ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1424.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1424/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince 2009 o dovolání obviněného P. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 To 71/2006, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 3/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 49 T 3/2001, byl obviněný P. M. uznán vinným pod bodem 1. trestným činem obecného ohrožení podle §179 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a pod body 2., 3. pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §148 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 253/1997 Sb. Za tyto trestné činy a za návod k trestnému činu poškozování cizí věci podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., §257 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a návod k trestnému činu vydírání podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., §235 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen podle §179 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestech ohledně spoluobviněných J. Č. a B. T. O. a o náhradě škody.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění P. M., J. Č. a za obviněného B. T. O. v řízení proti uprchlému jeho obhájce odvoláními. K jejich podnětu byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 To 71/2006, podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), f) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný P. M. byl uznán vinným pod bodem I. trestným činem obecného ohrožení podle §179 odst. 1 tr. zák., pod bodem II. pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák., vše ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Za tyto trestné činy a za návod k trestnému činu poškozování cizí věci podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., §257 odst. 1 tr. zák. a návod k trestnému činu vydírání podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., §235 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 49 T 3/2001, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 5 To 45/2005, byl odsouzen podle §179 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo nově rozhodnuto o vině a trestech ohledně spoluobviněných J. Č. a B. T. O. a o náhradě škody.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, které Vrchní soud v Praze v dané věci učinil. V prvém případě usnesením ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 5 To 45/2005, podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 49 T 3/2001, ohledně obviněného P. M. ve výroku o vině trestným činem obecného ohrožení podle §179 odst. 1 tr. zák., pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 253/1997 Sb., ve výroku o trestu a náhradě škody. Rozhodnuto bylo též o částečném zrušení označeného rozsudku stran spoluobviněných J. Č. a B. T. O. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla v rozsahu zrušení věc vrácena Městskému soudu v Praze, aby učinil rozhodnutí nové. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání spoluobviněného R. Z. zamítnuto.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 To 71/2006, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. i výroku o trestu a odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že skutek tak, jak byl popsán ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, nenaplňuje formální znaky pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák., ale měl být posouzen jako trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění (správně zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence) podle §125 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997. Vytkl, že ačkoliv na nesprávnou právní kvalifikaci upozorňoval již dříve, avšak ani odvolací soud se s touto námitkou nevypořádal. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil a aby tomuto soudu vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že uplatněné námitky sice odpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu, avšak nelze je považovat za důvodné. Měl za to, že jednání hlavních pachatelů V. M. a R. K. odpovídalo i formálním znakům trestného činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle §125 odst. 1 tr. zák. ve znění platném do 31. 12. 1997. Pokud však takové jednání pachatele bylo prostředkem ke zkrácení daně nebo jiné platby chráněné ustanovením §148 tr. zák., bylo na místě posoudit je jako trestný čin podle §148 tr. zák. Z tzv. skutkových vět vyplývá, že hlavní pachatelé V. M. a R. K. použili falešných faktur vyhotovených dovolatelem k vylákání nadměrného odpočtu DPH, přičemž dovolatel od počátku věděl, že faktury jsou určeny pro tento účel, neboť falešné faktury vyhotovil \"po předchozí dohodě s V. M. ... ve snaze získat pro něj na základě nepravdivých údajů neoprávněně plnění ve formě nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ... \", resp. že dokonce „nabídl R. K. získání neoprávněného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty použitím falešných faktur\". Skutek dovolatele byl proto zcela správně právně kvalifikován jako účastenství na trestném činu podle §148 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Státní zástupce též upozornil, že soudy útoky popsané pod body II. výroku o vině odvolacího soudu nesprávně posoudily jako jeden pokračující skutek, ačkoli šlo o účastenství na trestných činech různých hlavních pachatelů. Tímto pochybením se ale podrobněji nezabýval, neboť dovolání v tomto směru žádné námitky neobsahuje. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je relevantně uplatněna námitka, kterou obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku pod bodem II. výroku o vině jako pomoc k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. tvrzením, že tento skutek měl být posouzen jako trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997.
Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. se dopustí, kdo vyláká výhodu na některé z povinných plateb uvedených v odstavci 1 (tj. daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná jim podobná povinná platba), způsobí-li takovým činem značnou škodu. Ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.
Podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník).
Naproti tomu trestného činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle §125 odst. 1 tr. zák. (ve znění platném do 31. 12. 1997) se dopustí, kdo v úmyslu zajistit sobě nebo jinému neoprávněné výhody uvede o závažných skutečnostech ve výkazu, hlášení, vstupních údajích vkládaných do počítače nebo v jiných podkladech sloužících ke kontrole hospodaření nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, nebo kdo uvede nepravdivé údaje v podkladech pro zápis do obchodního rejstříku.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné znaky pomoci k trestnému činu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. spočívající v tom, že obviněný jinému poskytl pomoc opatřením prostředků k tomu, aby vylákal výhodu na dani a způsobil takovým činem značnou škodu.
Skutková část výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují zákonné znaky pomoci k označenému trestnému činu.
Podle skutkových zjištění pod bodem II. výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu se obviněný pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. dopustil tím, že
1) po předchozí dohodě s V. M. v blíže nezjištěné době v roce 1996 ve snaze získat pro něj na základě nepravdivých údajů neoprávněné plnění ve formě nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, vyhotovil falešné faktury, které jmenovanému předal, ten je vložil do svého účetnictví a na jejich základě s vědomím, že ke zdanitelnému plnění nikdy nedošlo, požádal F. ú. v Ž. o vrácení nadměrného odpočtu této daně, přičemž konkrétně šlo o tyto faktury:
a) ze dne 11. dubna 1996 na částku 750.035,- Kč, (DPH 165.007,70 Kč), dodavatel P., a. s., údajně dodávka pracovních kombinéz,
b) ze dne 25. září 1996 na částku 607.500,- Kč, (DPH 133.650,- Kč), dodavatel K., s. r. o., údajně za dodávku sádrokartonu,
c) ze dne 14. října 1996 na částku 62.000,- Kč, (DPH 13.640,- Kč), dodavatel H., údajně za přepravu zboží,
d) ze dne 31. října 1996 na částku 62.000,- Kč, (DPH 13.640,- Kč), dodavatel H., údajně za přepravu zboží,
e) ze dne 14. listopadu 1996 na částku 166.482,- Kč, (DPH 36.626,10, Kč), dodavatel A., údajně za instalaci bezpečnostního zařízení,
f) ze dne 15. listopadu 1996 na částku 62.000,- Kč, (DPH 13.640,- Kč), dodavatel H., údajně za přepravu zboží,
g) ze dne 30. listopadu 1996 na částku 191.000,- Kč, (DPH 42.020,- Kč), dodavatel S., údajně za ozbrojenou ochranu,
h) ze dne 30. listopadu 1996 na částku 62.000,- Kč, (DPH 13.640,- Kč), dodavatel H., údajně za přepravu zboží,
i) ze dne 23. prosince 1996 na částku 220.000,- Kč, (DPH 36.840,- Kč), dodavatel H., údajně za grafické zpracování návrhů,
j) ze dne 30. prosince 1996 na částku 124.000,- Kč, (DPH 27.280,- Kč), dodavatel H., údajně za přepravu zboží,
jejichž použitím V. M. neoprávněně vylákal od českého státu zastoupeného F. ú. v Ž. 495.983,80 Kč,
2) v přesně nezjištěné době roce 1997 nabídl R. K. získání neoprávněného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty použitím falešných faktur, které vyhotovil a R. K. předal, který je vložil do svého účetnictví a požádal o vrácení předmětné daně, přestože služby na nich uvedené nebyly provedeny a částky tam uvedené nebyly dodavatelům vyplaceny, přičemž šlo o tyto faktury:
a) ze dne 10. dubna 1997 na částku 610.000,- Kč, (DPH 110.000,- Kč), dodavatel A., s. r. o., údajně za reklamní a propagační činnost,
b) 521 ze dne 17. dubna 1997 na částku 122.000,- Kč, dodavatel H., údajně za přepravu zboží,
c) ze dne 20. května 1997 na částku 122.000,- Kč, dodavatel H., údajně za přepravu zboží,
d) ze dne 4. června 1997 na částku 122.000,- Kč, dodavatel H., údajně za přepravu zboží,
e) ze dne 16. června 1997 na částku 122.000,- Kč, dodavatel H., údajně za přepravu zboží,
f) ze dne 30. června 1997 na částku 122.000,- Kč, dodavatel H., údajně za přepravu zboží, (DPH v bodech b) až f) celkem 110.000,- Kč),
g) ze dne 26. května 1997 na částku 2.235.581,90 Kč, (DPH 403.168.- Kč), dodavatel Č., s. r. o., N., za údajné odvysílání reklamy v T.,
h) ze dne 25. června 1997 na částku 1.002.291,- Kč, (DPH 180.741,- Kč), dodavatel F., údajně za drobný materiál,
čímž se R. K. pokusil způsobit českému státu zastoupenému F. ú. ve V. škodu v celkové výši celkem 803.909,- Kč, k čemuž však nedošlo jen proto, že uvedené machinace byly správcem daně včas zjištěny.
Námitku obviněného, že takto popsané jednání bylo třeba kvalifikovat jako trestný čin zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle §125 odst. 1 tr. zák. ve znění platném do 31. 12. 1997, nelze akceptovat.
Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů podstata jednání obviněného spočívala v tom, že po předchozí dohodě s V. M. a R. K. ve snaze získat pro ně na základě nepravdivých údajů neoprávněné plnění ve formě nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, vyhotovil falešné faktury, které jim předal, tito je vložili do účetnictví a na jejich základě s vědomím, že ke zdanitelnému plnění nikdy nedošlo, požádali finanční úřad o vrácení nadměrného odpočtu této daně, přičemž použitím faktur V. M. neoprávněně vylákal 495.983,80 Kč a R. K. se pokusil vylákat celkem 803.909,- Kč, k čemuž však nedošlo jen proto, že machinace byly správcem daně včas zjištěny. Z těchto zjištění je zřejmé, jak správně připomněl v svém vyjádření i státní zástupce, že „hlavní pachatelé“ V. M. a R. K. falešné faktury vyhotovené dovolatelem použili k vylákání nadměrného odpočtu DPH, přičemž dovolatel od počátku věděl, že faktury jsou určeny právě pro tento účel, neboť falešné faktury vyhotovil \"po předchozí dohodě s V. M. ... ve snaze získat pro něj na základě nepravdivých údajů neoprávněné plnění ve formě nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ... \" a R. K. „nabídl získání neoprávněného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty použitím falešných faktur“ Jednání V. M. a R. K. sice v určité podobě naplňuje i znaky skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle §125 odst. 1 tr. zák. ve znění platném do 31. 12. 1997, konkrétně v jeho první alternativě, ale nutno zdůraznit, že toto jednání bylo pouze prostředkem k vylákání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se dovolatel jakož i V. M. a R. K. dopustili jednání, o němž lze připustit, že nese znaky jednání předpokládaného v ustanovení §125 odst. 1 alinea první tr. zák. ve znění platném do 31. 12. 1997, v úmyslu, který od samého počátku jednoznačně směřoval k vylákání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Za takových okolností jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu zjevně vykazuje znaky pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §148 tr. zák., nikoliv jen znaky trestného činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle §125 odst. 1 tr. zák. ve znění platném do 31. 12. 1997, jak naznačuje dovolatel. V daných souvislostech není podstatné, zda byl či nebyl vyloučen souběh trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák. a zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle §125 odst. 1 tr. zák. ve znění platném do 31. 12. 1997, poněvadž případný závěr o možnosti jejich souběhu by byl v neprospěch dovolatele a tedy v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius.
Odvolací soud postupoval správně i tenkrát, použil-li při právní kvalifikaci skutků obviněného trestní zákon ve znění zákona č. 265/2001 Sb., který je z hlediska posuzování trestnosti ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. pro něj nejpříznivější.
Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že vyloučen je i jednočinný souběh trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák. a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1998. Trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. je deliktem ohrožovacím a ve vztahu k včasnému a řádnému vyměření daně je zde postihováno v podstatě jednání přípravného charakteru, které může směřovat právě ke zkrácení daně ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák., popř. vylákání výhody na některé z povinných plateb ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák. Dojde-li pak skutečně ke zkrácení daně, popř. vylákání výhody na některé z povinných plateb uvedených v odst. 1 §148 tr. zák., skutek se posoudí jen jako poruchový trestný čin podle §148 odst. 1, resp. odst. 2 tr. zák. a nikoli též jako ohrožovací trestný čin podle §125 odst. 1 tr. zák (k tomu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 362/2003 publikované pod č. 57/2003 Sb. rozh. tr.).
Stejně jako státní zástupce ani Nejvyšší soud nepřehlédl, že útoky popsané pod body II. výroku o vině byly posouzeny jako jeden pokračující trestný čin, ačkoli šlo o účastenství na trestných činech dvou různých hlavních pachatelů, což právní teorie ani praxe soudů s akcentem na zásadu akcesority účastenství nepřipouští (k tomu rozhodnutí č. 61/1994 Sb. rozh. tr.), a zohledněna nebyla ani okolnost, že v případě skutků pod bodem II. 2) výroku o vině zůstalo jednání hlavního pachatele ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Těmito vadami se však dovolací soud nezabýval. Dovolání žádné námitky v tomto směru neobsahuje, v důsledku čehož dovolacímu soudu nepřísluší na tyto nedostatky jakkoliv reagovat. Navíc nelze přehlédnout, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku vyložil, že to byla důsledná aplikace zákazu reformationis in peius, která bránila případnému odstranění pochybení v právním posouzení skutků, jehož se dopustil již soud prvního stupně (strany 11, 12 rozsudku).
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. prosince 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková