ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.591.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 591/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2009 o dovoláních obviněného J. K., a obviněné I. A., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 9 To 469/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 20/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. K. a I. A. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. 7. 2008, sp. zn. 3 T 20/2007, byl obviněný J. K. sám uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. (body 1., 2.), obvinění J.K. a I. A. byli uznáni vinnými trestnými činy zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. (bod 3.), vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. (body 4. – 7.) a úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. (body 4., 5.). Za tyto trestné činy byla obviněná I. A. odsouzena podle §232 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři léta, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Obviněný J. K. byl odsouzen podle §232 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1, 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 19. 9. 2006, sp. zn. 16 T 76/2006, a Okresního soudu v Jičíně ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 8 T 74/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §37 tr. zák. bylo ve vztahu k tomuto obviněnému upuštěno od uložení souhrnného trestu za skutky pod body 1., 2., neboť trest uložený rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. 2. 2008, sp. zn. 4 T 174/2007, považoval soud za dostatečný. V dalším bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby ze skutků, jimiž se měli obvinění dopustit trestných činů vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění odvoláními; obviněný J. K. je zaměřil proti výroku o vině pod body 3. – 7. a výroku o vině, obviněná I. A. proti celé jeho odsuzující části. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 9 To 469/2008, byla obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Pro úplnost je třeba dodat, že se jedná již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu v této trestní věci. V prvém případě k odvoláním obou obviněných usnesením ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 9 To 72/2008, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 27. 8. 2007, č.j. 3 T 20/2007-954, v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 9 To 469/2008, podali oba obvinění prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině trestným činem zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. Odkázali v něm na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítli, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatelé měli shodně za to, že skutek popsaný pod bodem 3. rozsudku soudu prvního stupně měl být posouzen nanejvýš jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., nikoliv jako trestný čin zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. Shrnuli podstatné závěry obsažené v judikatuře Nejvyššího soudu, která podle nich v posledních letech prochází určitým vývojem od užšího k rozšiřujícímu výkladu znaků skutkové podstaty trestného činu zbavení osobní svobody podle §232 tr. zák., jak je patrno z rozhodnutí sp. zn. 4 Tz 149/99, 7 Tdo 964/2002 a 11 Tdo 1353/2006. V posuzovaném případě je třeba vycházet ze skutkových zjištění, že poškozený měl možnost volně se pohybovat v domě a na dvoře u obviněného J. K., že v jeho doprovodu se dostavoval na poštu, jednal v různých prodejnách atd. Obvinění poškozeného brali na nákupy, nechávali ho samotného ve vozidle, z něhož mohl odejít. Takový popis jednání podle jejich přesvědčení nekoresponduje se závěry Nejvyššího soudu ohledně naplnění znaků trestného činu podle §232 tr. zák. Vedle intenzity zásahu do osobní svobody poškozeného je pro právní kvalifikaci skutku významná i doba, po kterou bylo do svobody poškozeného zasahováno. Lze stručně shrnout, že čím intenzivnější je zásah do osobní svobody, tím kratší délka zásahu postačuje pro naplnění znaku zbavení osobní svobody. Poměřeno tímto hlediskem lze podle nich konstatovat, že zásah do osobní svobody poškozeného nebyl nijak intenzivní a trval od 17. 8 do 12. 9. 2006, tj. necelé čtyři týdny, což nelze považovat za trvalý ani dlouhodobý zásah do osobní svobody poškozeného. Oba dovolatelé proto navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, výrok vině pod bodem 3. a výroky o trestu v rozsudku soudu prvního stupně a aby poté sám při nezměněném skutkovém popisu jako pod bodem 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně uznal oba obviněné vinnými spolupachatelstvím trestného činu omezování osobní svobody podle §9 odst. 2, §231 odst. 1 tr. zák. a uložil jim mírnější tresty odnětí svobody, v případě obviněné I. A. s podmíněným odkladem na přiměřenou zkušební dobu, popř. aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněných shledal jejich námitky nedůvodnými. Připomněl, že zbavení osobní svobody znamená trvalé nebo alespoň dlouhotrvající omezení osobní svobody, které se blíží uvěznění. V předmětné trestní věci se jednalo o případ, kdy osobní svoboda poškozeného byla omezena méně intenzivně, ale dlouhodobě. Pokud se týká délky tohoto zásahu, pak omezení osobní svobody na dobu cca 4 týdnů již svou délkou v podstatě odpovídá nejkratším v praxi ukládaným trestům odnětí svobody. Zásah do osobní svobody v délce řádově týdnů podle jeho názoru již není pouze omezováním osobní svobody ve smyslu §231 tr. zák., jehož se může pachatel dopustit i jednáním zcela krátkodobým či chvilkovým, ale představuje zbavení osobní svobody ve smyslu §232 tr. zák. Použití dané právní kvalifikace by nebylo podle státního zástupce vyloučeno ani okolností, že by poškozenému bylo občas umožněno objekt opustit za účelem provádění nákupů nebo jiných činností pod dohledem obviněných. V předmětné věci ale byla situace značně specifická. Pokud dovolatelé zmiňovali, že poškozený se v jejich doprovodu dostavoval na poštu a jednal v různých prodejnách, pak šlo o případy popsané pod body 4. – 7. výroku o vině, kdy poškozený na základě přinucení obviněnými a pod jejich „dozorem“ uzavíral s uvedením nepravdivých údajů úvěrové smlouvy, popř. činil jiné úkony, ze kterých měli obvinění majetkový prospěch, za což byli rovněž odsouzeni. Obvinění tedy umožňovali poškozenému přechodné opuštění objektu v podstatě proto, aby ho využívali k páchání další trestné činnosti, a osobní svoboda poškozeného byla i v této době výrazně omezena. Tvrzení, že dovolatelé s sebou vozili obviněného na nákupy v supermarketech a zde ho ponechávali po delší dobu o samotě, nemá oporu ve skutkových zjištěních obsažených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. S poukazem na znalecký posudek z oboru zdravotnictví – psychiatrie, podle něhož má poškozený J. V. snížené rozumové schopnosti do pásma střední debility a je člověkem, který je zvýšeně sugestibilní a je snadné s ním manipulovat, poznamenal, že lze předpokládat, že poškozený vzhledem ke svým osobním vlastnostem měl tendenci respektovat příkazy a pohrůžky obviněných a „dozor“ obviněných nad poškozeným nemusel být natolik intenzívní, jako kdyby se jednalo o duševně zcela zdravého člověka. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu byly námitky obviněných zpochybňující naplnění zákonných znaků trestného činu zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. uplatněny relevantně.
Trestného činu zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jiného zbaví osobní svobody.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky tohoto trestného činu, které spočívají v tom, že obvinění společným jednáním jiného zbavili osobní svobody. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky označeného trestného činu naplňují.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění trestného činu zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. dopustili tím, že dne 17. 8. 2006 kolem 13.00 hodin v Ch. před prodejnou papírnictví donutili fyzickou silou poškozeného J. V. nastoupit do osobního vozidla tov. zn. Škoda 120L okrové barvy, nezjištěné RZ, a to tak, že obviněný J. K. poškozeného chytil za tričko a odtáhl jej do vozidla, obviněná I. A. tomuto svázala ruce, následně ho odvezli do obce B., odebrali mu osobní doklady a zde ho násilím drželi proti jeho vůli v domě, přičemž jej zde nutili spát na zemi v kuchyni, vykonávat různé úklidové práce, požívat alkoholické nápoje, po kterých bylo poškozenému nevolno, a vždy v případě, když poškozený chtěl dům opustit, tomuto v odchodu bránili a současně mu vyhrožovali fyzickým násilím a ve dvou případech, kdy se poškozený pokusil utéct, jej obviněný J. K. udeřil do obličeje a takto jej na uvedeném místě drželi až do dne 12. 9. 2006.
Obvinění s tímto právním posouzením skutku nesouhlasili a tvrdili, že z výsledků dokazování vyplývá, že poškozený nebyl osobní svobody zbaven, ale jeho osobní svoboda byla toliko omezena. S námitkou téže povahy se zabýval v odůvodnění napadeného usnesení i odvolací soud a závěry, k nimž dospěly soudy obou stupňů při kvalifikaci jednání obviněných mimo jiné též jako trestný čin zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák., shledává v konkrétním případě správnými i dovolací soud.
Soud prvního stupně v daných souvislostech konstatoval, že zbavení osobní svobody ve smyslu §232 tr. zák. znamená trvalé, event. dlouhotrvající omezení osobní svobody, které se blíží uvěznění. Méně intenzivní zásahy do osobní svobody je sice možno kvalifikovat toliko jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 tr. zák., ovšem s ohledem na konkrétní okolnosti podmínky pro toto mírnější posouzení neshledal. Upozornil, že ačkoliv poškozený J. V. nebyl v domě poškozených uzamčen či svazován, protiprávní stav byl udržován od 17. 8. 2006 do 12. 9. 2006, což je doba dostačující pro použití zvolené právní kvalifikace i při méně intenzivním zásahu do osobní svobody poškozeného. Na jiném místě odůvodnění rozsudku připomněl, že vzhledem k mentálnímu postižení poškozeného navíc nebylo třeba na tohoto vyvíjet silný tlak, nátlaku obviněných se podvolil i bez použití hrubé síly (strany 18, 19 rozsudku). Odvolací soud se s právním posouzení skutku obviněných, byl-li v něm spatřován i trestný čin zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák., ztotožnil. I on zdůraznil, že zákonný znak „zbavení osobní svobody“ lze naplnit celou řadou možností jednání pachatelů, a to od velmi výrazného jednání, kdy je poškozený např. uzavřen v jedné místnosti, ale i méně intenzivním jednáním, kdy je pohyb poškozeného limitován hranicemi určitého objektu, ale i tím, že je poškozenému pachatelem umožněn pohyb mimo objekt za situace, že je stále střežen či uzavřen v automobile, jako se tomu stalo v posuzovaném případě (strana 8 napadeného usnesení).
Soud prvního stupně v podstatě výstižně upozornil na rozdíly, jež jsou významné z hlediska právního posouzení skutku jako trestný čin zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustí, kdo jiného zbaví osobní svobody, oproti jeho právnímu posouzení jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustí, kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody. Objektem obou citovaných trestných činů je osobní svoboda ve smyslu volného pohybu člověka. Chráněna je osobní svoboda kteréhokoli člověka, tedy i osoby, jejíž svoboda pohybu byla oprávněně omezena (vazba, vězení, ochranné léčení apod.), pokud její omezování překračuje meze zákonných opatření. Oba jmenované trestné činy se zásadně liší intenzitou zásahu do osobní svobody, jeho charakterem, délkou omezení osobní svobody. Zbavením osobní svobody ve smyslu §232 tr. zák. se rozumí trvalý nebo alespoň dlouhotrvající zásah do osobní svobody, který se svou povahou blíží uvěznění i tím, že možnost osvobození toho, jehož svoboda je omezena, je výrazně ztížena. Méně intenzivní zásahy do osobní svobody pak mohou naplnit objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu omezování osobní svobody podle §231 tr. zák. (k tomu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 149/99, publikováno pod č. 7/2000 Sb. rozh. tr.).
Za zbavení osobní svobody ve smyslu §232 odst. 1 tr. zák. lze především považovat situaci, kdy je osobní svoboda poškozeného dotčena v takové míře, že je zcela vyloučeno, aby se vůbec samostatně pohyboval (např. je svázán, připoután k pevnému předmětu, uzavřen v malém prostoru). V tomto případě může být doba tak intenzivního zásahu do osobní svobody kratší (nejde-li o dobu zcela zanedbatelnou) ve srovnání se situací, kterou lze rovněž pokládat za zbavení osobní svobody a v níž sice osobní svoboda poškozeného není jednáním pachatele zcela vyloučena, neboť poškozený má určitou omezenou možnost pohybu (např. v rámci objektu, v němž ho pachatel proti jeho vůli drží), ale současně je takový zásah do osobní svobody poškozeného trvalý nebo alespoň dlouhotrvající.
Při déletrvajícím zásahu do osobní svobody poškozeného může jít o zbavení osobní svobody v uvedeném smyslu i za situace, když se v průběhu doby míra a způsob zásahu různě mění a kdy např. za určitých podmínek pachatel umožní poškozenému dokonce i pobyt mimo objekt, v němž je protiprávně držen, ovšem za svého stálého dohledu či dohledu jiné osoby (k tomu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 964/2002, publikováno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 22/2003, č. T 515, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1353/2006, publikováno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 31/2007, č. T 953).
Zásah do osobní svobody poškozeného J. V. v posuzovaném případě vykazuje již znaky zbavení osobní svobody. Třebaže zásah do osobní svobody poškozeného nebyl nikterak intenzivní, a ve světle kritérií rozhodných pro zbavení osobní svobody je možné vnímat jej spíše jako hraniční, nelze pominout délku jeho trvání a především jeho zvláštní rysy dané osobnostní charakteristikou poškozeného i skutečnými motivy činu obviněných. Jak již bylo naznačeno i obviněnými, mezi délkou zásahu do osobní svobody poškozeného a intenzitou těchto zásahů je možné z hlediska naplnění znaků trestného činu zbavení osobní svobody podle §232 tr. zák. spatřovat vztah nepřímé úměry. Čím je zásah do osobní svobody intenzivnější a závažnější, tím kratší doba jeho trvání postačí k naplnění zákonných znaků trestného činu zbavení osobní svobody podle §232 tr. zák. Zásah do osobní svobody poškozeného byl časově vymezen intervalem od 17. 8. do 12. 9. 2006, tedy dobou cca 4 týdnů, což v kontextu s okolnostmi, za nichž byl čin proveden, a zvláštními rysy osobnosti poškozeného k naplnění zákonného znaku „zbavení osobní svobody“ postačuje.
Z provedeného dokazování vyplynulo, že poškozený byl do domu obývaného obviněnými a jejich rodinnými příslušníky dopraven způsobem, který evidentně znaky zbavení osobní svobody vykazuje, poněvadž byl za použití fyzické síly obviněným J. K. vtažen do osobního automobilu a zde mu obviněná I. A. do doby příjezdu do domu svázala ruce provázkem, byly mu odebrány osobní doklady. Lze připustit, že tento razantní zásah do osobní svobody byl jen krátkodobý, ale v domě obývaném obviněnými byl poškozený držen proti své vůli, byť proti němu nebylo užito hrubého násilí, a bylo mu umožněno, aby se po určité části domu, převážně v kuchyni, bez výraznějšího omezení pohyboval v přítomnosti některé z osob v domě žijících. Poškozený sám svoji situaci charakterizoval tak, že se bál, nemohl utéci (č. l. 151).Významnou okolností pak je, že poškozený byl dopraven do domu obviněných proto, aby se stal jakýmsi „živým prostředkem a nástrojem“ k páchání další trestné činnosti majetkového povahy a jejich bezdůvodného obohacení, jak vyplývá ze zjištění soudů pod body 4. až 7. rozsudku soudu prvního stupně. Zájmem obviněných proto bylo, aby k dosažení jejich cílů byla osobní svoboda obviněného, možnost jeho svobodného rozhodování omezena co nejvíce. Že si zvolili k realizaci svých záměrů právě poškozeného J. V. jistě nebyla okolnost nahodilá, ale volba uskutečněná podle předem připraveného plánu.
Poškozený J. V. nátlaku a pohrůžkám násilí obviněných totiž nedokázal rozumně čelit, bez většího odporu plnil jejich pokyny, jak vyplývá nejen z jeho výpovědi (č. l. 148-161, 818, 820), ale i ze závěrů znaleckého posudku z oboru klinické psychologie. Z těchto jakož i výpovědi znalkyně PhDr. J. S. (č. l. 173-176, 821) se podává, že rozumové schopnosti poškozeného J. V. jsou snížené až do pásma střední debility, byla diagnostikována duševní porucha – lehká mentální retardace. Porucha intelektu není poruchou izolovanou, ale postihuje celou psychiku i osobnost. Osobnostní struktura poškozeného je hodně primitivní, psychoinfantilní, jednoduchá, nediferencovaná. Je negativně ovlivněna schopnost předvídavosti, hůře odlišuje podstatné od podružného, špatně vnímá riziko hrozícího nebezpečí, nedokáže dopředu odhadnout možná rizika jednání sebe sama i svého okolí. Odolnost vůči zátěži je snížená. Poškozený je typem člověka, který je zvýšeně sugestibilní, je snadné s ním manipulovat, je důvěřivý. Jak vyplývá z obsahu spisu, tato charakteristika poškozeného byla obecně známa (viz kupř. výpověď svědka Ing. R. E.).
Obvinění proto zvolili právě poškozeného, jehož relativně mírnými prostředky, bez použití razantního fyzického násilí, zmanipulovali tak, že po delší dobu jednal podle jejich pokynů, poslouchal jejich příkazy, nedokázal projevit a prosadit svoji vůli. Ostatně i ukončení trvání zásahu do osobní svobody bylo zcela v dispozici obviněných; byli to oni, kdo poškozeného po dosažení svých záměrů propustili. Zásah do osobní svobody poškozeného za takových specifických okolností nabyl intenzity vyžadované pro „zbavení osobní svobody“.
Nejvyšší soud zcela sdílí názor státního zástupce, že použití dané právní kvalifikace nebránila ani okolnost, že poškozenému bylo občas umožněno objekt opustit za účelem provádění nákupů nebo jiných činností pod dohledem obviněných. Pokud dovolatelé zmiňovali, že poškozený se v jejich doprovodu dostavoval na poštu a jednal v různých prodejnách, pak šlo o případy popsané pod body 4. – 7. výroku o vině, kdy poškozený na základě přinucení obviněnými a pod jejich „dozorem“ uzavíral s uvedením nepravdivých údajů úvěrové smlouvy, popř. činil jiné úkony, ze kterých měli obvinění majetkový prospěch, za což byli rovněž odsouzeni. Obvinění tedy umožňovali poškozenému přechodné opuštění objektu v podstatě proto, aby ho využívali k páchání další trestné činnosti, a osobní svoboda poškozeného byla i v této době výrazně omezena.
Tvrzení, že dovolatelé s sebou vozili obviněného na nákupy v supermarketech a zde ho ponechávali o samotě, sice není v rozporu s výpovědí poškozeného, ale ani tato okolnost nic na předchozích závěrech a správnosti právní kvalifikace soudů nemůže nic měnit. Poškozený potvrdil, že se tak v několika málo případech stalo a nedokázal vysvětlit, proč neutekl. Pro hodnocení takové situace bezezbytku platí, že poškozený vzhledem ke svým osobním vlastnostem měl tendenci respektovat příkazy a pohrůžky obviněných a „dozor“ obviněných nad poškozeným nemusel být natolik intenzívní, jako kdyby se jednalo o duševně zcela zdravého člověka.
Skutek obviněných byl z důvodů takto vyložených správně právně posouzen též jako zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák., pročež napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v ustanovení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněná dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. července 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková