ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1010.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1010/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. září 2009 o dovolání obviněného J. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. 9 To 177/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 266/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2009, sp. zn. 89 T 266/2008, byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„1. dne 8. června 2006 v přesně nezjištěné době v B. v O. m. na B., uzavřel po předložení svého občanského průkazu a řidičského průkazu, se společností G. M. M., a. s., úvěrovou smlouvu na koupi bazénu zn. Tampa v částce 18.990,-- Kč, kdy se zavázal splácet po dobu 10 měsíců částku ve výši 1.899,-- Kč měsíčně, přičemž při sjednání smlouvy uvedl nepravdivé údaje o svém zaměstnání a výši příjmu, když uvedl, že je od roku 2004 zaměstnán jako klempíř u společnosti H. T., s. r. o., F., B., s čistým měsíčním příjmem ve výši 17.200,-- Kč, ačkoliv v této společnosti nikdy zaměstnán nebyl, načež si na základě nepravdivě uvedených údajů a po přímé platbě ve výši 1.899,-- Kč uvedený bazén převzal, avšak do současné doby žádnou ze smluvených splátek úvěru neuhradil, čímž způsobil společnosti G. M. M., a. s., P., V., škodu ve výši 17.091,-- Kč,
2. dne 19. června 2006 v B. na H. v obchodním domě H. uzavřel se společností E., s. r. o., S. n., Č.B., smlouvu o úvěru, na jejím základě mu byl poskytnut úvěr ve výši 11.328,- Kč na nákup sedací soupravy, s měsíčními splátkami ve výši 1.218,- Kč, přičemž při sjednávání úvěrové smlouvy předložil potvrzení a čestné prohlášení o příjmu ze dne 15. června 2006 s uvedením pracovního poměru na dobu neurčitou u společnosti H. T., spol. s r. o., F., B., s nástupem do zaměstnání od měsíce ledna 2004 s průměrným čistým měsíčním příjmem ve výši 14.600,- Kč, kde však pracoval pouze jako brigádník v období od ledna do dubna 2006 a uvedený příjem nepobíral, do současné doby neuhradil ani jednu ze stanovených splátek, čímž společnosti E., s. r. o., způsobil škodu ve výši 11.328,- Kč,
3. dne 20. června 2006 v přesně nezjištěné době v B. v prodejně A., s. r. o. na K., uzavřel po předložení svého občanského průkazu a řidičského průkazu se společností H. C., a. s., úvěrovou smlouvu na částku 16.677,-- Kč na koupi televizoru zn. Panasonic v částce 18.530,-- Kč, kdy se zavázal splácet po dobu 9 měsíců částku ve výši 1.853,-- Kč měsíčně, přičemž při sjednání smlouvy uvedl nepravdivé údaje o svém zaměstnání a výši příjmu, kdy uvedl, že je zaměstnán u společnosti H. T., s. r. o., F., B., s čistým měsíčním příjmem ve výši 17.000,-- Kč, ačkoliv v této společnosti nikdy zaměstnán nebyl, načež si na základě nepravdivě uvedených údajů a po přímé platbě ve výši 1.853,-- Kč uvedený televizor převzal, avšak do současné doby žádnou ze smluvených splátek úvěru neuhradil, čímž způsobil společnosti H. C., a. s., B., M., škodu ve výši 16.677,-- Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. a podle §250b odst. 3 tr. zák. za použití §37a tr. zák. mu uložil společný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost nahradit poškozené společnosti G. M. M., a. s., se sídlem v P., V., škodu ve výši 17.091,-- Kč, a poškozené společnosti E., s. r. o., se sídlem Č. B., S., škodu ve výši 11.328,-- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak obě poškozené společnosti se zbytkem jejich nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. 9 To 177/2009, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Ing. L. P., Ph.D., podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. ř.
Existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že v rámci přípravného řízení byla vytěžena jeho matka, která uvedla, že jí měl (obviněný) sdělit, že se nachází v J. Z této informace, kterou pojal policejní orgán do úředního záznamu ze dne 9. 7. 2009, vycházely i další orgány činné v trestním řízení, aniž by ji dále ověřovaly. V této souvislosti poukazoval i na to, že podle sdělení jeho matky měl opustit území České republiky již v březnu 2007, přičemž skutky popsané pod body 1. a 3. výroku rozsudku nalézacího soudu se měly stát teprve ve dnech 15. 5. a 14. 6. 2007, tedy v době, kdy měl pobývat mimo území České republiky.
V rámci tohoto dovolacího důvodu obviněný rovněž zmínil, že usnesení o zahájení trestního stíhání pro trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. bylo jeho obhájci doručeno až dne 16. 9. 2008, přičemž on sám o něm doposud nebyl informován. Dále připomněl, že u skutku popsaného pod bodem 2. řádně spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, proto je přesvědčen, že závěr o tom, že území České republiky opustil s úmyslem vyhnout se trestnímu stíhání, nemůže obstát. Pak ovšem nebyly splněny podmínky pro řízení proti uprchlému podle §302 tr. ř. a tím, že bylo takto postupováno, byl zkrácen na svých procesních právech.
Existenci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. h) a g) tr. ř. dovolatel spatřoval v tom, že soudy mu uložily nepodmíněný trest odnětí svobody s odkazem na to, že je stíhán jako uprchlý, a že by mu proto nebylo možné uložit výchovný trest, jelikož by nešlo sledovat jeho chování během zkušební doby. Taková argumentace prý jde mimo rámec trestního zákona a zejména jeho obecných ustanovení, která „jsou součástí širší skutkové podstaty, tzn. i na jejich použití dopadá dovolací důvod dle písm. h)“. Kritérium pro ukládání trestu podle místa pobytu obviněného trestní zákon nezná. Je věcí státu alespoň uvědomit obviněného o trestním stíhání; pokud o něm nebyl informován, nemůže být jeho pobyt v zahraničí k jeho tíži. V návaznosti na to citoval ustanovení §39 odst. 2 tr. zák.
V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. 9 To 177/2009 zrušil, a to v celém rozsahu, a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se nejvyšší státní zástupkyně ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Z tohoto pohledu obviněný uvedeným zákonným požadavkům bezezbytku nedostál. V textu podaného dovolání sice uvedl hned tři dovolací důvody [podle §265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. ř.], avšak odůvodnil pouze dva z nich – dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a h) tr. ř. Další dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zmínil jen citací zákonného ustanovení, ale žádnou konkrétní argumentaci, která by se vztahovala k tomu, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení“, neuvedl. Proto – aniž by bylo zapotřebí na tomto místě podrobněji rozvádět podmínky, za nichž je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dán – stačí konstatovat, že pokud by obviněný uplatnil jen tento dovolací důvod, přicházelo by v úvahu odmítnout podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. d), příp. b) tr. ř.
Z těch dovolacích důvodů, které obviněný po formální i obsahové stránce náležitě vymezil, na prvním místě uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Naplnění tohoto dovolacího důvodu předpokládá, že se v rozporu s příslušnými zákonnými ustanoveními konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna; takovým postupem soudu by byl zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Jak již bylo uvedeno výše, obviněný spatřoval naplnění tohoto dovolacího důvodu v porušení ustanovení §302 a násl. tr. ř. o řízení proti uprchlému, zejména v tom, že soudy obou stupňů nedostatečně zkoumaly zákonné podmínky pro takové řízení. Takto uplatněná námitka je sice podřaditelná pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., současně je však zjevně neopodstatněná.
Otázkou možnosti a především zákonnosti vedení trestního řízení proti obviněnému jako řízení proti uprchlému se zabýval Městský soud v Brně již ve svém usnesení ze dne 27. 10. 2008, sp. zn. 89 T 266/2008, jímž v uvedeném smyslu podle §305 tr. ř. rozhodl. V jeho odůvodnění sice stručně, ale v zásadě správně uvedl, že jelikož „… se nepodařilo dlouhodobě vypátrat místo pobytu obviněného, jenž se má zdržovat na neznámém místě patrně na území J. r., bylo již přípravné řízení vedeno proti obviněnému jako proti uprchlému. J. K. se v místě svého trvalého pobytu nezdržuje, místo jeho současného pobytu se pak nepodařilo zjistit ani šetřením Interpol. Je velmi pravděpodobné, že se obviněný pobytem na neznámé adrese vyhýbá trestnímu stíhání. Proto soudu nezbylo než rozhodnout o tom, že trestní řízení bude … vedeno jako řízení proti uprchlému. Ani soud totiž nemá žádné zprávy o místě jeho pobytu.“.
Zákonné podmínky pro vedení trestního řízení proti obviněnému jako řízení proti uprchlému soud prvního stupně shledal i v průběhu dalšího řízení, byť již v tomto směru nové rozhodnutí nečinil, a stejný závěr učinil i Krajský soud v Brně jako soud odvolací na počátku veřejného zasedání, v němž rozhodoval o odvolání obviněného (srov. č. l. 117 spisu). Nejvyšší soud ani v této fázi řízení neshledal důvod tyto závěry soudů nižších stupňů jakkoliv zpochybňovat.
Podle §302 tr. ř. platí, že řízení proti uprchlému lze konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá (u obviněného se jedná o prvou z těchto dvou alternativ). Nejvyšší soud nezpochybňuje, že takové řízení do značné míry omezuje princip spravedlivého procesu, zejména právo obviněného účastnit se trestního řízení a osobně se obhajovat. Už proto je nezbytné v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod při aplikaci ustanovení o omezení základních práv a svobod šetřit jejich podstaty a smyslu, přičemž není možno je využívat k jiným než stanoveným účelům, například k urychlenému vyřízení věci nebo usnadnění důkazní situace. Důvody pro konání této formy řízení musí být zjištěny a soud (před fází soudního řízení ostatní orgány v trestním řízení činné) je současně povinen v průběhu celého řízení zkoumat jejich trvání; pominou-li, je třeba v řízení pokračovat podle obecných zásad (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 200/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 123).
S námitkou obviněného, že se nevyhýbal (a nevyhýbá) trestnímu řízení pobytem v cizině, a že tudíž není splněn předpoklad pro konání řízení proti uprchlému, se nelze ztotožnit. Jakkoliv není sporu o tom, že pobyt v cizině sám o sobě nepostačuje k vyvození závěru, že se stíhaná osoba vyhýbá trestnímu řízení, a je třeba, aby přistoupila skutečnost další (tj. že tak činí v úmyslu vyhnout se trestnímu řízení), Nejvyšší soud nepochybuje o tom, že i tato podmínka byla v řízení před soudy nižších stupňů splněna.
Obviněný ani ve svém odvolání nezpochybňuje, že nepobývá (a ani v řízení před soudy nižších stupňů nepobýval) na území České republiky. Pokud však namítá, že tak nečinil v úmyslu vyhnout se trestnímu řízení, nemůže toto jeho tvrzení obstát. Jak sám v podaném dovolání uvedl, při vyšetřování skutku popsaného pod bodem 2. výroku rozsudku nalézacího soudu (spáchaného dne 19. 6. 2006) řádně spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. Z toho ale současně vyplývá, že si byl plně vědom toho, že za tento skutek je trestně stíhán a že mu za něj v případě uznání viny hrozí uložení trestu. Stejně tak si ale musel být plně vědom také toho, že mu reálně hrozí trestní stíhání i za další dva skutky, jichž se dopustil v krátké časové řadě (dne 8. 6. 2006 a dne 19. 6. 2006), to vše za situace, kdy byl odsouzen trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 2 T 65/2007. Nemůže být proto náhodou, že právě v tomto období území České republiky opustil (srov. shora zmíněnou informace jeho matky, že tak měl učinit v březnu 2007). Pak ovšem třeba považovat za správné závěry soudů obou stupňů, že obviněný v době trestního řízení, které proti němu bylo vedeno, pobýval (a i v současnosti pobývá) v cizině v úmyslu vyhnout se trestnímu stíhání a nepodrobit se jurisdikci České republiky.
Kromě této základní zákonné podmínky byly splněny i další náležitosti pro konání řízení proti uprchlému. Totožnost obviněného byla a je známa, takže jej není možno zaměnit s jiným, byl mu ustanoven obhájce, kterému byla zákonem předepsaným způsobem napadená usnesení doručena. Podmínky pro řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř. tak byly splněny a soudy též rozhodly, že bude konáno řízení proti uprchlému (§305 tr. ř.). Bylo-li hlavní líčení u soudu prvního stupně a posléze veřejné zasedání o odvolání u soudu druhého stupně konáno v nepřítomnosti obviněného, nebyla tím porušena příslušná ustanovení trestního řádu o jeho přítomnosti.
Nad rámec výše uvedeného a jen pro úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné dodat, že závěry soudů nižších stupňů obstojí i v rovině ústavněprávní. Jak Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 590/03, vyložil, právo na obhajobu sice je významným a neopominutelným principem spravedlivého trestního procesu, není však možno vykládat je tak, že prostřednictvím výkonu tohoto práva by mohlo být legitimní úsilí státu nalézat spravedlnost i ve věcech trestních zcela a fakticky od počátku trestního procesu zmařeno právě tím, že by tento proces nemohl vůbec započít.
Mimo to je třeba upozornit na ustanovení §306a tr. ř., podle něhož pominou-li důvody řízení proti uprchlému, pokračuje se v trestním řízení podle obecných ustanovení. Tím se vlastně práva obviněného vracejí do původního rozsahu. Právo (obviněného) na spravedlivý proces je zajištěno možností požadovat opětné provedení důkazů a provedením těchto důkazů; není-li to možné, přečtou se protokoly o provedení těchto důkazů a obviněnému se umožní, aby se k nim vyjádřil. Trestní řád též umožňuje opětné provedení hlavního líčení, jestliže pominou důvody pro řízení proti uprchlému až po vynesení pravomocného odsuzujícího rozsudku, přičemž prakticky jedinou podmínkou je podání návrhu odsouzeným do osmi dnů od doručení pravomocného odsuzujícího rozsudku (§306a tr. ř.).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného té části, v níž bylo podáno s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., zjevně neopodstatněným.
Jako další dovolací důvod obviněný ve svém podání uplatnil ten, který je obsažen v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když namítl porušení §39 odst. 2 tr. zák., neboť se domníval, že mu byl v rozporu s tímto ustanovením uložen již nepodmíněný trest odnětí svobody, který považoval za nepřiměřený.
V obecné rovině je třeba nejprve zmínit, že uvedený dovolací důvod je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
S odkazem na tento dovolací důvod tedy lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, tj. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný, anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. To na druhé straně znamená, že s poukazem na něj se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu.
Kromě toho je zapotřebí upozornit, že obviněný – jak vyplývá z obsahu jeho dovolání – považuje mylně uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody za druh trestu. Druhy trestů jsou však taxativně uvedeny v ustanovení §27 tr. zák., a pokud jde o trest odnětí svobody, je samostatným druhem trestu bez ohledu na to, zda jeho výkon je či není podmíněně odložen.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že obviněným vznesené námitky, směřující toliko proti nepřiměřenosti uloženého trestu, nelze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit, protože nepodmíněný trest odnětí svobody není druhem trestu ve smyslu tohoto důvodu dovolání. Přitom je mimo jakoukoliv pochybnost, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265h odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. září 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a