ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1096.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1096/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. října 2009 o dovolání obviněných A. M., a B. D. P ., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 4 To 18/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 81/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných A. M. a B. D. P. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. 4 T 81/2008, byli obvinění A. M. a B. D. P. uznáni vinnými skutky blíže popsanými ve výroku o vině, které soud právně kvalifikoval jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Obviněnému A. M. za to uložil podle §140 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle §57 tr. zák. trest vyhoštění na dobu neurčitou; obviněnému B. D. P. za to uložil podle §140 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle §57 tr. zák. trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání jak oba obvinění, tak v neprospěch obviněných státní zástupce působící u Vrchního státního zastupitelství v Praze. Vrchní soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 4 To 18/2009, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) a e) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné A. M. a B. D. P. uznal vinnými, že
„od přesně nezjištěné doby na jaře roku 2008 až do svého zadržení policejním orgánem dne 2. července 2008 obžalovaný B. D. P. opatřoval přesně nezjištěným způsobem padělky bankovek různých měn a tyto pak oba obžalovaní společně nabízeli dalším osobám ke koupi za procentuální část jejich nominální hodnoty a v rámci toho:
1. dne 12. června 2008 okolo 11.00 hod. v P. na Č. M. na parkovišti u restaurace M. prodal obžalovaný A. M. po předchozí vzájemné dohodě s obžalovaným B. D. P. pracovníku Policie ČR vystupujícímu pod jménem M. V. při předstíraném převodu věci za částku 1.000,- Kč dva kusy padělaných bankovek nominální hodnoty 50 EUR, což odpovídalo částce 2.432,- Kč, které předtím převzal od obžalovaného B. D. P. jako vzorky pro plánovaný následný obchod s větším množstvím padělaných bankovek měny EURO,
2. dne 17. června 2008 v návaznosti na předchozí dohodu o realizaci prodeje padělků bankovek nominální hodnoty 50 EUR a po předchozí vzájemné dohodě obžalovaní A. M. a B. D. P. v B. n. L. – S. B. v B. ul. v pizzerii L. F. zorganizovali setkání s příslušníkem Policie ČR M. V., na kterém se dohodli, že tento odkoupí větší množství padělaných bankovek, a následně mu ve vozidle na parkovišti před pizzerií obžalovaný B. D. P. prodal za částku 7.900,- Kč celkem 18 kusů padělaných bankovek nominální hodnoty 50 EUR, což odpovídalo částce 21.775,50 Kč, zatímco obžalovaný A. M. hlídal na parkovišti,
3. dne 2. července 2008 v návaznosti na předchozí transakce a předchozí dohodu s M. V. a po vzájemné dohodě obžalovaní A. M. a B. D. P. zorganizovali setkání s M. V. v B. n. L. – S. B. v B. ulici před pizzerií L. F. s cílem prodat mu 400 ks padělaných bankovek nominální hodnoty 50 EUR a když k setkání došlo, tak na uvedeném místě ve vozidle na parkovišti obžalovaný B. D. P. prodal za částku 172.200 Kč M. V. 400 ks padělaných bankovek nominální hodnoty 50 EUR což odpovídalo částce 477.300 Kč, zatímco obžalovaný A. M. hlídal na parkovišti“.
Takto popsané jednání obou obviněných odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. za použití §143 tr. zák. Obviněnému A. M. za to uložil podle §140 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění na dobu neurčitou. Obviněnému B. D. P. za to uložil podle §140 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění na dobu neurčitou. Odvolání obou obviněných podle §256 tr. ř. zamítl.
S takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu oba obvinění nesouhlasili a podali proti němu prostřednictvím svých obhájců JUDr. M. K. (A. M.) a JUDr. V. B. (B. D. P.) dovolání.
Obviněný A. M. shora uvedený rozsudek odvolacího soudu „napadl co do výroku o trestu“ a své dovolání opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
Naplnění prvého z nich obviněný spatřoval v tom, že skutek, jehož se měl dopustit, byl právně kvalifikován jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Zdůraznil, že v daném případě je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby spáchání činu ve značném rozsahu, tj. v rozsahu odpovídající peněžité částce ve výši 501.507,- Kč; hranice tzv. značného rozsahu tedy byla překročena jen o částku 1.507,- Kč. Podle §88 odst. 1 tr. zák. se přitom k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Takové okolnosti musí být tedy posuzovány nejen formálně, ale zejména materiálně. Nepostačí pouhé formální naplnění znaků uvedených v zákoně, ale je třeba vždy bezpečně prokázat, že se v daném případě jedná o podstatně zvýšený stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.
Obviněný je toho názoru, že v napadeném rozhodnutí se odvolací soud materiální stránkou souzeného trestného činu nezabýval dostatečně a omezil se zejména na stránku formální. Vezmeme-li v úvahu, že se ke svému podílu na trestné činnosti doznal, že míra jeho účasti byla výrazně nižší než účast druhého spoluobviněného, který byl považován za organizátora, a že hranice značného rozsahu byla překročena o pouhých 1.507,- Kč, tak materiální stránka trestného činu v jeho kvalifikované podobě nebyla naplněna. Vzhledem k tomu je zapotřebí se přiklonit k závěrům uvedeným v rozsudku soudu prvního stupně, který skutek zcela správně a v souladu se zákonem kvalifikoval jako padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. zák.
Z těchto důvodů je dovolatel přesvědčen, že odvolací soud pochybil při právním posouzení skutku a nedostatečně se zabýval materiální stránkou trestného činu, jež je nezbytným předpokladem pro trestnost činu.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Je totiž přesvědčen, že měl být uznán vinným trestným činem podle §140 odst. 1 tr. zák., kde zákon stanoví trest odnětí svobody od dvou do osmi let, jemu však byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let, takže byla překročena horní hranice příslušné trestní sazby.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud z jeho podnětu napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 4 To 18/2009, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí ve věci se závazným právním názorem, nebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci sám.
Obviněný B. D. P. své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Tento dovolatel uvedl, že za jednání popsané ve výroku napadeného rozsudku mu soud prvního stupně uložil za jednání, které posoudil jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání sedmi roků (vedle trestu vyhoštění na dobu neurčitou). V odůvodnění svého rozhodnutí přitom podrobně rozvedl, z jakých důvodů jeho jednání neposoudil též podle §143 odst. 3 tr. zák., byť formální znak kvalifikované skutkové podstaty, to jest značný rozsah spáchání činu, byl naplněn, neboť nominální hodnota padělků, které sobě a jiné osobě opatřil, činila 501.507,50 Kč (o částku 1.507,50 Kč přesáhla hranici stanovenou v §89 odst. 11 tr. zák.). To považoval za částku zcela nepatrnou, takže usoudil, že není na místě přihlédnout již s ohledem na rozdíl mezi trestní sazbou podle §140 odst. 1 tr. zák. (2 až 8 roků) a „§140 odst. 2 (10 až 15 roků) tr. zák.“ (správně měl být citován §140 odst. 3 tr. zák.).
Odvolací soud však – pokud jde o právní kvalifikaci jeho jednání – dal v zásadě za pravdu odvolacím námitkám státního zástupce a uvedl, že skutečnost, že výše škody výrazně nepřesahuje spodní hranici, nemůže sama o sobě opravňovat k použití mírnější právní kvalifikace ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák., neboť k této skutečnosti by musely přistoupit ještě další okolnosti výrazně snižující stupeň společenské nebezpečnosti. Proto závěr nalézacího soudu ohledně právní kvalifikace jednání obviněných pouze podle §140 odst. 1 tr. zák. považoval za nesprávný. Obviněný následně citoval podstatné části odůvodnění odvolacího soudu a uzavřel, že jeho myšlenkový postup, jeho argumentaci a zejména závěry pro trestní kvalifikaci a v konečném důsledku pro výši uloženého trestu odnětí svobody, považuje za zásadně nesprávné.
Dovolatel dále uvedl, že okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby na rozdíl od obecných přitěžujících okolností vyjadřují tzv. kvalifikovanými skutkovými podstatami vyšší typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Tyto okolnosti jsou formálními znaky skutkové podstaty, které tím, že přistupují k základní skutkové podstatě zvyšují typově stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. vyjadřuje požadavek zákona, aby byly okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby materiálně posuzovány, tj. aby se k takové okolnosti přihlédlo jen tehdy, když podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. K vyšší trestnosti proto nestačí pouhé naplnění formálních znaků okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, poněvadž zároveň musí být vždy splněn materiální předpoklad, tj. podstatně zvýšený stupeň nebezpečnosti pro společnost (odkázal přitom na Trestní zákon, Komentář, C.H.Beck/SEVT, 2. vydání, 1995).
Podle obviněného tedy tomu není tak, jak argumentuje odvolací soud, že totiž k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby by se nepřihlédlo jen tehdy, kdyby „přistoupily další okolnosti výrazně snižující“ stupeň typově určené společenské nebezpečnosti činu, nýbrž právě naopak její použití je podmíněno tím, že zákonem typově předpokládaná společenská nebezpečnost jednání pachatele těmito okolnostmi v konkrétním případě skutečně podstatně zvýšena. Výklad, jaký používá odvolací soud v napadeném rozsudku, by byl na místě, kdyby zákonodárce volil jinou (negativní) formulaci, např. v tom smyslu že „k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se nepřihlédne, jestliže stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je vzhledem k okolnostem podstatně snížen“ apod.
Obviněný dodal, že pokud odvolací soud v tomto směru odkázal na rozsudek „NS ČSR ze dne 6. 11. 1975, sp. zn. 4 To 22/75“ (v souzené věci se jednalo o trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, kde – jak je obecně známo – byla tehdy zásadně na místě „nejvyšší přísnost“), je nezbytné citovat předcházející větu z odůvodnění tohoto rozsudku: „Při posuzování materiální podmínky pro použití vyšší sazby stanovené v §88 tr. zák. je nutno vycházet z typové nebezpečnosti skutkové podstaty vyjádřené rámcem trestní sazby, kde dolní hranice odpovídá nejlehčím běžně se vyskytujícím případům a horní hranice nejzávažnějším případům trestných činů kvalifikované skutkové podstaty“.
Ustanovení §140 odst. 1 tr. zák. stanoví trest odnětí svobody v rozpětí od dvou do osmi let, ustanovení §140 odst. 3 tr. zák. pak v rozpětí od deseti do patnácti let. Je-li (obecně) typová nebezpečnost skutkové podstaty trestného činu vyjádřena rámcem trestní sazby, potom trestní sazba v rozpětí od dvou do patnácti roků postihuje jednání spočívající v opatření sobě nebo jinému nebo přechovávání padělaných nebo pozměněných peněz, a to různého stupně společenské nebezpečnosti. Škála míry společenské nebezpečnosti, vyjádřená trestní sazbou, zde však není nepřetržitá: existuje diference mezi maximální sazbou v prvním odstavci (8 roků) a minimální sazbou v odstavci třetím (10 roků), která způsobuje, že z čistě formálního hlediska i „neměřitelné“ překročení v penězích vyjádřeného ,,rozsahu“ trestné činnosti nad hranici stanovenou v §89 odst. 11 tr. zák. nemůže nemít za jinak z hlediska §4 odst. 3 tr. zák. zcela identických okolností jiný následek, než uložení trestu o nejméně dva roky vyššího.
Obviněný je proto přesvědčen, že postup soudu prvního stupně, který zcela respektoval zásadu materiálního posouzení okolností podmiňujících případné použití vyšší trestní sazby, byl zcela na místě, zvláště za situace, kdy u něho nebyly shledány žádné okolnosti přitěžující ve smyslu §34 tr. zák. Je tudíž přesvědčen, že tento soud nepochybil, když okolnost nepatrného (o 0,33 %) překročení minimální hranice rozsahu trestného činu ve smyslu §140 odst. 3 tr. zák. nepovažoval za okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby. Čistě formální postup, jaký použil odvolací soud při právní kvalifikaci jeho jednání ve vztahu k §88 odst. 1 tr. zák., vedl naopak i k uložení trestu, který neodpovídá stupni společenské nebezpečnosti jeho činu, a je tak i v rozporu s ustanovením §31 odst. 1 tr. zák.
Závěrem svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek podle §265k tr. ř. zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popř. aby sám ve věci rozsudkem rozhodl.
K podaným dovoláním obou obviněných se nejvyšší státní zástupkyně ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obou obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze tato podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a splňují i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Oba obvinění uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z tohoto pohledu lze shrnout, že oba obvinění vytýkali napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, byť každý trochu jinou formou, že čin popsaný ve výroku o vině byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť nebyla naplněna materiální stránka tohoto trestného činu v jeho kvalifikované skutkové podstatě, a v souvislosti s tím vytýkali nesprávnou aplikaci ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Jsou totiž přesvědčeni, že jejich jednání mělo být posouzeno tak, jak učinil soud prvního stupně, který je s přihlédnutím právě k ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. uznal vinnými pouze trestným činem padělání a pozměňování peněž podle §140 odst. 1 tr. zák.
Jelikož takovéto výhrady obou obviněných jsou podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud dále zkoumal, zda jejich dovolání jsou v tomto směru opodstatněná.
Z právní věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že oba obvinění sobě a jinému opatřili padělané peníze jiné než tuzemské, takové peníze přechovávali a spáchali takový čin ve značném rozsahu [§140 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. za použití §143 tr. zák.].
K tomu je zapotřebí alespoň stručně a v obecné rovině uvést, že trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. za použití §143 tr. zák. se dopustí ten, kdo sobě nebo jinému opatří padělané nebo pozměněné peníze, nebo kdo takové peníze přechovává a spáchá-li takový čin ve značném rozsahu. Ochrana podle shora uvedeného ustanovení se ve smyslu §143 tr. zák. přitom poskytuje též jiným než tuzemským penězům, tuzemským a cizozemským bezhotovostním platebním prostředkům, jakož i tuzemským a cizozemským cenným papírům.
Naplnění znaku trestného činu podle §140 odst. 3 písm. b) tr. zák. „ve značném rozsahu“ se vždy posuzuje na základě konkrétních okolností případu, zejména na základě počtu padělaných nebo pozměněných bankovek a jejich nominální hodnoty. Za důležité lze též považovat, zda pachatelé jednali ojediněle, nebo zda šlo o soustavnou, déle trvající činnost. Při výkladu tohoto znaku nelze vycházet (pouze) z peněžité částky v tuzemské měně, za kterou měly být padělané cizí měny prodány, jestliže jde o cenu na černém trhu neodpovídající kursové hodnotě měny. Proto v (konkrétním v praxi řešeném) případě, kdy si obviněný opatřil 547 kusů padělaných US padesátidolarových bankovek v úmyslu udat je jako pravé, bylo naplnění formálního znaku ve smyslu §140 odst. 3 písm. b) tr. zák. shledáno ve značném množství padělků (srov. rozhodnutí publikované pod č. 3/1980-II. a č. 29/1982 Sb. rozh. trest.).
Podle §88 odst. 1 tr. zák. platí, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň trestného činu pro společnost.
Konstrukce skutkových podstat trestných činů vymezených v zákoně míří na typické, běžně se vyskytující činy určitého druhu, a proto již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. rozhodnutí č. 34/1976 Sb. rozh. trest.).
Odvolací soud, který se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně, mu ve svém rozhodnutí vytknul, že při zkoumání splnění materiální podmínky podle §88 odst. l tr. zák. (s ohledem na závěry přijaté v rozhodnutí č. 34/1976 Sb. rozh. trest.) pominul okolnosti další, k nimž bylo třeba komplexně přihlédnout, které ostatně sám nalézací soud zmínil v odůvodnění napadeného rozsudku, jež bylo třeba hodnotit v neprospěch obviněných. Konkrétně tak v případě obviněného A. M. spatřoval zvýšení stupně společenské nebezpečnosti v tom, že projednávanou trestnou činnost spáchal ve zkušební době podmíněného odsouzení z trestního příkazu Okresního soudu Plzeň – město, že v ní pokračoval i v průběhu trestního řízení vedeného proti němu u Okresního soudu v Písku pro jinou majetkovou činnost, a dokonce i poté, co byl Okresním soudem v Písku odsouzen. V případě obviněného B. D. P. toto zvýšení stupně společenské nebezpečnosti spatřoval v tom, že byl iniciátorem trestné činnosti, že sám padělky bankovek opatřoval a s vysokou pravděpodobností v té souvislosti musel vejít do styku s mezinárodními zločineckými organizovanými strukturami, a že byl ve srovnání s obviněným A. M. dominantní postavou při páchání předmětné trestné činnosti. Oběma obviněným přitěžoval i pokračující charakter trestné činnosti, která vykazovala značnou míru plánovitosti a koordinovanosti. Obvinění si jednání naplánovali, vzájemně komunikovali, rozdělili si role, a toto postupně gradovalo. Odvolací soud pak dále zohlednil i to, že obviněný B. D. P. zamýšlel v dovozu europadělků do České republiky a v jejich následném prodeji pokračovat, když k zohlednění této skutečnosti v rámci hodnocení společenské nebezpečnosti nebrání to, že páchání této trestné činnosti bylo zabráněno a trestná činnost byla realizována jen ve shora popsaném rozsahu (srov. str. 15 a 16 rozsudku odvolacího soudu).
Vrchní soud v Praze se současně zabýval i polehčujícími okolnostmi, když u obviněného A. M. shledal, že se částečně doznal (to však hodnotil s ohledem na jeho zjevnou snahu co nejvíce umenšit svoji trestní odpovědnost), a že jeho vlastní podíl na posuzované trestné činnosti byl výrazně nižší než podíl obviněného B. D. P. Tomu pak polehčuje pouze to, že nebyl doposud soudně trestán. S přihlédnutím ke všem shora uvedených skutečnostem měl za zřejmé, že posuzovaná trestná činnost obou obžalovaných se při komplexním zhodnocení nikterak nevymyká stupni společenské nebezpečnosti v podobných běžně se vyskytujících případech, které jsou kvalifikovány podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. za použití §143 tr. zák.
Proto pokud obvinění ve svých podáních namítli, že odvolací soud nehodnotil dostatečným způsobem stupeň nebezpečnosti činu pro společnost a že nebyly splněny podmínky pro aplikaci §88 odst. 1 tr. zák., nelze se s těmito námitkami obviněných ztotožnit, protože všechny výše rozvedené skutečnosti vedou k závěru, že jednotlivé znaky určující kvalifikovanou skutkovou podstatu označeného trestného činu jsou tvořeny tak závažnými okolnostmi a zjištěními, že jednoznačně svědčí o vysoké nebezpečnosti jednání obou obviněných.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud přisvědčil správnosti právní kvalifikace jednání obou obviněných zvolené odvolacím soudem. Nejen ze skutkové a právní věty odsuzujícího rozsudku, ale i z citovaných pasáží jeho odůvodnění je zřejmé, že odvolací soud výše uvedené závěry přijaté judikaturou zcela správně aplikoval a v odůvodnění svého rozsudku se pečlivě vypořádal se všemi v úvahu přicházejícími okolnostmi.
Vzhledem k tomu, že obviněný A. M. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dále zapotřebí uvést, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jestliže mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
Naplnění shora citovaného dovolacího důvodu tento obviněný spatřoval v tom, že měl být uznán vinným trestným činem podle §140 odst. 1 tr. zák., kde zákon stanoví trest odnětí svobody od dvou do osmi let, zatímco jemu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let podle §140 odst. 3 tr. zák. Je proto přesvědčen, že mu byl uložen trest odnětí svobody mimo zákonnou sazbu, jelikož byla překročena horní hranice příslušné trestní sazby podle §140 odst. 1 tr. zák.
S ohledem na shora uvedené teoretické závěry a námitky tohoto dovolatele je zřejmé, že uvedené námitky stojí mimo uplatněný dovolací důvod. Obviněný se totiž jeho prostřednictvím domáhal toho, aby jeho jednání popsané ve skutkové větě výroku rozsudku odvolacího soudu bylo právně posouzeno pouze jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. zák., jak tak učinil soud prvního stupně; teprve v návaznosti na tyto námitky a případnou změnu právní kvalifikace obviněný namítal, že mu byl uložen trest odnětí svobody mimo zákonnou trestní sazbu, jelikož byla překročena horní hranice příslušné trestní sazby.
V tomto směru nelze než připomenout, že obviněný A. M. byl odvolacím soudem uznám vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. za použití §143 tr. zák., za nějž lze uložit trest odnětí svobody v trvání od deseti do patnácti let. Byl-li mu za tento trestný čin uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let, jedná se o trest na samé dolní hranici uvedené trestní sazby, nikoliv mimo ni.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněných A. M. a B. D. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. října 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a