ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.553.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 553/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. července 2009 o dovolání obviněného V. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 To 62/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 14/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2008, sp. zn. 1 T 14/2007, byl obviněný V. S. uznán vinným pomocí k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři roky. Podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák., §58 odst. 1 tr. zák. byl výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let a zároveň byl nad obviněným vysloven dohled. Podle §60a odst. 3 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby podle svých sil ve zkušební době nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech a zákazu podnikání s předmětem podnikání autodoprava na dobu pěti let. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřovalo proti všem jeho výrokům. Z jeho podnětu byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 To 62/2008, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným pomocí k trestnému činu zpronevěry podle §10 písm. c) tr. zák. k §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvě léta a šest měsíců. Podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák., §58 odst. 1 tr. zák. byl výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu tří let a zároveň byl nad obviněným vysloven dohled. Podle §60a odst. 3 tr. zák. mu byla uložena povinnost, aby podle svých sil ve zkušební době nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárních orgánů a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech a zákazu podnikání s předmětem podnikání autodoprava na dobu pěti let. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný pomoci trestnému činu zpronevěry dopustil tím, že jako jednatel s. r. o. Š., se sídlem H., podnikající v silniční motorové dopravě, která měla v pronájmu na základě leasingové smlouvy
- ze dne 10. 8. 1999, uzavřené se společností A., a. s., W., P., tahač návěsů Mercedes Benz 1843 LS,
- ze dne 30. 6. 2000, uzavřené se společností OB L., a. s., R., P., tahač návěsů Volvo FH1242T,
- ze dne 27. 10. 2000, uzavřené se společností OB L., a. s., R., P., chladírenský návěs Kögel SVKT24,
- ze dne 22. 7. 1998, uzavřené se společností VB L., spol. s r. o., H., B., chladírenský návěs Kögel SVKT 24 P10,
ačkoliv si byl vědom tíživé finanční situace s. r. o. Š., neschopnosti splácet uvedeným leasingovým společnostem leasingové splátky a aktuální hrozby nutnosti vrácení či odebrání předmětů leasingu ze strany jejich vlastníků, jimž sliboval, že je vrátí, přesto se záměrem a cílem se těchto závazků zbavit, v úmyslu zabránit odnětí předmětů leasingu společnosti Š., s. r. o., a nakládat s nimi ke škodě leasingových společností a zastřít za tímto účelem odpovědnost konkrétní osoby ve vztahu k předmětům leasingu v inkriminovaném období, prostřednictvím dalších osob získal pro svůj záměr již pravomocně odsouzeného J. Z., se kterým po společné dohodě
dne 9. 4. 2001 na valné hromadě účelově odstoupil z funkce jednatele s. r. o. Š. a současně byl jmenován novým jednatelem této společnosti již pravomocně odsouzený J. Z., který se jmenováním vyjádřil souhlas dne 10. 4. 2001 (avšak dne 3. 5. 2001 sdělil obchodnímu rejstříku, že nemůže tuto funkci vykonávat, a vzal návrh na zápis změny v osobě jednatele zpět), a jenž se tak stal formálně zástupcem společnosti Š., s. r. o., a tím i uživatelem předmětů leasingů, které mu tato společnost svěřila,
dne 12. 4. 2001 bez souhlasu výše uvedených leasingových společností - vlastníků vozidel v Z., v areálu spotřebního družstva K., předal k realizaci svého záměru obviněný V. S. a pravomocně odsouzený J. Z. převzal výše uvedená vozidla - předměty leasingu, jenž následně umožnil vědomě jejich převzetí dalšími osobami, které
dne 25. 4. 2001 vyvezly všechna výše uvedená vozidla - předměty leasingu přes hraniční přechod Ch. I. do P. r., kde s těmito bylo dále naloženo blíže nezjištěným způsobem a jejich oprávněným vlastníkům nebyly již navráceny, to vše při současném vědomí obviněného V. S., že realizací svého záměru a cíle výše uvedeným způsobem vytváří pravomocně odsouzenému J. Z. podmínky, v rámci kterých může dojít k odejmutí předmětů leasingu jejich původnímu určení a vyloučení realizace práv jejich vlastníků, a s tímto následkem byl srozuměn, čímž byla oprávněným vlastníkům způsobem škoda 3.356.589,40 Kč, a to konkrétně:
- T. l., a. s. v likvidaci, P., U K. n., škoda ve výši 896.147,40 Kč,
- Č. L., a. s., R., P., škoda ve výši 1.908.145,50 Kč,
- VB L., spol. s r. o., H., B., škoda ve výši 552.296,50 Kč,
Pro úplnost je třeba dodat, že jedná o již o druhé rozhodnutí, které v dané věci soudy obou stupňů učinily v řízení po přikázání věci dovolacím soudem. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 7 Tdo 555/2007, byl k dovolání obviněného V. S. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušen ohledně jmenovaného obviněného rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 4 To 63/2006, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 1 T 7/2003. Podle §265k odst. 2 tr. ř. byla zrušena také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. bylo Krajskému soudu v Brně přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud v Brně tak postupoval a jeho rozsudek ze dne 19. 10. 2007, sp. zn. 1 T 14/2007, byl usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 4 To 6/2008, podle §258 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně.
Proti rozsudku Vrchního soudu Olomouci ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 To 62/2008, podal obviněný V. S. prostřednictvím obhájce dovolání směřující proti všem jeho výrokům. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Skutek byl podle něj nesprávně právně posouzen jako pomoc k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., přestože znaky tohoto trestného činu neměl a nemá. Vytkl, že soudy důsledně nerespektovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu, který se vyjádřil v tom smyslu, že na základě provedených důkazů je zde důvodné podezření, že trestného činu, jímž byl uznán vinným, se ve skutečnosti dopustil J. Z., a podstatnou okolností je podle něj též závěr, že se vzdáním jednatelství nemohl dopustit trestného činu zpronevěry, a to dokonce ani za předpokladu, že by změna v osobě jednatele byla provedena účelově, což podle Nejvyššího soudu nebylo prokázáno. Ač soudy nižších stupňů neprovedly jediný důkaz, dospěly k opačnému závěru, tj. mají za prokázané, že změna v jednatelství byla účelová a byla obsahem soudy dovozovaného záměru dovolatele umožnit J. Z. kamiony vyvézt. Obviněný poukazoval na to, že za nezměněné důkazní situace byl odsouzen za pomoc k trestnému činu zpronevěry. Měl tak nově učinit s vědomím a srozuměním, že J. Z. jakožto hlavní pachatel, za kterého však nikdy nebyl označován a posuzován, naloží s předměty leasingů soudy naznačeným způsobem.
Obviněný vyjádřil přesvědčení, že byl-li J. Z. pravomocně odsouzen za pomoc k trestnému činu zpronevěry, nebylo možné uznat vinným jej rovněž pomocí k trestnému činu zpronevěry, neboť tak absentuje hlavní pachatel trestného činu. Za porušení základních zásad trestního práva označil závěry odvolacího soudu, jimiž se vypořádal s jeho námitkou tak, že „přehodnotil“ účast J. Z. a stal se z něj hlavní pachatel, aniž by o tom proběhlo řádné řízení. Při dodržení zásady akcesority účastenství ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., měl soud správně zjistit, že právní stav, který nastal, je mimo jiné i z tohoto důvodu na překážku jeho trestnímu stíhání. Obviněný se domníval, že postupem soudů byla porušena i zásada obžalovací zakotvená v §2 odst. 8 tr. ř. Po provedených úpravách skutkové věty a zejména vzhledem ke zcela novému vyhodnocení jednání jakožto formy účastenství v užším smyslu je podle něj jasné, že nemohla být zachována ani totožnost jednání, ani totožnost následku. Skutek, pro který bylo zahájeno a vedeno trestní stíhání, musel být podle jeho názoru nesprávně právně posouzen (byl-li posuzován jako účastenství), poněvadž v rozsahu zahájeného trestního stíhání jeho osoby jako hlavního jednatele nebylo lze dospět k závěru o jeho účastenství v užším smyslu. Pro takové vymezení skutku a jeho právní kvalifikaci bylo nutné zahájit trestní stíhání a v takovém rozsahu podat obžalobu.
Dovolatel dále brojil proti postupu soudů nižších stupňů, které od doručení kasačního usnesení Nejvyšší soudu neprovedly žádný důkaz, přesto několikrát upravily skutkovou větu a snažily se ho odsoudit za každou cenu. V této souvislosti poukazoval i na zásadu vnímání trestního práva jako prostředku ultima ratio a vytkl, že z postupu soudů je zřejmé, že se touto zásadou neřídily. Zpochybnil rovněž motiv a naplnění subjektivní stránky trestného činu odůvodněním, že neměl k jednání, jímž byl uznán vinným, žádný důvod, neboť pokud by se podílel na jednání způsobem, který dovozují soudy obou stupňů, nikdy by nemohl dostat nazpět osobní finanční prostředky, které do společnosti vložil. Pokud by motivem jeho jednání měla být soudem prezentovaná snaha vyhnout se finančním závazkům společnosti Š., s. r. o., docílil by pro sebe příznivějšího postavení právě tím, že by vozidla po řádném ukončení leasingových smluv vydal zpět leasingovým společnostem. Došlo by tak k vzájemného vypořádání práv a povinností vzniklých z leasingových smluv mezi leasingovými společnostmi a společností Š., s. r. o., čímž by se minimálně jistě snížila pohledávka společnosti VB L., spol. s r. o., jejíž plnou výši v současnosti jako osobní ručitel splácí. Tvrdil, že nemohl předpokládat, že nový statutární orgán umožní vyvezení obou vozidel mimo území České republiky. Toto jeho obchodní pochybení ve vztahu k výběru jednatele společnosti a nesprávný odhad osoby J. Z. nemůže podle něj vést k jeho trestní odpovědnosti. Tento závěr je podporován i tím, že na jeho straně není dán ani motiv, ani zavinění a zvláště pak upozornil, že vystavil-li na adresu jedné leasingové společnosti směnku jako fyzická osoba, aby umožnil, aby se svých nároků domohla na jeho osobě, což také činí, je dostatečně výmluvné pro zvažování případné subjektivní stránky i případného motivu trestného činu. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného připomněla, že ze zásady akcesority účastenství nevyplývá, že trestnost účastenství je vázána na odpovědnost pachatele hlavního činu, takže trestnosti účastníka podle §10 odst. 1 tr. zák. není na překážku, jsou-li na straně pachatele důvody beztrestnosti nebo nestíhatelnosti. Předpokladem odsouzení pachatele jako účastníka na trestném činu hlavního pachatele je zjištění objektivní i subjektivní povahy trestného činu v takovém rozsahu, že i bez předchozího rozhodnutí o vině hlavního pachatele bylo možno rozhodnout o spolupachateli nebo účastníkovi. V zásadě k obdobné situaci došlo v posuzované trestní věci, když odvolací soud si v rámci předběžné otázky v souladu s ustanovením §9 tr. ř. vyřešil, že hlavním pachatelem trestného činu je již pravomocně odsosuzený J. Z., přičemž důvodem tohoto postupu byla okolnost, že trestné jednání jmenovaného nebylo správně právně kvalifikováno. Obviněný J. Z. byl prokazatelně hlavním pachatelem trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., neboť v době činu byl na rozdíl od obviněného V. S. konkrétním subjektem, poněvadž u trestného činu zpronevěry je okruh pachatelů omezen jen na ty osoby, jimž byla věc svěřena. Věc byla svěřena právnické osobě s. r. o. Š., takže pokud došlo k prodeji předmětů leasingu se souhlasem či z rozhodnutí statutárního orgánu, pak hlavním pachatelem byl J. Z. jako jediný jednatel společnosti. Jednání jiné osoby, která se v době před zpronevěřením věcí ze strany pachatele s tímto dohodne na zajištění jejich prodeje, nelze podle ní pokládat za spolupachatele trestného činu ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., ale jde o účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Námitku obviněného, že překážkou pro posouzení jeho jednání jako účastenství ve formě pomoci k trestnému činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. byla skutečnost, že nikdo nebyl odsouzen jako hlavní pachatel uvedeného trestného činu, označila za zjevně neopodstatněnou.
Dále státní zástupkyně uvedla, že třebaže námitku o porušení obžalovací zásady nelze pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod podřadit, zmíněná zásada v trestní věci obviněného V. S. porušena nebyla, byť popis skutku, za nějž byl nakonec odsouzen, je odlišný jak v napadeném rozsudku odvolacího soudu, tak v jemu předcházejícím rozsudku soudu prvního stupně, jakož i v usnesení o zahájení trestního stíhání. Vždy v něm bylo popsáno, v čem trestné jednání obviněného spočívalo, přičemž byl dodržen požadavek totožnosti skutku, neboť jednání i následek jsou shodné. V posuzované věci vždy přicházela v úvahu právní kvalifikace trestného jednání obviněného jako účastenství na trestném činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Podstatou jeho jednání byla od samého počátku skutečnost, že dne 9. 4. 2001 na valné hromadě účelově odstoupil z funkce jednatele společnosti Š., s. r. o., a současně byl jmenován jednatelem této společnosti již pravomocně odosuzený J. Z., který se tak stal formálním zástupcem obchodní společnosti, přičemž právě toto jednání naplňuje znaky účastenství podle §10 odst. 1 tr. zák. Účelovost převodu je naprosto zřejmá jak z chování obviněného V. S., tak z chování již odsouzeného J. Z., který neměl zcela evidentně žádné předpoklady k tomu, aby dostál zejména finančním závazkům vůči obviněnému V. S. Popis skutku byl pouze doplněn o zjištění, která evidentně vyplývala z provedeného dokazování, že obviněný V. S. tak jednal proto, že pomáhal hlavnímu pachateli nechat zmizet předměty leasingu v Polské republice za součinnosti jiných osob, s nimiž byl ve spojení. Výrok o vině proto nebyl podle jejího názoru rozšířen o žádné jednání dovolatele, které by mělo naplňovat znaky účastenství podle §10 tr. zák., popsané jednání obviněného vždy znaky účastenství naplňovalo.
K námitce obviněného, že došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, státní zástupkyně poznamenala, že skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti majetkového charakteru, neboť došlo k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, kterým je ochrana majetku. Těžiště případu spočívalo v úmyslném protiprávním jednání, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů mezi obviněným a novým jednatelem společnosti J. Z., neboť účelem a smyslem změny jednatelství nebyla snaha o změnu statutárního orgánu společnosti, ale páchání trestného činu. Jelikož i tuto výhradu shledala zjevně neopodstatněnou, navrhla, aby bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je významná otázka, zda dovolatel mohl být uznán vinným pomocí k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., byl-li spoluobviněný J. Z. již pravomocně odsouzen rovněž za pomoc k tomuto trestnému činu, a nikoliv jako pachatel trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Obviněný dovozoval, že soudy měly správně postupovat tak, že při dodržení zásady akcesority účastenství ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. měly zjistit, že právní stav, který nastal, je mimo jiné i z tohoto důvodu na překážku jeho trestnímu stíhání. Pokud tak soudy neučinily, došlo ve vztahu k ustanovení §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k nesprávnému hmotně právnímu posouzení.
Nejvyšší soud námitkám obviněného nepřisvědčil.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2002 Sb. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu. Značnou škodou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.
Podle §10 písm. c) tr. zák. je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník).
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné znaky pomoci k trestnému činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný poskytl jinému pomoc k tomu, aby si přisvojil věci, které mu byly svěřeny, a způsobil takovým činem značnou škodu. Skutková část výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění naplňující všechny zákonné znaky pomoci k označenému trestnému činu.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu podstata jednání obviněného spočívala v tom, že jako jednatel s. r. o. Š., která měla v pronájmu na základě leasingových smluv uzavřených se společnostmi A., a. s., OB L., a. s., a VB L., spol. s r. o., dva tahače návěsů a dva chladírenské návěsy, ačkoliv si byl vědom tíživé finanční situace s. r. o. Š., neschopnosti splácet uvedeným leasingovým společnostem leasingové splátky a aktuální hrozby nutnosti vrácení či odebrání předmětů leasingu ze strany jejich vlastníků, jimž sliboval, že je vrátí, přesto se záměrem a cílem se těchto závazků zbavit, v úmyslu zabránit odnětí předmětů leasingu společnosti Š., s. r. o., a nakládat s nimi ke škodě leasingových společností a zastřít za tímto účelem odpovědnost konkrétní osoby ve vztahu k předmětům leasingu v inkriminovaném období, prostřednictvím dalších osob získal pro svůj záměr již pravomocně odsouzeného J. Z., se kterým po společné dohodě dne 9. 4. 2001 na valné hromadě účelově odstoupil z funkce jednatele s. r. o. Š. a současně byl jmenován novým jednatelem této společnosti již pravomocně odsouzený J. Z., který se jmenováním vyjádřil souhlas dne 10. 4. 2001 (avšak dne 3. 5. 2001 sdělil obchodnímu rejstříku, že nemůže tuto funkci vykonávat, a vzal návrh na zápis změny v osobě jednatele zpět), a jenž se tak stal formálně zástupcem společnosti Š., s. r. o., a tím i uživatelem předmětů leasingů, které mu tato společnost svěřila, dne 12. 4. 2001 bez souhlasu výše uvedených leasingových společností - vlastníků vozidel předal k realizaci svého záměru obviněný V. S. a pravomocně odsouzený J. Z. převzal výše uvedená vozidla - předměty leasingu, jenž následně umožnil vědomě jejich převzetí dalšími osobami, které dne 25. 4. 2001 vyvezly všechna výše uvedená vozidla - předměty leasingu do P. r., kde s těmito bylo dále naloženo blíže nezjištěným způsobem a jejich oprávněným vlastníkům nebyly již navráceny, to vše při současném vědomí obviněného V. S., že realizací svého záměru a cíle výše uvedeným způsobem vytváří pravomocně odsouzenému J. Z. podmínky, v rámci kterých může dojít k odejmutí předmětů leasingu jejich původnímu určení a vyloučení realizace práv jejich vlastníků, a s tímto následkem byl srozuměn, čímž byla oprávněným vlastníkům způsobem škoda 3.356.589,40 Kč.
Odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) úpravou skutkových zjištění a zejména změnou právního posouzení skutku reagovaly na závazný právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 7 Tdo 555/2007. Ten zpochybnil správnost právního posouzení skutku obviněného jako trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Zdůraznil, že účelové zbavení se jednatelství v obchodní společnosti Š., s. r. o., ku dni 9. 4. 2001 a následné předání předmětů leasingu novému jednateli nelze pokládat za zásadní, a neztotožnil se ani se závěrem o splnění podmínky svěřené věci, kterou soud spatřoval v předcházejícím výkonu funkce jednatele společnosti. Takovým jednáním nemohl obviněný spáchat trestný čin zpronevěry, a to ani za předpokladu účelové změny v osobě jednatele, protože odstoupením z funkce jednatele společnosti přestal být osobou, jíž byla věc svěřena. Samotným předáním tahačů s návěsy oficiálnímu jednateli, bez ohledu na to, zda s tím leasingové společnosti souhlasily, se obviněný ničeho protiprávního nedopustil, protože tím ještě nedošlo k odnětí věci z dispozice vlastníka v rozporu s účelem svěření. K tomu došlo i podle zjištění soudů až 25. 4. 2001, kdy na území P. r. byly předměty leasingu předány neznámým osobám, u čehož obviněný V. S. nebyl přítomen. Pakliže by tento obviněný jakýmkoliv způsobem na tomto odnětí z dispozice vlastníka participoval, nečinil tak jako jednatel s. r. o. Š. a z hlediska trestného činu zpronevěry mohl být pouze v postavení účastníka ve smyslu §10 tr. zák. I zde by však podle Nejvyššího soudu ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku musela vyplývat nikoliv jeho vůle směřující ke svěření zmíněných předmětů leasingu do držby obviněného J. Z., ale minimálně srozumění s tím, jakým způsobem obviněný J. Z. s předměty leasingu naložil, resp. že je odejmul z dispozice vlastníků, tedy leasingových společností. Dodal, že zjištění o takové vědomosti či srozumění ale není součástí skutkového stavu v dané věci, i když z odůvodnění rozsudku víceméně vyplývá. Nejvyšší soud proto po zrušení jím označených rozhodnutí Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Jeho úkolem bylo znovu na podkladě podané obžaloby posoudit, jakého trestného činu se obviněný V. S. dopustil. Z provedených důkazů podle Nejvyššího soudu vyplývalo důvodné podezření, že trestného činu, jímž byl uznán vinným obviněný V. S., se dopustil J. Z., který byl uznán vinným toliko pomocí k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., v jehož neprospěch však nebylo dovolání podáno (strany 6, 7 usnesení).
V této souvislosti Nejvyšší soud poznamenává, že právním názorem vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 7 Tdo 555/2007, je vázán nejenom ten orgán činný v trestním řízení, kterému byla věc Nejvyšším soudem přikázána, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a odvolací soud, ale posléze též i senát Nejvyššího soudu, pokud se tato věc znovu stane předmětem řízení o mimořádném opravném prostředku (k tomu přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 615/01). Dovolací soud, respektuje též zákaz reformationis in peius, neshledal v postupu odvolacího soudu žádné pochybení, jehož podstatou by bylo nerespektování právního názoru vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 555/2007.
Trestněprávně postižitelná pomoc je v našem trestním zákoně vybudována na zásadě akcesority účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka (v daném případě pomocníka) na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Pomoc (stejně jako všechny ostatní formy účastenství) je podle §10 tr. zák. trestná jenom tehdy, jestliže se hlavní pachatel o trestný čin alespoň pokusil. Ze zásady akcesority účastenství vyplývá, že čin, k němuž směřuje pomoc, musí splňovat všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu.
Mezi jednáním pomocníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele přitom musí být příčinný vztah: pomocník je odpovědný jen za čin, jímž přispěl ke spáchání trestného činu hlavního pachatele. Trestněprávně postižitelná aktivita pomocníka tedy bezprostředně napomáhá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství ve formě pomoci je tedy z hlediska subjektivní stránky úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem.
Pomoc podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. není součástí společného jednání, které tvoří objektivní stránku téže skutkové podstaty a které přímo směřuje k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to pouze jednání podporující činnost pachatele. Z hlediska subjektivní stránky pomoc předpokládá, že pomocník ví o úmyslu pachatele trestného činu a sám úmyslně jedná (ve formě usnadnění nebo umožnění jednání pachatele) tak, aby byl uskutečněn jemu známý úmysl pachatele. Protože pomoc k trestnému činu je vždy podmíněna úmyslem směřujícím k takové účasti na konkrétním úmyslném trestném činu, musí být čin pomocníka charakterizován konkrétními skutkovými okolnostmi, nikoliv jen znaky skutkové podstaty (k tomu č. 51/2006 Sb. rozh. tr.).
Stěžejní výhrada dovolatele spočívala v tom, že nemohl být uznán vinným pomocí k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., byl-li za tuto formu účastenství k trestnému činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. pravomocně odsouzen i J. Z., poněvadž tak v rozporu se zásadou akcesority účastenství evidentně chybí hlavní pachatel.
Této problematické otázky si byly soudy obou stupňů vědomy a v odůvodnění svých rozhodnutí se s ní též vypořádaly. Soud prvního stupně vysvětlil, že jde o situaci, která je důsledkem respektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu, kterou řešil tak, že pro účely rozsudku soudu prvního stupně je třeba chápat osobu J. Z. za hlavního pachatele, když jeho účast na převozu vozidel do Polské republiky, které podle závazného právního názoru Nejvyššího soudu založilo teprve ty důsledky, že došlo k odnětí věcí z dispozice vlastníků v rozporu s účelem jejich svěření, byla prokázána – na rozdíl od účasti obviněného V. S., tak, aby označení obviněného V. S. jako účastníka na trestném činu spáchaném hlavním pachatelem nepostrádalo oporu v zákoně při vědomí zásady akcesority účastenství, jíž se rozumí závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele (strana 22 rozsudku).
Odvolací soud k téže otázce vyložil, že při vázanosti právním názorem Nejvyššího soudu přehodnotil své právní závěry a dospěl k přesvědčení, že odsouzený J. Z. se s ohledem na své oficiální jednatelství ve společnosti Š., s. r. o., stal speciálním subjektem, tj. formálním zástupcem této společnosti a tím i uživatelem předmětů leasingu, které mu tato společnost svěřila, a v tomto postavení si vědomě výše uvedeným způsobem přivlastnil svěřené předměty leasingu a tím je odňal z dispozice jejich vlastníků. Takto se podle něj stal hlavním pachatelem trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Jde-li o součinnost a účast obviněného V. S. na tomto trestném činu, byl odvolací soud toho názoru, že tento obviněný za okolností popsaných soudem a při realizaci svého záměru a cíle vytvořil odsouzenému J. Z. podmínky, v rámci kterých věděl, že může ze strany tohoto odsouzeného dojít k odejmutí předmětů leasingu jejich původnímu určení a vyloučení realizace práv jejich vlastníků, přičemž s tímto následkem musel být srozuměn, čímž byla vlastníkům způsobena škoda v celkové výši 3.356.589,40 Kč. Protože obviněný V. S. neměl v inkriminované období již postavení speciálního subjektu, když se svého jednatelství při sledování svého záměru a cíle formálně vzdal, bylo nutno jeho účast na posuzovaném trestném činu vyhodnotit ve formě účastenství ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. coby pomocníka (strany 30, 31 rozsudku).
Se závěry soudů obou stupňů, důsledně vycházejících z právního názoru vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 555/2007, lze v podstatě souhlasit. Názoru dovolatele, že odvolací soud se s jeho obdobně koncipovanou námitkou vypořádal tak, že „přehodnotil účast a ze Z. se stal hlavní pachatel, aniž by o tom proběhlo řádné řízení“, přisvědčit nelze.
Odvolací soud ve skutečnosti „nepřehodnotil účast již pravomocně odsouzeného J. Z., aniž o tom proběhlo řádné řízení“, jak vytkl dovolatel, ale opíraje se o právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 555/2007, „přehodnotil“ toliko své předchozí právní úvahy o tom, za jakých okolností se každý z původně spoluobviněných dopustil a mohl dopustit trestného činu zpronevěry jako tzv. hlavní pachatel a za jakých lze v jejich jednání spatřovat účastenství na tomto trestném činu. Dnes již pravomocně odsouzený J. Z. byl hlavním pachatelem trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., poněvadž právě on coby jednatel obchodní společnosti Š., s. r. o., byl v rozhodné době osobou, která s předměty leasingu, svěřenými jmenované obchodní společnosti, nakládala způsobem zakládajícím zákonné znaky trestného činu zpronevěry. Vytvářel-li dovolatel, který v rozhodující době nebyl jednatelem označené obchodní společnosti, odsouzenému J. Z. pro takové jednání podmínky, ač věděl, že může ze strany tohoto odsouzeného dojít k odejmutí předmětů leasingu jejich původnímu určení a vyloučení realizace práv jejich vlastníků, přičemž s tímto následkem musel být srozuměn, čímž byla vlastníkům způsobena škoda v celkové výši 3.356.589,40 Kč, byl jeho čin správně posouzen jako pomoc k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c), §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Vzhledem k tomu, že u trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. byl a je objektivní stránkou omezen okruh pachatelů, kteří se ho mohou dopustit (nejde o speciální či konkrétní subjekt ve smyslu §90 odst. 1 tr. zák., jak udává odvolací soud), právě na osoby, jimž byly věci svěřeny, může v takovém případě jít pouze o některou z forem účastenství na uvedeném trestném činu podle §10 odst. 1 tr. zák. (k tomu srov. rozhodnutí č. 26/1995 Sb. rozh. tr.).
Na správnosti tohoto právního závěru nemění nic ani skutečnost, že J. Z. nebyl pravomocně odsouzen za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., ale též jako pomocník k tomuto trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť odstranění pochybení v právním posouzení tohoto spoluobviněného bránila okolnost, že v jeho neprospěch mimořádný opravný prostředek nebyl podán. Za takových podmínek nelze vyloučit, že pachatel bude uznán účastenstvím na trestném činu stejně jako již pravomocně odsouzený spoluobviněný, pokud vadu v právním posouzení skutku tohoto spoluobviněného jako účastníka na trestném činu a nikoliv jako tzv. hlavního pachatele tohoto trestného činu nelze v trestním řízení odstranit.
Obviněný rovněž vytkl, že postupem soudů byla porušena obžalovací zásada uvedená v §2 odst. 8 a §220 odst. 1 tr. ř. Byl přesvědčen, že po provedených úpravách skutkové věty a zejména ke zcela novému vyhodnocení jednání jakožto formy účastenství v užším smyslu nemohla být zachována ani totožnost jednání, ani totožnost následku. Skutek, pro který bylo zahájeno a vedeno trestní stíhání musel být podle něj nesprávně právně posouzen (když byl odvolacím soudem posuzován jako účastenství), neboť v rozsahu zahájeného trestního stíhání jeho osoby coby hlavního pachatele nebylo možné dospět k závěru o jeho účastenství v užším smyslu. Měl za to, že pro takové vymezení skutku a jeho právní kvalifikaci by bylo nutné zahájit trestní stíhání a v takovém rozsahu podat obžalobu.
Jakkoliv nelze pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitku obviněného, že obžaloba nebyla podána pro skutek, který není předmětem sdělení obvinění, pokládá dovolací soud za vhodné a potřebné reagovat i na tuto výhradu.
Nejvyšší soud především podotýká, že je třeba rozlišovat odlišné pojmy „skutek\" a „popis skutku.\" Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku.
V souladu s obžalovací zásadou vyslovenou v §2 odst. 8 tr. ř., která je dále rozvedena v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., může soud rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Podle §176 odst. 2 tr. ř. může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle §160 tr. ř. Trestní stíhání lze zahájit za podmínek uvedených v §160 odst. 1 tr. ř. jen usnesením o zahájení trestního stíhání, jehož výrok musí obsahovat zejména popis skutku, ze kterého je osoba obviněna tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Zejména je tedy nutné uvést ty znaky, které dostatečně konkretizují skutek (přesné označení osoby obviněného, místo a čas kdy se skutek stal, způsob jeho provedení charakterizující jednání pachatele a jeho zavinění, následek a příp. další okolnosti, které jej charakterizují). Ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání však nemusí být v popisu skutku uvedeny veškeré skutečnosti, protože v době zahájení trestního stíhání nejsou ještě všechny okolnosti skutkového děje známy a prokázány (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006).
Při srovnání skutku, jak byl obsažen v usnesení o zahájení trestního stíhání a jak byl popsán v obžalobě, není z pohledu těchto východisek pochybností o tom, že totožnost skutku zůstala zachována. To ostatně obviněný ani nenamítl. Jiný skutek však nepředstavuje ani skutek obviněného obsažený ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu úpravou popisu skutku, k níž odvolací soud přistoupil, byla totožnost skutku zachována; v podstatě totožné je jednání obviněného a totožný je i jeho následek.
Je sice pravdou, že takto nebyl skutek v usnesení o zahájení trestního stíhání ani v žalobním návrhu doslovně popsán, avšak Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že z obžalovací zásady rozvedené v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. a §220 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby zcela popis skutku. Požadavek ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována, bude li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (k tomu č. 1/1996-I., č. 9/1972, č. 52/1979, č. 17/1993 Sb. rozh. tr. aj.). Z toho je třeba mj. učinit závěry i v tom směru, že totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek.
Podstatou jednání obviněného byla vždy skutečnost, že dne 9. 4. 2001 na valné hromadě účelově odstoupil z funkce jednatele s. r. o. Š. a současně byl jmenován novým jednatelem této společnosti dnes již pravomocně odsouzený J. Z., který se jmenováním vyjádřil souhlas dne 10. 4. 2001 (avšak dne 3. 5. 2001 sdělil obchodnímu rejstříku, že nemůže tuto funkci vykonávat, a vzal návrh na zápis změny v osobě jednatele zpět), a jenž se tak stal formálně zástupcem společnosti Š., s. r. o., a tím i uživatelem předmětů leasingů, které mu tato společnost svěřila, to vše při vědomí tíživé situace s. r. o. Š. a veden snahou odvrátit plnění závazků vůči leasingovým společnostem. Oproti původním skutkovým zjištění, že spoluobviněnému J. Z. předmětné tahače s chladírenskými návěsy předal a ten je později umožnil předat jiným osobám, ačkoli oba věděli, že takto může dojít k jejich odejmutí původnímu určení a vyloučení realizace práv vlastníků a s tímto následkem byli srozuměni, přičemž dne 25. 4. 2001 došlo k vyvezení obou tahačů s návěsy do P. r., kde s nimi bylo naloženo nezjištěným způsobem, definitivně znemožňujícím jejich vrácení vlastníkům, jimž tak byla způsobena škoda v celkové výši 3.356.589,40 Kč, byla skutková zjištění odvolacího soudu změněna tak, že výše popsaným jednáním dovolatel vědomě vytvářel pravomocně odsouzenému J. Z. podmínky, v rámci kterých může dojít k odejmutí předmětů leasingu jejich původnímu určení a vyloučení realizace práv jejich vlastníků, a s tímto následkem byl srozuměn, čímž byla oprávněným vlastníkům způsobena škoda 3.356.589,40 Kč. Z toho je zřejmé, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, pro který byla na obviněného podána obžaloba i který je popsán v napadeném rozsudku odvolacího soudu, je totožný. Je pravda, že se liší v jeho právním posouzení, ale odchylné právní posouzení je založeno na odlišném vnímání a významu účelového převodu jednatelství ve společnosti Š., s. r. o., jak bylo rozvedeno v již opakovaně citovaném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 555/2007. Lze připustit, že Nejvyšší soud v označeném usnesení zmínil, že nebyla nezvratně prokázána účelovost změny v osobě jednatele společnosti (strana 6), nicméně nelze přehlédnout, že této otázce a odůvodnění účelovosti změny v osobě jednatele věnovaly soudy obou stupňů náležitou pozornost a své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí zevrubně odůvodnily (strany 16 až 20 rozsudku soudu prvního stupně, strany 25 až 30 rozsudku odvolacího soudu). Výstižně upozornily na neutěšenou ekonomickou situaci s. r. o. Š., vyznačující se významnými finančními obtížemi, na chování dovolatele, jehož záměrem bylo zbavit se závazků vůči leasingovým společnostem a zabránit odnětí předmětu leasingu s. r. o. Š., a za tímto účelem zastřít odpovědnost konkrétních osob, i již odsouzeného J. Z., který neměl sebemenší předpoklady k tomu, aby jednal ve prospěch společnosti, aby zajistil její ekonomickou prosperitu.
Posouzení otázky zachování totožnosti skutku není však odvislé na změnách jeho právního posouzení. Právním posouzením skutku v obžalobě, jak již bylo uvedeno, není soud vázán. Odchylné právní posouzení skutku samo o sobě není v rozporu s obžalovací zásadou, přičemž není rozhodné, zda je důvodem odchylného právního posouzení chybné právní posouzení v obžalobě nebo až změna vyplývající z výsledků hlavního líčení. Odlišná právní kvalifikace může být jen výsledkem jiného právního názoru soudu i při zcela shodných skutkových okolnostech v obžalobě a v rozsudku. Není vyloučeno, že může spočívat v jiném, změněném posouzení účasti obviněného na spáchání stíhaného trestného činu. Podle praxe soudů tak není porušením tzv. zásady totožnosti skutku, jestliže jedna a táž účast pachatele na něm posouzená v obžalobě jako pachatelství (či spolupachatelství) je soudem kvalifikována jako pomoc k tomuto trestnému činu (k tomu např. rozhodnutí publikované pod č. 101/1998 v časopise Soudní rozhledy). Odkaz na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci uveřejněné v témže časopise pod č. 2/1998, jak jej činí dovolatel ku podpoře své argumentace, není případný. Především je třeba uvést, že toto rozhodnutí se týká otázky zachování totožnosti skutku z hlediska aspektu, který je nyní – se zřetelem k výslovné úpravě uvedené v §12 odst. 12 tr. ř. neakceptovatelný. I tak ovšem dovolatel patrně přehlédl, že se jedná o zcela odlišnou situaci, poněvadž ve světle závěrů významných pro pokračování v trestném činu je třeba důsledně odlišovat pachatelství trestného činu a účastenství na trestném činu, neboť platí, že součástí pokračování v trestném činu spáchaném formou „pachatelství“ ve smyslu §9 odst. 1 tr. zák. nemůže být útok spáchaný účastníkem trestného činu (k tomu srov. rozhodnutí č. 22/1990 Sb. rozh. tr.).
Obviněný poukazoval také na zásadu trestního práva jako prostředku ultima ratio, své jednání pokládal za obchodní pochybení ve vztahu k výběru jednatele společnosti a tvrdil, že nesprávný odhad osoby J. Z. nemůže vést k jeho trestněprávní odpovědnosti.
V daných souvislostech je třeba s odkazem na judikaturu Ústavního soudu jakož i obecných soudů k uplatnění principu ultima ratio zdůraznit, že trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má ve své podstatě soukromoprávní základ, jako trestného činu je třeba považovat za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio vyplývá, že ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského (popř. obchodního práva) a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. Trestní postih má místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo jsou neúčinné či nevhodné. V právním státě je zásadně nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů, a proto, pokud jde o naplnění objektivních i subjektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku - „ultima ratio“ - nemůže být ignorována občanskoprávní stránka věci (srov. k tomu také nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 4/04, II. ÚS 372/03, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 897/2005 atd.).
O takovou situaci ale přece v případě skutku obviněného nešlo. Jeho čin evidentně vykazuje znaky úmyslného trestného činu. Jak případně uvedla státní zástupkyně ve svém vyjádření, jeho podstatou bylo úmyslné protiprávní jednání, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů mezi obviněným a novým jednatelem obchodní společnosti odsouzeným J. Z. Účelem a smyslem změny jednatelství nebyla snaha o změnu statutárního orgánu společnosti, ale páchání trestného činu. Mimo okruh relevantních otázek se v daných souvislostech ocitly argumenty obviněného, že podstatou jeho jednání je nesprávný odhad osoby J. Z. a že dostatečně výmluvně při zvažování případné subjektivní stránky i případného motivu k trestnému činu hovoří skutečnost, že na adresu jedné z leasingových společností vystavil směnku jako fyzická osoba, aby umožnil, aby se svých nároků domohla na jeho osobě, poněvadž je zjevné, že jejich prostřednictvím polemizuje se skutkovými zjištěními soudů, která jsou pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva, jak již bylo vyloženo.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. července 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková