ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1219.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1219/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince 2009 o dovolání obviněného Ing. P. M., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 11 To 140/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Trutnově pod sp. zn. 17 T 17/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Trutnově ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 17 T 17/2009, byl obviněný Ing. P. M. uznán vinným trestnými činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. a odsouzen podle §180d tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 35.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody na pět měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označených trestných činů v jednočinném souběhu dopustil tím, že ačkoli rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 4. 2. 2008, sp. zn. 3 T 280/2007, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 11 To 142/2008, byl pravomocně odsouzen za trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., za který mu byl mj. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří roků a z toho důvodu pozbyl řidičského oprávnění ve smyslu §94a odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnutí soudu nerespektoval a dne 9. května 2008 ve 14:00 hodin na náměstí T. G. M. ve D., okr. T., řídil nákladní vozidlo značky Volvo XC90, při couvání z parkoviště přehlédl za sebou stojící osobní automobil značky Citroën ZX 1.4, řízený P. B. a do přední části tohoto automobilu narazil.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti výroku o vině. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 11 To 140/2009, byl odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti označenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel nezpochybnil, že skutečně dne 9. 5. 2008 řídil motorové vozidlo, čímž objektivně nerespektoval předchozí rozhodnutí soudu, uvedl však, že takového jednání se nedopustil úmyslně; dodal, že popis subjektivní stránky ostatně není ve výroku rozsudku soudu prvního stupně ani popsán. Ve shodě s uplatněnou obhajobou tvrdil, že se domníval, že trest zákazu činnosti, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Trutnově dne 4. 2. 2008, sp. zn. 3 T 280/2007, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 11 To 142/2008, je účinný, resp. vykonatelný, až okamžikem doručení rozhodnutí o opravném prostředku. V této souvislosti poukazoval na výpověď svého tehdejšího obhájce JUDr. J. Š., který dosvědčil, že svého klienta stran vykonatelnosti trestu nesprávně poučil. Obviněný vycházel v dobré víře z poučení obhájce, pakliže řídil i po vyhlášení usnesení o zamítnutí jeho odvolání. Připomněl, že oba trestné činy, jimiž byl uznán vinným, jsou trestnými činy úmyslnými a v tomto ohledu soudy vyvodily existenci eventuálního úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Z dokazování ale podle dovolatele vyplynulo, že nevěděl, že řízením motorového vozidla i po vynesení rozhodnutí odvolacího soudu nerespektuje uložený trest zákazu činnosti a že s touto skutečností nemohl být jakkoliv srozuměn. Tomu odpovídá i výpověď poškozené P. B., která uvedla, že se obviněný po způsobení dopravní nehody nebránil přivolání policie, což se stalo právě proto, že byl přesvědčen, že řídit může. Z poučení, kterého se mu od odvolacího soudu dostalo (...„Naše rozhodnutí je konečné, zákon proti němu nepřipouští další opravný prostředek...“), nemohlo být zřejmé, kdy se trest zákazu činnosti stává vykonatelným, a proto tuto otázku, při zachování nejvyšší míry opatrnosti, kterou lze po něm požadovat, položil svému obhájci. Dovolatel opakoval, že nejednal úmyslně, neboť se řídil doporučením svého obhájce ohledně odborné právní otázky, která je navíc v občanském a trestním řízení upravena rozdílně. Kdyby věděl, že rozhodnutí o zákazu činnosti je vykonatelné okamžikem vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu, zcela jistě by je okamžitě respektoval. I pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že jednal úmyslně, je třeba podle mínění dovolatele přihlédnout k okolnostem, za kterých měl skutek spáchat, když z poučení odvolacího soudu po vyhlášení rozhodnutí nemohl jednoznačně dovodit, od kterého okamžiku je rozhodnutí vykonatelné, v důsledku čehož spoléhal na radu svého obhájce. Za takových okolností není stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost vyšší než nepatrný a skutek proto není trestným činem. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného předeslala, že kvalifikovaná dovolací námitka obviněného nemůže zvrátit správný právní závěr soudů o jeho vině trestnými činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák.
Oba soudy při posuzování právní relevance dovolatelovy obhajoby sice zohlednily obsah svědecké výpovědi dovolatelova tehdejšího obhájce JUDr. J. Š., který ji plně potvrdil, vysvětlily však, proč na tento způsob obhajoby nemohly bezvýhradně přistoupit. Pakliže obviněný znovu namítl, že argumentace soudu prvního stupně, která byla akceptována i na odvolací úrovni, se mu jeví jako nepřiléhavá, neboť ze způsobu poučení, kterého se mu v souvislosti s vyhlášením rozhodnutí o zamítnutí jeho odvolání ze strany soudu druhého stupně dostalo, mu nemohlo být „automaticky“ zřejmé, že rozhodnutí o uloženém trestu zákazu činnosti se stává vykonatelným, odkázala na závěry soudů obou stupňů, které označila za správné. Jejich úvahy o existenci eventuálního úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. doplnila dále tak, že není důvodu pochybovat o tom, že v namítaném směru stěžejní informaci, že „rozhodnutí je konečné a že zákon proti němu nepřipouští další řádný opravný prostředek“, dovolatel obdržel ze strany odvolacího soudu, který měl ve vztahu k němu v rozhodné fázi řízení - a tedy zcela aktuálně - povahu nejvyšší soudní autority. Dostalo se mu tedy autoritativního způsobu potvrzení nezměnitelnosti a tedy závaznosti jak uloženého trestu zákazu řízení motorových vozidel, tak i pozbytí řidičského oprávnění ve smyslu osvědčení jeho odborné a faktické způsobilosti k řízení motorového vozidla.
Pokud měl obviněný i za tohoto stavu věci pochybnosti o tom, zda v důsledku pravomocně uloženého trestu zákazu řízení motorových vozidel již aktuálně nemůže takovou činnost vykonávat, pak je s podivem, že si znění jediného autoritativního poučení v uvedeném směru neujasnil buď přímým dotazem na předsedu senátu odvolacího soudu, popř. si je při svém vysokoškolském vzdělání a společenském postavení v obecním zastupitelstvu neověřil v textu zákona, který je v souvislosti se soudcovým poučením ve svém ustanovení §139 odst. 1 tr. ř. zcela srozumitelný i pro právního laika. I když namísto toho vycházel z informací svého obhájce jakožto osoby práva znalé, je zřejmé, že se tak při svých pochybnostech a tedy bez dalšího zcela alibisticky spoléhal na alternativu pro něj přijatelnější, že k vykonatelnosti trestu zákazu činnosti dojde až doručením písemného vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle státní zástupkyně je tedy zřejmé, že dovolatel jednal za podmínek §4 písm. b) tr. zák., byl minimálně srozuměn s možností, že řízením motorového vozidla vykonává zakázanou činnost, která je současně činností bez odpovídajícího kvalifikačního oprávnění. Dodala, že v souladu se zásadou „ ignorancia iuris neminem excusat“ jej jeho tvrzený omyl v trestních normách, ještě prohloubený nesprávným „poučením“ jeho obhájce, z hlediska jeho zavinění neomlouvá. Konečně nelze podle ní přehlédnout, že taková nevyviňující okolnost, která neměla takovou právní relevanci, aby snižovala typový stupeň společenské nebezpečnosti dovolatelova jednání na její nepatrný rozměr, našla svůj odpovídající výraz ve výroku o trestu.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn relevantně. Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání jsou významné především otázky, zda byla naplněna subjektivní stránka trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. a zda čin obviněného vykazuje zákonem vyžadovaný, tj. vyšší než nepatrný, stupeň nebezpečnosti pro společnost.
Obecně platí, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§3 odst. 1, 2 tr. zák.). O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu. K trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti (§3 odst. 3 tr. zák.).
Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. (ve znění relevantním z hlediska ustanovení §16 odst. 1 tr. zák.) se dopustí, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že vykonává činnost, která mu byla zakázána.
Trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. se dopustí, kdo řídí motorové vozidlo, ačkoliv není držitelem příslušného řidičského oprávnění podle zvláštního zákona. Zvláštním zákonem je míněn zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů.
Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudů v tom, že ačkoli rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 4. 2. 2008, sp. zn. 3 T 280/2007, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 11 To 142/2008, byl pravomocně odsouzen za trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., za který mu byl mj. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří roků a z toho důvodu pozbyl řidičského oprávnění ve smyslu §94a odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnutí soudu nerespektoval a dne 9. května 2008 ve 14:00 hodin na náměstí T. G. M. ve D. řídil nákladní vozidlo značky Volvo XC90, při couvání z parkoviště přehlédl za sebou stojící osobní automobil řízený P. B. a do přední části tohoto automobilu narazil.
Obviněný nikterak nezpochybnil naplnění objektivní stránky trestných činů. Jeho výhrady týkající se formálních znaků trestných činů byly soustředěny výlučně k naplnění jejich subjektivní stránky. Nesouhlasil totiž s právními závěry soudů, že čin spáchal úmyslně. Znovu opakoval svoji obhajobu, že poučení odvolacího soudu si jako laik vyložil tak, že proti němu není možný řádný opravný prostředek, přesný okamžik nabytí právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí soudu však z něj rozhodně nevyplývá, a proto při zachování nejvyšší možné opatrnosti, kterou po něm lze požadovat, se ihned dotazoval svého obhájce JUDr. J. Š. a ten jej informoval, že trest zákazu činnosti je vykonatelný až okamžikem doručení rozhodnutí o odvolání. Pokud by věděl, že rozhodnutí o trestu zákazu činnosti je vykonatelné okamžikem jeho vyhlášení odvolacím soudem, zcela jistě by je okamžitě respektoval.
Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. K trestnosti činu podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. i podle §180d tr. zák. je třeba úmyslného zavinění (§3 odst. 3 tr. zák.).
Trestný čin je podle §4 tr. zák. spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl eventuální).
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že obviněný se trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. i řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění se podle §180d tr. zák. dopustil minimálně v úmyslu eventuálním podle §4 písm. b) tr. zák.
Soud prvního stupně se v odůvodnění rozsudku výše zrekapitulovanou obhajobou obviněného zabýval a názor obviněného, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestných činů, odmítl. Připomněl, že obviněný byl odvolacímu řízení před krajským soudem osobně přítomen. Ač připustil, že odlišnosti mezi právní mocí rozhodnutí a jeho vykonatelností nemusí být pro laiky zcela jasné, upozornil, že poučení, jehož se obviněnému dostalo od odvolacího soudu v tom smyslu, že se jedná o „konečné rozhodnutí“, je natolik srozumitelné, že „obviněnému muselo být jasné, že s tímto rozhodnutím krajského soudu jsou již spojeny všechny následky vyplývající z obsahu usnesení krajského soudu a rozsudku okresního soudu“. Dovozoval proto, že obviněný se trestných činů dopustil v eventuálním úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., „neboť věděl, že má vysloven trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, a pokud v době tohoto zákazu dále vykonává zakázanou činnost, kterou porušuje zájem státu na dodržování zákonnosti v důsledku vydaných soudních rozhodnutí, dopouští se další trestné činnosti, a s tímto svým jednáním byl zcela srozuměn“ (strana 4 rozsudku). Odvolací soud se s právními závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil (strana 3 napadeného usnesení).
Dovolací soud závěry soudů o tom, že zákonné znaky trestných činů jsou dány i po stránce subjektivní, poněvadž obviněný se činu dopustil v úmyslu eventuálním podle §4 písm. b) tr. zák., v podstatě sdílí. Z výsledků dokazování doložených obsahem spisu Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 3 T 280/2007, zejména zvukovým záznamem veřejného zasedání konaného u Krajského soudu v Hradci Králové dne 29. 4. 2008, je zjištěno, že součástí usnesení odvolacího soudu, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 4. 2. 2008, sp. zn. 3 T 280/2007, bylo poučení o opravném prostředku ve znění: „Naše rozhodnutí je konečné, zákon proti němu nepřipouští další řádný opravný prostředek. Pokud jde o možnost podání případného dovolání, budou strany o tomto mimořádném opravném prostředku poučeny v písemném vyhotovení našeho rozhodnutí. Tím je odvolací řízení v této trestní věci skončeno a strany mohou opustit jednací sál.“
Obviněný opakovaně namítá, že takové poučení pro něj jako laika nebylo dostatečně srozumitelné v tom smyslu, kdy se rozhodnutí o trestu zákazu činnosti stává pravomocným a vykonatelným, proto se dotázal svého obhájce JUDr. J. Š., který jej chybně informoval, jak sám jmenovaný v postavení svědka potvrdil, že se tak děje až doručením rozhodnutí o odvolání.
K naplnění skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. je nezbytné, aby rozhodnutí, kterým byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, nabylo právní moci. Stejný předpoklad je třeba v posuzovaném případě splnit i ve vztahu k naplnění skutkové podstaty trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., poněvadž držitelem řidičského oprávnění ve smyslu ustanovení §180d tr. zák. o trestném činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění není osoba, která pozbyla řidičské oprávnění podle §94a odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, s ohledem na to, že jí byl soudem uložen trest zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel (k tomu stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2007 publikované pod č. 2/2008-I. Sb. rozh. tr.).
Podle §139 odst. 1 písm. b) alinea cc) tr. ř. je rozsudek pravomocný, a nestanoví-li zákon něco jiného, i vykonatelný, jestliže zákon sice proti němu připouští odvolání, avšak podané odvolání bylo zamítnuto. Podle §140 odst. 1 písm. a) tr. ř. je usnesení pravomocné a vykonatelné, jestliže zákon proti němu stížnost nepřipouští. Proti usnesení odvolacího soudu stížnost není přípustná (§141 odst. 2 tr. ř.).
Právní moc je důležitou vlastností rozhodnutí znamenající jeho nezměnitelnost a závaznost. Od právní moci rozhodnutí je nutno odlišovat jeho vykonatelnost, která není jeho součástí, nýbrž jeho vlastností. Rozsudek se stane vykonatelným ve stejnou dobu, kdy se stane pravomocným. Právní moc je nezbytným předpokladem vykonatelnosti, poněvadž zákon nezná případ, kdy by rozsudek mohl být vykonán dříve, než nabude právní moci. Vykonatelností se rozumí skutečnost, že obsah rozsudku může být orgánem činným v trestním řízení vynucen proti tomu, komu rozsudek ukládá nějakou povinnost.
Dovolací soud připouští, že odvolací soud při vyhlašování usnesení ve veřejném zasedání dne 29. 4. 2008 v poučení explicitně nehovoří o tom, že rozhodnutí je jeho vyhlášením pravomocné a též vykonatelné. Výslovně však uvádí, že „...rozhodnutí je konečné, zákon proti němu nepřipouští další řádný opravný prostředek“. Z tohoto poučení zřetelně vyplývá, že žádná další změna rozhodnutí není možná a současně z něj také plyne, že odvolací soud neučinil „konečnost“ a tedy závaznost a nezměnitelnost rozhodnutí závislou na doručení tohoto rozhodnutí. Nebyl-li obviněný poučen v tom smyslu, že rozhodnutí je v právní moci až jeho doručením, nemohl se bez dalšího spokojit s vysvětlením svého tehdejšího obhájce, že tomu tak je. V těchto souvislostech sice není možné odhlédnout od skutečnosti, že obviněný je z hlediska práva laik, na druhé straně jde však o vysokoškolsky vzdělaného občana, nikoliv sociálně nezdatného s přihlédnutím k jeho postavení, jež zastával v obecním zastupitelstvu, kde nutně měl i přístup k právnické literatuře, zákonům. Že nešlo o zcela neinformovanou osobu, o tom svědčí i význam dotazu adresovaného obhájci.
Pokud měl obviněný po vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu a po poučení, jehož se mu dostalo, pochybnosti o tom, kdy rozhodnutí odvolacího soudu nabývá právní moci (a vykonatelnosti) a zda v důsledku uloženého trestu zákazu řízení motorových vozidel již aktuálně nemůže takovou činnost vykonávat, bylo na něm, aby si znění a význam jediného autoritativního poučení v uvedeném směru ujasnil buď přímým dotazem na předsedu senátu odvolacího soudu, popř. aby si je při svém vysokoškolském vzdělání a společenském postavení v obecním zastupitelstvu ověřil v textu zákona, který je v souvislosti se soudcovým poučením ve svém ustanovení §139 odst. 1 písm. b) alinea cc) tr. ř. zcela srozumitelný i pro právního laika, jak ostatně poznamenala i státní zástupkyně ve svém vyjádření. Pokud namísto toho vycházel z informací svého obhájce jakožto osoby práva znalé, aniž si jeho informace ověřil kupř. nahlédnutím do zákona, ač tak bez větších obtíží učinit mohl, je zřejmé, že se tak při svých pochybnostech a tedy bez dalšího zcela alibisticky, bez rozumného důvodu spoléhal na alternativu pro něj přijatelnější, totiž že k vykonatelnosti trestu zákazu činnosti dojde až doručením písemného vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu.
Z práva svobodné volby obhájce mimo jiné také plyne, že poskytne-li obhájce obviněnému chybnou informaci o podmínkách trestní odpovědnosti, pak jedná-li obviněný v souladu s takovou informací, nezbavuje jej tato skutečnost trestní odpovědnosti a podle okolností není vyloučeno úmyslné zavinění. To přichází v úvahu např. tehdy, zvolí-li obviněný z více v úvahu přicházejících alternativ jen tu, která je z hlediska jeho osobních zájmů pro něj nejpříznivější, současně obhájcem doporučená, aniž si dalšími dostupnými prostředky ověří, zda jde též o alternativu, která odpovídá zákonu, třebaže takový poznatek může zjistit bez větších obtíží či je-li zjevné, že informace obhájce je chybná.
V tomto smyslu je na místě závěr, že obviněný věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zájmu chráněného v ustanoveních §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §180d tr. zák. způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn v tom smyslu, že byl smířen s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Obviněný také polemizoval se závěrem, že jsou naplněny zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, i po stránce materiální.
Podle §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný ve smyslu citovaného ustanovení, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu v jeho základní skutkové podstatě (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Se zřetelem k těmto zákonným hlediskům a jejich projevům v projednávané věci lze konstatovat, že stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost dosahuje stupně předpokládaného zákonem. Soud prvního stupně vyváženě a uvážlivě hodnotil všechny významné okolnosti svědčící jak ve prospěch, tak i neprospěch obviněného, a že stupeň nebezpečnosti činu obviněného není nikterak vysoký právě se zřetelem k výše uvedeným okolnostem (obviněný nekriticky spoléhal na radu advokáta), dal najevo tím, že obviněnému vyměřil mírný trest peněžitý i zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. prosince 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková