ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1518.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1518/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. ledna 2009 o dovolání obviněných P. K. a J. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2008, sp. zn. 4 To 12/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 5/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 12. 2007, sp. zn. 3 T 5/2007, byli obvinění P. K. a J. J. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a byli za tento trestný čin odsouzeni podle §250 odst. 4 tr. zák. tak, že obviněnému P. K. byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §„39 odst. 3“ tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce prokuristy na dobu pěti let. Obviněnému J. J. byl za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §„39 odst. 3“ tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 1 T 63/2006, ve spojení s usnesením Krajského sudu v Plzni ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 7 To 188/2007, který nabyl právní moci dne 4. 10. 2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu šesti let. Dále bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.
Z podnětu odvolání, která oba obvinění proti tomuto rozsudku podali, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2008, sp. zn. 4 To 12/2008, uvedený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušil, a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné P. K. a J. J. uznal vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jehož se dopustili tím, že po předchozí vzájemné dohodě, v úmyslu neoprávněně obohatit společnost A. P. P., s. r. o., (dále jen „společnost A. P.“) o kupní cenu zboží, jehož prodej předstírali níže uvedenými smlouvami, ke škodě společnosti S. M. L., a. s., (dále jen „společnost S. M. L.“) a M. Š., a tak že
a) dne 28. 5. 2002 uzavřel obviněný P. K. jménem společnosti A. P. se společností S. M. L. kupní smlouvu, kterou se společnost A. P. jako prodávající zavázala prodat společnosti S. M. L. jako kupující návěs TRAILOR, rok výroby 1998, v ceně 841.800,- Kč do 28. 6. 2002 s tím, že vlastnické právo k návěsu nabude kupující společnost převzetím věci leasingovým nájemcem R. P., na základě této smlouvy zaplatila kupující společnost prodávající společnosti dne 30. 5. 2002 část kupní ceny ve výši 673.440,- Kč, přičemž návěs společnost A. P. nedodala a uvedenou část kupní ceny si ponechala,
b) dne 1. 8. 2002 uzavřel obviněný J. J. jménem společnosti A. P. se společností S. M. L. kupní smlouvu, kterou se společnost A. P. jako prodávající zavázala prodat společnosti S. M. L. jako kupující návěs TRAILOR, rok výroby 1999 v ceně 927.200,- Kč do 1. 9. 2002 s tím, že vlastnické právo k návěsu nabude kupující společnost převzetím věci leasingovým nájemcem - společností S., a. s., na základě této smlouvy zaplatila kupující společnost prodávající společnosti dne 7. 8. 2002 část kupní ceny ve výši 788.120,- Kč, přičemž návěs společnost A. P. nedodala a uvedenou část kupní ceny si ponechala,
c) dne 21. 10. 2002 uzavřel obviněný P. K. jménem společnosti A. P. se společností S. M. L. kupní smlouvu, kterou se společnost A. P. jako prodávající zavázala prodat společnosti S. M. L. jako kupující tahač RENAULT Magnum AE 470, 18, rok výroby 1999, v ceně 2.244.800,- Kč do 30-ti dnů od uzavření smlouvy s tím, že vlastnické právo k tahači nabude kupující společnost převzetím věci leasingovým nájemcem - společností L., s. r. o., na základě této smlouvy obdržela kupující společnost částku 673.440,- Kč jako akontaci a zaplatila prodávající společnosti dne 19. 11. 2002 kupní cenu ve výši 2.244.800,- Kč, přičemž tahač společnost A. P. nedodala a kupní cenu si ponechala,
d) dne 21. 10. 2002 uzavřel obviněný P. K. jménem společnosti A. P. se společností S. M. L. kupní smlouvu, kterou se společnost A. P. jako prodávající zavázala prodat společnosti S. M. L. jako kupující návěs KÖGEL, rok výroby 1999, v ceně 927.200,- Kč do 30-ti dnů od uzavření smlouvy s tím, že vlastnické právo k návěsu nabude kupující společnost převzetím věci leasingovým nájemcem L., s. r. o., na základě této smlouvy obdržela kupující společnost částku 278.160,- Kč jako akontaci a zaplatila prodávající společnosti dne 12. 11. 2002 část kupní ceny ve výši 712.863,- Kč, a zbývající část kupní ceny 214.337,- Kč uhradila formou zápočtu pohledávek, přičemž návěs společnost A. P. nedodala a kupní cenu si ponechala,
e) dne 29. 10. 2002 uzavřel obviněný P. K. jménem společnosti A. P. se společností S. M. L. kupní smlouvu, kterou se společnost A. P. jako prodávající zavázala prodat společnosti S. M. L. jako kupující tahač MAN 19.414G, rok výroby 1999, v ceně 2.293.600,- Kč do jednoho měsíce od uzavření smlouvy s tím, že vlastnické právo k vozidlu nabude kupující společnost převzetím věci leasingovým nájemcem M. Š., na základě této smlouvy uhradila dne 3. 12. 2002 formou zápočtu vzájemných pohledávek kupující společnost prodávající společnosti část kupní ceny ve výši 1.605.520,- Kč, a zbývající část kupní ceny ve výši 688.800,- Kč zaplatil společnosti A. P. dne 29. 10. 2002 M. Š., přičemž tahač společnost A. P. nedodala a kupní cenu si ponechala,
f) dne 29. 10. 2002 uzavřel obviněný P. K. jménem společnosti A. P. se společností S. M. L. kupní smlouvu, kterou se společnost A. P. jako prodávající zavázala prodat společnosti S. M. L. jako kupující návěs SCHMITZ, rok výroby 1999, v ceně 1.817.800,-Kč do 1 měsíce od uzavření smlouvy s tím, že vlastnické právo k návěsu nabude kupující společnost převzetím věci leasingovým nájemcem M. Š., na základě této smlouvy zaplatila kupující společnost dne 3. 12. 2002 bezhotovostním převodem peněz prodávající společnosti částku 437.980,- Kč a téhož dne formou započtení vzájemných pohledávek částku 834.480,- Kč a část kupní ceny ve výši 545.340,- Kč zaplatil společnosti A. P. dne 29. 10. 2002 M. Š., přičemž návěs společnost A. P. nedodala a kupní cenu si ponechala,
g) dne 31. 10. 2002 uzavřel obviněný P. K. jménem společnosti A. P. se společností S. M. L. kupní smlouvu, kterou se společnost A. P. jako prodávající zavázala prodat společnosti S. M. L. jako kupující tahač VOLVO FH420, rok výroby 1999, v ceně 2.305.800,- Kč do 30. 11. 2002 s tím, že vlastnické právo k tahači nabude kupující společnost převzetím věci leasingovým nájemcem - společností D., s. r. o., na základě této smlouvy obdržela kupující společnost částku 576.450,- Kč jako akontaci a zaplatila prodávající společnosti dne 22. 11. 2002 část kupní ceny ve výši 1.683.600,- Kč bezhotovostním převodem peněz a část kupní ceny 622.200,- Kč uhradila formou zápočtu vzájemných pohledávek, přičemž tahač společnost A. P. nedodala a kupní cenu si ponechala,
h) dne 31. 10. 2002 uzavřel obviněný P. K. jménem společnosti A. P. se společností S. M. L. kupní smlouvu, kterou se společnost A. P. jako prodávající zavázala prodat společnosti S. M. L. jako kupující, návěs KÖGEL, rok výroby 2001, v ceně 936.800,- Kč do 30. 11. 2002 s tím, že vlastnické právo k návěsu nabude kupující společnost převzetím věci leasingovým nájemcem – společností D., s. r. o., na základě této smlouvy obdržela kupující společnost částku 187.360,- Kč jako akontaci a dne 15. 11. 2002 bezhotovostním převodem peněz zaplatila prodávající společnosti kupní cenu ve výši 936.800,- Kč, přičemž návěs společnost A. P. nedodala a kupní cenu si ponechala,
čímž obvinění způsobili společnosti S. M. L. škodu ve výši 9.038.730,- Kč a M. Š. škodu ve výši 1.234.140,- Kč, celkem tedy škodu ve výši 10.272.870,- Kč.
Obviněné odvolací soud odsoudil podle §250 odst. 4 tr. zák. tak, že obviněnému P. K. uložil za tento trestný čin trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce prokuristy na dobu pěti let.
Obviněnému J. J. uložil za shora uvedený trestný čin a další sbíhající se trestnou činnost za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 1 T 63/2006, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 7 To 188/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §49 odst. 1 tr. zák. tomuto obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu pěti let. Rovněž rozhodl o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podali oba obvinění prostřednictvím obhájců z odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání.
Obviněný P. K. v dovolání nejprve poukázal na to, že řádný opravný prostředek byl podán toliko v jeho prospěch, a proto podle §259 odst. 4 tr. ř. nemohl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnit v jeho neprospěch. V návaznosti na tato pravidla obviněný namítl, že odvolací soud bez zákonných důvodů změnil popis skutku, což má za následek, že dané rozhodnutí odvolacího soudu je pro obviněného nepříznivější, než rozhodnutí soudu prvního stupně. Pokud tedy odvolací soud změnil skutková zjištění, došlo k zásadnímu pochybení a porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Soudu druhého stupně navíc vytkl, že tím, že odlišně hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně, porušil základní procesní principy trestního řízení. Podle obviněného za takové situace neměl odvolací soud sám ve věci rozhodnout, ale měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit k doplnění dokazování a novému rozhodnutí. Jestliže takto odvolací soud nepostupoval, nemůže napadený rozsudek obstát, a proto obviněný P. K. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené rozhodnutí zrušil a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný J. J. ve svém dovolání namítl, že skutek, jímž byl uznán vinným, byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., přestože daný skutek není trestným činem. Podle obviněného nebyly objasněny všechny hmotně právní okolnosti z hlediska obecné i zvláštní části trestního zákona, které jsou významné pro posouzení trestnosti činu. Poukázal na to, že trestný čin podvodu, jímž byl uznán vinným, je trestným činem úmyslným, a bylo proto nezbytné nade vší pochybnost prokázat, že pachatel úmyslně ke škodě na cizím majetku obohatil sebe či jiného tím, že někoho uvedl v omyl, využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné okolnosti, když tento podvodný úmysl pachatele musel být dán již v prvopočátcích jednání, které je mu kladeno za vinu. Podle obviněného měl být kladen důraz na nepochybné prokázání subjektivní stránky a na nutnost trvání na důsledném uplatňování odpovědnosti za zavinění. Podle obviněného nebyl opatřen jediný důkaz, který by svědčil o tom, že by obviněný od samého počátku jednal s podvodným úmyslem. Soud druhého stupně dovodil závěr o úmyslném zavinění obviněného až z následku, který nastal, a to ze způsobu chování obou obviněných poté, co se projevily určité nesrovnalosti. Obviněný připustil, že řízení společnosti nezvládl, avšak z tohoto faktu nelze dovozovat, že by od počátku jednal s podvodným úmyslem. Jelikož nebyla u obviněného prokázána subjektivní stránka, nelze dospět k závěru, že trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchal, a to ani v postavení spolupachatele podle §9 odst. 2 tr. zák., protože nebylo prokázáno, že obviněný podvodně jednal po předchozí vzájemné dohodě se spoluobviněným P. K. Na nesprávné právní posouzení skutku mělo podle obviněného vliv i to, že soud druhého stupně nevyhověl jeho návrhům na doplnění dokazování. V této souvislosti odvolacímu soudu vytkl, že přestože v protokolu o veřejném zasedání uvedl, že zamítá návrh obhajoby na doplnění dokazování výslechy svědků J. M., K. K. a F. M., nevydal o tomto žádné usnesení. Navíc obviněný zmínil, že jako důkaz navrhoval pouze výslech svědka F. M. K návrhu na provedení listinných důkazů se soud vůbec nevyjádřil, neboť nejenže je neprovedl, ale ani je nezamítl. Obviněný poukázal i na další nesrovnalosti protokolu o veřejném zasedání ohledně usnesení, kterým byly jeho návrhy na doplnění dokazování zamítnuty. Neprovedení jím navržených důkazů pokládal obviněný za zásadní pochybení, neboť se jednalo o důkazy, které byly způsobilé ovlivnit skutková zjištění a následně i právní posouzení skutku. Zejména výslech svědka F. M. ve spojení s protokolem o výslechu svědka R. P. mohl změnit závěry ohledně skutku pod písm. a) výroku o vině. Pro neúplnost dokazování obviněný označil za nepodložený provedenými důkazy závěr, že předmět leasingu nebyl dodán, a že neobjasněním shora uvedených skutečností zůstala ve věci řada nejasností, které jsou vykládány v neprospěch obviněného. Z uvedených důvodů obviněný J. J. označil postup vrchního soudu v rozporu se zásadami zajišťujícími jednoznačné prokázání prvotního úmyslu spáchat trestný čin, a navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a odvolacímu soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby dovolací soud před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí napadeného rozhodnutí.
K podaným dovoláním se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. ve svém písemném stanovisku vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který k dovolání obviněného P. K. uvedl, že nevznesl žádnou námitku týkající se nesouladu skutkových zjištění a zákonných znaků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. nebo nesprávnosti jiného hmotněprávního posouzení. Výtky v dovolání tohoto dovolatele uvedené považoval za výhrady procesní povahy, protože směřovaly proti ustanovení §259 odst. 4 tr. ř., a tudíž nemohou dopadat na deklarovaný dovolací důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož podmínkám obsahově neodpovídají s tím, že porušení zákazu reformace in peius nelze namítat ani v rámci žádného jiného dovolacího důvodu obsaženého v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř. Současně však zmínil, že námitky obviněného P. K. nejsou věcně správné, protože odvolací soud u některých dílčích útoků doplnil údaje o zaplacení tzv. akontací poškozené S. M. L., a. s., nebo vypustil údaje o vzniku škody u některých leasingových nájemců, což vedlo ke snížení celkové škody, a jde o změnu ve prospěch obviněných. O trestu bylo ohledně obviněného P. K. rozhodnuto stejně jako rozsudkem soudu prvního stupně a spoluobviněnému J. J. byl dokonce uložen poněkud mírnější trest odnětí svobody. Ke zhoršení postavení obviněných rozhodnutím soudu druhého stupně v žádném směru nedošlo. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného P. K. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
K dovolání obviněného J. J. státní zástupce uvedl, že námitky týkající se rozsahu provedeného dokazování a procesního postupu odvolacího soudu při rozhodování o důkazních návrzích dovolatele deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Stejný závěr učinil i o části dovolání, ve které obviněný provedl vlastní hodnocení důkazní situace ve vztahu k dílčímu útoku pod bodem a) výroku o vině. Ostatní výhrady ohledně subjektivních znaků trestného činu podvodu a spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s výhradou, že nebyly dostatečně přesvědčivě formulovány, považoval za podané v souladu s použitým dovolacím důvodem. K nim uvedl, že s ohledem na to, že podstatou trestné činnosti obviněných bylo uzavření kontraktů na neexistující zboží [s výjimkou vozidla figurujícího u dílčího útoku pod bodem a) výroku o vině, který byl místo na leasingovou společnost převeden na jiný subjekt], odvolací soud správně dovodil existenci úmyslu obviněných již při uzavírání smluv, závazky o dodání zboží nesplnit. Rovněž se ztotožnil se závěrem nižších soudů, že obvinění věděli již při předjednávání smluv a při jejich podpisu, že předmět smlouvy individuálně specifikovaný výrobním číslem fyzicky neexistuje. Současně zdůraznil, že po vybrání hotovosti z účtu společnosti obvinění převedli společnost A. P. na „bílého koně“ P. Š. Z popsaných skutkových zjištění proto dovodil, že již při uzavírání smluv měli obvinění podvodný úmysl směřující ke způsobení škody na majetku kupující společnosti. Vyjádřil, že v tzv. skutkových větách nebylo zcela přiléhavě vyjádřeno, že obvinění jednali jako spolupachatelé, když součinnost obviněných byla zmíněna pouze v úvodní části tzv. skutkových vět a u jednotlivých dílčích útoků pak bylo pouze uvedeno, který z obviněných předmětnou smlouvu podepsal, přičemž účast druhého obviněného již nebyla nijak vyjádřena. Tuto okolnost nepovažoval za vadu, protože odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že oba obvinění se o všech případech navzájem informovali a rozhodnutí o nich činili po vzájemné předchozí dohodě bez ohledu na to, kdo z nich konkrétně podepisoval příslušnou kupní smlouvu (str. 12 rozsudku). Námitky obviněného J. J. podřaditelné pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označil za nedůvodné a navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací §265c tr. ř. nejprve shledal, že dovolání obou obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými v souladu s §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě, a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, posuzoval otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jelikož oba obvinění své dovolání shodně opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je vhodné nejdříve v obecné rovině ve vztahu k oběma dovoláním uvést, že s odkazem na tento dovolací důvod lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je proto možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným, nikoliv však přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
K dovolání obviněného P. K. je potřeba konstatovat, že jeho námitky jsou vzneseny proti postupu odvolacího soudu, a že jimi především vytýká, že odvolací soud pochybil, jestliže ve věci rozhodl sám rozsudkem, jímž ve vztahu k výroku o vině zčásti upravil u dílčích útoků pokračujícího trestného činu skutková zjištění. Za podstatu dovolání tak obviněný označil to, že soud druhého stupně sám rozhodl, aniž by po zrušení rozsudku soudu prvního stupně tomuto soudu věc k rozhodnutí vrátil, což považuje za odepření dvouinstančního řízení. Z této skutečnosti, aniž by rozvedl jaké konkrétní dopady má tento postup na právní posouzení věci nebo skutečnosti významné z hlediska trestního práva hmotného, zdůraznil s odkazem na ustanovení §259 odst. 4 tr. ř., že uvedeným postupem odvolacího soudu došlo k porušení zásady reformationis in peius.
Nejvyšší soud k vznesené námitce zdůrazňuje, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který svým obsahem, jak je shora naznačeno, dopadá výhradně na hmotněprávní nedostatky, nekoresponduje s výhradou o porušení zákazu reformationis in peius, kterou obviněný dovozoval výhradně s odkazem na procesní postup odvolacího soudu. Ten považoval obviněný za vadný, pokud odvolací soud ve věci sám rozhodoval a změnil skutková zjištění, ač tak učinit nemohl, neboť měl trestní věc obviněného po zrušení rozsudku vrátit soudu prvního stupně. Takto obviněným namítané porušení zásady reformationis in peius ničím neakcentuje zásah do oblasti základů trestní odpovědnosti, ale shledává ho výhradně v nesprávném procesním postupu. Proto, i při respektování názoru Ústavního soudu, že vyčleněním z možnosti podat proti porušení zákazu reformationis in peius dovolání jen proto, že tuto okolnost nelze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, je vymezením z mezí spravedlivého procesu (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS 304/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 41, nález č. 117), Nejvyšší soud shledal, že obviněným v dovolání uvedená argumentace nemá jakýkoliv hmotně právní podklad. S odkazem na konkrétně uplatněné výhrady, které obviněný vystavěl ryze na procesním postupu bez konstatování jeho neblahého dopadu na hmotně právní stránku věci, nelze danou argumentaci pokládat za směřující proti nesprávnému právnímu posouzení skutku, ani za výhradu brojící proti jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, jak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vymezuje.
Nejvyšší soud proto shledal, že obviněným uváděné skutečnosti na označený dovolací důvod nedopadají. I když se věcnou správností takto podaného dovolání nemohl zabývat, považuje nad rámec podaného dovolání za nutné uvést, že z obsahu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jednoznačně plyne, že nedošlo ke zhoršení postavení obviněného ve smyslu zásady zákazu reformationis in peius. Je jen pro úplnost vhodné poukázat na to, že důvody pro úpravu výroku o vině soud druhého stupně vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil na straně 18-19 odůvodnění svého rozsudku, kde vysvětlil, že v případě všech leasingových nájemců s výjimkou M. Š. měl pochybnosti o tom, zda skutečně nájemci zaplatili akontace tak, jak bylo uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, a v pochybnostech proto vyšel z verze ve svém důsledku pro obviněné příznivější, spočívající v tom, že tito leasingoví nájemci vystupovali při uzavření leasingových smluv pouze formálně, aniž by ve skutečnosti zaplatili akontaci a leasingové splátky. Část skutku, podle níž bylo původně shledáno způsobení škody i ve vztahu k těmto osobám, odvolací soud vypustil, což vedlo ke snížení způsobené škody u uvedených dílčích útoků, a tedy i ve svém důsledku k stanovení menšího rozsahu celkově způsobené škody, což je ve prospěch obviněných.
Na základě všech těchto zjištění a závěrů Nejvyšší soud dovolání obviněného P. K., které bylo podáno mimo označený i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř., podle §265i odst. 1 písm. b) tr. zák. odmítl.
Obviněný J. J. v části dovolání uplatnil námitky, jimiž uváděl vlastní popis skutkových okolností lišících se od těch, které jsou obsahem dílčího útoku pod bodem a) výroku o vině, a jimiž brojil proti tomu, že soudy neprovedly veškeré jím navržené důkazy, a v souvislosti s tím rovněž vytýkal nesprávnosti v postupech soudu druhého stupně při formulování obsahu protokolu o veřejném zasedání. Takto užitá argumentace nesměřuje do oblasti právní, jak zní zákonné požadavky dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale dotýká se výhradně procesního postupu soudů nižších stupňů při zjišťování skutkového stavu, což uvedený dovolací důvod nenaplňuje. Ohledně těchto námitek Nejvyšší soud nemohl napadené rozhodnutí přezkoumávat, protože s označeným dovolacím důvodem nekorespondují.
Za výhrady, které jsou uplatněny v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud považoval ty, jimiž obviněný J. J. brojil proti nesprávné právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a to pro absenci subjektivní stránky. Z tohoto hlediska dovolací soud dále zkoumal, zda je dovolání obviněného opodstatněné.
Nejprve je potřebné připomenout, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu. Podle §3 tr. zák. je k trestnosti činu třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Z dikce §250 tr. zák. ve spojení s §3 tr. zák. je tedy pro naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu třeba úmyslného zavinění.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.], přičemž k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
Zavinění ve formě nedbalosti nebo úmyslu vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.
Nejvyšší soud, s ohledem na skutková zjištění obsažená ve výrokové části napadeného rozsudku odvolacího soudu, jak jsou popsána v předcházející části tohoto rozhodnutí, včetně příslušných odůvodnění napadaného rozhodnutí a k nim se vážící obsah spisového materiálu, shledal, že uvedená a zmíněná obecná kritéria vymezující zavinění pachatele, byla odvolacím soudem, který o vině obviněných znovu k jejich odvolání sám rozhodl, plně akceptována.
Protože obviněný J. J. již v předcházejících fázích trestního řízení namítal absenci podvodného úmyslu, odvolací soud se těmito výhradami obviněného v rámci odvolacího řízení zabýval a své závěry rozvedl v odůvodnění napadeného rozsudku na str. 11-19. Zde poukázal na to, že soud prvního stupně se zabýval hodnocením obhajoby obviněných v konfrontaci s listinnými důkazy, z nichž vyplývá, v jakých termínech došlo k uzavírání jednotlivých smluv, jak v nich byly specifikovány předměty leasingu, a vinu obviněných důvodně dovodil především z toho, že nedošlo v souladu se smlouvami k dodání označených věcí. Z vyjádření jednotlivých výrobců vyplynulo, že v bodech b) – h) stroje, specifikované konkrétním výrobní číslem, nebyly vyrobeny, v bodě a) byl vůz, který měl být předmětem leasingu, místo na leasingovou společnost převeden padělanou smlouvou na jiný subjekt. Závěr o podvodném úmyslu obviněných byl opřen nejen o to, že obvinění museli vědět o neexistenci prodávaných vozidel vzhledem k nesprávnému výrobnímu číslu, ale i o další důkazy a skutečnosti, např. četnost útoků, jejich návaznost na stejnou leasingovou společnost, blízkou časovou souvislost všech případů, ale i o následné chování obviněných, kteří ani po urgencích nesjednali nápravu, ale naopak po vybrání finanční hotovosti z účtu společnosti převedli společnost na „bílého koně“, nezaměstnaného P. Š., který neměl jakékoliv zkušenosti a schopnosti v oblasti podnikání.
Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí lze též poukázat na to, že soud druhého stupně se sám pečlivě zabýval okolnostmi rozhodnými pro závěr o subjektivní stránce, když zdůraznil, že z výpisu z obchodního rejstříku založeném na č. l. 1515 spisu je zřejmé, že společnost A. P. vznikla přejmenováním společnosti H. M., s. r. o., která existovala od roku 1992, a na místo původních společníků dne 18. 4. 2002 se společníky ve funkcích jednatele a prokuristy v této společnosti stali oba obvinění. Z listinných důkazů vyplynulo, že již za necelé dva měsíce, dne 28. 5. 2002 došlo k uzavření první posuzované smlouvy pod bodem a), a v následujícím období roku 2002 došlo k uzavření dalších smluv v bodech b) až h). Odvolací soud rovněž poukázal na výpověď Ing. J. B., že obvinění v pozicích jednatele a prokuristy společnosti neplnili kromě posuzovaných případů ani další závazky vůči společnosti S. M. L., a že tato společnost zahájila na přelomu roku 2002 a 2003 s obviněnými jednání, která však k pozitivnímu výsledku nevedla. Odvolací soud pro své závěry vycházel i z listinných důkazů, podle nichž shledal, že obvinění již 6. 1. 2003, tedy nedlouho po posledním z projednávaných dílčích činů v bodu h), odvolali sami sebe z funkcí, které ve společnosti zastávali a jmenovali novým jednatelem společnosti S. K., což však rejstříkový soud nepovolil. Odvolací soud zdůraznil i to, že se oba obvinění dne 7. 2. 2003 osobně zúčastnili jednání s leasingovou společností, formálně uznali závazky vyplývající z posuzovaných smluv, některé předměty leasingu, o nichž obvinění tvrdili, že je mají k dispozici, se zavázali do pěti dnů dodat, v ostatních případech přislíbili přijatá finanční plnění do třiceti dnů vrátit. Obvinění však ani tyto závazky nesplnili.
Odvolací soud uvedené okolnosti, jakož i další ve věci učiněná zjištění, k účasti obviněných na výše popsané trestné činnosti shrnul, že obvinění své funkce ve společnosti A. P. pouze zneužili, k čemuž též přihlédl jako k okolnosti svědčící o tom, že obvinění jednali ve všech posuzovaných případech společně, vedeni stejným podvodným úmyslem se na úkor jiných obohatit. Dovodil, že oba obvinění jednali již v době uzavření první posuzované smlouvy též s podvodným úmyslem, protože v převážné většině dílčích útoků předměty smluv vůbec neexistovaly. Vyšel i z okolností, které po uzavření smluv následovaly, neboť z jednání obviněných s poškozenou společností vyplynulo, že právě obvinění byli osobami, které fakticky rozhodovaly o všech případech. Proto i ve vztahu k obviněnému J. J. shledal, že se na uvedených činech podílel i přesto, že sám smlouvy až na jednu nesepisoval. Odvolací soud tak vycházel z toho, že oba obvinění se předem navzájem o těchto případech informovali a rozhodnutí o nich činili po vzájemné předchozí dohodě bez ohledu na to, kdo z nich konkrétně podepisoval příslušnou kupní smlouvu.
Nejvyšší soud tak k námitkám obviněného J. J. shledal, že odvolací soud se všemi potřebnými otázkami v odůvodnění svého rozsudku nejen zabýval, ale i vypořádal, a dostatečně jasně a srozumitelně, na podkladě výsledků provedeného dokazování, je i vysvětlil. Při hodnocení subjektivní stránky neopomenul ani jednání obou obviněných, které následovalo po uzavření smluv, zejména, že ani po urgencích poškozeného nesjednali nápravu, ale snažili se zbavit se odpovědnosti za způsobenou škodu tím, že poté, co z účtu společnosti, za kterou jednali, vybrali veškeré finanční prostředky, tuto převedli na jinou osobu. Jejich postoje dokreslují jejich nečestné úmysly, které měli od počátku této své činnosti, když smyslem a účelem bylo právě to, aby společnost A. P. zneužili k tomu, aby se obohatili na úkor jiného. Proto s poškozenými uzavřeli smlouvy, jejichž jediným důvodem bylo vylákat od poškozených velké finanční prostředky s tím, že své povinnosti vzniklé na základě těchto kontraktů, nesplní.
Na základě těchto zjištění Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud nepochybil, jestliže rozhodl, že obviněný J. J. ve spolupachatelství s obviněným P. K. se trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. dopustil v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. Protože je tato právní kvalifikace správná, jsou výhrady obviněného J. J. zjevně neopodstatněné, a proto Nejvyšší soud dovolání tohoto obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Vzhledem k tomuto způsobu rozhodnutí o dovolání, a že soudem prvního stupně nebyl předložen návrh na přerušení výkonu rozhodnutí, neshledal Nejvyšší soud pro odklad výkonu rozhodnutí, o nějž obviněný J. J. požádal, důvody předpokládané v ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. ani v ustanovení §265l odst. 4 tr. ř., a požadavku obviněného proto nevyhověl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. ledna 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová