčího omylu. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe obohatil. Z citovaného popisu skutkového děje je zcela evidentní, že obviněný, který ztratil svoji peněženku, se vrátil do baru (místa ztráty peněženky), když na základě telefonického hovoru s obsluhující servírkou věděl, že se nějaká peněženka našla. Tato servírka v dobré víře, že se může jednat o peněženku obviněného, mu tuto předala. Obviněný však obsluhující servírku neupozornil na skutečnost, že se o jeho peněženku nejedná, že došlo k omylu, tohoto jejího omylu naopak využil a peněženku, kterou si prohlédl, s vědomím, že se o jeho peněženku nejedná, převzal a ponechal si ji, čímž vznikla uvedená škoda na majetku poškozeného. Obviněný tak zcela vědomě využil omylu obsluhující servírky a s úmyslem se obohatit od ní přijal peněženku, o které věděl, že není jeho vlastní. Námitka obviněného v tomto směru je tedy zjevně neopodstatněná.
Pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný namítá, že pokud soud odvolací podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně, měl podle §259 tr. ř. rozhodnout o vrácení věci tomuto soudu. Postupem soudu II. stupně podle obviněného došlo k naplnění uvedeného dovolacího důvodu.
K tomu je vhodné nejprve zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný tehdy, když v napadeném rozhodnutí nebyl učiněn určitý výrok, který tak v rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou nebo určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Chybějícím je takový výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona měl soud tento výrok do výrokové části pojmout. Neúplnost výroku rozhodnutí pak spočívá v absenci či neúplnosti obligatorních náležitostí výrokové části rozsudku a jeho jednotlivých výroků, uvedených zejména v ustanoveních §120 odst. 1 písm. c), odst. 3, §121 až §124 tr. ř. nebo výrokové části usnesení uvedené v §134 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud se s touto námitkou neztotožnil. Z rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě je zřejmé, že tento soud k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu I. stupně v plném rozsahu a po doplnění důkazů podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. ve věci rozsudkem o celém skutku sám rozhodl. Z dovolání obviněného vyplývá, že touto námitkou nenamítá, že by v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu výrok chyběl nebo byl neúplný, ale v podstatě se domáhá toho, že měl odvolací soud o jeho odvolání jiným způsobem rozhodnout (a to vrátit věc soudu I. stupně). Nejvyšší soud shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou, neboť v rozhodnutí soudu II. stupně evidentně žádný výrok nechybí ani není neúplný.
Protože námitky obviněného zčásti uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídaly a ty, které bylo možno podřadit pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), písm. k) tr. ř. Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými, bylo dovolání obviněného T. R. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. září 2009
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš