ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.190.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 190/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. března 2009 o dovolání obviněné N. F., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 9 To 668/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 113/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné N. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 92 T 113/2007, byla obviněná N. F. uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustila jako spolupachatelka podle §9 odst. 2 tr. zák. a podle popsaných skutkových zjištění jej spáchala tak, že společně s P. K. v úmyslu získat majetkový prospěch, využili zájmu L. S. na získání bytu v B. a na její úkor se obohatili o částku 450.000,- Kč tím, že obviněný P. K. dne 1. 7. 2005 v B. a jinde jako majitel realitní kanceláře H. uzavřel s L. S. dohodu o rezervaci nemovitosti, jejímž předmětem byl nájemní byt na M. n. v B., který v té době užívala obviněná N. F., a zavázal se, že pokud nejpozději do 30. 7. 2005 nebude uzavřena nájemní smlouva k tomuto bytu ve prospěch poškozené, tak jí vrátí jednak blokační zálohu ve výši 50.000,- Kč, kterou při té příležitosti od poškozené převzal, a jednak částku 400.000,- Kč, kterou v souladu s touto dohodou poškozená poukázala dne 4. 7. 2005 na jeho účet, přičemž v uvedený den obviněná N. F. v přítomnosti obviněného P. K. uzavřela s poškozenou dohodu o fiktivní výměně bytů a poškozenou utvrzovala v přesvědčení, že svůj byt na M. n. ke dni 1. 8. 2005 vyklidí a předá ho poškozené, oba obvinění přitom tento závazek nesplnili, ač věděli, že ve sjednaném termínu ho ani splnit nemohou, neboť ve skutečnosti obviněná neměla pro sebe zajištěný jiný byt, do kterého by se mohla v této době nastěhovat, a předmětný byt pro poškozenou neuvolnila, obvinění se o takto získané peníze podělili a přes upomínání poškozené je obviněný P. K. nevrátil, takto společným jednáním oba způsobili L. S. škodu ve výši 450.000,- Kč, přičemž obviněná N. F. způsobila jmenované další škodu v částce 10.000,- Kč, kterou jí poškozená poskytla jako náhradu za bytové zařízení, které jí obviněná přislíbila přenechat v předmětném bytě.
Za shora uvedený trestný čin a za sbíhající se trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., kterým byla obviněná N. F. pravomocně uznána vinnou rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2006, sp. zn. 10 T 230/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. 4 To 85/2007, byla obviněná odsouzena podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tři a půl roku. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněné stanovena povinnost, aby podle svých sil ve zkušební době nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2006, sp. zn. 10 T 230/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. 4 To 85/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného P. K. a o nároku poškozené na náhradu škody.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění N. F. a P. K. odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 9 To 668/2007, tak, že obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Prostřednictvím obhájce Mgr. T. P. napadla N. F. posledně zmíněné rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná s odkazem na svou již dříve uváděnou obhajobu vyjádřila, že jejím záměrem byla výměna jejího bytu za byt menší, a proto podala inzerát. V souvislosti s tím se seznámila se spoluobviněným P. K. provozovatelem realitní kanceláře, jenž měl vše zařídit. Za shodu okolností označila skutečnost, že osoba, se kterou měla byt měnit, bydlela ve stejném domě, jako dcera obviněné. Nemohl o tom vědět ani svědek Ing. M. R., který stál pouze před domem, a jemuž dal obviněný P. K. její telefonní číslo. Obviněná namítla, že svůj byt chtěla uvolnit, což dostatečným způsobem doložila předložením potvrzení o tom, že měla domluvené stěhování, z něhož až následně sešlo. Obviněná považovala za nesprávné, že i když odvolací soud správně zjistil skutkový stav věci, chybně z něj vyvodil právní závěry, což vedlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. V závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené rozhodnutí zrušil, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněné se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že obviněná v dovolání vyjádřila výhradně nesouhlas se zjištěními, ke kterým soudy po provedeném dokazování dospěly. Domáhala se sice nesprávnosti právního posouzení předmětného skutku, avšak až v návaznosti na změnu učiněných skutkových zjištění, pro kterou nabídla své vlastní hodnocení provedených důkazů. Podle státní zástupkyně však takto podložená dovolací argumentace neodpovídá ani deklarovanému ani jinému ze zbývajících zákonných dovolacích důvodů podle ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné N. F. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací §265c tr. ř. nejdříve zjistil, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., posuzoval dovolací soud též otázku, zda byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněn v souladu se zákonnými podmínkami.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na jeho podkladě je ve vztahu ke zjištěnému skutku možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V souladu se zjištěným skutkovým stavem lze proto namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
S ohledem na shora uvedená pravidla pro řádné uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud shledal, že obviněná v té části dovolání, v níž se vyjadřovala k jednotlivým ve věci provedeným důkazům a skutkovým zjištěním, která se snažila zpochybnit vlastní interpretací skutkového děje, deklarovaný důvod dovolání nenaplnila, neboť tuto argumentaci nezaměřila do oblasti právní, jak deklarovaný dovolací důvod vyžaduje, nýbrž proti výsledným skutkovým zjištěním, jimiž je Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení vázán.
Za jedinou v dovolání obviněnou uvedenou námitku, kterou je možno pod uplatněný dovolací důvod podřadit, je výhrada obviněné, že soudy správně zjištěný skutkový stav nesprávně právně vyhodnotily a posoudily jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
K takto relevantně se zákonem uplatněné výhradě je vhodné nejdříve vyjádřit, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Jestliže obviněná v rámci dovolání brojila proti této právní kvalifikaci, namítala zejména to, že její záměry ve vztahu k poškozené byly čestné, že se nechtěla na její úkor obohatit, a že ji neuvedla v omyl.
K tomu je potřeba uvést, že uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci (viz přiměřeně srov. rozhodnutí č. 57/1978, č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). Omylem je rozpor mezi představou a skutečností. Jde o něj i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat.
Z popisu skutku a se zřetelem na příslušné části odůvodnění napadených rozhodnutí je nepochybné, že poškozená reagovala na inzerát o nabídce bytu k prodeji, který podala obviněná. Jak však z provedeného dokazování vyplynulo a soud prvního stupně dostatečně vysvětlil na str. 7-8 odůvodnění svého rozsudku, obviněná neměla záměr byt prodat, protože tak ani později neučinila. Jejím skutečným cílem společným s obviněným P. K. bylo pouze to, aby od poškozené při předstírání vážného prodeje bytu, v němž však trvale bydlela obviněná, od poškozené vylákali příslušné finanční prostředky. Za tímto účelem byla poškozená oběma obviněnými uvedena v omyl, neboť jimi byla utvrzována v tom, že byt, který užívala obviněná, bude vyklizen do 30. 7. 2005. Obviněná N. F. však tento jen předstíraný zájem nemínila vážně, protože se neměla kam přestěhovat a ani v předmětné době žádné kroky spojené s faktickým uvolněním bytu nečinila.
Rovněž bylo prokázáno, že ze strany obviněných byla předložena fiktivní dohoda o výměně bytů mezi obviněnou a poškozenou L. S., jejíž bydliště bylo v této smlouvě nepravdivě situováno na adrese H., v B., kam se měla na základě výměny přestěhovat obviněná N. F. Rovněž z dokazování však vyplynulo, že oba obvinění, kteří v této souvislosti poškozenou utvrzovali v tom, že tato fiktivní smlouva o výměně bytů je běžným krokem při jimi zvolené transakci, a to přesto, že dobře věděli, že poškozená L. S. bydlí v D. v rodinném domě a že byt na ulici H., je zcela neobyvatelný. Obvinění poškozenou utvrdili v tom, že prodej bytu bude realizován, a proto jim předala jimi požadované peníze. Obvinění poškozenou ponechali v uvedeném omylu až do doby, kdy mělo podle dohody k přestěhování dojít, což bylo v době, kdy poškozená měla již z původního bydliště všechny své věci vystěhovány s tím, že se do bytu na M. n. přestěhuje. Bylo jí však obviněnými sděleno, že tak učinit nelze. Přestože byl poškozené nabídnut jiný byt, který byl v naprosto katastrofálním a nepřijatelném stavu, takže ho poškozená zcela oprávněně odmítla, nelze z této skutečnosti dovozovat splnění závazku ze stran obviněných, protože se tak stalo poté, co byl předmětný trestný čin již dokonán, a to jen proto, že poškozená díky podvodnému jednání obviněných zůstala bez přístřeší. O podvodném jednání obviněných svědčí i všechny další kroky, které byly z jejich strany učiněny, jako např. to, že obviněný P. K. s penězi od poškozené, aniž by došlo k realizaci dohody, disponoval i poté, co závazek z jejich strany nebyl splněn. Dokreslují ho i souvislosti vážící se k bytu, který byl v dohodě o fiktivní výměně bytů vydáván za bydliště poškozené, tj. byt v ulici H., protože se jednalo jednak o dům v demolici, o němž však obviněná věděla proto, že jeho majitelem byl otec muže, který byl jejím přítelem. Rozhodně se proto v této spojitosti nemohlo jednat o náhodu, jak tvrdila obviněná, ale o účelově promyšlenou záležitost, vedenou snahou poškozenou podvést.
Nelze odhlédnout ani od další okolnosti svědčící pro podvodné záměry obviněné, na něž poukázal odvolací soud s odkazem na obsah připojeného spisu sp. zn. 7 T 23/2005, týkající se obviněné N. F., z něhož vyplynulo, že dne 1. 7. 2005, kdy poškozená složila obviněnému P. K. zálohu ve výši 50.000,- Kč, obviněná N. F., která je přinejmenším od roku 2004 bez zaměstnání, zaplatila částku 50.000,- Kč, díky čemuž bylo v trestní věci vedené pod sp. zn. 7 T 23/2005 rozhodnuto o narovnání.
Na základě všech těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud dospěly k závěru, že obviněná od počátku jednala s podvodným záměrem poškozenou uvést v omyl, když věděla, že ke splnění jejích závazků vůči poškozené nedojde, a tím způsobila poškozené ve výroku uvedenou škodu.
Vzhledem k tomu, že učiněná skutková zjištění soudu prvního stupně dávají dostatečný podklad pro závěr, že obviněná společně s P. K. jednala v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. uvést poškozenou v omyl a způsobit jí škodu nikoli malou, byly dostatečně objasněny a prokázány všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Nejvyšší soud se z výše popsaných důvodů ztotožnil i s argumentací soudů obou stupňů rozvedenou v odůvodnění jejich rozhodnutí, na kterou pro stručnost toliko odkazuje.
Ze všech důvodů, jak jsou shora rozvedeny, Nejvyšší soud neshledal námitky obviněné důvodnými, a protože soudy v potřebné míře se již se všemi výhradami obviněné dostatečně vypořádaly a všechny podstatné okolnosti objasnily, bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. března 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová