ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.596.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 596/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. srpna 2009 o dovolání obviněného M. F., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 3 To 153/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 17/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2008, sp. zn. 1 T 17/2007, byl obviněný M. F. uznán vinným v bodě I. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a v bodě II. a), b), c), d) trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 5 tr. zák.
Za tyto trestné činy byl obviněný M. F. odsouzen tak, že:
a) za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. v bodě I. a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. dílem dokonaný dílem nedokonaný z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 39 T 20/1996, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 3 To 179/2005, a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 3 To 27/2007, mu byl podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byly zrušeny výroky o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 3 To 27/2007, a z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 39 T 20/1996, ve znění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 3 To 179/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák., byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti roků,
b) za trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 5 tr. zák. pod bodem II. a), b), c), d) byl obviněný odsouzen podle §250b odst. 5 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu sedmi roků. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti shora uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 3 To 153/2008, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný M. F. podal prostřednictvím obhájce JUDr. P. P. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně dovolání, jež zaměřil výhradně proti výroku o vině pod bodem II. a), b), a proti výroku o testu, který mu byl za takto vymezený skutek uložen. Toto dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že tato část napadeného rozsudku spočívá na nesprávném právním posouzení. Obviněný nejprve brojil proti tomu, že soudy postupovaly v trestním řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí nesprávně, pokud soud prvního stupně oproti podané obžalobě změnil právní kvalifikaci činu popsaného v bodě II. rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný se neztotožnil s názorem odvolacího soudu, že i když obviněný nebyl na změnu právní kvalifikace řádně upozorněn, nešlo o zásadní pochybení, které by vedlo ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně a odvolání jako nedůvodné zamítl. Podle obviněného je rozpor i v tom, že soud na jedné straně učinil závěr, že si musel být při sjednávání smluv vědom, že zboží či služby, jsou předmětem zajištění úvěrů, jsou ve všech případech smyšlené, a na druhé straně konstatoval, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém, protože částečně hradil své závazky vůči poškozeným společnostem, a měl-li by dostatek finančních prostředků, nelze vyloučit, že by se s těmito společnostmi vypořádal v celém rozsahu. Podle obviněného mělo být prokázáno, že již při sjednávání jednotlivých smluv jednal v podvodném úmyslu a jednání následné nemůže být z hlediska trestnosti stěžejní. Napadené rozhodnutí označil v této části za nepřezkoumatelné, i proto, že není zřejmé, kdy se měl dopustit trestného činu. Z konstrukce skutkové věty se nabízí, že se tak mělo stát již při uzavírání jednotlivých smluv, což však nekoresponduje se závěry nalézacího soudu při ukládání trestu, který dobu páchání trestné činnosti vymezil až do roku 2005. Podstata trestného činu úvěrového podvodu však vede k jednoznačné úvaze, že k naplnění všech znaků tohoto trestného činu musí dojít již při sjednávání úvěrové smlouvy.
V další části dovolání obviněný vznesl výhrady proti použité právní kvalifikaci trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. Toto právní posouzení obviněný považoval za nesprávné zejména proto, že podstatou těchto činů byly faktoringové smlouvy, které nespadají pod úvěrové smlouvy, protože při jejich uzavření nedochází k přímému poskytování peněžních prostředků formou úvěru a v rámci faktoringových operací nastává odkup pohledávek bankou, která přebírá riziko jejich nezaplacení, jakož i další rizika s danou pohledávkou spojená. Faktoring je smluvně sjednaný průběžný odkup krátkodobých pohledávek, které vznikly dodavateli v důsledku poskytnutí nezajištěného dodavatelského úvěru. Odkup pohledávek provádí specializovaná faktoringová společnost, zpravidla bez možnosti zpětného regresu dodavatele v případě, že odběratel nezaplatí. Znakem těchto obchodů je to, že umožňují financování potřeb klientů na jiném smluvním základě než na základě smlouvy o úvěru podle §497 a násl. obch. zák. V daném případě nedochází k dočasnému poskytnutí peněžních prostředků. Postih pro trestný čin podle §250b tr. zák. není v těchto případech možný, neboť není uzavírána úvěrová smlouva ve smyslu trestního zákona a případný extenzivní výklad nemá oporu v zákoně.
Obviněný rovněž namítl, že mu byl nesprávně za skutek popsaný v bodě II. uložen samostatný trest, ač podle něj ve vztahu k tomuto skutku byly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., stejně jako tomu bylo u skutku pod bodem I., za který mu byl souhrnný trest uložen. Podle obviněného nebylo zkoumáno, v jakém časovém období ke sjednávání smluv u skutku pod bodem II. a), b), c), d) docházelo, přičemž logicky se tak muselo dít v období před jejich uzavřením. Na pojem sjednávání je podle obviněného nutno pohlížet jako na proces a nikoli jako na jeden úkon. Nebylo však zjišťováno, jak dlouho tento proces probíhal, kdy byl v jednotlivých případech započat, a ve kterém stádiu by bylo možno uvažovat o tom, že byl spáchán trestný čin. Pokud byl za jednání popsané pod bodem II. rozsudku uložen samostatný trest, pak se tak stalo bez toho, aby byly zjištěny a splněny veškeré zákonné předpoklady pro jeho uložení. Obviněný proto dovodil, že mu měl být za jeho veškerou trestnou činnost doposud spáchanou uložen trest souhrnný ve vztahu k trestu z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 3 To 27/2007. Stěžejním datem pro tyto úvahy je datum 30. 6. 2004, kdy byl vyhlášen rozsudek Krajského soudu v Brně, sp. zn. 39 T 20/1996.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 3 To 153/2008, zrušil, a aby dále podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve k námitce o právním posouzení činu pod bodem II. uvedl, že soudy dříve činné ve věci sice jednoznačně dovodily, že obviněný již v době uzavírání faktoringových či úvěrových smluv věděl, že pohledávky nebudou odběratelům dodány, resp. že se jedná o pohledávky zcela smyšlené, což by mohlo nasvědčovat spíše úmyslu přímému podle §4 písm. a) tr. zák., avšak ve vztahu k naplnění znaku škody, jež rovněž musí být pokryt zaviněním pachatele, bylo dovozeno, že obviněný uhradil některé úroky z úvěrů a nelze tudíž považovat za zcela vyloučené, že by se obviněný v případě dostatku finančních prostředků vypořádal i s úhradou jistin. S ohledem na to, i přes jednoznačné vědomí obviněného o nepravdivosti jím tvrzených údajů při sjednávání smluv (které bylo plně prokázáno), byl ve vztahu k následkům jednání dovozen nepřímý úmysl podle §4 písm. b) tr. zák. K námitkám ohledně nesprávnosti právního posouzení vztahů k faktoringovým společnostem jako trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák., uvedl, že právní teorie možnost tohoto posouzení faktoringové smlouvy zásadně nevylučuje, neboť ji považuje za určitých okolností za smlouvu úvěrovou. Poukázal na to, že pokud soudy tyto právní závěry v bodech II. a) a b) výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Brně učinily, nelze jejich úvahy považovat zásadně za nesprávné. Státní zástupce upozornil, že provedení změny učiněného výroku podle požadavků obviněného by bylo v jeho neprospěch, neboť posoudit uvedený výrok jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (se vzniklou škodou ve výši 25.744.970,81 Kč) a jednání popsané pod body II. c) a d) téhož výroku jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. (se vzniklou škodou ve výši 15.000.000,- Kč) by bylo přísnějším posouzením, než jak byl obviněný v nyní napadeném rozhodnutí odsouzen. Protože by bylo takové rozhodnutí v neprospěch obviněného a tudíž v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius podle §265p odst. 1 tr. ř., již z tohoto důvodu mu nelze vyhovět. K výhradě obviněného vůči nesprávně uloženému samostatnému trestu, státní zástupce poukázal na to, že obviněný předmětné (faktoringové či úvěrové) smlouvy uzavřel ve dnech 9. 12. 2003, 27. 9. 2004, 21. 5. 2004 a 26. 7. 2004 a jednotlivé pohledávky, které mu na jejich základě byly předfinancovány, dokladoval fakturami vystavenými až v měsíci květnu roku 2005. Dovodil tudíž, že obviněný trestný čin úvěrového podvodu podle §250b 1, 5 tr. zák. spáchal až poté, co byl vyhlášen odsuzující rozsudek v jiné věci (30. 6. 2004). Postup soudů činných dříve ve věci, konkrétně neaplikace ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. ve vztahu k výroku o vině pod bodem II. shledal správným. Protože se státní zástupce s argumentací obviněného v žádné její části neztotožnil, navrhl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, posuzoval, zda dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu s jeho zákonným vymezením.
Vzhledem k tomu, že podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, je možné s ohledem na obviněným vznesené námitky učinit závěr, že podané dovolání s označeným dovolacím důvodem koresponduje, protože výhrady směřují především proti správnosti použité právní kvalifikace podle §250b odst. 1, 5 tr. zák., ať již z hlediska subjektivní stránky, v posouzení charakteru faktoringové smlouvy, anebo se zřetelem na úvahy, že neuložení souhrnného trestu i za II. skutek nebylo v souladu se zákonem. Protože Nejvyšší soud všechny tyto námitky podřadil pod označený dovolací důvod, zkoumal dále, zda jsou tyto výhrady obviněného opodstatněné.
Podle skutkových zjištění popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně se obviněný činu pod bodem II. dopustil tím, že jako jednatel s. k., s.r.o., (dále jen „s. k.“)
a) dne 9. 12. 2003 uzavřel v P. smlouvu o provádění factoringu účetních
a směnečných pohledávek včetně dodatků č. 1A a č. 2A se společností T., a.s., (dále jen „factor“), jejíž podstatou byl na jedné straně závazek factora poskytnout předfinancování pohledávek společnosti k. za jeho odběrateli ve výši 70 % jejich nominální hodnoty a zbývající část proplatit po zaplacení ze strany odběratelů a na druhé straně závazek dodavatele provést postoupení takových pohledávek na factora a uvědomit o této skutečnosti jednotlivé odběratele, přičemž obviněný již v době uzavírání uvedené smlouvy věděl, že zboží a služby, jež mají být předmětem pohledávek dodavatele, vůbec nebyly či nebudou jednotlivým odběratelům dodány, případně pokud budou dodány, pak že obžalovaný neoprávněně zinkasuje platby za zboží, jež představuje hodnotu již postoupených pohledávek (jak se následně i stalo) a přes toto vědomí postupně předložil, či nechal předložit factorovi k proplacení faktury, dodací listy a jiné zfalšované i pravé doklady o takových pohledávkách v celkové výši 30.711.855,44 Kč za účelem proplacení smluvené procentuální části jejich hodnoty, jak se i následně stalo, když factor postupně vyplatil z titulu celkem 22 pohledávek. V rozsudku jsou konkrétně popsané tak, že u každé z nich je uvedeno, za jakou společností je předmětná pohledávka, č. faktury vystavené společností k., výše částky za zboží a služby, jež nebyly dodány, a částka, jaká byla formou předfinancování vyplacena. Přičemž veškeré uvedené předfinancování pod body 1-22 v celkové výši 21.498.298,81 Kč si obviněný ponechal a způsobil tak poškozenému factorovi škodu ve výši 21.498.298,81 Kč,
b) dne 27. 9. 2004 uzavřel v P. faktoringovou smlouvu včetně přílohy se společností F. KB, a.s., (dále jen „faktor“), jejíž podstatou byl na jedné straně závazek faktora poskytnout předfinancování pohledávek společnosti k. za jeho odběrateli ve výši 80 % jejich nominální hodnoty a zbývající část proplatit po zaplacení ze strany odběratelů a na druhé straně závazek společnosti k. provést postoupení takových pohledávek na faktora, přičemž obviněný již v době uzavírání uvedené smlouvy věděl, že zboží, jež má být předmětem pohledávek, společnosti k. nebude vůbec jednotlivým odběratelům dodáno (jak se i následně stalo), a přes toto vědomí postupně předložil či nechal předložit faktorovi k proplacení zfalšované faktury a dodací listy o takových pohledávkách v celkové výši 5.308.340,- Kč za účelem proplacení smluvené procentuální části jejich hodnoty, jak se i následně stalo, když faktor postupně vyplatil z titulu celkem 10 pohledávek ve výroku rozsudku konkrétně popsaných v bodech 1-10 vždy shodně tak, že je uvedeno, za jakou společností je předmětná pohledávka, č. faktury vystavené společností k. a datum, kdy se tak stalo, včetně výše částky za zboží, jež nebylo dodáno, a výše částky, která byla formou předfinancování společnosti k. proplacena. Veškeré předfinancování uvedené pod body 1-10 v celkové výši 4.246.672,- Kč si obviněný ponechal a způsobil tak poškozenému faktorovi škodu ve výši 4.246.672,- Kč.
c) dne 21. 5. 2004 uzavřel v B. s K. b., a.s., (dále jen „věřitel“) smlouvu o revolvingovém úvěru, jejímž předmětem byl závazek věřitele poskytnout dlužníkovi peněžní prostředky do výše základního limitu 10.000.000,- Kč a závazek dlužníka poskytnuté peněžní prostředky včetně příslušenství včas a řádně splatit a současně téhož dne za účelem zajištění pohledávek věřitele z výše uvedené úvěrové smlouvy uzavřel na témže místě s věřitelem i smlouvu o poskytnutí zajištění, když předmětem zajištění měly být pohledávky dlužníka specifikované jednak v příloze smlouvy o poskytnutí zajištění a jednak v přílohách – celkem 27 dodatků ke smlouvě o poskytnutí zajištění, uzavřených mezi dlužníkem a věřitelem v období od 31. 5. 2004 do 14. 2. 2005, přičemž obviněný mezi zastavované pohledávky vědomě zařadil i celkem 44 níže uvedených smyšlených pohledávek, pro jejichž existenci nebyl žádný právní důvod, jež jsou v rozsudku konkrétně uvedeny v bodech 1- 44 (shodně jsou popsány tak, že je uvedeno, za jakou společností příslušná pohledávka je, číslo, datem vystavení faktury a hodnota údajného zboží), když obviněný takto konal od počátku ve snaze, aby byl úvěr poskytnut, jak se i stalo, když v důsledku mj. i výše specifikovaných zastavených fiktivních pohledávek věřitel postupně převedl na účet dlužníka dne 24. 5. 2004 částku 6.000.000,- Kč, dne 26. 5. 2004 částku 2.000.000,- Kč, dne 1. 6. 2004 částku 1.800.000,- Kč a dne 10. 6. 2004 částku 200.000,- Kč, přičemž s ohledem na nedobrou finanční situaci dlužníka, o které obviněný dobře věděl, mu bylo známo, že úvěr nemusí být řádně a včas splacen, jak se v konečném důsledku i stalo, když tento nebyl v termínu splatnosti ani později splacen, a to ani z části a popsaným jednáním tak obviněný způsobil věřiteli celkovou škodu 10.000.000,- Kč.
d) dne 26. 7. 2004 uzavřel v B. s Č. o. b., a.s., (dále jen „banka“) smlouvu o revolvingovém úvěru, jejímž předmětem byl závazek banky poskytnout klientovi peněžní prostředky do výše úvěrového limitu 5.000.000,- Kč a závazek klienta poskytnuté peněžní prostředky včetně příslušenství včas a řádně splatit a současně téhož dne za účelem zajištění pohledávek banky z výše uvedené úvěrové smlouvy uzavřel na témže místě s bankou i smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávkám, když předmětem zástavy měly být pohledávky klienta specifikované jednak v příloze smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávkám a jednak v přílohách – celkem 7 dodatků ke smlouvě o zřízení zástavního práva k pohledávkám uzavřeným mezi bankou a klientem v období od 2. 9. 2004 do 22. 3. 2005, přičemž obviněný mezi zastavované pohledávky vědomě zařadil i celkem 38 níže uvedených smyšlených pohledávek, pro jejichž existenci nebyl žádný právní důvod, jež jsou v rozsudku konkrétně uvedeny v bodech 1 – 38 (shodně jsou popsány tak, že je u každé uvedeno, za jakou společností příslušná pohledávka je, číslem, datem vystavení faktury a s vyznačenou hodnotou údajného zboží), a takto obviněný konal od počátku ve snaze, aby byl úvěr poskytnut, jak se i stalo, když v důsledku mj. i výše specifikovaných zastavených fiktivních pohledávek banka převedla na účet klienta dne 26. 7. 2004 částku 5.000.000.- Kč, přičemž s ohledem na nedobrou finanční situaci společnosti k., o které obviněný dobře věděl, mu bylo známo, že úvěr nemusí být řádně a včas splacen, jak se v konečném důsledku i stalo, když tento nebyl v termínu splatnosti, ani později splacen, a to ani zčásti a popsaným jednáním tak obviněný způsobil uvedené bance celkovou škodu ve výši 5.000.000,- Kč,
Celkem tak obviněný pod body II. a), b), c), d) způsobil škodu ve výši 40.744.970,81 Kč.
Protože obviněný svým dovoláním ve vztahu k tomuto skutku namítá, že se dílčími útoky popsanými v bodech II. a), b) nedopustil trestného činu úvěrového podvodu, je potřeba k jím uvedeným výhradám uvést následující: trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a způsobí tak škodu velkého rozsahu.
Trestní odpovědnost podle §250b tr. zák. o úvěrovém podvodu může vzniknout jen v návaznosti na smlouvu o úvěru, a nikoli v návaznosti na jiné smlouvy, jejichž předmětem může také být poskytnutí peněžních prostředků.
Co se považuje za úvěrovou smlouvu upravuje ustanovení §497 až §507 obch. zák. Úvěrovou smlouvou podle §497 obch. zák. se věřitel zavazuje, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Smlouva o úvěru je tedy smlouvou konsenzuální a pro její vznik postačí dohoda alespoň o podstatných náležitostech (částech) ve smyslu §269 odst. 1 obch. zák., tedy o závazku jedné strany poskytnout na žádost druhé strany v její prospěch peněžní prostředky, o určení výše poskytovaných peněžních prostředků, a o závazku druhé strany poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit z nich úroky. Tato smlouva nevyžaduje, aby k poskytnutí peněžních prostředků skutečně došlo (tím se liší od smlouvy o půjčce podle §657 obč. zák.). Jejím předmětem mohou být pouze peněžní prostředky. Smlouva o úvěru musí vždy obsahovat závazek zaplatit za poskytnuté peněžní prostředky úroky, což se např. u smlouvy o půjčce nevyžaduje, neboť při půjčce se úroky platí, jen když byly dohodnuty. Za sjednání závazku věřitele poskytnout na požádání peněžní prostředky, lze dohodnout úplatu, jestliže poskytování úvěru je předmětem podnikání věřitele (§499 obch. zák.). Tuto úplatu, která přichází v úvahu pouze u banky nebo jiného subjektu, u něhož je poskytování úvěru předmětem podnikání (např. družstevních záložen, leasingových společností apod.), je třeba odlišovat od úroků. Stanoví-li smlouva, že úvěr lze použít pouze k určitému účelu, může věřitel omezit poskytnutí peněžních prostředků pouze na plnění závazků dlužníka převzatých v souvislosti s tímto účelem (§501 odst. 2 obch. zák.). Poskytování úvěrů je sice jednou z hlavních podnikatelských činností bank, ovšem na rozdíl od shromažďování vkladů nebo vydávání elektronických peněžních prostředků není poskytování úvěrů vyhrazeno jen bankám [srov. §1 odst. 1 písm. b) a 2 odst. 1 zák. č. 21//1992 Sb., o bankách, ve znění dalších změn]. Ani ze samotné právní úpravy poskytování úvěrů podle §497 a násl. obch. zák. nelze dovodit, že ve formě podnikatelské činnosti může úvěry poskytovat pouze banka. Smlouva o úvěru sice spadá mezi bankovní smlouvy, ale současně tento rámec přesahuje a poskytování úvěru překračuje hranice bankovních operací (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman., S.Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004 s. 1495-1498).
Mezi bankovní produkty, jejichž prostřednictvím banky kryjí finanční potřeby svých klientů, patří peněžní úvěry, závazkové úvěry a záruky a rovněž i alternativní financování, při nichž klient získává finanční prostředky jen za určitých specifických podmínek, jako je tomu např. u faktoringové smlouvy, kterou lze podřadit pod trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. jen tehdy, jestliže jde o úvěrovou smlouvu, jak je shora popsána. Nezáleží na názvu smlouvy, ale na jejím obsahu.
Faktoring je smluvně sjednaný průběžný odkup krátkodobých pohledávek, které vznikly dodavateli v důsledku poskytnutí nezajištěného dodavatelského úvěru. Odkup pohledávek provádí specializovaná faktoringová společnost zpravidla bez možnosti zpětného regresu na dodavatele v případě, že odběratel nezaplatí. Předmětem odkupu mohou být pohledávky, u nichž doba splatnosti není delší než přibližně 180 dní, pohledávka vznikla na základě dodavatelského nezajištěného úvěru, nesmí s ní být spojena jiná práva třetích osob, musí existovat možnost odkoupení (cese) pohledávky a je za subjektem pro faktoringovou společnost s akceptovatelnou bonitou. Náklady faktoringu se v závislosti na rozsahu funkcí, které faktoring plní, skládají z faktoringové provize a z úroku. Faktoringová provize v sobě zahrnuje jednak rizikovou složku vyplývající z převzetí úvěrového rizika faktoringovou společností a závisí zejména na bonitě odběratele, jeho dřívější platební morálce, objemu pochybných pohledávek vzhledem k celkovému obratu apod. a jednak náklady spojené se zpracováním faktoringu. Úrok se vyskytuje v těch případech, kdy je faktoring spojen s předfinancováním. Výše úrokové sazby odpovídá přibližně úrokovým sazbám z krátkodobých bankovních úvěrů a závisí především na refinančních nákladech faktoringové společnosti. Pro dodavatele může faktoring plnit tři funkce, a to garanční funkci, funkci předfinancování (úvěrování) a správu pohledávek a jiné služby pro dodavatele. Funkce předfinancování (úvěrování) spočívá v tom, že faktoringová společnost proplácí sjednanou výši odkupovaných pohledávek ihned v okamžiku jejich odkupu (cese) (srov. Revenda, Z., Mandel, M., Kodera, J., Musílek, P., Dvořák. P., Brada, J. Peněžní ekonomie a bankovnictví. 2. vydání Praha : Management Press, 1997, s. 141,142).
Je tak patrné, že podle trestněprávní i obchodně právní teorie není v zásadě vyloučeno, aby faktoringová smlouva byla považována za určitý druh úvěrové smlouvy, avšak nemusí tak tomu být vždy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 7 Tdo 786/2008), ale jen tehdy, jestliže svým obsahem poskytuje (ujednává) obdobné podmínky, jako je tomu u úvěrové smlouvy, což lze připustit zejména, když faktoringová smlouva plní funkci předfinancování.
Na základě těchto hledisek je nutné posuzovat obsahovou stránku uzavřených faktoringových smluv v nyní projednávané věci v bodech II. a), b).
V obsahu spisu jsou založeny faktoringové smlouvy mezi společností k. a T., a. s., (č. l. 21-25) včetně dodatků a všeobecných podmínek (č. l. 113 – 120). Se zřetelem na řešenou problematiku je významný zejména dodatek č. 1 A ke smlouvě o provádění faktoringu a směnečných pohledávek ze dne 9. 12. 2003 mezi T. a. s., a k., s. r. o., podle něhož se obě smluvní strany dohodly, že faktor proplatí na žádost dodavatele 70 % hodnoty postoupených pohledávek, krytých v rámci schváleného rámce předfinancování, jehož poskytnutí je podmíněno předložením potvrzeného oznamovacího dopisu od jednotlivých odběratelů. Úrok za financování bude kalkulován ode dne příkazu k proplacení do doby zaplacení faktury odběratelem ne garančně faktorem a bude kalkulován na denní bázi dle denního zůstatku otevřených faktur a bude vyúčtován jednou měsíčně. Úrok je tak odměnou faktora.
Faktoringová smlouva č. 432 mezi společností k. a F. KB, a. s., včetně příloh a všeobecných podmínek (č. l. 211- 224) obsahuje ujednání mezi označenými společnostmi o postoupení pohledávek společnosti k. na faktora za podmínek faktorového limitu ve výši 9.900.000,- Kč, při předfinancování ve výši 80 %, provize ve výši 0,6 % a úrokové sazbě ve výši Pribor + 2,95 %. Pro učení výchozí sazby Pribor se použije sazba platná dva pracovní dny před uzavřením faktoringové smlouvy. Úroková sazba je stanovena jako pevná na dobu 3 měsíců od podpisu faktoringové smlouvy. Podle všeobecných smluvních podmínek KB F. (č. l. 214-224), podle čl. 10 předfinancování znamená, že faktor se zavazuje, že poskytne klientovi předfinacování na řádně postoupené pohledávky ve výši dohodnuté ve faktorignové smlouvě, nejvýše však v takové výši, aby nebyl překročen stanovený faktoringový limit a limit na jednolitého odběratele. Rozumí se jím částečná úhrada úplaty za postoupení pohledávky ve výši stanovené ve faktoringové smlouvě.
Takto zjištěné skutečnosti svědčí o tom, že se jedná o faktoringové smlouvy sloužících jako nástroj pro postoupení pohledávek, avšak způsob tohoto postoupení je založen na předfinancování, které je formou úvěrování.
Jak vyplývá z konkrétních podmínek předfinancování, lze ho, jak bylo výše uvedeno, podle jeho obsahu a účelu, k němuž směřuje, považovat za specifickou podobu poskytování úvěru. Tento závěr lze dovodit z toho, že úlohou tohoto druhu faktoringové smlouvy je poskytování finančních prostředků, neboť funkce předfinancování spočívá v tom, že faktoringová společnost proplácí sjednanou výši odkupovaných pohledávek. Významnou okolností je i to, že u předfinancování je faktoring spojen s úrokem, který není jen smluvní podmínkou, ale vyplývá, stejně tak jako je tomu u úvěrových smluv již ze samotné jeho podstaty. Výše úrokové sazby, tak jako u úvěrových smluv, odpovídá přibližně úrokovým sazbám z krátkodobých bankovních úvěrů a závisí především na refinančních nákladech faktoringové společnosti.
Na základě těchto konkrétních skutečností vyplývajících z uvedených smluv, Nejvyšší soud shledal, že se jak v bodě II. a), tak i v bodě II. b) jedná o smlouvy, které byť to nemají přímo v názvu (i když předfinancování je v podstatě úvěrování), po obsahové stránce splňující náležitosti úvěrové smlouvy, a v širších souvislostech korespondují s podmínkami úvěrové smlouvy vyjádřenými v ustanoveních §497 až §507 obch. zák.
Z obsahu uvedených smluv v bodech II. a) a II. b) totiž plyne, že faktoringové společnosti na straně věřitele se zavázaly na požádání dlužníka (tedy společnosti k.) poskytnout v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky za stanovených podmínek poskytnout a zaplatit úroky.
S ohledem na všechny uvedené právní skutečnosti Nejvyšší soud shledal, že v tomto konkrétním případě, přestože se v bodech II. a), b) podle skutkových zjištění jednalo o faktoringové smlouvy, se zřetelem na jejich funkci spočívající v předfinancování, jako jisté formy úvěrování, tyto smlouvy naplňují alespoň podstatné náležitosti ve smyslu §269 odst. 1 obch. zák. tak, jak je musí obsahovat úvěrová smlouva ve smyslu §497 až §507 obch. zák. Svým obsahem proto mají povahu úvěrové smlouvy.
Nejvyšší soud se tak ztotožnil s úvahami, které vyjádřil odvolací soud na straně 31 odůvodnění svého rozhodnutí k obdobným námitkám obviněného vzneseným v odvolání.
Se zřetelem na tento závěr Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů shledal, že byl splněn znak skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák., že obviněný se ve skutkových zjištění v bodech II. a), b) popsaných dílčích útoků dopustil ve vztahu ke smlouvám, které jsou smlouvami úvěrovými.
Pokud obviněný ve vztahu k trestnému činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5, tr. zák., jehož se dopustil skutkem pod bodem II. a), b), c), d) vytýkal nedostatky v subjektivní stránce, je vhodné uvést, že podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.]. Rovněž je třeba zdůraznit, že k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se podle §6 písm. a) tr. zák. přihlédne, jde-li o těžší následek i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné.
Předně je namístě zmínit, že ve skutkových zjištěních u jednotlivých dílčích útoků, jak jsou shora v bodech II. a), b), c), d) popsané, je dostatečně zjevně a výslovně uvedena skutečnost, že „…obviněný již v době uzavírání uvedené smlouvy věděl, že zboží a služby, jež mají být předmětem pohledávek dodavatele, vůbec nebyly či nebudou jednotlivým odběratelům dodány …a předložil, či nechal předložit factorovi k proplacení faktury, dodací listy a mimo jiné i zfalšované doklady o takových pohledávkách“ [bod II. a), b)], u bodu II. c), že „obviněný mezi zastavované pohledávky vědomě zařadil i celkem 44 smyšlených pohledávek, pro jejichž existenci nebyl žádný právní důvod“, a u bodu II. d), že „obviněný konal od počátku ve snaze, aby byl úvěr poskytnut,…. banka převedla na účet klienta dne 26. 7. 2004 částku 5.000.000.- Kč, přičemž s ohledem na nedobrou finanční situaci společnosti k., o které obviněný dobře věděl, že úvěr nemusí být řádně a včas splacen, … předmětem uvedeného úvěru jako zástava měly být pohledávky klienta mezi něž vědomě zařadil i celkem 38 smyšlených pohledávek, pro jejichž existenci nebyl žádný právní důvod.“
Již tato skutková zjištění dávají dostatečný podklad pro závěr, že obviněný při uzavírání všech čtyř smluv jednal záměrně tak, že při jejich sjednávání, a to i se zřetelem na obsah předmětných smluv a plnění pro věřitele z nich vyplývající, uváděl nepravdivé, fiktivní a lživé skutečnosti.
Není tedy pochyb o tom, že obviněný ve všech uvedených případech jednal zaviněně, jak správně dovodil soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku na straně 23, kde rozvedl, na základě jakých skutečností shledal, že obviněný se činu dopustil zaviněným jednáním, a to v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. V rozporu s tímto závěrem pak není ani jeho úvaha rozvedená na straně 40, kde dovozoval úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák., avšak již nikoli k podmínkám, za nichž byly uzavírány předmětné smlouvy, ale ve vztahu ke škodě, která v důsledku do úvěrových smluv obviněným uvedených lživých údajů může vzniknout. Soud prvního stupně tím dovozoval nepřímý úmysl k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, která může být v případě škody velkého rozsahu u trestného činu podle §250b odst. 5 tr. zák. i z nedbalosti.
Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů i ohledně správnosti závěru, že nedošlo k pochybení, pokud soud prvního stupně narozdíl od podaných obžalob ve věci Krajského soudu v Brně, sp. zn. 1 T 17/2007, (obžaloba sp. zn. 2 Kzv 28/2006), na jejímž základě byl obviněný obžalován pro trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a téhož soudu pod sp. zn. 39 T 1/2008, (obžaloba sp. zn. 1 KZv 14/2007) pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., jež byly spojeny (viz usnesení ze dne 29. 1. 2008, č. l. 1158), změnil právní kvalifikaci způsobem shora uvedeným. Lze se plně přiklonit k úvahám odvolacího soudu rozvedeným v této souvislosti na straně 27, 28, že se nejednalo o změnu v neprospěch obviněného, a proto nebylo obligatorní povinností soudu na ni obviněného upozorňovat (viz §190 odst. 2 tr. ř. a §225 odst. 2 tr. ř.). Obviněný je nyní uznán vinným při nezměněném počtu dílčích útoků jedním trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a jedním trestným činem úvěrového podvodu §250b odst. 1, 5 tr. zák., u kterých je sazba trestu odnětí svobody ve stejné výměře od pěti do dvanácti let. Obviněný je tedy v příznivější situaci, protože v napadených rozsudcích posouzené skutky jako dva trestné činy (§250 odst. 1, 4 a §250b odst. 1, 5 tr. zák.) se stejnou sazbou jsou pro obviněného příznivější a mírnější, než v obžalobách posouzené dva trestné činy (2x §250 odst. 1, 4 tr. zák.) s toutéž sazbou, avšak navíc s dalším trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Uvedená změna provedená soudem byla, oproti právní kvalifikaci v obou předmětných a posléze spojených obžalobách, provedena ve prospěch obviněného.
Nejvyšší soud na základě všech uvedených skutečností shledal, že soudy prvního a druhého stupně nepochybily, pokud obviněného uznaly vinným jednak v bodě I. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a v bodě II. a), b), c), d) trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutích, v nichž se oba soudy se všemi podstatnými otázkami v potřebné míře vypořádaly a v dostatečných souvislostech je rozvedly.
K námitce obviněného směřující proti tomu, že mu za skutek pod bodem II. měl být uložen souhrnný trest (jako za skutek pod bodem I.), a nikoli trest samostatný, je potřeba uvést, že souhrnný trest se podle §35 odst. 2 tr. zák. ukládá podle zásad uvedených v §35 odst. 1 tr. zák., když soud odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Z uvedeného plyne, že podle §35 odst. 2 tr. zák. přichází v úvahu souhrnný trest pouze v případě vícečinného souběhu, a to jen tehdy, byl-li pachatel za část sbíhajících se trestných činů odsouzen, lze-li k takovému odsouzení přihlížet. Souhrnný trest se uloží rovněž tehdy, jestliže pozdějším rozsudkem je rozhodováno zároveň o několika sbíhajících se trestných činech. Vícečinný souběh je z hlediska ukládání souhrnného trestu dán za současného splnění následujících podmínek: musí se jednat o trestnou činnost téhož pachatele, který spáchal samostatnými skutky dva nebo více trestných činů (stejnorodých nebo různorodých), přičemž v období mezi spácháním těchto trestných činů nesmí být vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoli z nich, pokud trestní věc, v níž byl odsuzující rozsudek vydán, skončila, byť i po opravném řízení, pravomocným odsouzením pachatele. O souběh v uvedeném smyslu však nejde, byl-li další trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku, byť před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku, kterým byl výrok o trestu uložený prvním odsuzujícím rozsudkem zrušen a kterým byl uložen trest souhrnný (srov. rozhodnutí č. 34/1965, č. 52/1971 Sb. rozh. tr.).
Odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin se v §35 odst. 2 tr. zák. rozumí prvý odsuzující rozsudek o jiném trestném činu bez ohledu na to, že v řádném nebo mimořádném opravném řízení byl tento rozsudek zrušen, pokud toto opravné řízení skončilo pravomocným odsouzením pachatele. Jestliže obviněný spáchal další trestný čin po právní moci prvního odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, třebas tento rozsudek byl v pozdějším řízení zrušen a v téže věci vyhlášen nový rozsudek, kterému spáchání dalšího trestného činu tedy předcházelo, nejde o souběh trestných činů, ale o recidivu a uložení souhrnného trestu je vyloučeno (viz rozhodnutí č. 41/1968 Sb. rozh. tr.).
Výrokem o trestu v této přezkoumávané věci byl obviněnému uložen souhrnný trest za trestný čin pod bodem I. výroku o vině. Lze uvést, že obviněný se tohoto skutku, v němž byl shledán trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., podle popsaných skutkových zjištěních v zásadě dopouštěl tak, že v blíže neurčenou dobu v letech 1999-2000, jako obchodní ředitel 1. investiční Záložny družstvo, oprávněný s finančními prostředky tohoto družstva hospodařit v zájmu jejich nejvyšší výtěžnosti, nechal vyhotovit a za družstvo jakožto věřitele, uzavřel v přesně nezjištěném období let 1999-2000 pod záminkou krátkodobého pokrytí účetního schodku s osobami označenými dlužníky smlouvy o úvěru. Konkrétní předmětné smlouvy v bodech 1-7 byly sepsány tak, že v pořadí první z nich dne 1. 7. 1999 a časově poslední smlouva byla sepsána, resp. dodatek ke smlouvě, dne 26. 5. 2000.
Uvedený souhrnný test byl obviněnému uložen za trestný čin, pro nějž byl v této trestní věci odsouzen a dále za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. dílem dokonaný dílem nedokonaný z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 39 T 20/1996, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 3 To 179/2005, a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 3 To 27/2007, mu byl podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byly zrušeny výroky o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 3 To 27/2007, a z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 39 T 20/1996, ve znění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 3 To 179/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Z obsahu projednávané věci a předmětných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že před tím, než byl obviněný projednáván v nyní dovoláním napadené věci, byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 39 T 20/1996, obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., jehož se dopustil v průběhu roku 1994 konkrétně od měsíce dubna do dne 12. 10. 1994. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Tento rozsudek byl následně k odvolání obviněného zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 3 To 209/2004, a obviněný M. F. byl za část trestného jednání odsouzen a část trestného jednání byla zrušena a vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Nově rozhodl Krajský soud v Brně o zrušené části původního rozsudku rozsudkem ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 39 T 20/1996, tak, že obviněnému podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §37a tr. zák. uložil společný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, když současně zrušil výrok o vině a trestu z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 3 To 209/2004. Odvolání obviněného podané proti rozsudku Krajského soudu Brně ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 39 T 20/1996, Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 3 To 179/2005, jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 476/2006, dovolání obviněného v této věci podané.
Ve věci Krajského soudu v Brně, sp. zn. 52 T 14/2003, byl obviněný M. F. uznán vinným rozsudkem ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 52 T 14/2003, trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., jehož se dopustil v březnu 2001 a byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku a byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 39 T 20/1996. Tento rozsudek byl zrušen z podnětu odvolání obviněného rozsudkem Vrchního soudu Olomouci ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 3 To 27/2007. Vrchní soud zde znovu rozhodl o vině a trestu obviněného M. F. tak, že jej uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a odsoudil jej podle §250 odst. 4 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků. V rámci souhrnného trestu zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 39 T 20/1996. Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1397/2007, dovolání obviněného M. F. proti uvedenému rozsudku odmítl.
Na základě tohoto výčtu průběhu předešlých odsouzení obviněného M. F. je patrné, že pokud jde o rozsudek, ve věci Okresního soudu ve Vyškově ze dne 22. 7. 1994, sp. zn. 1 T 64/1994, tento byl vyhlášen dříve, než obviněný ukončil (dne 12. 10. 1994) trestnou činnost ve věci Krajského soudu v Brně, sp. zn. 39 T 20/1996, proto uvedený skutek není v souběhu s nyní pojednávaným trestným jednáním obviněného.
Z dalších shora popsaných rozhodnutí je patrné, že prvním odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně je rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 39 T 20/1996, který je ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák. tím rozsudkem, k němuž je nutné uvažovat o vztahu souhrnnosti u trestných činů, jichž se obviněný v projednávané věci dopustil, a to bez ohledu, jak bylo shora rozvedeno, že byl posléze tento rozsudek v dalších řízení zrušen.
Jak oba soudy ve vztahu k řešení těchto otázek usuzovaly, před datem takto vyhlášeného rozsudku soudu prvního stupně obviněný spáchal toliko skutek pod bodem I., posouzený jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť je ze skutkových zjištění popsaných u tohoto trestného činu patrné, že obviněný jej páchal (tj. dokonal) v období let 1999 až 2000 s tou konkretizací, jak je shora uvedena. Není proto pochyb o tom, že se u tohoto trestného činu ve vztahu k trestné činnosti, pro níž byl ve věci sp. zn. 39 T 20/1996, odsouzen (jak je výše rovněž uvedeno), je dán vztah souhrnnosti ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák. a soudy proto postupovaly správně, pokud obviněnému za skutek pod bodem I. uložily souhrnný trest.
S ohledem na všechny shora popsané souvislosti dále Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů nepochybily, jestliže obviněnému za skutek pod bodem II. uložily trest samostatný.
Jak je totiž zřejmé, uvedený skutek pod bodem II. a), b), c), d) obviněný spáchal v pokračování v souladu s §89 odst. 3 tr. zák., jak soudy správně v odůvodnění napadených rozhodnutí dovodily. Pro stanovení okamžiku, kdy byl skutek spáchán, je u pokračování rozhodná doba, kdy je spáchán poslední z dílčích útoků. V daném případě je podle popsaných skutkových zjištění tímto činem dílčí útok uvedený v bodě II. b), podle něhož dne 27. 9. 2004, obviněný uzavřel faktoringovou smlouvu včetně její přílohy se společností F. KB, a. s. Je tedy zřejmé, že pokračující trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. obviněný spáchal až dnem 27. 9. 2004, tedy poté (nikoliv dříve), co byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin, jímž byl, jak je výše uvedeno, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 39 T 20/1996.
Obviněný se proto skutku pod bodem II. dopustil bez splnění podmínek §35 odst. 2 tr. zák. a soudy mu za něj nemohly uložit souhrnný trest, ale jak správně učinily, test samostatný.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí obviněným vytýkanými vadami, a s ohledem na to, že se oba soudy se všemi námitkami obviněným již dříve uvedenými v potřebné míře vypořádaly, lze na ně pro stručnost jen odkázat. Když Nejvyšší soud shledal, že použitá právní kvalifikace i tresty souhrnný a samostatný byly uloženy v souladu se zákonem, námitky obviněného označil za zjevně neopodstatněné a jeho dovolání z tohoto důvodu podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (265n tr. ř.)
V Brně dne 12. srpna 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová