ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1163.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1163/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. října 2009 o dovolání obviněného S. Z., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2009, sp. zn. 3 To 11/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 35 T 7/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 35 T 7/2008, byl obviněný S. Z. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. a za tento trestný čin byl odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. za použití §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Vrchní soud v Praze na základě odvolání obviněného podaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, rozsudkem ze dne 5. 6. 2009, sp. zn. 3 To 11/2009, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. v platném znění. Podle popsaných skutkových zjištění, vymezených stejně jak byly vyjádřeny v rozsudku soudu prvního stupně, se obviněný uvedeného trestného činu dopustil tím,
že když se odsouzení I. G., M. Z. a P. B. počátkem roku 1996 v přesně nezjištěném místě v České republice dohodli na jimi organizovaném dovozu 96% lihu z lihovarů v Itálii do České republiky, při němž bude v místě nakládky celním orgánům deklarován vývoz lihu do L. republiky, před jeho dovozem do České republiky budou řidičům jízdních souprav přepravujících líh vyměněny doklady o vývozu lihu za doklady o tranzitu jiného zboží nepodléhajícího spotřební dani, které řidiči předloží na vstupu do České republiky orgánům celní správy, na území České republiky bude líh vyskladněn bez celního projednání a na tranzitním celním prohlášení s nepravdivým údajem o přepravované komoditě celník za odměnu potvrdí výstup jízdní soupravy se zbožím na S., a poté sjednali obvinění I. G. a M. Z. s dalšími obviněnými podloudnou přepravu lihu do České republiky a v září 1996 prostřednictvím K. P. s celníkem K. N. potvrzování nepravdivých údajů na tranzitních celních prohlášeních o výstupu kamionů se zbožím do S. republiky celníkem Z. H., přičemž s využitím tranzitních celních prohlášení získaných od P. B. s nepravdivými údaji o přepravované komoditě, které Z. H. následně opatřil nepravdivým potvrzením o vývozu zboží do Slovenské republiky přes hraniční přechod B., dovezl do České republiky S. Z. jízdní soupravou státní poznávací značky přes hraniční přechod R., okres T.,
dne 18. 11. 1996, 26.040 litrů 96% lihu odebraného dne 15. 11. 1996 v italském lihovaru D. F. V. S. p. A., jehož dovoz při vstupu do České republiky celnímu orgánu deklaroval jako tranzit dřevěného nábytku pro slovenského odběratele S., P.,
dne 2. 12. 1996, 26.040 litrů 96% lihu odebraného dne 27. 11. 1996 ve stejném lihovaru, jehož dovoz byl při vstupu do České republiky celnímu orgánu deklarován jako tranzit keramické žáruvzdorné stavebniny pro stejného slovenského odběratele,
dne 12. 12. 1996, 26.256 litrů 96% lihu odebraného dne 9. 12. 1996 v italském lihovaru D. – C., jehož dovoz při vstupu do České republiky celnímu orgánu deklaroval jako tranzit osinkocementových desek pro slovenské odběratele S., s. r. o., B.,
dne 16. 1. 1997, 26.000 litrů 96% lihu odebraného dne 14. 1. 1997 v italském lihovaru D. F. V., S. p. A., jehož dovoz při vstupu do České republiky celnímu orgánu deklaroval jako tranzit dřevotřískových desek pro slovenského odběratele T., s. r. o., S. S.,
přičemž tímto podloudným dovozem lihu a jeho vyskladněním na nezjištěném místě v České republice, bez vědomí C. s. České republiky, došlo ke zkrácení státu na spotřební dani, dani z přidané hodnoty a na cle o 27.214.105,- Kč.
Obviněného S. Z. za tento trestný čin odsoudil podle §148 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2004, sp. zn. 6 T 20/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím obhájce Mgr. M. A. dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve kterém poukázal na to, že vydání nyní dovoláním napadených rozsudků předcházelo usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1433/2007. Podle obviněného však nebylo ani¨v řízení, které bylo vedeno na podkladě uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu postupováno zcela důsledně, neboť soudy nižšího stupně neprovedly důkaz zahraniční právní normou, která v SRN uvedenou daňovou problematiku upravuje, čímž nebyly splněny pokyny Nejvyššího soudu v jeho rozhodnutí vyjádřené. Soudy tak neobjasnily, v čem spočívalo porušení daňových předpisů kladené obviněnému za vinu v rozsudku Zemského soudu v Norimberku ze dne 9. 4. 1998, sp. zn. 12 KLs 509 Js 1393/97, kdy v rámci tohoto řízení bylo rovněž zjištěno zkrácení daně. Tento rozsudek německého soudu opatřil až Nejvyšší soud, ačkoli obviněný jeho existencí argumentoval již v počátku řízení před soudem. Krajský soud v Plzni shora uvedené pokyny dovolacího soudu k objasnění charakteru daně v N. nerespektoval a omezil se pouze na provedení důkazu tímto rozsudkem, ačkoli se jedná o rozsudek ve zkráceném znění. Dovolatel uvedl, že trvá na tom, že se jedná o zcela totožný skutek, což podle něj vyplývá z jeho popisu v citovaném rozsudku Zemského soudu v Norimberku. Stejně tak se neztotožnil se závěrem nižších soudů, že se činu dopustil jako spolupachatel, když byl do celé situace vmanipulován svým zaměstnavatelem, a tímto byl také ke spáchání činu zneužit. Jeho jednání lze nejvýše posoudit jako účastenství na trestném činu ve formě pomoci.
Ze všech těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozsudky nižších soudů zrušil a vrátil věc k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zastupitelství do dne konání neveřejného zasedání, ač mu byl opis dovolání obviněného včas doručen, nezaslalo písemné vyjádření k dovolání, jak mohlo podle §265h odst. 2 tr. ř. učinit.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože lze dovolání podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., musel dále posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod je možné považovat za důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění.
Jak plyne ze shora rozvedeného obsahu podaného dovolání, obviněný brojí proti tomu, že byl uznán vinným jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. a nikoliv jako účastník ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., že v daném případě není správný závěr, že nebyla zachována totožnost skutku ve vztahu k činu, pro který je nyní stíhán, s tím, pro který byl odsouzen rozsudkem Zemského soudu v Norimberku ze dne 9. 4. 1998, sp. zn. 12 KLs 509 Js 1393/97, a že provedené dokazování nebylo úplné.
K posledně uvedenému argumentu o neúplnosti dokazování, protože si soudy nižších soudů podle obviněného neobstaraly právní normu, na jejímž podkladě bylo rozhodnutí uvedeného cizozemského soudu vydáno, je potřeba zejména uvést, že tyto výhrady nemají povahu právní vady, jak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyžaduje, ale jedná se o výhradu procesního charakteru, neboť způsob provádění dokazování je upraven v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., a proto nedostatky dokazování týkající se rozsahu provedeného dokazování nelze namítat prostřednictvím uvedeného, ale ani žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř.
I přes tuto skutečnost je vhodné uvést, že tyto námitky nemají opodstatnění. Z obsahu projednávané věci se podává, že nyní vydaní a dovoláním napadená rozhodnutí následují poté, co se v projednávané trestní věci Nejvyšší soud obdobnými námitkami obviněného zabýval, když přezkoumával obviněným podané dovolání proti dříve vydaným rozhodnutím, a usnesením ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1433/2007, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 3 To 28/2006, i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 3 T 14/2003, v části týkající se obviněného S. Z. a přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z obsahu tohoto rozhodnutí dovolacího soudu plyne, že Nejvyšší soud soudům nižších stupňů neuložil výslovnou povinnost provést důkaz předmětnou právní normou upravující daňovou povinnost v SRN, ale požadoval, aby soudy „….při řešení otázky totožnosti skutku objasnily, v čem spočívalo porušení daňových přepisů v rozsudku Zemského soudu v Norimberku ze dne 9. 4. 1998, sp. zn. 12 KLs 509 Js 1393/97, obviněnému za vinu kladené, kdy v rámci tohoto řízení bylo rovněž zjištěno zkrácení daně, a poté, aby posoudily podstatu této daně s těmi, pro které je obviněný v rámci nyní užité právní kvalifikace viněn“. Za nutné Nejvyšší soud považoval „…. konkrétní objasnění charakteru této daně, protože se jeví nutným zjistit, zda jsou tyto daňové povinnosti obdobné, či rozdílné, a že bude nutné při jejich shodnosti zkoumat otázku zákazu dvojího zdanění…“.
Z takto uvedené formulace je zřejmé, že bylo na soudu prvního stupně uvážit, na základě jakých podkladů uvedené pokyny Nejvyššího soudu splní, neboť konkrétní pokyn, aby si soud vyžádal, přeložil a vyložil předmětnou právní normu SRN, z dikce jím vyjádřených požadavků nelze dovodit. Nejvyšší soud pouze uložil, aby se soudy s uvedenou otázkou způsobem shora konkretizovaným vypořádaly, protože rozhodné bylo, aby zkoumaly charakter uvedených daní.
Nejvyšší soud z obsahu napadených rozhodnutí shledal, že se soudy obou stupňů tohoto úkolu zhostily s potřebnou péčí a ve svých rozhodnutích porovnaly charakter daně, pro jejíž nesplnění byl obviněný odsouzen citovaným cizozemským soudem. V této souvislosti lze poukázat zejména na rozsudek soudu prvního stupně, v jehož odůvodnění je tato otázka rozvedena na straně 5-6. Z něho lze zmínit, že soud prvního stupně vyšel z toho, že v době činu Česká republika nebyla členem Evropské unie (čin byl spáchán v roce 1996), kdy podloudně vezený alkohol byl transportován ze země Evropské unie (Itálie) přes SRN do České republiky jako nečlenské země. Při podrobně rozvedeném charakteru tohoto tranzitu s uvedením konkrétních celních dokladů na obou stranách vyžadovaných, shledal, že uvedený režim vykazuje pravidla a zásady společného tranzitu, který musí být vždy ukončen v okamžiku, kdy zboží opouští poslední zemi společenství, a to před vstupem do nečlenské země. Zboží ve zmíněném režimu nemůže legálně vstoupit na území České republiky na podkladě stejných celních dokladů, na jejichž podkladě zboží provážel přes země Evropské unie, které mu jsou odebrány a vystaveny nové, na jejichž podkladě je zboží propouštěno do příslušného režimu. Tyto úvahy pak vedly soud prvního stupně k závěru, že tím, že obviněný S. Z. nedoložil celnímu orgánu Evropské unie vývoz lihu ze SRN do nečlenské země Evropské unie, vznikl daňový dluh podle destilačního monopolu, který obviněný nezaplatil. Soud prvního stupně tak shledal, že doklady rozhodné pro vyměření daně v zemi Evropské unie byly podkladem jen pro daň podléhající pravidlům Evropské unie, avšak pro vyměření daně podle právního řádu v té době platného v České republice byly irelevantní. Tyto závěry učinil soud prvního stupně s ohledem na podklady zajištěné v obsahu spisu, zejména obsah citovaného cizozemského rozsudku a podle zprávy C. ř. v P. ze dne 23. 7. 2001.
Na základě těchto skutečností, které soud prvního stupně rozvedl a vysvětlil ve svém rozsudku, Nejvyšší soud shledal, že byly splněny pokyny Nejvyššího soudu vyslovené v usnesení ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1433/2007, jak jsou shora uvedeny. Námitce obviněného, že tyto pokyny splněny nebyly, nebylo proto možné přisvědčit, neboť i bez vyžádání příslušné právní normy bylo na podkladě různorodé povahy celních dokladů doloženo, že v každé zemi podléhající jiným clením a daňovým předpisům se jednalo o jiný druh daňové povinnosti, čímž byl charakter daně podle uvedeného požadavku objasněn.
Nejvyšší soud dále na podkladě takto vyjádřených úvah soudu prvního stupně zkoumal z podnětu námitky obviněného též správnost závěru soudů o tom, že skutky, pro něž byl obviněný odsouzen napadeným rozsudkem a ta jednání, pro něž byl odsouzen citovaným cizozemským soudem, nejsou totožné.
K této otázce je nutné předeslat, že Nejvyšší soud v předmětném usnesení ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1433/2007, považoval za vadu to, že se soudy otázkou totožnosti skutku dostatečně nezabývaly a nehodnotily ji ze všech hledisek, z nichž ji bylo potřeba zkoumat. Rozhodná kritéria pak Nejvyšší soud ve svém zmíněném rozhodnutí rozvedl na straně 7-11. Jen pro úplnost a pro rekapitulaci lze shrnout, že Nejvyšší soud zde poukázal na to, se kterými skutečnostmi se odvolací soud nevypořádal, a na které okolnosti bylo nezbytné v daných souvislostech brát zřetel. V tom spatřoval důvod, proč bylo znemožněno, aby byly souvislosti mezi činem, pro který byl obviněný souzen, a tím, pro nějž byl již odsouzen cizozemským soudem, dostatečně uváženy ze všech potřebných hledisek. Dovolací soud se velmi podrobně zabýval zásadou „ne bis in idem“ i pojmem totožnosti skutku a vyložil význam těchto dvou pojmů, stejně jako jejich vyjádření ve vnitrostátních předpisech a v mezinárodních právních normách a jejich interpretaci vycházející z rozhodnutí Evropského soudního dvora. V závěru konstatoval, že se soudy této otázce ve svých rozhodnutích dostatečně nevěnovaly, a že zejména závěr učiněný odvolacím soudem, že o totožnost uvedených jednání nejde, se za daného stavu jevil přinejmenším jako předčasný.
Je nutné poukázat na to, že Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí neuvedl, k jakému závěru mají soudy dojít a nepředjímal žádný výsledný závěr ohledně této otázky, ale především zdůrazňoval potřebu, se v závislosti na konkrétních skutkových okolnostech i po právní stránce s danou problematikou vypořádat. Byl si totiž vědom toho, že se jedná o velmi nejednoznačnou a složitou otázku, jejíž vyřešení bude záležet na zvážení všech naznačených hledisek. Způsob, jakým bude ve věci rozhodnuto proto při zachování toho, že je nutné všechna kritéria důkladně posoudit, ponechal zcela na soudech nižších stupňů.
Jak je z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů patrné, tyto soudy se uvedenými úvahami Nejvyššího soudu plně řídily a své závěry opíraly o argumenty vzešlé z uvážení všech rozhodných a významných okolností a souvislostí jak skutkových tak i právních.
Pokud tedy oba soudy plně v intencích pokynů daných Nejvyšším soudem a v souladu s jím vymezenými kritérii shledaly, jak vyjádřil soud prvního stupně na straně 6 svého rozhodnutí, s nímž se odvolací soud plně ztotožnil, že Zemským soudem v Norimberku byl obviněný S. Z. uznán vinným a odsouzen za zatajení vývozu lihu z Evropské unie, kdežto v projednávané věci jeho čin spočíval v zatajení dovozu lihu do České republiky ze zemí Evropské unie, přičemž se jedná o odlišná omisivní jednání, jde o závěr který není v rozporu s požadavky, která dovolací soud na soudy nižších stupňů kladl. Stejně jako soud dovolací se oba soudy zabývaly ve svých rozhodnutích pojmem totožnosti skutku. Odvolací soud k tomuto v odůvodnění svého rozsudku na straně 11 uvedl, že rozsudkem zemského soudu byl obviněný uznán vinným a odsouzen za to, že porušil předpisy platné na území Evropské unie, kdy nedoložil celnímu orgánu člena Evropské unie vývoz lihu z N. do nečlenského státu a následně vznikl daňový dluh. Krajským soudem byl naopak odsouzen za zatajení dovozu lihu do České republiky ze zemí Evropské unie a jeho nedovolené vyskladnění na nezjištěném místě v České republice bez vědomí celní správy, s cílem zkrátit clo a příslušné daně. Jak správně vrchní soud uvedl, nejen jednání, ale i následky relevantní z hlediska trestního práva, jsou ve srovnávaných trestních věcech odlišné.
Odvolací soud se rovněž vypořádal i s rozhodnutím Evropského soudního dvora ve věci C-288/05, a zdůraznil, že se tam na rozdíl od nyní projednávané věci řešila otázka stíhání ve smluvních státech Evropské unie. Nyní však bylo poukázáno na rozdílné jednání i následky vzniklé jednak ve smluvním státě Evropské unie a jednak České republice, která v době spáchání protiprávního jednání smluvním státem nebyla, a ani současný stav (členství České republiky v Evropské unii) nemůže náhled na trestní odpovědnost obviněného změnit.
Za situace, kdy se oba soudy pokyny dovolacího soudu řídily a respektovaly je, a kdy se zabývaly podrobně otázkou totožnosti skutku tak, aby nedošlo k porušení zásady ne bis in idem, a dospěly k závěru, že porovnávané skutky totožné nebyly, Nejvyšší soud se nyní s uvedenými závěry ztotožnil. Předmětné úvahy totiž vycházejí z dovolacím soudem naznačených úvah a hledisek a plně respektují přístupy rozhodné pro posuzování, zda jde či nejde o totožnost skutku.
Ve vztahu k námitce obviněného týkající se toho, že se nedopustil činu jako spolupachatel, ale jako účastník ve formě pomoci, je potřeba uvést, že výklad k této problematice Nejvyšší soud podal již ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1433/2007. Tyto výkladové otázky již proto není nutné znovu opakovat a Nejvyšší soud na ně pro stručnost jen poukazuje.
Podstatné v tomto stadiu trestního řízení je to, že oba soudy i této problematice věnovaly na podkladě uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu potřebnou pozornost a se zřetelem na všechny ve věci známé a prokázané skutečnosti ji posuzovaly ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. a §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a své úvahy v dovoláním napadených rozhodnutích v dostatečné míře vyjádřily.
Lze tak poukázat zejména na rozsudek odvolacího soudu, který na straně 12 a násl. uvedl, že obviněný se svým jednáním za účasti i dalších osob přímo podílel na naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu podle §148 tr. zák. Pokud krajský soud zjistil, že obviněný se jednání dopustil jako spolupachatel ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., jde o závěr, který koresponduje se skutkovými zjištěními v dané věci. Odvolací soud však odmítl závěr krajského soudu o tom, že obviněný byl takovou osobou, která by se se zřetelem na podstatně aktivnější účast jiných osob, přímo podílela na organizování této závažné trestné činnosti, která svým charakterem vyvíjela činnost obdobnou jako organizované skupiny. Odvolací soud tak především na str. 7, 8 odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že obviněný se jako pachatel účastnil na této jinými osobami zorganizované činnosti, o níž byl dostatečně informován a byl do ní zasvěcen. Předmětné cesty prováděl opakovaně, dokonce i sám poukazoval na zřejmé nestandardní postupy, věděl, že dokumenty, které předkládal, jsou pozměněné, a byl to právě on, kdo jako celní deklarant žádal o propuštění konkrétního zboží, které neodpovídalo tomu, které deklaroval, do příslušného režimu. Věděl i o tom, že toto zboží, které neodpovídalo předkládaným dokladům, bylo nakládáno v rozporu s deklarovaným celním odbavením na území České republiky. Odvolací soud tak shledal, že obviněný byl jako pachatel srozuměn s tím, že jeho jednání uvádí příslušné celní orgány v omyl, který povede k tomu, že jinými osobami bude zkráceno clo, jehož vyměření se tímto podloudným postupem snažil vyhnout. Všechny tyto okolnosti mu musely být zřejmé i s ohledem na způsob a místo vykládky zboží, k němuž došlo v bývalém kravíně.
Nejvyšší soud se se všemi těmito závěry soudů obou stupňů i ve vztahu k závěru o tom, že obviněný se trestného činu podle §148 tr. zák. dopustil jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. plně ztotožnil, protože obviněný byl článkem řetězu dalších jednání, která byla přisouzena ostatním spolupachatelům, jak se ve dříve vůči nim vydaných rozhodnutích podává. Bylo objasněno, že jednání obviněného S. Z. směřovalo k přímému vykonání trestného činu podle §148 tr. zák. a jen ve svém celku s ostatními spolupachateli tvořilo jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a 15/1967 Sb. rozh. tr.).
Na základě všech těchto závěrů a úvah Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud nepochybil, jestliže obviněného uznal vinným jako spolupachatele, který naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.
Je vhodné připomenout, že odvolací soud tuto právní kvalifikaci použil i přesto, že obviněnému bylo prokázáno zkrácení daně ve výši 27.214.105,- Kč, což je škoda velkého rozsahu. K závěru o nižší míře společenské nebezpečnosti činu obviněného s ohledem na dlouhou dobu, která uplynula od spáchání činu, a proto, že za část obdobného činu byl již v SRN odsouzen, upravil tak, že čin obviněného posoudil podle mírnější okolnosti podmiňující použití vyšší trerstní sazby, jak bylo možné ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. učinit.
Tato právní kvalifikace je mírnější, než podle které byl čin obviněného posuzován dříve, a je plně ve prospěch obviněného, čímž bylo zohledněno i to, že od spáchání činu již uplynula velice dlouhá doba, což reflektuje i proporcionalitu všech okolností rozhodných pro ukládání trestu, jenž je vyměřován s velkým odstupem od dob, kdy ke spáchání činu, za nějž je ukládán, došlo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/2004, Sbírka rozhodnutí nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 36, č. 67). Na toto zmírnění v právní kvalifikaci je pak navázáno i další zvýhodnění obviněného, jemuž byl podstatně snížen uložený trest, protože jeho výměra v trvání tří roků zahrnuje i uložení trestu za jiný trestný čin v rámci souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., kterým byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2004, sp. zn. 6 T 20/2000, jímž byl obviněnému vyměřen trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců.
Ze všech shora uvedených důvodů, když bylo shledáno, že se jak soud prvního stupně, tak soud odvolací podrobně zabývaly všemi okolnostmi, které při předchozím rozhodování nebyly vzaty do úvahy, řídily se pokyny dovolacího soudu a dospěly ohledně viny i trestu ke správnému rozhodnutí, Nejvyšší soud na základě všech výše uvedených úvah a závěrů dovolání obviněného posoudil jako zjevně neopodstatněné, a proto ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. října 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová