ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1002.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1002/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. září 2009 o dovolání obviněného T. G., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2008, sp. zn. 7 To 250/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 33/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. G. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný T. G. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. 38 T 33/2007, uznán vinným pomocí k pokračujícímu trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. V dalším byl rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněného M. H. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost, aby rukou společnou a nerozdílnou uhradili společnosti L., v. o. s., se sídlem N., P., škodu ve výši 3.746.786,40 Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný T. G. pomoci k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c), §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dopustil tím, že
1) v pozici účetního společnosti L., v. o. s., se sídlem N., P., dne 10. 6. 2004 podvodně bez vědomí oprávněných osob z vedení společnosti L., v. o. s., zúčtoval fakturu na částku 1.783.286,40 Kč vystavenou M. H. jako osobou samostatně podnikající pod obchodním názvem M. H., se sídlem S., P., s datem splatnosti 15. 6. 2004, za vyklizení sutě a ostatních odpadů z objektu v ulici V Š., P., ačkoliv vyklízecí práce na pozemcích pro společnost L. Č. r., v. o. s., provedla na základě předávacího protokolu o převzetí pozemku ze dne 14. 5. 2004 za stranu předávající na základě plné moci udělené společnosti U., s. r. o., se sídlem v J., P., M. h1. m. P., společnost U., s. r. o., a částka ve výši 1.783.286,40 Kč byla zaslána na účet vedený u Č., a. s., na jméno P. H., který částku ve výši 1.720.000,- Kč v hotovosti vyzvedl a odevzdal svému otci obviněnému M. H., který si ji ponechal,
2) v pozici účetního společnosti L., v. o. s., se sídlem N., P., dne 3. 8. 2004 podvodně bez vědomí oprávněných osob z vedení společnosti L., v. o. s., zúčtoval fakturu na částku 1.963.500,- Kč vystavenou M. H. jako osobou samostatně podnikající pod obchodním názvem M. H., se sídlem S., P., s datem splatnosti 17. 8. 2004, za vyklizení sutě a ostatních odpadů z objektu v ulici K., P., pro společnost L., v. o. s., ačkoliv vyklízecí práce na pozemcích zapsaných v katastru nemovitostí vedeném K. ú. P. pro kat. území H. na listu vlastnictví, pozemek parcela, pozemek parcela, pozemek parcela, nebyly nikdy provedeny, a částka ve výši 1.963.500,- Kč byla zaslána na účet vedený u Č., a. s., na jméno P. H., který částku ve výši 1.940.000,- Kč v hotovosti vyzvedl a odevzdal svému otci obviněnému M. H., který si ji ponechal.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a poškozená společnost L., v. o. s., odvoláními. Obviněný své odvolání zaměřil proti všem jeho výrokům, poškozená společnost brojila proti výroku o náhradě škody. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2008, sp. zn. 7 To 250/2008, byl podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen pouze ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému T. G.uložena povinnost uhradit poškozené společnosti L. Č. r., v. o. s., se sídlem v P., N., škodu ve výši 3.746.786,40 Kč. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného T. G. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině i trestu. Odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel se domníval, že k tomu, aby mohlo být jeho jednání kvalifikováno jako pomoc podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu podvodu, muselo by být z popisu skutku zřejmé, jaké jeho konkrétní jednání znaky pomoci naplňovalo, kdy je měl spáchat a čím, komu a jakou formou pomoci měl tuto formu účastenství realizovat, což se však v dané věci nestalo. Rovněž není zřejmé, jak byla naplněna zásada akcesority účastenství, tedy jak měl „hlavního pachatele“ trestného činu podporovat před spácháním trestného činu či v průběhu jeho páchání, jak mu páchání trestné činnosti umožnil či usnadnil. Obviněný též připomněl, že jednání pomocníka není součástí útoku přímo směřujícího k provedení činu, přičemž popis skutku s uvedenou právní kvalifikací ani nekoresponduje. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1026/2004, z něhož dovozoval, že fyzická osoba, která je oprávněna v rámci své funkce samostatně jednat jménem právnické osoby a v souvislosti s tím činit majetkové dispozice s majetkem právnické osoby, se nedopustí trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. vůči této osobě, pokud nikoli sama v omylu disponuje s majetkem této právnické osoby, přestože současně poruší povinnosti, které z jejího postavení vyplývají, a způsobí tak škodu právnické osobě, jejímž jménem jedná. Z téhož rozhodnutí podle obviněného vyplývá, že o trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. nejde ani tehdy, kdy jiná fyzická osoba (např. pokladní) fakticky provedla úkony, jejichž důsledkem došlo k proplacení finanční hotovosti. Konstatoval, že v jeho případě ani nešlo o úkony, které by bezprostředně směřovaly k proplacení faktur, neboť faktury pouze zaúčtoval, přičemž pokyn k proplacení nedal a ani mu to nepříslušelo. Zaúčtováním faktur nemohl jednat jako pomocník, neboť jeho jednání nevedlo a ani nemohlo vést přímo či nepřímo k tomu, aby M. H. trestný čin usnadnil, neboť pokud spoluobviněný M. H. skutečně spáchal trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., mohl jej spáchat minimálně ve formě pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. již v okamžiku, kdy faktury k proplacení předložil. Úkon spočívající v zaúčtování tudíž byl podle přesvědčení obviněného činěn až po spáchání trestného činu hlavním pachatelem, nikoliv před jeho spácháním a ani v jeho průběhu. Opakoval, že o proplacení faktur nerozhodl, ani je neproplatil v rozporu s pokynem oprávněných osob, jen je, byť chybně, zaúčtoval; to však zakládá toliko případnou odpovědnost pracovněprávní, nikoliv trestněprávní. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a aby sám rozhodl tak, že se podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprošťuje.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že soudy popsaná skutková zjištění dávají dostatečný podklad pro posouzení jednání obviněného jako pomoc k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250 tr. zák. Soud prvního stupně podle něho ve svém rozhodnutí dostatečně konkrétně popsal průběh jednání obviněného tak, že je z něj zřejmé, jak se měl pomoci dopustit, kdy, čím a jakou formou. Je z nich patrno, že obviněný v podstatě opatřil spoluobviněnému prostředky ke spáchání jeho trestného činu, jenž spočíval v podvodném vylákání fakturovaných částek, a to tím, že zajistil padělaná potvrzení věcné správnosti faktur, na jejichž základě došlo k jejich proplacení, když popis skutkového děje vymezuje i časová a další upřesnění. Pomoc obviněného byla realizována v průběhu páchání hlavního trestného činu, po předložení fiktivních faktur společnosti L. Č. r., v. o. s. Zdůraznil, že k dokonání trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. spoluobviněným došlo až poté, co byly naplněny všechny znaky jeho skutkové podstaty, tedy včetně vzniku neoprávněného obohacení a škody (tj. až poté, co byly faktury proplaceny). Pokud proto obviněný zajišťoval jejich akceptaci společností L. Č. r., v. o. s., vstoupil do děje zjevně před dokonáním činu. Dovolatelem citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1026/2004 obviněný nesprávně vyložil a na daný případ nedopadá, neboť toto rozhodnutí se totiž v obecné poloze zaobírá především rozlišením jednání podřaditelného pod skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. zák. a podvodu podle §250 tr. zák., přičemž dospívá k závěru, že (zjednodušeně řečeno) pokud pachatel jedná v rámci právnické osoby jako pracovník, jenž je oprávněn k realizaci daných majetkových dispozic, potom – ač je mu známo, že např. dává pokyn k proplacení fiktivních faktur – se nedopouští trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., neboť žádnou další fyzickou osobu, která jedná za osobu právnickou, již v omyl neuvádí. Obviněný nebyl osobou oprávněnou rozhodnout o proplacení faktur, ale tyto listiny pouze zaúčtoval. Dispoziční oprávnění bylo dáno u osoby jiné, konkrétně u finančního ředitele, jenž – uveden v omyl jednáním spoluobviněného, který předložil fiktivní faktury, za přispění obviněného, který pro ně zajistil fiktivní ověření věcné správnosti – rozhodl o jejich proplacení. Naznačený skutkový děj, za existence dalších okolností, tak dává dostatečný podklad pro závěr o spáchání trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., resp. o účasti obviněného na něm. Doplnil, že jednání obviněného bezprostředně směřovalo k zajištění proplacení faktur, neboť pokud by v daném případě bylo postupováno standardním způsobem a faktury by byly předloženy příslušnému pracovníku k posouzení věcné správnosti, bylo by nepochybně zjištěno, že fakturované práce nebyly společností L. Č. r., v. o. s., objednány ani dodány, tudíž faktury postrádají opodstatnění a uhrazeny by nebyly. Podle státního zástupce obviněný svým jednáním ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. zřetelně přispěl k tomu, aby mohl být spoluobviněným spáchán hlavní trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. (když realizovaná ingerence do skutkového děje by až mohla být za určitých okolností považována za spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.). Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn relevantně, poněvadž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako pomoc k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c), §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu značnou nebo jiný zvlášť závažný následek. Značnou škodou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.
Podle §10 písm. c) tr. zák. je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník).
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky pomoci k trestnému činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný poskytl jinému pomoc, zejména opatřením prostředků, k obohacení se ke škodě cizího majetku tím, že uvede někoho v omyl, a způsobí takovým činem značnou škodu. Skutková část výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění naplňující všechny zákonné znaky pomoci k označenému trestnému činu.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně podstata jednání obviněného spočívala v tom, že v pozici účetního společnosti L., v. o. s., podvodně bez vědomí oprávněných osob z vedení společnosti L., v. o. s., zúčtoval jednak dne 10. 6. 2004 fakturu na částku 1.783.286,40 Kč vystavenou M. H. jako osobou samostatně podnikající s datem splatnosti 15. 6. 2004 za vyklizení sutě a ostatních odpadů, ačkoliv vyklízecí práce na pozemcích pro společnost L., v. o. s., jím provedeny nebyly, a částka ve výši 1.783.286,40 Kč byla zaslána na účet vedený u Č., a. s., na jméno P. H., který částku ve výši 1.720.000,- Kč v hotovosti vyzvedl a odevzdal svému otci obviněnému M. H., který si ji ponechal, jednak fakturu na částku 1.963.500,- Kč vystavenou tímtéž subjektem s datem splatnosti 17. 8. 2004, za vyklizení sutě a ostatních odpadů pro společnost L., v. o. s., ačkoliv vyklízecí práce nebyly nikdy provedeny, a částka ve výši 1.963.500,- Kč byla zaslána na účet vedený u Č., a. s., na jméno P. H., jenž částku ve výši 1.940.000,- Kč v hotovosti vyzvedl a odevzdal svému otci obviněnému M. H., který si ji ponechal.
Stěžejní výhrady dovolatele spočívaly v tom, že nemohl být uznán vinným pomocí k trestnému činu podvodu, protože popis skutku s touto právním kvalifikací nekoresponduje. Zaúčtoval-li faktury vydané M. H., nemohlo jeho jednání vést přímo či nepřímo k tomu, aby jinému trestný čin usnadnil, poněvadž se takového jednání dopustil až poté, co již přímý pachatel trestný čin podvodu spáchal. Měl za to, že jeho jednání zakládalo toliko odpovědnost pracovněprávní. Námitky obviněného však nemohou obstát.
V obecné rovině není od věci připomenout, že trestněprávně postižitelná pomoc je v našem trestním zákoně vybudována na zásadě akcesority účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka (v daném případě pomocníka) na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Pomoc (stejně jako všechny ostatní formy účastenství) je podle §10 tr. zák. trestná jenom tehdy, jestliže se hlavní pachatel o trestný čin alespoň pokusil. Ze zásady akcesority účastenství vyplývá, že čin, k němuž směřuje pomoc, musí splňovat všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu.
Mezi jednáním pomocníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele přitom musí být příčinný vztah: pomocník je odpovědný jen za čin, jímž přispěl ke spáchání trestného činu hlavního pachatele. Trestněprávně postižitelná aktivita pomocníka tedy bezprostředně napomáhá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství ve formě pomoci je tedy z hlediska subjektivní stránky úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem.
Pomoc podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. není součástí společného jednání, které tvoří objektivní stránku téže skutkové podstaty a které přímo směřuje k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to pouze jednání podporující činnost pachatele. Z hlediska subjektivní stránky pomoc předpokládá, že pomocník ví o úmyslu pachatele trestného činu a sám úmyslně jedná (ve formě usnadnění nebo umožnění jednání pachatele) tak, aby byl uskutečněn jemu známý úmysl pachatele. Protože pomoc k trestnému činu je vždy podmíněna úmyslem směřujícím k takové účasti na konkrétním úmyslném trestném činu, musí být čin pomocníka charakterizován konkrétními skutkovými okolnostmi, nikoliv jen znaky skutkové podstaty (k tomu č. 51/2006 Sb. rozh. tr.).
Z popisu skutku obsaženého v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jakkoliv lze připustit, že by mohl být výstižnější, spolu s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů zákonné znaky pomoci k trestnému činu podvodu podle §8 odst. 1, §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. zřetelně vyplývají. Podle zjištění soudů obviněný jako účetní společnosti L., v. o. s., podvodně bez vědomí oprávněných osob z vedení této společnosti zúčtoval dvě označené faktury, využívaje přitom znalosti příslušných postupů svého zaměstnavatele. Těžiště jeho počínání nebylo omezeno toliko na „zaúčtování“ faktur; „podvodné zaúčtování“ faktur spočívalo v tom, že obviněný na označené faktury zkopíroval podpisy odpovědných osob, pak je zaúčtoval, a to záměrně nesprávně (na výstavbu skladu v C.), čímž muselo dojít k oddálení zjištění jejich nepodloženosti, a předložil je k proplacení. Kopírování podpisů bylo provedeno proto, že podle praxe společnosti L., v. o. s., jak vyplývá z výpovědi svědků L. Š. či V. P., byly jí zasílané faktury zkontrolovány po formální stránce účetním, následně byly předány příslušné osobě k odsouhlasení věcné správnosti (pracovník expanzního oddělení), poté byly zaúčtovány účetním a předloženy odpovědné osobě, která svým rozhodnutím umožnila proplacení. Vedle neobvyklé rychlosti, s jakou byly faktury, z nichž první byla doručována s určením do rukou právě obviněného, zaúčtovány, schváleny a proplaceny, odvolací soud výstižně zdůraznil, že obviněný faktury zaúčtoval bez vědomí pracovníků expanzního oddělení, kteří odpovídali za jejich věcnou správnost, jak doložily výpovědi svědků M. H. a T. R. Tím, že podpisy pracovníka odpovídajícího za věcnou správnost překopíroval, předznačil situaci, že další pracovníci společnosti připojili na faktury i své podpisy. Následná křižná kontrola se již netýkala věcné správnosti faktur, poněvadž ta měla být posuzována výlučně pracovníky expanzního oddělení. Přesvědčivě se vypořádal i s motivem činu, označil-li za něj úmysl obviněného obohatit spoluobviněného M. H., hlavního pachatele trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Soudy v této souvislosti správně poukázaly na okolnost, že dovolatel se s M. H. znal, byl obeznámen s jeho podnikatelskými aktivitami a výsledky, bez povšimnutí nemůže zůstat ani poznatek, že peněžní prostředky byly společností L., v. o. s., zaslány nikoliv na podnikatelský účet spoluobviněného M. H., ale na soukromý účet jeho syna P. H., odkud byly z převážné části vybrány a předány M. H., jak poznamenal i státní zástupce ve svém vyjádření.
Jednání takové povahy nelze označit jinak než jako nejméně pomoc spočívající v opatření prostředků k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c), §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Namítl-li obviněný, že se účastenství na trestném činu podvodu nemohl dopustit proto, že faktury pouze zaúčtoval, nerozhodl o jejich proplacení, v důsledku čehož jeho jednání nevedlo a ani nemohlo vést k usnadnění trestného činu podvodu hlavním pachatelem, navíc že tyto úkony činil až poté, co již byl trestný čin podvodu hlavním pachatelem dokonán, rozhodně s ním souhlasit nelze. Obviněný skutečně nebyl osobou oprávněnou k rozhodnutí o proplacení faktur, nicméně právě jím realizované „zaúčtování“ faktur, podvodně osvědčující jejich formální i věcnou správnost, bylo nezbytným úkonem k výkonu dispozičního oprávnění jiné osoby (finanční ředitel, jednatel), která uvedena v omyl právě za přispění obviněného rozhodla o jejich proplacení. Jisto je, že bez jeho jednání podvodné povahy by k proplacení faktur nikdy nemohlo dojít. Jak případně uvedl státní zástupce, jednání obviněného bezprostředně směřovalo k zajištění proplacení faktur, poněvadž bylo-li by postupováno standardním způsobem a faktury by byly předloženy příslušnému pracovníkovi k posouzení jejich věcné správnosti, bylo by nepochybně zjištěno, že fakturované práce nebyly společností L., v. o. s., objednány a ani pro ni provedeny, a faktury by nebyly uhrazeny. Evidentně neopodstatněná je i výhrada obviněného, že zaúčtování faktur provedl až poté, co M. H. jako hlavní pachatel trestný čin podvodu spáchal, nepomohl mu ani před jeho spácháním, ani v jeho průběhu, v důsledku čehož je vyloučeno, aby se dopustil pomoci k trestnému činu hlavního pachatele. Názor obviněného, že trestný čin hlavního pachatele M. H. byl dokonán předložením faktur za práce, které neprovedl, je mylný. Předložením takových faktur nebyl trestný čin podvodu dokonán, ten byl dokonán až naplněním všech zákonných znaků příslušné skutkové podstaty §250 tr. zák., a to včetně způsobení škody na majetku v. o. s. L. a obohacení spoluobviněného M. H., tedy proplacením faktur. Aktivity dovolatele spojené se zaúčtováním faktur lze proto bez pochybností zařadit do stadia před dokonáním trestného činu hlavního pachatele spoluobviněného M. H.
Pro úplnost nutno dodat, že odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1026/2004, jímž chtěl podpořit své přesvědčení, že se nemohl dopustit trestného činu podvodu, není případný, jak ostatně konstatoval i odvolací soud a též státní zástupce ve svém vyjádření. Toto rozhodnutí ve skutečnosti reaguje na zcela odlišnou situaci, jeho podstatou je podat výklad odlišných znaků skutkových podstat trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. a podvodu podle §250 tr. zák. Obviněný se zcela v rozporu se skutečnou rolí v posuzovaném případě stylizoval do postavení pracovníka oprávněného činit majetkové dispozice s majetkem právnické osoby, který nikoli sám v omylu neoprávněně disponuje s majetkem této právnické osoby, v důsledku čehož je jí způsobena škoda, z čehož dovozoval, že se nemohl dopustit podvodu. Obviněný jednak nebyl takovým pracovníkem, jednak nebyl ani hlavním pachatelem trestného činu; podstata jeho jednání přece spočívala právě v tom, že svým vlastním podvodným jednáním, kterým uvedl v omyl osoby oprávněné činit majetkové dispozice s majetkem společnosti L., v. o. s., relevantně přispěl k úspěšnému dokonání trestného činu podvodu hlavního pachatele. Navíc přehlíží, že v jím popisovaném případě jednání pracovníka oprávněného činit majetkové dispozice s majetkem právnické osoby se sice zpravidla skutečně nejedná o trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. (pro absenci zákonného znaku spočívajícího v uvedení omyl další fyzické osoby jednající za právnickou osobu), obvykle se ale jedná o trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák.
Mínění obviněného, že nebylo možné vyvozovat odpovědnost trestněprávní, ale toliko pracovněprávní, je neakceptovatelné. Soudy nepochybily, pokud právně posoudily čin obviněného jako pomoc k trestnému činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., poněvadž jeho znaky byly naplněny po stránce formální i materiální.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. září 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková