ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1347.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1347/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince 2009 o dovolání obviněného P. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. 11 To 230/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 2 T 31/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 23. 3. 2009, sp. zn. 2 T 31/2006, byl obviněný P. M. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák., který spáchal tak, že nejméně v době od ledna 2001 do sdělení obvinění dne 7. 9. 2005, tj. do srpna 2005 včetně, se pobytem na neznámém místě a vykonáváním pouze příležitostných brigádnických prací úmyslně vyhýbal plnění své vyživovací povinnosti k nezletilému synovi P. M., který byl v péči matky J. M., ač jeho povinnost přispívat na výživu dítěte plyne přímo ze zákona o rodině a v jeho možnostech a schopnostech bylo poskytovat výživné v tom rozsahu, jak bylo pro dané období stanoveno rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 21. 12. 1999, č. j. P 372/96-43, tj. částkou 1.600,- Kč měsíčně, splatnou vždy do každého patnáctého dne v měsíci předem, k rukám matky, takže za uvedené období dluží na výživném částku 89.600,- Kč.
Za tento trestný čin byl podle §213 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. 11 To 230/2009, bylo odvolání obviněného proti shora uvedenému rozsudku podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal proti tomuto usnesení prostřednictvím obhájkyně JUDr. B. H. z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, v němž uvedl, že se odvolací soud chybně ztotožnil s právní kvalifikací skutku vymezenou soudem prvního stupně, neboť nebyly naplněny všechny znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák. Obviněný zejména oběma soudům vytkl, že v potřebné míře neobjasnily subjektivní stránku uvedeného trestného činu a brojil proti tomu, že by čin byl spáchán v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., když z provedených důkazů nelze dovodit, že by se vědomě vyhýbal plnění povinnosti vyživovat jiného. Obviněný namítl, že bylo prokázáno, že hradil podle svých možností až do okamžiku, než měl problémy. Obviněný svou argumentací též poukázal na možný zápočet dlužného výživného ve smyslu ustanovení o účinné lítosti podle §214 tr. zák., který ve vztahu k obligatornímu zániku trestnosti za splnění podmínek zde uvedených. Podle obviněného nelze dohledat zejména úmyslnost jeho jednání, protože pro takový závěr není opora ve skutkových zjištěních, a jednání mu za vinu kladené proto mohlo a mělo být posouzeno jako nedbalostní ve smyslu §213 odst. 1 tr. zák. Dovolatel dále namítl, že nebylo zváženo ve smyslu §67 odst. 1 písm. d) tr. zák. promlčení trestního stíhání, když promlčecí doba je v jeho případě stanovena na tři roky a podle jeho názoru jej nebylo možné odsoudit za jednání spáchané v období od 1. 1. 2000 do 6. 9. 2002, neboť zde trestnost činu zanikla promlčením, na čemž nemůže změnit nic to, že výživné se jako dávka nepromlčuje, neboť v daném případě se z hlediska promlčení posuzuje trestněprávní otázka.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozhodl v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. a zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. 11 To 230/2009 a přikázal podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k dovolání písemně vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve uvedl, že z popsaných skutkových zjištění je zřejmé, že obviněný si zjevně byl vědom své vyživovací povinnosti, kterou neplnil. Obviněný nebyl kontaktní pro orgány činné v trestním řízení, stejně jako pro matku svého dítěte J. M., k jejímž rukám měl hradit výživné. Obviněný jednal nejméně v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák., jak na základě dostatečných skutkových zjištění správně dovodily soudy ve věci činné. Ohledně námitky obviněného týkající se aplikace §214 tr. zák. státní zástupce uvedl, že není plně srozumitelná, avšak je možné konstatovat, že pokud obviněný po srpnu 2005, tedy po ukončení posuzovaného jednání, provedl některé úhrady výživného, byly tyto částky zcela správně užity na aktuální potřeby nezletilého, tedy jako momentální výživné, a nikoli jako splátky předchozího dluhu. Promlčecí doba pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák. činí podle §67 odst. 1 písm. d) tr. zák. tři roky, jejíž běh se počítá v obecném smyslu v případě trestných činů pokračujících, trvajících a hromadných počítá od jejich dokončení. Trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák. je přitom trestným činem trvajícím, a tudíž je z popsaných okolností zřejmé, že běh promlčecí doby započal až dokončením trestného činu, k němuž došlo v srpnu 2005, kdy měl obviněný zaplatit poslední výživné, jehož neúhrada je předmětem posouzení, a tato promlčecí doba běžela pouze do 7. 9. 2005, kdy bylo zahájeno trestní stíhání. K promlčení trestního stíhání tak ve smyslu §67 tr. zák. nemohlo dojít. V závěru svého vyjádření státní zástupce uvedl, že námitky obviněného shledává zjevně neopodstatněnými a podané dovolání navrhl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Za splnění výše uvedených podmínek posuzoval Nejvyšší soud dále otázku, zda uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., lze považovat za důvody dovolání v těchto zákonných ustanoveních vymezené, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Vzhledem k tomu, že obviněný svými námitkami brojil proti otázkám spojených se subjektivní stránkou činu, obecnou možností použití účinné lítosti podle §214 tr. zák. a dožadoval se promlčení trestního stíhání, vytýkal nedostatky mající právní povahu, což plně s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. koresponduje. Nejvyšší soud proto z jejich podnětu dále zkoumal, zda jsou opodstatněné.
Nejprve je vhodné uvést, že trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného.
Za vyhýbání se plnění vyživovací povinnosti lze považovat zejména jednání záležející v tom, že pachatel podniká kroky, aby se této své povinnosti zbavil nebo aby zmařil či podstatně ztížil anebo oddálil možnost vymáhání nároku na výživné, resp., aby zabránil vymáhání výživného výkonem rozhodnutí, např. mění často zaměstnání, aniž k tomu má vážný důvod, záměrně vstoupí do pracovního poměru, kde dosahuje podstatně nižšího výdělku než v předchozím zaměstnání, pracuje jen v tzv. sezónních či brigádních zaměstnáních nebo zašantročuje svůj majetek apod. (srov. přiměřeně Bulletin Nejvyššího soudu České republiky seš. č. 3, roč. 1984, č. 12).
Již z této povahy uvedeného trestného činu je zřejmé, že jde o trestný čin, který je možné spáchat pouze úmyslně, protože vyhýbání se vyživovací povinnosti představuje vždy úmyslné jednání, což dopadá na podmínky zavinění spáchaného ve formě úmyslu podle §4 tr. zák., podle něhož je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně bylo prokázáno, že obviněný v předmětném období, tj. v době od ledna 2001, do sdělení obvinění dne 7. 9. 2005 se hrazení výživného vyhýbal. Takový závěr učinil soud prvního stupně kromě jiného i z toho, co obviněný sám doznal ve výpovědi ze dne 14. 11. 2005, kde uvedl, že v tomto období často střídal zaměstnání, pracoval jen příležitostně na brigádách s příjmem kolem 10.000,- Kč měsíčně, což byly částky, které užil na vlastní potřebu, a to přesto, že si byl vědom, že má platit výživné, avšak nezbývaly mu peníze (viz č. l. 19-21 spisu).
Při zjištění těchto skutečností, když se výrazně nezměnily na straně obviněného okolnosti, na jejichž podkladě mu byla rozsudkem Okresního soud Praha – východ ze dne 21. 12. 1999, sp. zn. P 372/96 stanovena vyživovací povinnosti ve výši 1.600,- Kč, je zřejmé, že obviněný se plnění vyživovací povinnosti na svého syna úmyslně vyhýbal. Obviněný tak činil po celou dobu, která byla v rozsudku vymezena od ledna 2001 až do doby 7. 9. 2005, kdy byl vzat do vazby, vědomě s tím, že byl nedostupný nejen pro potřeby trestního řízení, ale ani matce svého syna, do jejíž rukou měl výživné pravidelně skládat.
Soudy obou stupňů tak nepochybily, pokud shledaly, že úmysl obviněného byl v tomto směru dostatečně objasněn (viz str. 3 rozsudku soudu prvního stupně a str. 2 usnesení odvolacího soudu). S těmito závěry se ztotožnil i Nejvyšší soud, který v tom, že obviněný ve vymezeném, velmi dlouhém období, kdy měl hradit výživné, se tomuto placení vyhýbal, zaměstnání často měnil a pracoval zásadně brigádně, neinformoval o místech svého pobytu. Uvedené postoje obviněného svědčí o chtěném jednání, při němž zcela záměrně činil kroky, aby výživné neplatil, čímž se mu záměrně vyhýbal [§4 písm. a) tr. zák].
Pokud jde o námitku obviněného zmiňující účinnou lítost podle §214 tr. zák., je potřeba zmínit, že ve smyslu tohoto ustanovení trestnost zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák. zaniká, jestliže trestný čin neměl trvale nepříznivých následků a pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek.
Základní podmínkou je, aby obviněný dodatečně splnil svou vyživovací povinnost v celém rozsahu. Dodatečným splněním vyživovací povinnosti ve smyslu §214 tr. zák. je třeba rozumět vyrovnání částky, kterou obžalovaný mohl zaplatit podle svých výdělkových možností (srov. přiměřeně rozhodnutí č. III/1962 a č. 11/1984 Sb. rozh. tr.). K zániku trestnosti podle tohoto ustanovení nedojde, když vyživovací povinnost byla splněna jen zčásti. K účinné lítosti rovněž nestačí pouhý slib o zaplacení výživného v budoucnu, ani prominutí dlužného výživného ze strany oprávněné osoby nebo osoby, která má oprávněnou osobu ve své péči. Ke splnění vyživovací povinnosti musí dojít dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek.
Podle těchto hledisek však v projednávané věci nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že by obviněný ještě před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně splnil svou vyživovací povinnost. Nebylo tak prokázáno, že by obviněný uhradil výživné, které ve stanovené době neplnil, a proto zde nebyly splněny podmínky pro aplikaci účinné lítosti podle §214 tr. zák.
Jestliže obviněný v rámci podaného dovolání namítal, že skutek, který mu je kladen za vinu, byl promlčen, ani v tomto směru nelze obviněnému přisvědčit.
Podle §67 odst. 1 tr. zák. zaniká trestnost činu uplynutím promlčecí doby, která je konkrétně uvedena v písm. a) až d) cit. ustanovení. V projednávané trestní věci, v níž byl čin obviněného posouzen jako zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák., u něhož zákon ve zvláštní části stanoví trest odnětí svobody až na dva roky, je podle §67 odst. 1 písm. d) tr. zák. promlčecí doba stanovena na tři léta. Z dikce tohoto ustanovení plyne, že při promlčení trestního stíhání zaniká trestní odpovědnost pachatele trestného činu uplynutím doby stanovené zákonem. Důvody promlčení jsou především hmotněprávní, protože uplynutím času postupně slábne, až docela zaniká potřeba trestněprávní reakce na trestný čin, a to jak z hlediska generální prevence (např. na trestný čin se zapomíná, negativní ovlivnění společenského vědomí mizí a nebezpečnost činu se snižuje), tak i z hlediska prevence individuální (u pachatele, který nespáchal další trestný čin stejně nebo přísněji trestný, se předpokládá pozitivní změnu jeho osoby, která rovněž přestala být pro společnost nebezpečnou). Zanikla-li uplynutím doby nebezpečnost činu pro společnost, je důvodný i zánik trestní odpovědnosti za takový čin. K těmto důvodům pak podpůrně přistupují i důvody procesní, které spočívají v obtížích při dokazování spojených s tím, že uplynutím času se oslabuje síla důkazních prostředků (např. svědci zapomínají), protože ty pozbývají spolehlivosti, nebo je nelze vůbec opatřit. Další důvod lze spatřovat v tom, aby byly orgány činné v trestním řízení stimulovány k potřebné aktivitě při plnění svého poslání a k urychlení trestního řízení. Jedinou podmínkou zániku trestnosti činu je tedy uplynutí zákonem stanovené promlčecí doby uvedené v §67 odst. 1 tr. zák.
Trestní zákon nestanoví okamžik, od kterého začíná běžet promlčecí doba. Soudní praxe i právní věda vycházejí z názoru, že promlčecí doba začíná běžet od spáchání trestného činu, tedy od okamžiku, kdy byl trestný čin dokonán, resp. v případě pokračujících, trvajících a hromadných trestných činů od okamžiku, kdy byla trestná činnost ukončena. Rozhodná je tedy doba ukončení jednání.
Ve smyslu těchto kritérií je nutné zdůraznit, že trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák. je trestným činem trvacím, který je páchán, pokud pachatel zaviněně udržuje protiprávní stav, vyvolaný neplněním nebo vyhýbáním se zákonné povinnosti. Tento protiprávní stav může být přerušen, i když neplnění vyživovací povinnosti objektivně trvá, pokud toto neplnění není pachatelem zaviněno (viz rozhodnutí č. 27 /1969 Sb. rozh. tr.).
Trvající trestný čin je takový čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav a ten pak udržuje. Podstatným rysem trvajícího trestného činu je, že se zde postihuje právě ono udržování protiprávního stavu. U tohoto trestného činu musí trvat jednání, kterým se udržuje protiprávní stav, je to proto posuzováno jako jediné jednání, které trvá tak dlouho, pokud je protiprávní stav udržován.
Okolnosti, které mají vliv na běh promlčecí doby, jsou uvedeny v §67 odst. 2 až 4 tr. zák. Podle §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. se promlčení trestního stíhání přerušuje sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu, směřujícími k trestnímu stíhání pachatele.
Z obsahu v projednávané věci dovolací soud shledal, že dne 7. 9. 2005, bylo usnesením podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání obviněného P. M. pro čin, pro nějž byl napadeným rozhodnutím uznán vinným. Jestliže byl skutek obviněného vymezen tak, že jej páchal od ledna 2001 do 7. 9. 2005, je zřejmé, že protiprávní stav obviněný udržoval po celou tuto dobu až do okamžiku, kdy čin dnem 7. 9. 2005 ukončil, čímž byl uvedený trestný čin dokonán. Ve smyslu §67 odst. 1 písm. d) tr. zák. od tohoto momentu začala běžet tříletá promlčecí doba, jejíž běh byl přerušen dne 17. 2. 2006 podáním obžaloby. Vzhledem k tomu, že přerušením promlčecí počíná běžet promlčecí doba nová (§67 odst. 4 tr. zák.), okamžikem podání obžaloby započala plynout nová tříletá promlčecí doba. Po dobu jejího trvání však ve věci byly konány úkony směřující k trestnímu stíhání obviněného, které běh této promlčecí doby opět přerušovaly, zejména byla nařizována hlavní líčení, která měla být provedena ve dnech 6. 1. 2006, 27. 6. 2007 a 26. 9. 2007, 18. 12. 2007, jež se však pro neznámý pobyt obviněného nekonala. Proto soud opakovaně vydal příkazy k zatčení obviněného, a to s daty 11. 1. 2007 a 26. 9. 2007. Vzhledem k tomu, že se nepodařilo zjistit pobyt obviněného, rozhodl soud, že se proti němu povede řízení proti uprchlému, v rámci něhož byl soudem prvního stupně dne 23. 3. 2009 vyhlášen odsuzující rozsudek.
S ohledem na všechny takto zjištěné skutečnosti Nejvyšší soud zjistil, že k promlčení trestního stíhání skutku, který je obviněnému kladen za vinu, nedošlo.
Ze všech uvedených důvodů je patrné, že obviněným vznesené výhrady nemohly být akceptovány. S námitkami obviněného obdobně soudům vytýkanými v průběhu předcházejícího trestního řízení se soudy obou stupňů v potřebné míře vypořádaly a v odůvodněních napadených rozhodnutích dostatečně výstižně a srozumitelně své závěry o vině obviněného vysvětlily. Nepochybily, pokud čin, který je obviněnému kladen za vinu, kvalifikovaly jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák.
Nejvyšší soud proto shledal, že výhrady uplatněné v dovolání ze shora uvedených důvodů nelze považovat za opodstatněné.
Pokud obviněný v dovolání označil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je nutné uvést, že o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř.
S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně dovolání opřel i o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak je však shora rozvedeno, Nejvyšší soud z tohoto dovolacího důvodu dovolání neshledal opodstatněným, a proto nejsou splněny ani okolnosti vymezené zákonem pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného P. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. prosince 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová