ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.523.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 523/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. května 2009 o dovolání obviněného mladistvého R. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 4 Tmo 31/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, pod sp. zn. 2 Tm 13/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého R. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 10. 10. 2008, sp. zn. 2 Tm 13/2008, byl obviněný mladistvý R. S. (dále jen mladistvý) uznán vinným proviněním vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a proviněním porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. Za to mu bylo uloženo podle §219 odst. 2, §35 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 3 zákona č. 218/2003 Sb. (chybně uvedeno §33) trestní opatření odnětí svobody na devět roků. Podle §76 zákona č. 218/2003 Sb. a §5 odst. 3, §8 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb. bylo rozhodnuto, že mladistvý vykoná trestní opatření odděleně od ostatních odsouzených, a to ve zvláštní věznici nebo zvláštním oddělení pro mladistvé. Podle §55 odst. 1 písm. c) tr. zák. mu byl rovněž uložen trest propadnutí loveckého nože. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla mladistvému uložena povinnost zaplatit poškozeným V. z. p. ČR, územní pracoviště B., škodu ve výši 39.789,- Kč, I. B. jednorázové odškodnění ve výši 240.000,- Kč za usmrcení dítěte, škodu ve výši 11.912,- Kč za náklady pohřbu, 1.500,- Kč za smuteční kytice, celkem 253.412,- Kč, K. D. jednorázové odškodnění ve výši 240.000,- Kč za usmrcení dítěte, škodu ve výši 1.000,- Kč za smuteční kytici, celkem 241.000,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními mladistvý a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně v neprospěch mladistvého. Z podnětu těchto odvolání byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 4 Tmo 31/2008, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušen v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že mladistvý byl uznán vinným jednak pokusem provinění vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., §6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., jednak proviněním porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., §6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. a odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 3 zákona č. 218/2003 Sb. k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody na osm let a devět měsíců. Podle §76 zákona č. 218/2003 Sb. a §5 odst. 3, §8 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb. bylo rozhodnuto, že mladistvý vykoná trestní opatření odnětí svobody odděleně od ostatních odsouzených, a to ve zvláštní věznici pro mladistvé nebo zvláštním oddělení pro mladistvé s uplatňováním vnitřní diferenciace. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí loveckého nože, jenž byl přílohou spisu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla mladistvému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody V. z. p. ČR, územní pracoviště B., škodu ve výši 39.789,- Kč, I. B. jednorázové odškodnění ve výši 240.000,- Kč za usmrcení dítěte, škodu ve výši 6.912,- Kč za náklady pohřbu, 1.500,- Kč za smuteční kytice, celkem 248.412,- Kč, K. D. jednorázové odškodnění ve výši 240.000,- Kč za usmrcení dítěte, škodu ve výši 1.000,- Kč za smuteční kytici, celkem 241.000,- Kč.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se mladistvý označených provinění dopustil tím, že dne 2. 5. 2008 krátce před 03:00 hod. poté, co se ujistil, že v L., v domě v K. č., kde bydlela jeho bývalá přítelkyně H. H., se s ní v domě zdržuje D. D., vyrazil za použití dřevěné kulatiny o délce asi 1 metr a průměru 20 cm vchodové dveře domu, po schodech vyběhl do 1. patra domu, kde se nacházel pokoj poškozené H. H., a vybaven loveckým nožem, tzv. tesákem, s čepelí dlouhou 23 cm, v úmyslu usmrtit ho, napadl poškozeného D. D. tak, že ho opakovaně bodal do hrudníku, břicha, zad, čímž mu způsobil osmnáct bodně-řezných a řezných ran na trupu, horních a dolních končetinách, zasáhl vnitřní orgány, a to plíce, cévy hrudníku, osrdečník, játra, tenké střevo, v důsledku čehož poškozený na místě zemřel, přičemž bezprostřední příčinou jeho smrti bylo vykrvácení; poté v přízemí domu, kam seběhla poškozená H. H., aby telefonem přivolala pomoc, tuto za použití téhož loveckého nože napadl ranou do levého stehna, která směřovala do tříselné krajiny, a když se schovala pod stůl, pod kterým si chránila horní polovinu těla, bodal a řezal ji do nohou, čímž jí způsobil celkem sedm bodných, řezných a sečných ran na obou dolních končetinách s poškozením svalů a menších tepen a šlachy na palci a dvě povrchové rány na horních končetinách, přičemž věděl, že za použití bodně-řezného nástroje jí může poranit tepny a žíly a způsobit tak masivní ztrátu krve s nástupem haemorhagického šoku a způsobit jí tak smrt, a pro případ, že ji způsobí, byl s tím srozuměn.
Proti označenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Mladistvý měl za to, že popsané jednání nelze kvalifikovat jako pokus provinění vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., nýbrž jako provinění vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k poškozenému D. D. a provinění ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., maximálně pokus provinění ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k poškozené H. H. Tvrdil, že jednání, kterého se měl dopustit vůči poškozené H. H., nelze kvalifikovat jako pokus provinění vraždy, neboť nesměřovalo k jejímu usmrcení. Útok nebyl veden do oblastí těla, kde jsou uloženy životně důležité orgány, a pokud soud odkazoval na možnost poranění tepen a žil, pak s ohledem na vyjádření znalce v hlavním líčení lze mít za to, že taková možnost byla připuštěna toliko v hypotetické rovině. I pokud by došlo k protnutí tepny, krvácení by si mohla sama poškozená zastavit tím, že si nohu stáhne obinadlem, kusem látky apod. a k žádnému smrtelnému následku v takovém případě dojít nemůže. Vytkl, že soud dostatečně nezkoumal celkové okolnosti případu ani motiv, který se podává i ze znaleckého posudku z odvětví psychologie. Upozornil, že z výpovědi poškozené vyplynulo, že svůj útok nejprve směřoval proti poškozenému D. D., nicméně před tímto útokem měl možnost poškozenou napadnout, a to bezprostředně po vstupu do domu, ale neučinil tak a útok směřoval proti poškozenému D. D. Tvrdil, že již při prvním útoku proti tělu poškozené ji bodl do stehna a i po následném pádu poškozené pod stůl měl možnost si ji přitáhnout a zasáhnout její horní část těla, ale neudělal to. Z toho dovozoval, že nelze akceptovat závěr soudu, že jen v důsledku obranného manévru poškozené nemohl realizovat efektivnější útok proti místům na těle poškozené, která si chránila. Nesouhlasil ani s názorem odvolacího soudu, že se v případě napadení obou poškozených jednalo jen o jednotlivé fáze jednoho skutku se stejným závěrem, poněvadž způsob, intenzita a směr útoku jsou v obou v případech zcela odlišné. Stran motivu činu poukázal na závěry znalce psychologa a uvedl, že jím nebylo usmrcení poškozené H. H., ale usmrcení D. D., kterým chtěl poškozené ublížit psychicky, a v této souvislosti ji bodl.
Dovolatel dále nesouhlasil s použitím trestní sazby podle §31 odst. 3 zákona č. 218/2003 Sb. (nesprávně neuvedeno tr. zák.), protože podle něj nebyly splněny všechny podmínky předpokládané tímto ustanovením. Vedle nesprávné právní kvalifikace skutku, neumožňující uložení výjimečného trestního opatření, poukázal i na absenci podmínky spočívající v mimořádně vysokém stupni společenské nebezpečnosti pro zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu. namítl, že způsob provedení činu, na který odkázal soud prvního stupně, tj. že poškozeného napadl osmnácti ranami, nožem s dlouhou čepelí, nečekaně a rozespalého, nic netušícího, nedal mu množnost se bránit, nelze považovat za zvlášť zavrženíhodnotný způsob provedení činu, v podstatě se nevymyká běžnému způsobu provedení provinění vraždy. Nešlo o vyšší míru surovosti, zvláštní lsti, brutality či zvrhlosti nebo zvláštní povahu situace, za níž byl poškozený napaden, nejednalo se o zvlášť intenzivní uplatnění přitěžujících okolností uvedených v §34 písm. b), c), d), e), f), h) tr. zák. Mladistvý proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soud v Olomouci zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání mladistvého shledal, že je zjevně neopodstatněné. Zdůraznil, že útok mladistvého směřoval vůči oběma poškozeným, přičemž považoval za logické, že se útočník nejprve věnoval poškozenému D. D., který pro úspěšné dokončení útoku představoval větší nebezpečí než poškozená H. H. K útoku na oba poškozené byl použit shodný lovecký nůž (tesák) s čepelí délky 23 cm, tedy zbraň velikostí i provedením dobře způsobilá člověka usmrtit. Vůči oběma poškozeným použil obviněný uvedený nůž opakovaně a způsobil každému z nich větší počet ran. Zatímco vůči poškozenému D. D. jednal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. ho usmrtit a přiměřeně tomuto úmyslu směřoval zasazované rány, jednal vůči poškozené H. H. v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák. Upozornil, že soud učinil skutková zjištění, že mladistvý poškozenou (poté co usmrtil poškozeného D. D.) vyhledal za účelem jejího pobodání záměrně (nejednalo se tedy o situaci, kdy by se jen náhodně „připletla“ k napadení poškozeného D. D.), přičemž k jejímu napadení použil tutéž zbraň, u níž lze způsobení těžkého zranění nebo smrti očekávat. Poznamenal, že již první rána, směřující do tříselné krajiny stehna levé nohy, mohla zasáhnout tepnu a vést k vykrvácení poškozené. Stejně tak i další mnohočetné rány do jejích nechráněných nohou mohly podobná zranění způsobit, což však obviněný mladistvý po napadení poškozené nezjišťoval, žádnou pomoc se jí zajistit nesnažil a poté na prosby poškozené z místa odešel. Z uvedeného plyne, že mladistvý byl srozuměn s eventualitou, že poškozená mohla v důsledku jeho napadení utrpět zranění, vedoucí až k jejímu vykrvácení a smrti. Úvahy dovolatele o možnosti poškozené odvrátit fatální následek zaškrcením rány považoval z hlediska použité právní kvalifikace skutku za irelevantní. Předpokládají totiž, že poškozená bude mít dostatečné vědomosti, schopnosti a vybavení k provedení takového zákroku a jsou tedy odvislé od okolností, jejichž splnění nelze vždy očekávat a které závisejí na náhodě. Pakliže dovolatel nesouhlasil s použitím trestní sazby podle §31 odst. 3 zákona č. 218/2003 Sb., státní zástupce připomenul, že výrok o uloženém trestu z hlediska jeho druhu, výše či způsobu výkonu lze dovoláním napadnout prakticky toliko z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což však dovolatel neučinil, a nelze se touto námitkou v řízení o dovolání zabývat. Navrhl proto, aby bylo dovolání mladistvého podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání mladistvého je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněného lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání mladistvého je významná otázka, zda skutkem popsaným ve výroku o vině odvolacího soudu byly naplněny znaky pokusu provinění vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné znaky jednak provinění porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., jednak pokusu provinění vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., poněvadž obviněný jednak neoprávněně vnikl do domu jiného a při tomto činu užil násilí, jednak se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jiného úmyslně usmrtil a spáchal takový čin na dvou osobách, jehož se dopustil v úmyslu provinění spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo.
Podle zjištění soudů obou stupňů podstata činu mladistvého spočívala v tom, že poté, co vyrazil za použití dřevěné kulatiny vchodové dveře domu, po schodech vyběhl do 1. patra domu a vybaven loveckým nožem, tzv. tesákem, s čepelí dlouhou 23 cm, v úmyslu usmrtit ho, napadl poškozeného D. D. tak, že ho opakovaně bodal do hrudníku, břicha, zad, čímž mu způsobil mnohočetná vážná poranění, zasáhl vnitřní orgány, v důsledku čehož poškozený na místě zemřel, přičemž bezprostřední příčinou jeho smrti bylo vykrvácení. Vzápětí v přízemí domu, kam seběhla poškozená H. H., tuto za použití téhož loveckého nože napadl ranou do levého stehna, která směřovala do tříselné krajiny, a když se schovala pod stůl, pod kterým si chránila horní polovinu těla, bodal a řezal ji do nohou, čímž jí způsobil sedm bodných, řezných a sečných ran na obou dolních končetinách s poškozením svalů a menších tepen a šlachy na palci a dvě povrchové rány na horních končetinách, přičemž věděl, že za použití bodně-řezného nástroje jí může poranit tepny a žíly a způsobit tak masivní ztrátu krve s nástupem haemorhagického šoku a způsobit jí smrt, a pro případ, že ji způsobí, byl s tím srozuměn. Je tak zjevné, že skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují všechny zákonné znaky právě i pokusu provinění vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák.
Mladistvý naplnění zákonných znaků provinění porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. v dovolání nezpochybnil. Ve vztahu k právnímu posouzení činu jako provinění vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. namítl, že soudy nesprávně posoudily jeho jednání jako jeden skutek spáchaný se stejným záměrem. Byl přesvědčen, že správně mělo být jeho jednání kvalifikováno jako provinění vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k poškozenému D. D. a jako provinění ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., resp. pokus provinění ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. stran poškozené H. H., nikoliv jako pokus provinění vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Svůj nesouhlas s použitou právní kvalifikací skutků založil na tvrzení, že soudy nedostatečně zkoumaly celkové okolnosti případu, motiv činu, konkrétní způsob útoku proti poškozené, který dokládá, že „motivem jeho jednání nebylo usmrcení poškozené H. H., ale poškozeného D. D., a tím poškozené ublížit psychicky, kdy v této souvislosti ji bodl“.
Na námitku téže povahy již reagovaly soudy obou stupňů a závěry, k nimž dospěly, zevrubně v odůvodněních svých rozhodnutí odůvodnily.
Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozsudku s námitkami obviněného, jež měly zpochybnit závěr o nepřímém úmyslu usmrtit poškozenou H. H., velmi podrobně a přesvědčivě vypořádal. Závěr o zavinění nejméně ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. byl opřen o komplexní hodnocení okolností, které posuzovanému činu mladistvého předcházely, jakož i těch, za nichž k útoku došlo, jak se o nich zmiňoval v odůvodnění svého rozsudku i soud prvního stupně. Oba soudy braly v potaz, jakým motivem byl mladistvý veden, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo užito, zda mladistvý zaútočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, a stranou pozornosti nezůstalo ani chování mladistvého bezprostředně po skončení útoku proti poškozené na její naléhání. Odvolací soud akcentoval motiv mladistvého, kterým byl jeho záměr pomstít se poškozeným násilím, s čímž korespondují i jeho výhrůžky před činem adresované oběma poškozeným. Mladistvý se těsně před činem vyzbrojil cíleně a promyšleně loveckým nožem, tzv. tesákem, délky čepele 23 cm, jehož charakter je oproti běžným nožům atypický, umožňoval razantnější provedení útoku. Neopomněl připomenout, že ačkoliv mladistvý mohl po dokonání činu vůči poškozenému D. D. odejít z domu, neučinil tak, ale záměrně vyhledal poškozenou H. H. v přízemí domu a bez jakéhokoliv slovního projevu jí zasadil razantní ránu loveckým nožem do levého stehna nohy směřující do tříselné krajiny. Na tento náhlý útok poškozená reagovala tím, že se ukryla pod stůl a chránila si horní polovinu těla před dalšími útoky. Mladistvý v útoku proti její tělesné integritě pokračoval, zasadil jí další rány loveckým nožem do míst, která byla pro něj v dané situaci dostupná. S ohledem na četnost a povahu ran nožem soud uzavřel, že se jednalo o razantní způsob, který jen v důsledku obranného mechanismu poškozené mladistvý nemohl realizovat daleko efektivnější útok vůči poškozené. Mladistvému konkrétní situace umožňovala zasahovat pouze dolní končetiny poškozené, ale musel si být vědom, že v těchto částech těla se nacházejí tepny a žíly, jejichž protnutím může dojít k masivnímu krvácení a že při ztrátě velkého množství krve může u oběti dojít také ke smrti. Odvolací soud uvedl, že bylo jen dílem náhody, že nedošlo k takovému protnutí tepen a žil dolních končetin poškozené a následnému masivnímu krvácení, které by mohlo reálně způsobit smrt. Ku podpoře závěrů o existenci nepřímého úmyslu poškozenou usmrtit soud upozornil i na chování mladistvého po činu, kterým způsobil poškozené závažná zranění, vyznačující se tím, že z místa činu odešel, aniž poškozené poskytl či jí přivolal pomoc.
Odvolací soud se vypořádal i s námitkou mladistvého, že jeho čin měl být posouzen jako dva skutky. Odmítl ji s odůvodněním, že se jednalo o dvoufázový pokračující útok, vedený záměrem dopustit se vůči poškozeným zdržujícím se v domě násilí, realizovaný za stejných časových a místních podmínek, pročež je třeba na něj nahlížet jako na jeden skutek.
Nejvyšší soud s tímto hodnocením a závěry soudů obou stupňů zcela souhlasí a nemá, čím by je relevantně mohl doplnit. Námitky obviněného zpochybňující subjektivní stránku provinění vraždy stran poškozené H. H. nemohou obstát, poněvadž ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která zákonné znaky úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák. v tomto případě evidentně naplňují.
Z hlediska posouzení, zda jde o provinění ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák., nebo o provinění vraždy podle §219 tr. zák., je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace. Provinění vraždy je proviněním úmyslným. To znamená, že pachatel chtěl svým jednáním způsobit jinému smrt (úmysl přímý). Postačí však, že pachatel věděl o možnosti způsobení smrti, a pro případ, že takový následek nastane, byl s ním srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Jak přímý, tak i nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Úmysl způsobit uvedený následek je třeba v takových případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat jen na podkladě nepřímých důkazů. Na úmysl usmrtit jiného pak lze usuzovat z objektivních skutečností, zejména z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozené, kam útok směřoval, z okolností subjektivních, např. pohnutky činu, ale i osobních vlastností obviněného, z jeho chování po útoku apod. (k tomu např. č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Těchto východisek si byl odvolací soud jasně vědom a jeho hodnotící úvahy z nich bezezbytku vycházejí.
Podle §4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.
Opatřil-li si mladistvý a následně i proti poškozené H. H. použil nůž s čepelí délky 23 cm, musel vědět, že jde o prostředek, jehož použitím lze způsobit újmu, která vede k zásahu do zájmu chráněného trestním zákonem. Tím je naplněna volní složka nepřímého úmyslu. Jestliže vedl takovým nožem útok do míst, kde jsou uloženy velké tepny a žíly, jejichž protětím hrozí masivní ztráta krve, vzduchová embolie apod., přičemž poškozené způsobil celkem nejméně 7 bodných, sečných a řezných ran, přičemž některé měly délku až 12 cm, musel si být v době útoku vědom toho, že poškozené může smrt způsobit, a nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla tomuto následku, který si musel představovat jako možný, zabránit. Tím je naplněna i složka srozumění s následkem, který může nastat. Lze proto uzavřít, že mladistvý s ohledem na způsob provedení činu, povahu užité zbraně věděl, že může způsobit ohrožení nebo porušení zájmu chráněného v ustanovení §219 tr. zák., a se způsobením smrti poškozené byl srozuměn v tom smyslu, že byl s tímto následkem v době útoku smířen. Skutečnost, že nedošlo i k usmrcení poškozené H. H., byla na mladistvém zcela nezávislá; pouze náhodou a v důsledku své obrany poškozená neutrpěla závažnější poranění koronárního systému, který mohl vyústit ve fatální následek.
Stejně jako odvolací soud či státní zástupce i dovolací soud pokládá za nepřípadnou námitku mladistvého, že život poškozené nebyl jeho jednáním bezprostředně ohrožen, poněvadž kdyby i došlo k protnutí tepny, krvácení by si poškozená mohla sama zastavit tím, že si nohu stáhne obinadlem, kusem látky apod. a ke smrtelnému následku by dojít nemohlo. Obecně totiž platí, že úmysl pachatele usmrtit jiného nelze spojovat se způsobilostí oběti ošetřit si po vražedném útoku zranění; pokud by si oběť byla schopna sama poskytnout pomoc a zabránit fatálnímu následku, mělo by to význam toliko z hlediska posouzení vývojového stadia provinění vraždy. Navíc lze souhlasit se státním zástupcem, že takové úvahy předpokládají, že poškozená osoba bude mít dostatečné vědomosti, schopnosti a vybavení k provedení takového zákroku, což důvodně očekávat nelze.
Výše uvedené okolnosti přesvědčivě opodstatňují závěr, že záměrem mladistvého bylo usmrcení obou poškozených. Zatímco vůči poškozenému D. D. jednal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. a ve shodě s takto pojatým úmyslem směřoval zasazené rány, vůči poškozené H. H. jednal v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák.
Soudům obou stupňů nutno přitakat i v jejich úvaze, že na čin mladistvého je třeba nahlížet jako na jeden skutek. Nelze naopak přisvědčit názoru dovolatele, že způsob, intenzita a směr útoku na poškozenou H. H. byl zcela jiný než v případě poškozeného D. D. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku vystihl všechny subjektivní i objektivní souvislosti významné pro závěr o tom, že se jednalo o jeden skutek, nikoliv skutky dva. Správně upozornil na shodný předem pojatý záměr sledovaný mladistvým při neoprávněném vniknutí do domu, tj. záměr užít proti nim násilí, ne sice zcela stejný, ale obdobný způsob provedení, blízkou souvislost časovou.
Odvolací soud proto nepochybil, pokud v činu mladistvého spatřoval toliko jeden skutek a ve shodě s respektovanou judikaturou soudů jej kvalifikoval jako pokus provinění vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. (k tomu rozhodnutí č. 27/2000 Sb. rozh. tr.), neboť jeho znaky byly naplněny jak po stránce formální, tak i materiální.
Mladistvý v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyjádřil nesouhlas s aplikací ustanovení podle §31 odst. 3 zák. č. 218/2003 Sb., maje za to, že nebyly splněny všechny podmínky předpokládané tímto ustanovením pro uložení výjimečného trestního opatření. Odkázal jednak na vadnou právní kvalifikaci jeho skutku se zdůrazněním, že byla-li by správná, uložení výjimečného trestního opatření odnětí svobody by nepřicházelo v úvahu, a nesouhlasil ani s hodnocením stupně nebezpečnosti jeho činu pro společnost, on sám způsob provedení činu nepovažoval za zvlášť zavrženíhodný, podle jeho názoru se v podstatě nevymyká běžnému způsobu provedení provinění vraždy.
Nejvyšší soud má za to, že ačkoliv na výhrady týkající se uložení výjimečného trestního opatření odnětí svobody měl mladistvý spíše odkázat prostřednictvím důvodu dovolání obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak uvádí i státní zástupce, je třeba se jimi zabývat.
Podle ustanovení §31 odst. 3 zákona č. 218/2003 Sb. v případě, že mladistvý spáchal provinění, za které trestní zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu, a že stupeň nebezpečnosti takového provinění pro společnost je vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku mimořádně vysoký, může soud pro mládež uložit mladistvému odnětí svobody na pět až deset let, má-li za to, že by odnětí svobody v rozmezí uvedeném v odstavci 1 tohoto ustanovení k dosažení účelu trestního opatření nepostačovalo.
Mladistvému bylo trestní opatření ukládáno za pokus provinění vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., tj. provinění, za které trestní zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu. Názor mladistvého, že stupeň nebezpečnosti jeho provinění pro společnost není mimořádně vysoký, poněvadž způsob provedení činu nebyl zvlášť zavrženíhodný, rozhodně nemůže obstát.
Soudy obou stupňů se pečlivě zabývaly existencí předpokladů pro uložení výjimečného trestního opatření odnětí svobody na pět až deset let a jejich závěry dovolací soud taktéž sdílí. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku výstižně charakterizoval způsob provedení činu, připomněl jeho zákeřnost spočívající v tom, že mladistvý vnikl do domu se záměrem usmrtit poškozené nečekaně, násilně, uprostřed noci, rozespalého, nic netušícího a bezbranného poškozeného D. D. napadl razantními útoky loveckým nožem, aniž by mu dal jakoukoliv šanci a možnost se bránit. Po pádu poškozeného na zem po první ráně mu zasadil dalších 17 ran takové intenzity, že některé zasahovaly vnitřní orgány těla. Z těchto zjištění zřetelně vyplývá, že způsob provedení činu byl právem označen jako zvlášť zavrženíhodný. Přesvědčivost závěrů odvolacího soudu o mimořádně vysokém stupni nebezpečnosti provinění mladistvého pro společnost a o tom, že by uložení odnětí svobody do pěti let k dosažení účelu trestního opatření nepostačovalo, dokládají i jeho úvahy o následcích činu, nekritickém přístupu mladistvého včetně hodnocení jeho osoby (strany 20, 23 rozsudku). Je zjevné, že pro uložení výjimečného trestního opatření odnětí svobody byly splněny všechny podmínky předpokládané ustanovením §31 odst. 3 zákona č. 218/2003 Sb.
Nejvyšší soud, soud pro mládež, proto zjevně neopodstatněné dovolání mladistvého podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková