ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1121.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1121/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. září 2009 o dovolání obviněného V. F., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2008, sp. zn. 8 To 97/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 1 T 51/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného V. F. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 1 T 51/2003, uznal obviněného V. F. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným skutkem právně kvalifikovaným jako pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a uložil mu podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit poškozené Z., a. s., se sídlem Z., S., částku 629.067,- Kč. Současně podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 2 T 28/2005, který byl obviněnému doručen dne 3. 3. 2005 a nabyl právní moci dne 12. 3. 2005, stejně jako všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Dlužno dodat, že v dané věci Okresní soud v Rokycanech rozhodl již odsuzujícím rozsudkem ze dne 28. 1. 2005, sp. zn. 1 T 51/2003, který však byl k odvolání státního zástupce usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 8 To 318/2005, podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Jmenovaný okresní soud poté ve věci znovu rozhodl shora uvedeným rozsudkem ze dne 6. 12. 2006. Ten byl k odvolání obviněného usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 5. 2007, sp. zn. 8 To 81/2007, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o náhradě škody, jinak zůstal beze změny.
Zmíněné usnesení odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1473/2007, tak, že je podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, podle §265k odst. 2 tr. ř. současně také zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Plzni poté, co bylo jeho předchozí rozhodnutí Nejvyšším soudem zrušeno, znovu rozhodl o odvolání obviněného tak, že usnesením ze dne 26. 5. 2008, sp. zn. 8 To 97/2008, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody, jinak jej ponechal beze změny.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájkyně Mgr. P. M. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Úvahy odvolacího soudu prý jsou v rozporu se základními zásadami trestního řízení, zejména se zásadou „v pochybnostech ve prospěch“. Oběma soudům rovněž vytkl, že neodstranily rozpor ve výpovědi svědků Z. M. a A.B., především však vyjádřil nesouhlas s jejich závěrem, že poškozená organizace byla uvedena v omyl, neboť věděla, s kým uzavírá smlouvu a kdo následně odebírá zboží. Rovněž namítal, že nebyl dokazováním bezpečně zjištěn ani způsob úhrady odebraného zboží. Právní vady pak spatřoval v absenci subjektivní stránky trestného činu a nedostatku příčinné souvislosti mezi omylem poškozené a vznikem škody na jejím majetku. Odvolací soud prý pochybil, když dospěl ke zjištění, že (obviněný) již při uzavírání rámcové smlouvy jednal v podvodném úmyslu a musel si být vědom toho, že v době splatnosti faktur nebude schopen platby zajistit, což nesprávně kvalifikoval jako eventuální úmysl dle §4 písm. b) tr. zák.
Odvolací soud podle dovolatele nevzal v úvahu jeho následné kroky, když jednal o úhradě kupní ceny, vystavil směnku vlastní, jímž měla poškozená společnost úhradu ceny zboží zajištěnu a v civilním řízení jí byl nárok konečně i přiznán. Z toho pak obviněný dovodil, že jde o řešení standardního civilního sporu prostředky trestního práva (v té souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 469/02, podle kterého je na místě trestní odpovědnost uplatňovat až tam, kde ochrana závazkových vztahů prostředky obchodního práva není účinná, což prý není daný případ, neboť k vydání směnečného platebního rozkazu došlo).
V závěru svého podání dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a obžaloby jej zprostil. Zároveň požádal, aby Nejvyšší soud podle §265o tr. ř. rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí do doby svého rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že dovolatelem uplatněné námitky vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. o chybném hodnocením provedených důkazů soudů obou stupňů, v jejichž důsledku soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, tento dovolací důvod nenaplnily. K dalším námitkám obviněného pak uvedla, že je uplatňoval již při své obhajobě v dosavadním řízení před soudy obou stupňů, přičemž soud druhého stupně se všemi jeho právními výhradami v potřebném rozsahu zabýval a své závěry řádně a věcně správně odůvodnil v písemném vyhotovení svého rozhodnutí. Odkázala rovněž na judikaturu Nejvyššího soudu, která vychází z názoru, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (odkázala na rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 17/2002, č. T 408).
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obsahové náležitosti dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř.
Současně však Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno opožděně.
Podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje.
Podle §265e odst. 2 tr. ř. jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději.
Podle §265e odst. 3 tr. ř. je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.
Podle §60 odst. 2 věty první tr. ř. lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty.
Podle §63 odst. 2 tr. ř. je-li adresátem obviněný, doručuje se mu především na adresu, kterou za tím účelem uvedl [§55 odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Podle §64 odst. 1 písm. b) tr. ř. se doručuje do vlastních rukou osobám oprávněným podat proti rozhodnutí opravný prostředek opis tohoto rozhodnutí.
Podle §64 odst. 2 tr. ř. nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování.
Podle §64 odst. 4 tr. ř. uložit doručovanou zásilku podle odst. 2 nelze, doručuje-li se
a) obviněnému usnesení o zahájení trestního stíhání, obžaloba, návrh na potrestání, rozsudek, trestní příkaz nebo předvolání k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání,
b) jiná písemnost, jestliže to předseda senátu, státní zástupce, nebo policejní orgán z důležitých důvodů nařídí.
Z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný při veřejném zasedání konaném o jeho odvolání dne 17. 3. 2008 u Krajského soudu v Plzni sdělil, „že je možné jej obesílat na adresu N., K. …“ (srov. č. l. 588 spisu). Rovněž z úředního záznamu na č. l. 575 spisu se podává, že pracovník advokátní kanceláře Mgr. P. M. Krajskému soudu v Plzni telefonicky sdělil tutéž adresu s tím, že na této se obviněný zdržuje. Lze tak uzavřít, že uvedená adresa je tou, kterou obviněný uvedl pro účely doručování [srov. výše citovaná ustanovení §63 odst. 2 tr. ř. a §55 odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Jak vyplývá z tzv. dodejky zařazené na č. l. 625 p. v. trestního spisu, opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému doručován právě na shora uvedenou adresu. Z této dodejky se rovněž podává, že obviněný nebyl při doručování písemnosti zastižen; zásilka mu proto byla dne 20. 6. 2008 uložena a obviněný si ji osobně převzal dne 7. 7. 2008. Pro úplnost je třeba dodat, že z dodejky na témže č. l. spisu je zřejmé, že opis usnesení odvolacího soudu byl obhájci obviněného doručen dne 20. 6. 2008.
S odkazem na výše citovaná zákonná ustanovení je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že u obviněného nastala tzv. fikce doručení opisu usnesení odvolacího soudu v pondělí dne 30. 6. 2008 a téhož dne mu počala plynout dvouměsíční lhůta k podání dovolání (již shora bylo uvedeno, že opis usnesení odvolacího soudu byl obhájci obviněného doručen již předtím – dne 20. 6. 2008). Konec lhůty k podání tohoto mimořádného opravného prostředku proto připadnul na pondělí 1. 9. 2008. Z obsahu spisu (srov. č. l. 630 a 632 spisu) je však evidentní, že dovolání obviněného bylo podáno k poštovní přepravě teprve ve středu dne 3. 9. 2008, tedy dva dny po marném uplynutí lhůty k podání dovolání (z obsahu samotného podání je pak zřejmé, že bylo písemně vypracováno v úterý dne 2. 9. 2008, tj. až následující den po uplynutí lhůty pro podání dovolání).
Pro úplnost je třeba dodat, že na běh dovolací lhůty neměla žádný vliv skutečnost, že obviněný převzal osobně opis usnesení odvolacího soudu dne 7. 7. 2008 (i když zřejmě z tohoto faktu obviněný a jeho obhájkyně mylně vycházeli). Okolnost, že obviněný mohl proti usnesení odvolacího soudu podat dovolání, je sice významná, avšak nelze pominout, že jde o mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je stanovena relativně dlouhá lhůta, která – i když je počítána od vzniku tzv. fikce doručení – umožňuje obviněnému, pokud se odpovídajícím způsobem zajímá o průběh a zejména skončení trestního stíhání včetně doručení rozhodnutí odvolacího soudu, aby práva podat dovolání včas využil. V samotné zákonné možnosti podat proti usnesení odvolacího soudu dovolání proto není možné spatřovat důležitý důvod pro to, aby předseda senátu soudu prvního stupně nařídil, že doručovanou zásilku nelze uložit, resp. aby mu bylo vytýkáno, že tak neučinil (k tomu blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 7 Tdo 272/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek č. 25/2004, pod č. T 582, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2003, sp. zn 7 Tdo 864/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 8 Tdo 119/2005, publikované pod č. 54/2005 Sb. rozh. trest. aj.).
Nejvyšší soud je přesvědčen, že tímto výkladem zákonných podmínek pro vznik tzv. fikce doručení napadeného usnesení nikterak nezasáhl do ústavně garantovaného práva obviněného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obviněný jako osoba, proti které bylo vedeno trestní stíhání ve stadiu odvolacího řízení, byl odpovědný za to, aby postojem k řízení sám neohrožoval reálné možnosti pro uplatnění svých procesních práv včetně práva podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Bylo proto především na něm samotném, aby včas reagoval na oznámení pošty o uložení zásilky.
S ohledem na shora uvedené není pochyb o tom, že dovolání obviněného nebylo podáno ve lhůtě dvou měsíců stanovené §265e odst. 1, 2 tr. ř., ale až po jejím marném uplynutí. Přitom nenastala žádná z okolností uvedených v §265e odst. 3 tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. jako opožděně podané. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud obviněný ve svém podání rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu výkonu rozhodnutí, je zapotřebí uvést, že o takovém podnětu dovolací soud nerozhodoval. Předseda senátu soudu prvního stupně v předkládací zprávě návrh na odklad výkonu rozhodnutí ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. neučinil a předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. září 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a