ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1108.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1108/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. října 2009 o dovolání obviněného J. L. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 23 To 166/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 106/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 2008, sp. zn. 3 T 106/2006, byl obviněný J. L. v bodě 2. uznán vinným, že:
„se záměrem získat finanční plnění ve formě vyplacení pojistného uvedl do dne 9. 6. 2005 předloženého u společnosti Č. p. p., a. s., formuláře „oznámení škodné události z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla“ a protokolu „plánek a popis nehody“ k pojistné smlouvě sjednaného společností Č. p. p., a. s., P. s obviněným J. L. na pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla – osobního automobilu tov. zn. Opel Vectra majitele obviněného J. L. vedené u této pojišťovny jako pojistná událost nepravdivé skutečnosti o průběhu nehodového děje a střetu motocyklu tov. zn. Honda majitele obviněného V. D. vzniklé při dopravní nehodě tohoto motocyklu s vozidlem tov. zn. Opel Vectra řízeným v době nehody obviněným J. L., k níž mělo dojít dne 29. 5. 2005 v době kolem 19.40 hodin na silnici 2. třídy č. 154 na 4,5 km v katastru obce B., kdy v důsledku zjištění uvádění nepravdivých skutečností a zjištění technické nepřijatelnosti nehodového děje nebylo ze strany společnosti Č. p. p., a. s., pojistné plnění obviněnému V. D. ve 268.288,- Kč vyplaceno“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a uložil mu podle §250a odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, který podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v délce třiceti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. Č. p. p., a. s., odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dlužno dodat, že tímto rozsudkem byl rovněž uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. [skutek popsaný ad. 1.] spoluobviněný V. D., jemuž byl za to uložen podle §250a odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, který byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce třiceti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. Č. p. p., a. s., byla odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Je vhodné také uvést, že v téže věci již dříve rozhodl Okresní soud v Českých Budějovicích odsuzujícím rozsudkem ze dne 18. 12. 2006, sp. zn. 3 T 106/2006, který byl k odvoláním obou obviněných usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 23 To 159/2007, podle §258 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř. zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena okresnímu soudu.
Proti shora uvedenému (v pořadí již druhému) rozsudku nalézacího soudu podali oba obvinění odvolání, o nichž Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl usnesením ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 23 To 166/2009, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný J. L. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. V. F. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel namítl, že napadený rozsudek soudu prvního stupně nesplňuje obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 140/1961 Sb., neboť ve skutkové větě rozsudku musí být dostatečným způsobem popsány všechny zákonné znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Nestačí proto, aby se soud při popisu jednání omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků, neboť taková citace tvoří tzv. právní větu usnesení o zahájení trestního stíhání (přičemž odkázal na rozhodnutí č. 43/1999-I Sb. rozh. trest.). Z právní věty napadeného rozsudku je zřejmé, že soud považoval za naplněné ty znaky trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. (ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.), které záleží v tom, že „obviněný měl při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uvést nepravdivé údaje“. Popis skutku ve skutkové větě rozsudku však postrádá dostatečně konkrétní skutková zjištění týkající se toho, jaké konkrétní nepravdivé údaje měl při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uvést. Skutková věta rozsudku sice obsahuje vyjádření skutečnosti, že měl uvést nepravdivé údaje dne 9. 6. 2005 u společnosti Č. p. p., a. s., do předloženého formuláře „oznámení škodné události z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla“ a protokolu „plánek a popis nehody“ k pojistné smlouvě, avšak ze skutkové věty rozsudku se již nepodává, které z údajů uvedených takto obviněným, mají být údaji nepravdivými.
Dovolatel dále uvedl, že jeho požadavek na to, aby soud ve výroku rozsudku uvedl, které konkrétní údaje jím uvedené (do „oznámení škodné události z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla“ a protokolu „plánek a popis nehody“) není samoúčelný, když posouzení toho, jaké konkrétní údaje (obviněným) uvedené mají být nepravdivé, má význam zejména pro posouzení subjektivní stránky jednání obviněného a zejména i pro stanovení výše škody, k jejímuž způsobení mělo jeho jednání směřovat. Ze skutkové věty rozsudku se však nepodává, zda veškeré jím uváděné údaje mají být nepravdivé, či zda uvedl do předmětných dokumentů nepravdivě pouze některé údaje. Není tak dostatečně zřejmé, jaké trestné jednání je mu kladeno za vinu a zda si měl „veškeré údaje o nehodě vymyslet“ či zda měl „pouze průběh nehodového děje upravit“.
Takové zjištění je přitom podle dovolatele zcela zásadní, když má vliv zejména na výši škody, kterou měl chtít způsobit. Za situace, kdy by v daném čase a na daném místě k žádné dopravní nehodě nedošlo (a on by si „veškeré údaje o nehodě vymyslel“), by v daném čase a na daném místě nedošlo k žádné škodě na dopravních prostředcích a veškerá u pojišťovny nárokovaná škoda by byla nárokována neoprávněně. Naproti tomu, pokud pouze některé jím uváděné údaje by byly uváděny nepravdivě (když by v daném čase a na daném místě k dopravní nehodě došlo, avšak jiným způsobem než obviněný popsal), by bylo třeba zkoumat, jaký byl skutečný průběh nehodového děje a v čem byl popsán průběh nehodového děje nepravdivě. Z toho by pak bylo třeba učinit závěr, jaká škoda byla u pojišťovny uplatňována nedůvodně a ke způsobení jaké škody (ve smyslu trestního práva) mělo jeho jednání směřovat.
Obviněný rovněž poukázal na to, že potřeba učinit jím výše zmiňovaná skutková zjištění je zdůrazněna i závěry znalců v této věci. Znalec Ing. M. K. nevyloučil, že mezi účastníky silničního provozu došlo k dopravní nehodě, a ve své výpovědi výslovně uvedl (obviněný odkázal na protokol o hlavním líčení ze dne 25. 10. 2006, str. 11), že by se přiklonil k závěru, že podle podkladů, které měl k dispozici, nemohl vyloučit kontakt vozidla a motocyklu, tzn. nemůže odpovědět, zda-li se nehoda mohla stát v levotočivé zatáčce, když vlivem by právě byla nepřiměřená rychlost. V této souvislosti připomenul i další závěr tohoto znalce, že nemohl vyloučit, že ke střetu automobilu a motocyklu na daném místě došlo, avšak že většina poškození nevnikla v souvislosti s předmětným nehodovým dějem (a poukázal na str. 10 rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2006, č.j. 3 T 106/2006-303).
Dovolatel také zdůraznil, že okresní soud výše uvedená skutková zjištění neučinil ve skutkové větě výroku rozsudku ani v odůvodnění svého rozsudku. Odvolací soud pak v odůvodnění usnesení (str. 8 usnesení) pouze uvedl, že „... dospěl … k závěru, že je možné souhlasit s názorem okresního soudu, že k nehodě rozhodně nedošlo tak, jak ji popisují účastníci, dokonce se lze přiklonit i k názoru, že k nehodě toho dne mezi oběma účastníky nedošlo vůbec, že šlo o dohodu mezi oběma muži až po nehodě, kdy majitel motocyklu a majitel osobního vozidla se dohodli, že bude uplatněna náhrada škody z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, a to osobního automobilu, kdy jeho majitel J. L. prohlásí, že majiteli motocyklu V. D. vjel do cesty“. Nejenže tak krajský soud neuvedl potřebná skutková zjištění ve výroku rozsudku ve skutkové větě, nýbrž ani z odůvodnění usnesení není zcela zřejmé, zda má či nemá za prokázané, že na daném místě v daném čase k žádné nehodě nedošlo, když pouze značně neurčitě uvedl, že „dokonce se lze přiklonit i k názoru, že …“ (viz výše citovaná pasáž na str. 8 jeho usnesení). Ani z odůvodnění usnesení pak není zřejmé, jaké skutečnosti vzal vlastně krajský soud ve smyslu §125 tr. ř. za prokázané.
Dovolatel setrval na tom, že byl účastníkem dopravní nehody a že neodpovídá za to, pokud byly jinými subjekty uplatněny u pojišťovny taktéž škody, které nevznikly při předmětné dopravní nehodě. Samotná případná neschopnost popsat přesně průběh nehodového děje (a to ať již s ohledem na časový odstup či na vypjatou situaci, ¬kterou dopravní nehoda ve většině případů představuje) ještě není samo o sobě trestným činem.
Obviněný dále uvedl, že se skutečnostmi výše uvedenými souvisí i to, že skutková věta rozsudku neobsahuje uvedení skutečností, z nichž by vyplývalo jeho úmyslné zavinění k jednání, jež je mu kladeno za vinu. Trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. (tím spíše jedná-li se o jednání ve stadiu pokusu, když pokusu trestného činu se musí pachatel dopouštět vždy úmyslně) je trestným činem úmyslným, když vyjádření zavinění pachatele ve formě úmyslu pak musí být ve skutkové větě rozsudku uvedeno. K vyjádření zavinění ve formě úmyslu přitom nepostačuje, pokud se ve skutkové větě rozsudku uvádí, že (obviněný) měl uvést nepravdivé údaje o průběhu nehodového děje, neboť nepravdivým je údaj, který je v rozporu se skutečností, avšak samotná nepravdivost údaje ještě neznamená, že měla konkrétní osoba úmyslně uvádět údaje, o nichž věděla, že jsou nepravdivé. Stejně tak nepostačuje, pokud se ve skutkové větě rozsudku uvádí, že (obviněný) měl uvést nepravdivé údaje se záměrem získat finanční plnění ve formě vyplacení pojistného, neboť záměr získat pojistné plnění z oznámení pojistné události je záměrem zcela legitimním (jedná se o samotný účel pojištění), když pouze za situace, kdy jsou pojišťovně úmyslně uváděny nepravdivé údaje, může takové jednání směřovat k neoprávněnému obohacení a ke spáchání trestného činu.
Podle dovolatele právní kvalifikace užitá soudy obou stupňů (kdy jej soudy shledaly vinným z úmyslného trestného činu) je tak v rozporu se skutkovými závěry obsaženými ve skutkové větě rozsudku, když rozhodnutí uvedených soudů spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu §265b odst. l písm. g) tr. ř. Sama skutková věta rozsudku je prý poněkud rozporná, pokud se v ní na jedné straně uvádí, že měl jednat se záměrem získat finanční plnění ve formě vyplacení pojistného (poukázal na samotný počátek skutkové věty rozsudku), a na druhé straně se v ní uvádí, že v důsledku zjištění uvádění nepravdivých skutečností a zjištění technické nepřijatelnosti nehodového děje nebylo ze strany společnosti Č. p. p., a. s., pojistné plnění (spoluobviněnému) V. D. ve 268.288,- Kč vyplaceno. Dovolateli, u něhož soud ve skutkové ani v právní větě rozsudku jakkoliv nevyjádřil, že by měl jednat ve spolupachatelství se (spoluobviněným) V. D., je tak kladeno za vinu, že měl jednat se záměrem získat finanční plnění ve formě vyplacení pojistného, přestože on sám finanční plnění ve formě vyplacení pojistného ve skutečnosti nikdy získat nemohl, neboť finanční plnění ve formě vyplacení pojistného z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla obdrží vždy jen vlastník vozidla, jehož řidič dopravní nehodu nezavinil, tj. v tomto případě (spoluobviněný) V. D. a nikoliv dovolatel. Pokud tedy soud žádným způsobem nevyjádřil, že obvinění měli jednat jako spolupachatelé, pak on sám (dovolatel) nemohl jednat se záměrem získat finanční plnění ve formě vyplacení pojistného, neboť mu nemohlo být pojistné vyplaceno.
Obviněný tak okresnímu soudu vytkl, že uvedené skutečnosti zcela pominul (přestože jím byly již v průběhu trestního řízení namítány). Krajský soud pak pouze v odůvodnění usnesení (na straně 9) uvedl, že „... oba obžalovaní v podstatě jednali jako spolupachatelé s cílem získat pro V. D. odškodnění z pojistné smlouvy“. Takové vyjádření odvolacího soudu je značně neurčité (když není zřejmé, jaké závěry ohledně případné trestné součinnosti obou obžalovaných vlastně učinil) a spíše vyznívá tak, že obvinění nejednali jako spolupachatelé, neboť měli jednat pouze „v podstatě jako spolupachatelé“.
Konečně dovolatel považoval za nutné uvést, že ve skutkové větě rozsudku nejsou uváděny žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že jednal v úmyslu způsobit pojišťovně škodu ve výši 268.288,- Kč. Pokus trestného činu přitom nemůže být spáchán nedbalostním způsobem. Uvedení skutečností, z nichž by vyplýval jeho úmysl způsobit škodu ve výši 268.288,- Kč, přitom chybí. Zdůraznil, že sám nikdy pojišťovně nesděloval, k jakým poškozením motocyklu Honda mělo při dopravní nehodě dojít, když ve skutkové větě rozsudku nejsou uváděny ani žádné skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že měl být srozuměn s tím, jaké škody budou u pojišťovny uplatňovány V. D. či třetí osobou. Přestože ve skutkové větě rozsudku není jakkoliv vyjádřeno, že by měl být srozuměn s tím, jaké škody budou další osobou u pojišťovny (neoprávněně) uplatňovány, shledal jej soud vinným z pokusu způsobit škodu ve výši 268.288,- Kč. Přitom soudy u obviněných neshledaly spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2009, č. j. 23 To 166/2009-428, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 2008, č. j. 3 T 106/2006-374, a přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že je zřejmé ze skutkových zjištění, učiněných soudy činnými dříve ve věci a vyjádřených zejména ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, resp. dále rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, jimiž je Nejvyšší soud v dovolacím řízení při uplatnění dovolacího důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vázán, že obviněný v rámci dokumentů, předložených jím a spoluobviněným V. D. Č. p. p., a. s., vztahujících se k údajné dopravní nehodě obou obviněných, uvedl nepravdivé skutečnosti o průběhu nehodového děje a střetu, a to se záměrem získat finanční plnění, k čemuž však pro zjištění pochybností ze strany Č. p. p., a. s., nedošlo. Jak dále uvedl Okresní soud v Českých Budějovicích, dopravní nehoda byla obviněnými fingována, když reálně nenastala. Z těchto skutkových závěrů je v obecném smyslu zřejmé, že obviněný se podílel na uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy a přitom uvedl nepravdivé údaje. V důsledku tohoto jednání hrozil vznik škody ve výši uplatněného nároku, tj. 268.288,- Kč. Jinak řečeno, jsou (při zohlednění dalších souvisejících okolností) dány znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, 3 tr. zák.
Dále státní zástupce uvedl, že pokud jde o podrobnější rozbor údajů, které obviněný předložil Č. p. p., a. s., nebyl sice proveden v míře požadované obviněným, avšak je zřejmé, že obviněný sdělil jmenované pojišťovně i pravdivé údaje, zejména stran své osoby a jím vlastněného automobilu (což ani popis skutkových okolností nijak zvlášť neřešil). Pokud však jde o nehodu, bylo jednoznačně konstatováno, že k obviněným (a spoluobviněným) tvrzené kolizi nedošlo, tedy že právě takový nehodový děj na takovém místě a v takovou dobu nenastal. Soudy obou stupňů nevyloučily, že jiná (než tvrzená) nehoda mezi spoluobviněnými se odehrát mohla, ovšem tato jiná případná nehoda nebyla předmětem oznámení pojišťovně, a proto ani nebyla předmětem dokazování v tomto řízení (za účelem zjištění, kdy se zejména stala, kdo ji zavinil, zda a z jakého pojištění by měla být případně hrazena vzniklá škoda apod.).
Naznačené okolnosti považoval státní zástupce za významné pro posouzení obviněným rovněž v dovolání rozporované subjektivní stránky pokusu citovaného trestného činu, neboť pokud obviněný tvrdil Č. p. p., a. s., existenci nehodového děje, jenž nenastal, musel tak nepochybně činit úmyslně. Podstatou celého oznámení potom bylo uplatnění nároku na náhradu škody, jež údajně tímto způsobem vznikla spoluobviněnému V. D. (jiný smysl zde nebyl), tudíž i tato okolnost je zcela pokryta úmyslným zaviněním obviněného. Byť to soudy obou stupňů nekonstatovaly zcela výslovně, s ohledem na to, že obviněný se spoluobviněným shodně tvrdili existenci nehody, která nenastala, je evidentní, že museli jednat po vzájemné dohodě, tedy jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. Tvrzení o existenci záměru získat finanční plnění (neoprávněné) i na straně obviněného je tak zcela v kontextu celé věci. Skutečnost, že soudy jednání obviněného právně nekvalifikovaly ve smyslu citovaného ustanovení §9 odst. 2 tr. zák., potom není nesprávným hmotně právním prosouzením ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V závěru svého podání státní zástupce uvedl, že soudy činné dříve v dané věci učinily správné právní posouzení skutku, pokud obviněného uznaly vinným ze spáchání pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, 3 tr. zák. Argumentaci popsanou v dovolání tudíž shledal zjevně neopodstatněnou a podané dovolání navrhl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyslovil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§65d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaných ustanoveních zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud se z těchto hledisek nejprve věnoval opodstatněnosti dovolacích námitek obviněného a shledal, že i když určitá jejich část směřuje i do skutkových zjištění, jak je učinily soudy nižších stupňů, převážná většina výhrad je pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná. Jednalo se zejména o argumenty napadající neúplnost skutkové věty výroku rozsudku nalézacího stupně (například neuvedení toho, které z jím uvedených údajů v oznámení škodné události z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla mají být nepravdivé, závěry soudů k subjektivní stránce trestného činu, resp. k jeho zavinění, výhrady k výši škody, za kterou by měl nést trestní odpovědnost apod.).
Nejvyšší soud však současně shledal, že takovéto relevantně uplatněné výhrady jsou zjevně neopodstatněné.
V obecné rovině je nejdříve zapotřebí alespoň ve stručnosti uvést, že trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoliv malou.
Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou rozumí škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč.
Podle §8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Pro trestní odpovědnost podle §250a odst. 1 tr. zák. se vyžaduje úmyslné zavinění (§3 odst. 3 tr. zák.).
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo b) jestliže věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné ty znaky pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, 3 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, a to při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uvést nepravdivé údaje a způsobit tak škodu nikoliv malou, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo.
Ve skutkové větě výroku rozsudku (této právní větě předcházející) nalézací soud mimo jiné uvedl, že obviněný „se záměrem získat finanční plnění ve formě vyplacení pojistného uvedl do … oznámení škodné události z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a protokolu plánek a popis nehody … nepravdivé skutečnosti o průběhu nehodového děje a střetu motocyklu … vzniklé při dopravní nehodě … motocyklu s vozidlem … řízeným v době nehody obviněným …, k níž mělo dojít dne 29. 5. 2005 v době kolem 19.40 hodin na silnici …“. V odůvodnění rozsudku (na straně 7) tato skutková zjištění dále rozvedl, když akcentoval, že „… obviněný v oznámení škodné události uvedl, že k dopravní nehodě došlo v důsledku nepřiměřené rychlosti v zatáčce pro vyjetí do protisměru, a že k podrobnému popisu dopravní nehody obviněný v oznámení uvedl, že při vyjetí do pravotočivé zatáčky nezvládl vozidlo a vjel do protisměru, kde se střetl s motocyklem, který vyjel ze silnice a spadl do stoky.“ V jeho další části (na straně 14) uvedl, že „… k dopravní nehodě, tak jak uvedli obvinění do oznámení o pojistné události, dojít nemohlo, k dopravní nehodě nedošlo ani způsobem, který následně obvinění popsali v průběhu trestního stíhání“. Na další straně odůvodnění rozsudku pak uvedl „… protože bylo prokázáno, že pojistná událost nenastala (nedošlo k tvrzené dopravní nehodě), resp. obviněný a spoluobviněný V. D. předstírali (fingovali) dopravní nehodu dne 29. 5. 2005, bylo i následné oznámení pojistné události v rozporu s pojistnými podmínkami a požadavek na poskytnutí pojistného plnění byl nezákonný.“
Odvolací soud se k odvoláním obou obviněných zabýval jejich námitkami i v tomto směru a v odůvodnění svého usnesení (srov. strany 8 a 9) uvedl, že „… je možné souhlasit s názorem okresního soudu, že k nehodě rozhodně nedošlo tak, jak ji popisují účastníci, dokonce se lze přiklonit i k názoru, že k nehodě toho dne mezi oběma účastníky nedošlo vůbec, že šlo o dohodu mezi oběma muži až po nehodě. I krajský soud dospěl shodně s okresním soudem k závěru, že obvinění nemluví pravdu o průběhu dopravní nehody a přiklonil se k názoru okresního soudu, že dopravní nehoda byla fingována.“
S ohledem na právě zdůrazněné pasáže ze skutkových zjištění soudů obou stupňů nemůže být pochyb o tom, že skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, ze kterých jednoznačně vyplývá, že k dovolatelem (a spoluobviněným) tvrzené kolizi (tak jak ji popsali) nedošlo, tedy že právě takový nehodový děj na tvrzeném místě a v uváděnou dobu nenastal. Je proto evidentní, že „nepravdivé skutečnosti o průběhu nehodového děje“, tak jak uvádí skutková věta výroku rozsudku nalézacího soudu, jsou údaje uvedené obviněným, že „… k dopravní nehodě došlo, když při vjetí do pravotočivé zatáčky nezvládl vozidlo a vjel do protisměru, kde se střetl s motocyklem, který vyjel ze silnice a spadl do stoky.“
S dovolatelem sice lze souhlasit v tom, že popis skutku v napadeném rozsudku není zcela pregnantní, neboť v tzv. skutkové větě rozsudku je použita jen obecná formulace, že obviněný „uvedl … nepravdivé skutečnosti o průběhu nehodového děje a střetu motocyklu…“, aniž by ve výroku rozsudku bylo precizněji vyjádřeno, které konkrétní údaje uvedené obviněným byly nepravdivé. Tato dílčí nepřesnost však není v rozporu se zjištěným skutkovým stavem věci, ze kterého soudy obou stupňů při svém rozhodování vycházely, zvláště když v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, v čem uvedení nepravdivých skutečností ze strany obou obviněných (tedy i dovolatele) spatřují.
Nesprávné právní posouzení proto není možno spatřovat ve zmíněné dílčí nepřesnosti, resp. neúplnosti v popisu skutku rozsudečného výroku, neboť ten byl ve spojení s odůvodněním rozhodnutí zjištěn v rozsahu, který pokrývá všechny zákonné znaky pokusu trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. V daném případě tudíž nejde o porušení hmotného práva, jak má na mysli dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud pak jde o námitky obviněného směřující proti subjektivní stránce pokusu shora uvedeného trestného činu, Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry soudů obou stupňů (a také s názorem státního zástupce), že pokud dovolatel v rámci shora uvedeného skutkového zjištění tvrdil Č. p. p., a. s., existenci nehodového děje, jenž se nestal, musel tak nepochybně činit úmyslně [ve smyslu přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák.]. Podstatou oznámení pojišťovně přitom bylo uplatnění celého nároku na náhradu škody, jež údajně tímto způsobem vznikla spoluobviněnému V. D. (jiný smysl zde nebyl), tudíž i tato okolnost je zcela pokryta úmyslným zaviněním dovolatele. Byť to soudy obou stupňů nekonstatovaly zcela výslovně, s ohledem na to, že dovolatel se spoluobviněným shodně tvrdili existenci nehody, která nenastala, je evidentní, že museli jednat po vzájemné dohodě, tedy jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. Tvrzení o existenci záměru získat finanční plnění (neoprávněné) i na straně dovolatele je tak zcela v kontextu celé věci. Skutečnost, že soudy jednání obviněného právně nekvalifikovaly ve smyslu citovaného ustanovení, není nesprávným hmotně právním prosouzením ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle stávající judikatury totiž citace ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. ve výroku rozsudku není obligatorně vyžadována.
Bylo-li podstatou oznámení pojistné události pojišťovně uplatnění celého nároku na náhradu škody, jež tvrzeným způsobem měla vzniknout spoluobviněnému V. D., a zjistily-li soudy, že oba obvinění jednali jako spolupachatelé ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. (byť takový závěr především odvolací soud příliš šťastně neformuloval), pak je mimo jakoukoliv pochybnost, že rovněž dovolatel musí nést trestní odpovědnost za celou vyčíslenou škodu, tj. 268.288,- Kč, neboť právě ta pojišťovně reálně hrozila.
S ohledem na shora uvedené neměl Nejvyšší soud důvod zpochybňovat právní závěry soudů nižších stupňů, že jednání obviněného naplňuje všechny (formální i materiální) znaky skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. spáchaného ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Proto z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného J. L.odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. října 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a