ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1375.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1375/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince 2009 o dovolání obviněného M. R., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 12 To 289/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 2 T 163/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. 2 T 163/2007, byl obviněný M. R. uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění dopustil tak, že dne 20. 2. 2007 kolem 22.45 hod. v prostoru ubytovny D. s. v ulici U., v obci Ř., okres P. – v., po požití nezjištěného většího množství alkoholických nápojů verbálně i fyzicky napadl zakročující příslušníky Policie České republiky, Okresní ředitelství P. – v., obvodního oddělení Ř. nprap. P. J., a prap. Mgr. J. H., tím způsobem, že je nejprve vulgárními výrazy urážel, na schodišti ubytovny se do nich pokusil kopat, a poté je v pokoji č. 5 ohrožoval kuchyňským nožem, který na ně namířil a pohyboval se s ním zleva doprava ve vzdálenosti asi 1,5 metru, přičemž jim vyhrožoval usmrcením, pokud by ho chtěli vyvést ven z ubytovny, poté nůž odhodil, a když byl pomocí služebních pout připoután k tělesu ústředního topení, kousl prap. Mgr. J. H. do předloktí a palce levé ruky.
Za tento trestný čin byl obviněný podle §155 odst. 2 tr. zák. a §57 odst. 1, 2 tr. zák. odsouzen k trestu vyhoštění na dobu tří let. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože se zelenočernou rukojetí a čepelí o délce 15 cm, který podle §55 odst. 5 tr. zák. připadl České republice.
Obhájce podal za obviněného, ohledně něhož je vedeno řízení proti uprchlému, proti shora uvedenému rozsudku odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 12 To 289/2009 tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Obhájce Mgr. P. H. podal za uprchlého obviněného proti shora uvedenému usnesení odvolacího soudu z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, neboť odvolací soud rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, ač toto rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tuto vadu dovolatel shledal v tom, že se krajský soud zcela chybně ztotožnil s právní kvalifikací skutku, tak jak ji učinil soud prvního stupně, ač na podkladě objektivních důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění nelze usuzovat na to, že by obviněný naplnil všechny znaky trestného činu útoku na veřejného činitele, zejména v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle §155 odst. 2 písm. a) tr. zák., že čin spáchal se zbraní, když podle §88 odst. 1 tr. zák. nebyly zohledněny podmínky pro důvodné použití této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Rovněž subjektivní stránka nebyla podle dovolatele ohledně této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby naplněna, protože nebylo objasněno, že by použitím nože jako zbraně obviněný chtěl působit na aktivní chování zakročujících policistů. V této souvislosti zdůraznil, že bylo svědecky prokázáno, že proti obviněnému policisté zakročovali spíše proto, aby neublížil sobě samému, neboť nechtěl být vyhozen z ubytovny, a že vyhrožoval sebou samým jako rukojmím. Z důkazů však nevyplývá, že by obviněný chtěl uvedenému následku aktivně zabránit použitím zbraně, a nelze proto uzavřít, že vzhledem ke všem zjištěným okolnostem jednal ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. s přímým úmyslem. Dovolatel způsob, jakým proti němu bylo policisty postupováno, nepovažoval za správný, neboť podle něj podcenili situaci, protože pachatele měli neprodleně zpacifikovat a dopravit ho na záchytnou stanici. Následkem chybného postupu nedošlo k naplnění základních principů, a v důsledku toho nelze shledávat zachovánu příčinnou souvislost mezi subjektivně zaviněným jednáním v očekávaném následku působit na výkon veřejné moci. Ze strany dovolatele se mohlo jednat spíše o mstu za to, že ho policisté připoutali k topení, aniž byl schopen v daném stavu chápat úkony policie jako veřejných činitelů, a to i proto, že je cizincem, a nebylo užito tlumočníka, když se sám cítil napaden. Protože nebylo objasněno, že by úmyslně se zbraní působil na výkon pravomoci veřejného činitele, nelze bez dalšího dovodit, že naplnil znaky trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. V důsledku těchto vytknutých nedostatků navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozhodl v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. a zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 12 To 289/2009 a přikázal v souladu s §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přihlížet k té části námitek, ve které se dovolatel uchyluje k vlastní interpretaci provedených důkazů a namítá, že skutek tak, jak je popsán ve skutkové větě, nemá oporu v provedeném dokazování. Ve vztahu k námitce týkající se nedostatku subjektivní stránky uvedl, že z popsaného činu vyplývá, že uvedeného jednání se obviněný nemohl dopustit jinak než úmyslně, a že tento úmysl nesměřoval pouze k samotnému použití násilí, ale současně i k tomu, aby policistům zabránil v dokončení jimi prováděného služebního zákroku. Poukázal na to, že trestný čin podle §155 tr. zák. je trestným činem úmyslným, a zpravidla bude páchán v přímém úmyslu, avšak zavinění ve formě nepřímého úmyslu není v obecné rovině vyloučeno. Připustil, že k otázce materiálního znaku trestného činu a podmínek §88 odst. 1 tr. zák. pro použití kvalifikované skutkové podstaty přistoupil nalézací soud dosti povrchně, když pouze konstatoval, že společenská nebezpečnost činu je vyšší než nepatrná, protože obviněný porušil zájem společnosti na ochraně výkonu povinností policistů. Státní zástupce také uvedl, že již naplněním formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. V předmětné trestní věci nebyly zjištěny takové okolnosti, pro které by konkrétní stupeň nebezpečnosti činu nedosahoval ani dolního stupně typové společenské nebezpečnosti ozbrojených útoků agresivních podnapilých osob proti policistům provádějícím proti nim služební zákrok. Připoutání k ústřednímu topení bylo v daném případě zákrokem provedeným v souladu s §16 tehdy platného zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (jde o zákon účinný v době činu, který byl s účinností od 1. 1. 2009 nahrazen zákonem č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, pozn. Nejvyššího soudu), obviněný ostatně napadal policisty, i za použití nože, již před provedením tohoto zákroku. Skutečnost, že obviněný i po provedení zákroku v agresivním jednání pokračoval, nelze v žádném případě považovat za okolnost výrazně snižující konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Své vyjádření státní zástupce uzavřel tím, že dovolací námitky, které odpovídaly formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a dále zkoumal, zda námitky uplatněné na podkladě dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., lze považovat za důvody dovolání v těchto zákonných ustanoveních vymezené, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Při respektování podmínek vyplývajících z §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, Nejvyšší soud posuzoval, zda obviněným uplatněné argumenty s takto vymezeným dovolacím důvodem korespondují. Přihlížel především k tomu, že ze stanovených mezí uvedené právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Nelze však na podkladě tohoto dovolacího důvodu přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
Na základě těchto kritérií Nejvyšší soud shledal, že pokud obviněný vytýkal nedostatky v popisu skutku, který nepovažoval za správný proto, že soud pro jeho vymezení vycházel z jiných důkazů, než které obviněný sám uznával za věrohodné, a v důsledku toho se domáhal jiných skutkových okolností, než které jsou popsány ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, nelze tyto argumenty podřadit pod označený dovolací důvod, neboť jsou jimi vytýkány procesní, tedy jiné než právní vady, a Nejvyšší soud neměl povinnost skutková zjištění, jimiž je vázán, přezkoumávat. I přes tento závěr považuje Nejvyšší soud nad rámec podaného dovolání za vhodné uvést, že pokud obviněný v dovolání namítal nesprávné vymezení skutku, neodpovídají tyto jeho výhrady okolnostem, za nichž k činu podle obsahu všech ve věci zajištěných a soudy provedených důkazů, došlo, neboť obviněný své argumenty opřel toliko o svou vlastní verzi toho, jak měl čin proběhnout. Z výslechu poškozených, zakročujících policistů, ale i dalších svědků, kteří byli incidentu přítomni je nepochybné, že skutkový děj popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně má v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. v provedených a zhodnocených důkazech dostatečný podklad.
Jestliže však obviněný jinými argumenty použitými v dovolání vytýkal nedostatky ve vztahu k subjektivní i objektivní stránce předmětného trestného činu, eventuelně vyjádřil pochybnosti proti dostatečnému posouzení okolností významných z hlediska §88 odst. 1 tr. zák. ke správnosti použití okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §155 odst. 2 písm. a) tr. zák., pak těmito námitkami právní povahy uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnil, a dovolací soud dále zkoumal, zda je dovolání v této části opodstatněné.
Nejprve je vhodné uvést, že trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele užije násilí, a spáchá tento čin se zbraní.
Zákon u tohoto trestného činu požaduje, aby pachatel užil násilí s úmyslem působit na výkon pravomoci veřejného činitele, a to za použití zbraně. K naplnění této skutkové podstaty se nevyžaduje, aby takovým jednáním bylo způsobeno ublížení na zdraví, avšak násilí musí být užito vždy v souvislosti s výkonem pravomoci veřejného činitele. Může být spácháno přímo na veřejném činiteli nebo na jiné osobě, eventuálně i na věci, přičemž pachatel musí jednat s úmyslem ovlivnit výkon pravomoci veřejného činitele nebo musí jít ze strany pachatele o odplatu za to, jak veřejný činitel svou pravomoc vykonával nebo vykonává.
Násilím se rozumí použití fyzické síly k působení na vůli člověka s cílem překonat kladený odpor nebo očekávaný odpor anebo mu zamezit. Násilí ve smyslu §155 tr. zák. je mimo jiné jednání proti tělu napadeného, při němž je použito fyzické síly, nevyžaduje se však, aby takovýmto jednáním bylo způsobeno ublížení na zdraví. K naplnění pojmu užití násilí nestačí jen uchopení napadeného za oděv a cloumání jím samo o sobě. Proto musí soud v každém konkrétním případě posoudit veškeré okolnosti případu a dovodit, zda jde o užití násilí směřujícího proti tělu napadeného (viz rozhodnutí č. 22/1966-I. Sb. roz. tr).
Ve smyslu §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., je třeba úmyslu, neboť pachatel pomocí zbraně ovlivňuje chování veřejného činitele, nebo ji má za tím účelem u sebe. Pachatel tak užije násilí, jež je konáno při jednání, které buď výkonu pravomoci předchází nebo k tomu dojde při samotném výkonu.
Subjektivní stránka je tvořena zaviněním, které se se zřetelem na pravidlo podle §3 odst. 3 tr. zák. u projednávaného trestného činu vyžaduje v úmyslné formě (§4 tr. zák.) Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem (přímý úmysl), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
Jak se ve skutkových zjištěních, ale zejména v obsahu spisu a v něm zachycených výpovědí svědků a dalších důkazů podává, obviněný verbálně i fyzicky napadl příslušníky Policie České republiky, obvodního oddělení Ř. nprap. P. J., a prap. Mgr. J. H., kteří proti němu zakročovali dne 20. 2. 2007 v pozdních nočních hodinách, v prostorách ubytovny, kde se choval agresivně proti jinému hostu této ubytovny. Když ho tito policisté doprovázeli do jeho pokoje, aby si zde sbalil své osobní věci a ubytovnu opustil, již na schodišti ubytovny se do nich pokusil kopat, a poté je v pokoji ohrožoval kuchyňským nožem, který na ně namířil a pohyboval se s ním zleva doprava ve vzdálenosti asi 1,5 metru, přičemž jim vyhrožoval usmrcením, pokud by ho chtěli vyvést ven z ubytovny. Poté, co byl pomocí služebních pout připoután k tělesu ústředního topení, kousl prap. Mgr. J. H. do předloktí a palce levé ruky.
Takto skutkové okolnosti zjištěné výsledky provedeného dokazování, zejména na podkladě svědectví vyplývajících z výpovědí zakročujících policistů a recepční I. F. (č. l. 34, 44, 47, 117, 119, 120 spisu), dávají dostatečný podklad pro závěr o tom, že obviněný uvedeným popsaným způsobem jednal zcela záměrně a chtěně proto, aby se vyhnul zákroku policistů, k němuž je po předchozím incidentu, kvůli němuž byli přivolání, majitel ubytovny zavolal, neboť požadoval, aby obviněný ubytovnu opustil. Není proto pochyb o tom, že policisté, kteří tento zákrok v souladu se svými služebními povinnostmi (viz zákon o policii č. 283/1991 Sb., platný v době činu) prováděli, jednali jako veřejní činitelé, což byla okolnost, která byla obviněnému známa. Pokud obviněný, který je polským státním příslušníkem, v průběhu tohoto zákroku neměl tlumočníka, pak uvedená skutečnost na této okolnosti nic nemůže změnit, protože k tomu, aby určil, že se jedná o policisty, nebylo nutné požadovat tlumočníka. Pro úplnost je však potřeba uvést, že obviněný byl i na toto své právo v průběhu zákroku upozorněn, avšak tlumočníka odmítl s tím, že česky rozumí (viz č. l. 120, výpověď svědka Mgr. J. H.).
Obviněný své výhrady proti zakročujícím příslušníkům a proti jimi prováděnému úkonu vyjadřoval již na schodišti cestou do jeho pokoje, který měl za přítomnosti policistů vyklidit. Velmi sprostými a vulgárními výrazy (viz č. l. 35) je na jejich adresu častoval a jeho agresivita v době, než došli do pokoje, se stupňovala. Po vstupu do něj, obviněný nejprve házel věcmi a nakonec uchopil zde ležící nůž, který, jak je shora popsáno, začal policisty ohrožovat a vyhrožoval jim. Svou agresivitu zakončil tím, že policistu Mgr. J. H. kousl do ruky.
Z jednání takto popsaného je nepochybné, že těmito násilnostmi se obviněný bránil tomu, aby byl za pomoci policistů z ubytovny vystěhován, když lze jen připomenout, že příslušník Policie České republiky je veřejným činitelem ve smyslu §89 odst. 9 tr. zák. Jak je patrné, obviněný užil násilí, jímž působil na výkon pravomoci veřejného činitele, čímž naplnil znaky základní skutkové podstaty trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Z provedeného dokazování i z popisu skutku je rovněž dostatečně prokázáno, že obviněný se trestného činu dopustil za použití zbraně, protože za uvedeným účelem, jak bylo popsáno, použil nůž, jímž policisty ohrožoval tak, že „ohrožoval kuchyňským nožem, který na ně namířil a pohyboval s ním zleva doprava ve vzdálenosti asi 1,5 metrů, přičemž jim vyhrožoval usmrcením, pokud by ho chtěli vyvést ven z ubytovny, poté nůž odhodil“. Tento způsob použití nože, kterým obviněný směřoval proti oběma policistům z poměrně nevelké vzdálenosti a mířil jím na jejich těla, dostatečně vyjadřuje záměr obviněného, aby tohoto nože užil proto, aby se ve větší intenzitě bránil zákroku, který policisté proti němu prováděli, když předchozí mírnější forma jeho odmítání neměla žádný účinek.
Nejvyšší soud v této souvislosti pouze poukazuje na to, že nůž je zbraní ve smyslu §89 odst. 5 tr. zák., protože není pochyb o tom, že jím lze způsobit útok proti tělu účinnějším. Způsob užití i okolnosti, za nichž k nim došlo, nepochybně svědčí o tom, že obviněný tento nůž užil proti tělům policistů, z důvodů, jak byly výše rozvedeny. Okolnost, že obviněný užil k činu popsanému v odst. 1 §155 tr. zák. zbraně, a že tak jednal zcela záměrně a cíleně proto, aby se vyhnul výkonu pravomoci veřejných činitelů, svědčí pro to, že tento čin spáchal v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák.
S ohledem na tyto skutečnosti byly naplněny i znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 2 písm. a) tr. zák., a to nejen po stránce formální, ale i po stránce materiální, která je vyjádřena v ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., protože intenzita a stupňující se agresivita obviněného svědčí o vysoké závažnosti celého incidentu, k němuž došlo, a vyjadřuje tak poměrně vysoký stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost, jak ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. předpokládá.
K tomu je vhodné poznamenat, že požadovaný vyšší stupeň společenské nebezpečnosti vychází z povahy celého činu, neboť se obviněný choval agresivně v průběhu celého večera, a když svědkyně I. F. byla nucena zavolat nejprve městskou policii, a posléze na místo dorazila i policie státní, obviněný v takovém jednání dále pokračoval a dokonce je stupňoval, když začal ostatním vyhrožovat, že je zabije. Pokud ho poté policisté odvedli do jeho pokoje, aby si zde zabalil své věci a opustil ubytovnu, jeho chování se zhoršilo, a snažil se zabránit zákroku policistů, kteří měli dosáhnout toho, aby se obviněný z ubytovny vystěhoval. Nelze pochybovat o tom, že se dovolatel vůči policistům choval agresivně, kdy nejen verbálně, ale poté i fyzicky na ně zaútočil, a neváhal k tomu použít i zbraně (nože), a po zjištění marnosti i tohoto nástroje, zřejmě již ze vzteku kousl jednoho z policistů.
Nejvyšší soud tak shledal, že obviněný jak po objektivní tak po subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., což soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích také řádně odůvodnily. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považoval za neopodstatněné.
Pokud obviněný v dovolání označil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je nutné uvést, že o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř.
S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně dovolání opřel i o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak je však shora rozvedeno, Nejvyšší soud z tohoto dovolacího důvodu dovolání neshledal opodstatněným, a proto nejsou splněny ani okolnosti vymezené zákonem pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Ze všech shora rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. prosince 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová