ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.658.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 658/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2009 o dovolání obviněného L. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. 4 To 415/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 172/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. 10. 2008, sp. zn. 1 T 172/2007, byl obviněný L. B. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění zde popsaných dopustil tak, že jako jednatel společnosti E., s. r. o., B., S., okres B., (dále jen „společnost E.“), v úmyslu řešit pohledávku své společnosti za společností H., s. r. o., P., B. (dále jen „společnost H.“), poté co zajistil, a servisní společností P., a. s., S., B. (dále jen „společnost P.“) byla dne 29. 3. 2006 provedena oprava automatické čerpací stanice typu Calpeda s frekvenčním měničem Calpeda QTL 3 VHF (dále jen „čerpací stanice“), zabudované v bytovém domě na ulici L., kterou jeho společnost dodala do nemovitosti - budovy, na pozemku parcelní číslo v obci a katastrálním úřadě B., a byla jako příslušenství věci hlavní v rámci investiční akce do nemovitosti zabudována, a tuto čerpací stanici společnost E. předala v rámci svého závazkového vztahu společnosti H., která byla hlavním dodavatelem stavby pro společnost B. d. L., s. r. o., jako investora (dále jen „společnost B. d.“), která se stala jediným vlastníkem této věci na základě prohlášení vlastníka domu a jeho rozdělení na bytové jednotky, a na základě jednotlivých smluv bytové jednotky, součásti a příslušenství věci hlavní převedla jednotlivým vlastníkům bytových jednotek, když zabudováním věci - čerpací stanice - se stal vlastníkem věci vlastník věci hlavní, o čemž obviněný věděl, stanice byla uvedena do provozu dne 28. 11. 2005, dům byl následně i spolu s čerpací stanicí zkolaudován, a přes opakované výzvy majitelů věci zastoupených sdružením vlastníků bytových jednotek tuto čerpací stanici po opravě nevrátil a přivlastnil si ji, a to přesto, že za dodávku čerpací stanice dostala na základě faktury, ze dne 18. 10. 2005 společnost E. řádně zaplaceno od společnosti H. ve výši 555.333,- Kč - ve dvou splátkách dne 31. 10. 2005 a 6. 1. 2006, a následně věc (čerpací stanici) užil k úhradě dluhu své společnosti E. vůči společnosti P. podle dohody o zápočtu vzájemných pohledávek ze dne 9. 10. 2006, ač věděl a musel vědět, že tato čerpací stanice je ve vlastnictví třetí osoby, čímž způsobil škodu vlastníkům bytových jednotek celkem ve výši 212.887,40 Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, který byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozených vlastníků bytových jednotek zastoupených S. v. b. j. v domě L.
Proti shora uvedenému rozsudku podali obviněný a poškození odvolání, o kterých Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozhodl usnesením ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. 4 To 415/2008, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce Mgr. P. D. z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. Poukázal v něm na to, že správnost právního posouzení v této trestní věci záleží na vyhodnocení povahy občanskoprávního vztahu mezi pachatelem trestného činu a poškozenými, a v důsledku toho na posouzení, zda jde o cizí věc, která byla obviněnému svěřena. Obviněný zdůraznil, že tyto vztahy vznikly mezi společností H., která byla investorem stavby v domě v L. ulici v B. a společností E., za kterou obviněný jednal, a společností P., která byla dodavatelem předmětné čerpací stanice. Prvním právním úkonem, jehož předmětem byla dispozice s automatickou čerpací stanicí, byla kupní smlouva uzavřená mezi společností P. a společností E., jejíž nedílnou součástí byla ujednání o výhradě vlastnictví ve smyslu §445 obch. zák., obdobně jako byla výhrada vlastnictví ujednána mezi společností E. a společností H. Obsahem tohoto závazku je převod vlastnického práva na kupujícího v okamžiku úplného zaplacení kupní ceny, kdy v tomto případě k úplnému zaplacení kupní ceny za předmětnou čerpací stanici společností E. prodávající společnosti P. nedošlo, a z tohoto důvodu s ohledem na sjednanou výhradu vlastnictví společnost P. své vlastnické právo k předmětné čerpací stanici nikdy nepřevedla ani nepozbyla.
Obviněný se neztotožnil s tím, že by čerpací stanici použil k úhradě svých dluhů vůči společnosti P., jak dovodily oba soudy, protože vlastníkem této čerpací stanice byla stále právě společnost P. Když společnost E., za níž obviněný jednal, byla za čerpací stanici společnosti P. stále dlužna, tato uplatnila výhradu vlastnictví. Následně tyto uvedené společnosti uzavřely pro platební neschopnost společnosti E. dohodu, na jejímž základě kupní smlouva zanikla, s tím, že společnost P. jako dodavatel, si předmětnou čerpací stanici ponechá a nebude požadovat její úhradu. Z tohoto jednání dovolatel vyvodil, že jednoznačně svým jednáním sobě ani jinému neobstaral ke škodě cizího majetku jakýkoli majetkový prospěch. Obviněný připustil, že nepříznivé důsledky vzniklé situace dopadly na vlastníky jednotlivých bytových jednotek, nicméně však vzniklou situaci nelze přičítat jeho společnosti E., která nebyla schopna plnit své závazky v důsledku nesplnění závazků ze strany společnosti H., jež na vzniklé situaci nese jednoznačně vinu, neboť ačkoli vlastníci bytových jednotek své závazky vůči společnosti H. bezezbytku splnili, tato společnost nepřistoupila k úhradě svých splatných závazků vůči svým dodavatelům. Obviněný dále poukázal na nedostatek potřebného stupně společenské nebezpečnosti jemu za vinu kladeného jednání a na to, že v daném případě soudy dostatečně nezvážily subsidiaritu trestní represe, když ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná, lze aplikovat normy trestního práva, což v daném případě nebylo dostatečně zváženo a posouzeno.
Ze všech těchto důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. 4 To 415/2008 podle §265k odst. 1 a §265l odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání, případně, aby podle §265m tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby.
Nejvyššímu státnímu zastupitelství bylo dovolání obviněného doručeno dne 22. 5. 2009. Do doby konání neveřejného zasedání však Nejvyšší soud jeho písemné vyjádření neobdržel.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože lze dovolání podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, Nejvyšší soud dále posuzoval, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, a zda dovolání je opodstatněné.
Obviněný dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z této dikce plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Vzhledem k tomu, že obviněný naplnění označeného dovolacího důvodu spatřuje především v tom, že jemu za vinu kladené jednání nenaplnilo znaky trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., a že se nejedná ani o žádný jiný trestný čin, protože podstata zjištěných okolností spočívá výhradně v oblasti soukromoprávní, Nejvyšší soud shledal, že obviněný dovolání vystavěl na argumentech, které na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadají, neboť se dotýkají správnosti použité právní kvalifikace.
Nejprve je nutno uvést, že trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Pachatel tohoto trestného činu si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření, např. znemožňuje svěřiteli trvale navrátit věc jejímu původnímu určení, a přitom sobě nebo jinému obstará z věci trvalý prospěch.
Cizí věcí se rozumí movitá věc, jež nenáleží pachateli vůbec, nebo nenáleží jen jemu, a kterou pachatel nemá ve své dispozici.
Pro trestní odpovědnost podle §248 tr. zák. se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§3 odst. 3 tr. zák.) a platí, že úmysl se musí vztahovat k přisvojení si cizí svěřené věci i způsobení škody na cizím majetku. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, tehdy, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s ní, aniž by bylo rozhodné, jak poté pachatel s věcí skutečně nakládá (může si ji ponechat pro sebe, ale případně ji i někomu darovat nebo ji zničit apod.). Věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem.
Na základě dokazování provedeného v této trestní věci byly zjištěny skutečnosti, jak jsou popsány ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně, podle nichž se obviněný trestného činu, jenž mu je kladen za vinu, dopustil v zásadě tím, že jako jednatel společností E., v úmyslu řešit nezaplacené pohledávky, aby uhradil svůj nezapočtěný dluh vůči společnosti P., když převzal a následně předal k opravě automatickou čerpací stanici (též ATS) typu Calpeda s frekvenčním měničem Calpeda QTL 3 VHF, od jejího vlastníka - majitelů bytových jednotek v domě v L. ulici v B., tuto stanici již tomuto vlastníkovi poté, co byla dne 29. 3. 2006 opravena, nepředal, a podle dohody o zápočtu vzájemných pohledávek ze dne 9. 10. 2006 ji užil k úhradě dluhu společnosti E. vůči společnosti P., ač věděl a musel vědět, že tato čerpací stanice je ve vlastnictví třetí osoby, tj. vlastníků bytových jednotek, jimž tím způsobil škodu celkem ve výši 212.887,40 Kč.
Tyto skutkové okolnosti ve skutkových zjištěních uvedené společně s dalšími okolnostmi vztahujícími se ke skutečnostem vyjadřujícím vzájemné obchodní vztahy mezi společnostmi E., P., H. a společností B. d., z něhož přešlo vlastnictví k domu a i k čerpací stanici na vlastníky jednotlivých bytových jednotek tohoto domu, již jen dokreslují, za jakých okolností se čerpací stanice stala součástí domu v L. ul. v B.
Z obsahu spisu se podává, že obviněný jako jednatel společnosti E. odkoupil od společnosti P. za částku 216.658,- Kč předmětnou čerpací stanici. Na základě vydané faktury měl tuto částku uhradit do 4. 11. 2005 (č. l. 91). Obviněný však tento svůj závazek nesplnil. Na základě rámcové smlouvy uzavřené mezi společností E. jako kupujícím a společností P. jako prodávajícím ze dne 13. 5. 2003, byla v této smlouvě kromě jiných podmínek ujednána i výhrada vlastnictví k věcem, jež obviněný od prodávajícího odkoupí, na jejímž základě vlastnické právo přejde na společnost E. až zaplacením zboží (č. l. 87). Společnost E. tuto čerpací stanici (aniž by prodejci, společnosti P. cenu za ni uhradila), prodala společnosti H. Je vhodné uvést, že společnosti H. na základě smlouvy o dílo (č. l. 49) prováděla jako zhotovitel pro objednatele společnost B. d. výstavbu bytového domu v L. a v souladu s touto smlouvou provedla do předmětného domu v L. ulici i zabudování uvedené čerpací stanice. Tuto čerpací stanici společnost H. zakoupila, jak je shora uvedeno, od společnosti E., jako svého subdodavatele pro záležitosti vody a topení. Podle účtů z výpisu bank vedených pro tyto společnosti se podává, že společnost B. d. uhradila společnosti H. uvedenou čerpací stanici ve dvou splátkách, jednak dne 31. 10. 2005 v částce 278.250,- Kč a jednak dne 3. 1. 2006 v další částce 278.250,- Kč (č. l. 19). Následně společnost H. převodem ze svého účtu (č. l. 21) uhradila společnosti E. dne 1. 11. 2005 částku 278.333,- Kč a dne 6. 1. 2006 částku 277.000,- Kč. Je nutné uvést, že obviněný, jako zástupce společnosti E. ani společnost P., v době koupě a prodeje čerpací stanice mezi společnostmi H. a B. d. L., neinformoval tyto kupující o tom, že společnost E. doposud (i přes výhradu vlastnictví), kupní cenu prodávající společnosti P. neuhradila. Tudíž o této skutečnosti zejména konečný nabyvatel čerpací stanice společnost B. d. resp. majitelé bytových jednotek tohoto domu, vůbec nevěděli.
Poté, co byla čerpací stanice takto společností B. d. zakoupena a nainstalována jako součást nemovitosti, byla v rámci kolaudačního řízení provedeného dne 5. 12. 2005 jako součást stavby povolena k užívání (č. l. 37).
Jak je z obsahu spisu dále patrné, v důsledku závady na této čerpací stanici byla předána k opravě, kterou na základě objednávky zajistila společnost P. pro společnost E. (č. l. 101), a dne 29. 3. 2006 společnost P. společnosti E. sdělila, že oprava na čerpací stanici je provedena.
Společnost E. zastoupená jako jednatelem obviněným však předmětnou čerpací stanici nevrátila do domu v L. ulici, odkud ji za účelem opravy jako subdodavatel odňala, ale jak se z dalšího obsahu spisu podává (č. l. 104), uzavřela dne 9. 10. 2006, se společností P. dohodu o zápočtu vzájemných pohledávek týkající se částky 216.659,- Kč, čímž fakticky tuto čisticí stanici předala (“vrátila nepoužitou“) zpět společnosti P.
Nejvyšší soud na základě všech těchto skutečností shledal v souladu s tím, jak již v napadených rozhodnutích učinily oba soudy, že námitkám obviněného nelze vyhověta nelze se ztotožnit s tím, že by obviněný nenaplnil znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Ze všech rozvedených skutkových souvislostí je zcela nepochybné, že obviněný poté, co v přesně nezjištěné době převzal čerpací stanici za účelem reklamační opravy od vlastníka společnost B. d., resp. od některého z vlastníků jeho bytových jednotek, předal ji společnosti P. za účelem opravy, tuto po její opravě avizované mu dne 29. 3. 2006 uvedenému majiteli (vlastníkům bytových jednotek) nevrátil, a použil ji na uhrazení dluhu vůči společnosti P.
Provedeným dokazováním tak bylo dostatečně objasněno a zjištěno jednak to, že vlastníkem předmětné čerpací stanice se stala okamžikem, kdy uhradila dne 3. 1. 2006 kupní cenu společnost H. a po ní, rovněž po uhrazení ceny, společnost B. d., od níž přešlo vlastnictví k čerpací stanici na vlastníky bytových jednotek.
Pro úplnost je potřeba uvést, že skutečnost, že společnost E., zastoupená obviněným, neuhradila přes výhradu vlastnictví (§445 obch. zák.), svému dodavateli čerpací stanice společnosti P. smluvní cenu, způsobila, že se společnost E. nestala vlastníkem této čerpací stanice.
Nesplnění závazku společností E. vůči společnosti P. v neuhrazení kupní ceny, a tedy to, že ji společnost prodala jako nevlastník, nebrání přechodu vlastnictví na společnost H., a poté na společnost B. d. a na vlastníky bytových jednotek. Pro tento případ totiž platí ustanovení §446 obch. zák., podle něhož kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.
Jak bylo shora rozvedeno, ani společnost H., která čerpací stanici odkoupila od společnosti E., tak ani společnost B. d., která ji zakoupila od společnosti H., nemohly vědět a ani nevěděly, že společnost E. tím, že přes výhradu vlastnictví tuto čerpací stanici svému dodavateli neuhradila, není jejím vlastníkem. Je proto zřejmé, že konečný vlastník čerpací stanice, vlastníci bytových jednotek, v případě zakoupení této čerpací stanice byli v dobré víře, čerpací stanice proto do jejich vlastnictví, jak je shora rozvedeno, přešla.
Bylo tak dostatečně objasněno, že obviněný zpronevěřil věc, která mu byla svěřena, protože jako subdodavatel investora (společnosti H.), jemuž jako subdodávku dodal čerpací stanici, v rámci reklamace, tuto za účelem opravy převzal, čímž naplnil znak svěření této věci. Tomuto účelu svěření se však zpronevěřil tím, že místo, aby tuto čerpací stanici opět vrátil po opravě jejímu majiteli, ponechal si ji a umořil jejím prostřednictvím svůj dluh.
Na základě všech těchto zjištění a úvah Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud shledaly, že obviněný skutkem popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil po všech stránkách znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., a to nejen po stránce formální, ale i se zřetelem na společenskou nebezpečnost tohoto činu, jak již vysvětlily ve svých rozhodnutích oba soudy, je trestní represe zcela na místě, a zásada „ultima ratio“ nepřichází do úvahy.
Vzhledem k tomu, že soudy se všemi otázkami právního posouzení činu obviněného v dostatečné míře a v potřebném rozsahu vypořádaly, je použitá právní kvalifikace jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. v souladu se zákonem a námitky obviněného nejsou opodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. července 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová