ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.763.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 763/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. července 2009 o dovolání obviněného A. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 6 To 9/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 5/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2008, sp. zn. 50 T 5/2008, byl obviněný A. M. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, odst. 2 písm. c), h) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák., §29 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák., §42 odst. 1, 2 tr. zák. k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody na 23 roků a šest měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §29 odst. 1 věta třetí tr. zák. soud rozhodl, že doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nepočítá. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit na náhradu škody poškozenému Ing. V. K. částku 2.235,- Kč.
Tento rozsudek napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o trestu. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 6 To 9/2009, bylo jeho odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti označenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájce dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Vytkl, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nesprávně aplikoval ustanovení §29 odst. 2 tr. zák., §33 písm. ch), j) tr. zák. a nevyhodnotil v jeho prospěch všechny polehčující okolnosti. Připomněl, že výrazným způsobem napomohl orgánům činným v trestním řízení při objasňování skutku, za své jednání se poškozenému omluvil a projevil lítost nad spácháním skutku, přičemž dodal, že s poškozeným má nadále korespondenční styk a omluvu učinil i písemně. Obviněný měl za to, že pokud by soud vyhodnotil všechny okolnosti týkající se výměry trestu podle ustanovení §23, §31 a §29 odst. 1 věta třetí tr. zák., nemohl by mu uložit trest ve stanovené výměře. Uložený trest označil za nepřiměřeně přísný, nehumánní, odporující zásadám trestního práva. Upozornil, že podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, zpracovaného znalci v jeho předchozí trestní věci, měla být podmínkou jeho resocializace naprostá abstinence od alkoholu. Ve výkonu trestu žádné protialkoholní léčení nenastoupil a nenastoupil ani žádný resocializační program, protože doposud v zásadě neexistovala žádná detenční zařízení ani jiná obdobná zařízení, která by mu pomohla k úspěšnému návratu do společnosti. Nesouhlasil ani s rozhodnutím soudu, pokud stanovil, že doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se pro účely podmíněného propuštění do výkonu trestu nezapočítává. Samotná skutečnost, že mu byl uložen výjimečný trest, je podle něj mimořádnou a důraznou sankcí a soudem stanovené omezení je nadbytečné. Uvedl, že ustanovení §29 odst. 1 věta třetí tr. zák. bylo aplikováno nesprávně i proto, že od samého počátku trestního stíhání úzce spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a doposud je v písemném kontaktu s panem V. P. i Ing. V. K. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že převážná část námitek obviněného nemůže tvořit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě („rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku“), neboť pokud zákon ve vztahu k výroku o trestu výslovně stanoví dovolací důvod jen podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., resp. podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (upuštění od potrestání) nebo podle §265b odst. 2 tr. ř. (uložení trestu na doživotí), znamená to „a contrario“ tolik, že z jiných než těchto důvodů nelze výrok o trestu dovoláním napadat. Jinak by totiž naznačené námitky proti výroku o trestu, které naplňují dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebo podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. či podle §265b odst. 2 tr. ř., byly zcela pokryty již dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (nesprávné hmotně právní posouzení) a navíc by se to vymykalo povaze dovolání jako mimořádného opravného prostředku.
Jiné hmotně právní posouzení než posouzení skutku [ve smyslu druhé alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] může být nesprávné, pokud se týká některé další otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Skutkovou okolností zakládající ve vztahu k výroku o trestu jiné nesprávné hmotně právní posouzení může být např. otázka, zda byly dva trestné činy (skutky), spáchány ve vícečinném souběhu a zda tedy za okolností uvedených v §35 odst. 2 tr. zák. přichází v úvahu uložení souhrnného trestu za oba trestné činy, nebo zda je mezi nimi vztah recidivy a za každý trestný čin je třeba uložit trest samostatný. Obdobně se jedná o jiné nesprávné hmotně právní posouzení i v případě pochybení při ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu (srovnejte např. rozhodnutí č. 22/2003, č. 36/2004 Sb. rozh. tr.), nikoliv však argument, že soudy ve prospěch obviněného nevyhodnotily všechny polehčující okolnosti.
Výrok o trestu (nejde-li o trest odnětí svobody na doživotí) lze napadnout dovoláním především z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (dovolatelem v daném případě neuplatněného), který se ovšem vztahuje jen k druhu a výměře uloženého trestu, a to v tom smyslu, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští (takové porušení zákona nelze však v uvedeném případě shledat, neboť druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §27 tr. zák. bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, což je situace, která v žádném případě nenastala. nebo byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, což je rovněž situace, která v předmětné trestní věci rovněž nenastala.
Připomněl, že i kdyby výrokem o trestu byla porušena ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu a §31 odst. 1, odst. 2 tr. zák. o obecných zásadách pro ukládání trestu, nebo nebylo přihlédnuto k polehčujícím okolnostem zakotveným v ustanovení §33 tr. zák., není to dovolacím důvodem, pokud byl uložen přípustný druh trestu a pokud jeho výměra byla stanovena v rámci zákonné trestní sazby.
Pokud lze z dovolání obviněného usoudit, že obecně formulovaným argumentem zpochybňuje uložení výjimečného trestu podle §29 odst. 2 tr. zák., státní zástupce konstatoval, že i takto obecně formulovanou námitku lze subsumovat pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S ohledem na toliko obecný způsob, jakým obviněný formuloval svou argumentaci podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., však rovněž poněkud obecněji uvedl, že již soud prvního stupně věnoval potřebnou pozornost otázkám souvisejícím s výměrou trestu odnětí svobody a pečlivě odůvodnil splnění podmínek pro uložení výjimečného trestu, tj. v tomto případě trestu odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let. Ten lze podle §29 odst. 2 tr. zák. uložit pouze tehdy, jestliže stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je velmi vysoký nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena. Soud prvního stupně shledal, že jsou splněny vyžadované podmínky pro uložení výjimečného trestu, jeho závěry sdílel i odvolací soud a není důvod je zpochybnit. Navrhl proto, aby bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z textu dovolání obviněného je zjevné, že jeho námitky směřující proti uložení výjimečného trestu lze rozdělit do dvou kategorií. První z nich představují obecně formulované výhrady proti splnění podmínek pro uložení výjimečného trestu (obviněný vytkl, že soudy nesprávně aplikovaly ustanovení §29 odst. 2 tr. zák.) a proti použití ustanovení §29 odst. 1 věta třetí tr. zák., pakliže soud rozhodl, že doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává. Druhou kategorii námitek pak představují ty, jejichž prostřednictvím dovolatel vytýkal, že uložený výjimečný trest je trestem nepřiměřeně přísným, nehumánním, odporujícím zásadám pro ukládání trestu podle §23 odst. 1 i §31 tr. zák.
Námitky obviněného pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., striktně posuzováno, podřadit nelze. Nejsou námitkami směřujícími proti nesprávnému právnímu posouzení skutku (obviněný nevytkl, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin) a nelze je chápat ani jako námitku vady považované za jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném usnesení odvolacího soudu nespatřoval.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již ostatně rozvedl i státní zástupce ve svém vyjádření.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud má za to, že ačkoliv na výhrady týkající se splnění podmínek pro uložení výjimečného trestu, tj. v tomto případě trestu odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, měl obviněný spíše odkázat prostřednictvím důvodu dovolání obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je třeba se jimi zabývat. Výjimečný trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, o který se v tomto případě jedná, sice samostatným druhem trestu není (jde o trest odnětí svobody), lze jej však uložit jen za trestný čin, u něhož to zákon ve zvláštní části dovoluje (§29 odst. 1 věta druhá tr. zák.), a pouze tehdy, jestliže stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je velmi vysoký nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena (§29 odst. 2 tr. zák.). Je-li podstatou dovolací námitky tvrzení, že obviněnému byl uložen výjimečný trest bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, jde o situaci srovnatelnou s těmi případy, kdy byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
Namítal-li obviněný, že nebyly splněny předpoklady pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody, nelze s ním souhlasit.
Podmínky, za nichž lze uložit výjimečný trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, byly již vyloženy a je zřejmé, že v případě obviněného byly splněny jak v alternativě, že stupeň nebezpečnosti spáchaného trestného činu pro společnost je velmi vysoký, tak v alternativě, že možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena. Přitom není pochyb o tom, obviněnému bylo možno uložit výjimečný trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, poněvadž pachatele trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. c), h) tr. zák. lze podle §219 odst. 2 tr. zák. potrestat odnětím svobody na dvanáct až patnáct let nebo výjimečným trestem.
Námitky, jež byly uplatněny v dovolání, jsou v podstatě shodně s těmi, jež byly obsaženy v odvolání obviněného, a odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádal. Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu se podává, že soud správně vyhodnotil všechny relevantní okolnosti, a jeho závěr, že stupeň nebezpečnosti trestného činu obviněného pro společnost je velmi vysoký a možnost jeho nápravy obzvláště ztížena, se spolehlivě opírá o výsledky provedeného dokazování. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Hodnocením rozhodných kritérií, spoluurčujících závěr o konkrétním stupni nebezpečnosti činu pro společnost, se odvolací soud zabýval a vývody, které učinil, jsou přiléhavé. Upozornil na okolnosti, za nichž byl čin spáchán, způsob jeho provedení. Připomněl, že obviněný čin provedl velmi zákeřným způsobem, když v bytě poškozeného tohoto bez jakýchkoliv předchozích náznaků, nečekaně a zezadu začal škrtit. Během útoku postupoval vůči poškozenému zcela bezohledně, bezcitně, o čemž svědčí ta fáze jeho jednání, kdy po povalení poškozeného na zem začal mu skákat po zádech, bodat nožem do zad a od bodání do těla poškozeného neupustil ani poté, co jej svázal do tzv.“kozelce“, čímž začalo u poškozeného docházet k postupnému dušení. Obviněný, aby účinky způsobené svázáním do „kozelce“ ještě zesílil a znemožnil záchranu života poškozeného, nasadil mu před odchodem na hlavu igelitovou tašku a dveře pokoje s poškozeným i dveře jeho bytu uzamkl. Odvolací soud opodstatněně zdůraznil, že při posuzování stupně společenské nebezpečnosti činu obviněného nemohlo být odhlédnuto od skutečnosti, že při samotném útoku vůči fyzické integritě poškozeného došlo z jeho strany ke kombinaci různých mechanismů, tj. rdoušení, bodání nožem, svázání poškozeného do tzv. „kozelce“, a že jeho čin co do způsobu provedení, deficitu morálního cítění, chladnokrevně založeného násilí vykazuje řadu společných rysů s předchozí trestnou činností obviněného [rovněž trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. ], pro niž již byl potrestán (strana 5 napadeného usnesení).
Nejvyšší soud argumenty odvolacího soudu zcela sdílí a nemá, čím by je mohl relevantně doplnit. Z povahy věci plyne, že na velmi vysoký stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost lze usuzovat především ze souhrnu objektivních okolností (zejména z významu konkrétního dotčeného zájmu chráněného zákonem, ze způsobu provedení činu a jeho následků, z okolností jeho spáchání) a ze subjektivní stránky (zejména z formy a míry zavinění pachatele, jeho pohnutky). Na tyto potřebné aspekty odvolací soud svoji pozornost soustředil a výstižně poukázal právě na ty okolnosti, které byly pro hodnocení stupně nebezpečnosti činu obviněného pro společnost rozhodující a které opodstatňují hodnocení, že okolnosti případu se natolik vymykají obdobným případům trestných činů vraždy, že podstatným způsobem zvyšují stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost na velmi vysoký.
Výtky obviněného, že soudy dostatečně nepřihlédly k jeho doznání, spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a též lítosti nad činem a omluvě poškozenému, nemohou na předchozích závěrech ničeho změnit. Ostatně doznání obviněného a spolupráci s orgány činnými v trestním řízení nelze příliš přeceňovat s ohledem na to, že stop a usvědčujících důkazů bylo tolik, že o jeho vině nevznikly žádné pochybnosti.
Ve vztahu k možnostem nápravy obviněného odvolací soud akcentoval počet předchozích odsouzení obviněného, krátkou časovou návaznost mezi nimi a krátkou dobu, která uplynula od výkonu trestu odnětí svobody, který byl obviněnému uložen za již výše uvedený trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., a opodstatněně vyvodil závěr o výrazném morálním narušení obviněného, o jeho velmi silných sklonech k páchání mimořádně závažné trestné činnosti a obzvláště ztížených možnostech jeho nápravy (strana 4, 5 napadeného usnesení). Shrnul tak okolnosti, na které již upozornil v odůvodnění rozsudku soud prvního stupně. Ten se opíral též o závěry znalce z oboru psychologie, který specifikoval faktory signalizující prognózu velmi nízké vyhlídky na úspěšnou resocializaci s ohledem na výrazný deficit sociálního a mravního cítění, deficit sociální adaptability, dissociální a anetické rysy, dlouhodobě přetrvávající nezdrženlivý vztah k alkoholu. Tyto poznatky dávají i podle názoru dovolacího soudu spolehlivý podklad pro závěr o obzvláště ztížené možnosti nápravy obviněného.
V daných souvislostech nemůže obstát argument obviněného, že společnost nevytvořila dostatečné a přijatelné podmínky jeho resocializace. Ač podmínkou jeho resocializace podle znaleckého posudku zpracovaného v jeho dřívější trestní věci měla být naprostá abstinence od alkoholu, vytkl, že ve výkonu trestu žádné protialkoholní léčení nenastoupil a nenastoupil ani žádný resocializační program, neexistovala ani detenční zařízení. Tyto výhrady obviněného nejsou nikterak relevantní, když podle závěrů znalce z oboru zdravotnictví, psychiatrie, obviněný je schopen abstinovat od alkoholu, regulovat jednou započaté požívání alkoholu, má dostatek vědomí o účincích alkoholu na své jednání, přičemž stavy alkoholové opilosti znalec hodnotil jako projev výhradně nedbalosti osoby obviněného, nikoliv choroby.
Obviněný pokládal za nadbytečné rozhodnutí soudu, že podle §29 odst. 1 věta třetí tr. zák. doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává. I touto jeho výhradou se již zabýval odvolací soud a neshledal ji opodstatněnou. Jde-li o rozhodnutí podle §29 odst. 1 věta třetí tr. zák., zákon neuvádí žádná hlediska, žádné směrnice, v jakých případech má soud takto rozhodnout, jeho předpokládaným účelem je mimo jiné ztížit pachateli možnost jeho podmíněného propuštění z výkonu výjimečného trestu a možnost návratu do občanského života. Přitom, jak správně uvedl i odvolací soud, nelze odhlédnout od konkrétních okolností případu, charakteru osoby obviněného. Právě konkrétní okolnosti případu a osoba obviněného byly těmi skutečnostmi, o které se takové rozhodnutí opírá a v jejichž hodnocení má oporu.
Další skupina výhrad obviněného směřovala proti výměře uloženého trestu, obviněný uložený trest pokládal za nepřiměřeně přísný, nekorespondující se zásadami pro ukládání trestu podle §23 odst. 1, §31 odst. 1 tr. zák., měl za to, že nebylo dostatečně přihlédnuto k polehčujícím okolnostem podle §33 písm. ch), j) tr. zák. Takové vady, jak již bylo vyloženo, však nelze uplatnit s odkazem na žádný z důvodů dovolání uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Ačkoliv tyto námitky obviněného nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., dovolací soud pro úplnost poznamenává, že odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení přesvědčivě vyložil, jakými úvahami se řídil, ponechal-li i výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně beze změny. V konkrétním případě jej nelze vnímat jako trest extrémně přísný a zjevně nepřiměřený.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. července 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková