ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.769.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 769/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2009 o dovolání obviněné D. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 8 To 20/2009, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 143/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné D. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 3 T 143/2008, byla obviněná D.H. uznána vinnou, že:
„1) dne 19. 6. 2008 v 01.08 hod. zaslala z telefonického účastnického čísla na tísňovou linku Městské policie Praha zprávu ve znění: „na k. v casinu H. u autobusu jsou 3 bomby, vybouchnou za 15 minut“,
2) dne 19. 6. 2008 v 03.24 hod. zaslala z telefonického účastnického čísla na tísňovou linku Městské policie Praha zprávu ve znění: „Na s. n. v herne jsou 3 bomby které za 45 minut vybuchnou je to poslední varovani mafie“,
3) dne 19. 6. 2008 v 04.09 hod. zaslala z telefonického účastnického čísla na tísňovou linku Městské policie Praha zprávu ve znění: „Asi jste me nerozumely, jsem nasranej. vlak do p. ve 4.24 na s. n. vybuchne, dal jsem tam 3 bomby – mafian“.
4) dne 19. 6. 2008 v 06.33 hod. zaslala z telefonického účastnického čísla na tísňovou linku Městské policie Praha zprávu ve znění: „V ulici m. p. h. p. je nekde pod balkonama ulozena bomba, která vybuchne v 7h-mafie“,
5) dne 19. 6. 2008 v 17.16 hod. zaslala z telefonického účastnického čísla na tísňovou linku Městské policie Praha zprávu ve znění: „Dnes v 18 hodin na vlakovem nadrazi h. vybuchne bomba – mafie“,
6) dne 19. 6. 2008 v 19.56 hod. zaslala z telefonického účastnického čísla na tísňovou linku Městské policie Praha zprávu ve znění: „ve 21 hod v odchodním centru jak je t. na s. jsou schovane 4 bomby které vybuchnou po 5 minutach, hledejte mafie“,
7) dne 19. 6. 2008 v 21.11 hod. zaslala z telefonického účastnického čísla na tísňovou linku Městské policie Praha zprávu ve znění: „panove vy jste na a. a ja zatím umistil 6 bomb na b. m. vybouchnou presne ve 2 h mafie“,
8) dne 19. 6. 2008 v 22.38 hod. zaslala z telefonického účastnického čísla na tísňovou linku Městské policie Praha zprávu ve znění: „Panove vy jste odjeli z obchodaku z a. a ja jsem sem prisel a dal sem 3 bomby mate 30 minut mafian“,
přičemž si byla vědoma toho, že veškerá učiněná oznámení, jež odesílala z různých míst v P. a jinde, jsou nepravdivá, a ve všech případech byla policií na základě těchto oznámení učiněna příslušná opatření, spočívající ve vyklizení a prohledání objektů,
a tohoto jednání se dopustila přesto, že byla pro trestný čin šíření poplašné zprávy podle §199 odst. 1, 2 tr. zákona odsouzena trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 1 T 76/2003, v právní moci dne 9. 12. 2003, k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl původně podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let, přičemž následně byl trest přeměněn na nepodmíněný trest odnětí svobody, který vykonala dne 11. 7. 2007“ .
Takto zjištěné jednání obviněné D.H. soud právně kvalifikoval jako trestný čin šíření poplašné zprávy podle §199 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák. a uložil jí podle §199 odst. 3 tr. zák. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon ji podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. jí uložil trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu Motorola. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí uložil povinnost nahradit některým poškozeným způsobenou škodu, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. některé poškozené odkázal s uplatněnými nároky (resp. jejich zbytky) na řízení ve věcech občanskoprávních.
Pro úplnost je zapotřebí dodat, že stejným rozsudkem soud prvního stupně podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby druhou obviněnou Z. L., neboť dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že žalované skutky spáchala tato obžalovaná.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná D. H. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 8 To 20/2009, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněná ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasila a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Jaroslavy Šafránkové podala proti němu dovolání, které opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčena, že jde o rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že se plně ztotožnil jak se skutkovými závěry, které učinil nalézací soud, tak s právním hodnocením skutku soudem prvního stupně, který její jednání po právní stránce posoudil jako pokračující trestný čin šíření poplašné zprávy podle §199 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák., když dovodil, že sdělila policejnímu orgánu poplašnou zprávu, která byla nepravdivá, ač věděla, že zpráva je nepravdivá, a že může vyvolat opatření vedoucí k nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa.
Nesprávné právní posouzení skutku dovolatelka spatřovala v nesprávném výkladu a aplikaci ustanovení §199 odst. 2 tr. zák., neboť skutkem, který byl soudem zjištěn, nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty jmenovaného trestného činu. Namítla především, že objektivní stránkou trestného činu podle §199 odst. 2 tr. zák. je jednání, spočívající ve sdělení zprávy uvedené v odstavci 1 tohoto ustanovení, a to mj. policejnímu orgánu, nebo jinému státnímu orgánu. Jak totiž nalézací soud zjistil, zasílala výhrůžné SMS na tísňovou linku Městské policie Praha, kterou však v žádném případě nelze považovat za policejní orgán, tím méně orgán státní ve smyslu §199 odst. 2 tr. zák., ani ve smyslu žádných jiných zákonů platných v České republice. Městská policie Praha je zřízena obecně závaznou vyhláškou Hlavního města Prahy č. 5/1992, přičemž vydání takovéto obecně závazné vyhlášky patří do samostatné působnosti obce podle §35 zákona č. 120/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“). Z toho pak dovodila, že u městské policie, resp. obecní policie obecně se nejedná o výkon působnosti přenesené, a proto ji nelze považovat za orgán státní, jak by tomu mohlo případně teoreticky být, kdyby byla zřizována v působnosti přenesené, nikoliv samostatné.
Obviněná dále namítla, že není-li pojem policejní orgán definován v trestním zákoně, je nutno vycházet z jeho zakotvení a používání v rámci celého prvního řádu České republiky. Definice policejního orgánu je uvedena například v ustanovení §12 odst. 2 tr. ř., podle něhož se policejními orgány rozumějí pouze orgány Policie České republiky. Taktéž všechny ostatní zákony považují za policejní orgány pouze orgány Policie České republiky, která je orgánem státním. Je proto přesvědčena, že policejním orgánem ve smyslu ustanovení §199 odst. 2 tr. zák. není městská policie, jejíž příslušníci jsou strážníci, a která je orgánem obce, tedy územní samosprávy, nikoliv orgánem státním. Z těchto důvodů není naplněn některý ze znaků skutkové postaty trestného činu, a proto se nemůže jednat o trestný čin a trestnost nemůže být dána.
Dovolatelka je rovněž přesvědčena, že odvolací soud tím, že se ztotožnil s právním posouzením skutku nalézacím soudem, který podřadil jednání, pro které byla odsouzena, pod skutkovou podstatu §199 odst. 2 tr. zák. a dospěl k závěru, že Městská policie Praha je policejním orgánem, se dopustil nedovoleného extenzivního výkladu citovaného ustanovení, resp. podmínek trestnosti uvedených v předmětné skutkové podstatě. Tím také porušil čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V závěru svého podání obviněná navrhla (aniž citovala konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadený rozsudek (správně mělo být usnesení) Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 8 To 20/2009, spolu s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 3 T 143/2008, zrušil a vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (dále jen „státní zástupkyně“), která nejprve zopakovala dovolací argumentaci a poté uvedla, že uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná naplnila právně relevantní námitkou, pokud namítla, že skutek tak, jak je popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku, nenaplňuje zákonného znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byla uznána vinnou, respektive nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty žádného trestného činu, a to proto, že nesdělila „policejnímu orgánu“ poplašnou zprávu, neboť tuto sdělila Městské policii Hlavního města Prahy, který je orgánem města.
Státní zástupkyně dále uvedla, že obviněná byla uznána vinnou trestným činem šíření poplašné zprávy podle §199 odst. 2, 3 písm. a) tr. zák., a to pro tu variantu trestného jednání, která spočívala v tom, že sdělila policejnímu orgánu poplašnou zprávu, která byla nepravdivá, ač věděla, že zpráva je nepravdivá a že může vyvolat opatření vedoucí k nebezpečí vážného znepokojení, alespoň části obyvatelstva nějakého místa a čin spáchala opětovně. Uplatněnou námitku obviněné považovala za zjevně neopodstatněnou, neboť je přesvědčena, že její trestné jednání prokazatelně naplňuje veškeré zákonné znaky skutkové podstaty jmenovaného trestného činu. V té souvislosti zdůraznila, že z úkolů obecní policie, které jsou jí obecně stanoveny zákonem č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obecní policii“), vyplývá, že tato spolupracuje v rozsahu stanoveném zákonem nebo zvláštním právním předpisem právě s Policií České republiky. S ohledem na skutečnost, že obecní policie podle §2 písm. a) citovaného zákona přispívá k ochraně a bezpečnosti osob a majetku, přičemž právě uvedené hodnoty byly jednáním obviněné ohroženy, bylo zcela zřejmé, že Městská policie Hlavního města Prahy se spojí s Policií České republiky, k čemuž také došlo, přičemž ve všech případech byla touto (státní) policií na základě předmětných oznámení učiněna příslušná opatření spočívající ve vyklizení a prohledání objektů. Obviněná tedy zprostředkovaně sdělila policejnímu orgánu nepravdivou poplašnou zprávu, přičemž skutečnost, že tak učinila prostřednictvím Městské policie Hlavního města Prahy, nemůže mít na její trestní odpovědnost tak zásadní vliv, jak se sama domnívá. Obecní policie je, stejně jako Policie České republiky, orgánem prosazování práva a v rámci svých povinností a kompetencí, pokud přijme zprávu, kterou prostřednictvím SMS šířila obviněná, zcela zřejmě o tom musí vyrozumět Policii České republiky, která je dále oprávněná (případně ve spolupráci s městskou policií) konat kroky k odstranění hrozícího nebezpečí.
Státní zástupkyně proto uzavřela, že obviněná bezpochyby šířila nepravdivou poplašnou zprávu, která vyvolala opatření vedoucí k nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa. Jelikož zvolenou právní kvalifikaci jejího trestního jednání považovala za naprosto přiléhavou, v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněná v jeho rámci namítala, že soudem zjištěným jednáním nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu šíření poplašné zprávy podle §199 odst. 2 tr. zák., neboť Městskou policii Praha nelze považovat za policejní orgán, příp. jiný státní orgán ve smyslu tohoto ustanovení.
Takovou výhradu Nejvyšší soud sice považoval za relevantně uplatněnou, současně však shledal, že je zjevně neopodstatněná.
V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu šíření poplašné zprávy podle §199 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo úmyslně způsobí nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa tím, že rozšiřuje poplašnou zprávu, která je nepravdivá. Takového trestného činu podle §199 odst. 2 tr. zák. se dopustí pachatel, který zprávu uvedenou v odstavci 1, ač ví, že je nepravdivá a může vyvolat opatření vedoucí k nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa, sdělí podniku nebo organizaci nebo jinému státnímu orgánu anebo hromadnému informačnímu prostředku, a podle odst. 3 písm. a) citovaného ustanovení pachatel, spáchá-li čin uvedený v odstavci 2 opětovně.
Objektem tohoto trestného činu je zájem státu na ochraně obyvatelstva před vyvoláním vážných obav na základě rozšiřování nepravdivých poplašných zpráv. Novela trestního zákona (provedená zákonem č. 175/1990 Sb.) pozměnila formulaci tohoto ustanovení tak, aby bylo možné náležitým trestním postihem reagovat na stále častější výskyt takových nepravdivých oznámení (zpravidla o uložení časované nálože, která bude přivedena k výbuchu). Jde o novelu, která je prakticky v nezměněné podobě (jedinými změnami byla v odstavci 2 změna slova „bezpečnostnímu“ na „policejnímu“ a slova „až na dvě léta“ byla nahrazena slovy „na šest měsíců až tři léta“ – srov. zákon č. 290/1993 Sb.) platná a účinná i v současné době a nejinak tomu bylo i v době spáchání posuzovaného činu obviněnou.
Jde o úmyslný trestný čin (§4 tr. zák.). Pachatel si musí být přinejmenším vědom toho, že zpráva je nepravdivá a poplašná a že tím, že ji sdělí některému ze subjektů uvedených v zákoně, může způsobit následek zákonem předpokládaný, a být s tím srozuměn [postačí tedy i úmysl eventuální ve smyslu §4 písm. b) tr. zák.]. Ve vztahu k zákonnému znaku opětovně podle odst. 3 písm. a) §199 tr. zák. však postačí nedbalost [srov. §6 písm. b) tr. zák.].
Výkladem formálních zákonných znaků poplašná zpráva , která je nepravdivá a může vyvolat opatření vedoucí k nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa , není nutné blíže se zabývat, neboť dovolatelka svým podáním jejich naplnění nikterak nezpochybnila. Stejně tak není zapotřebí věnovat pozornost výkladu pojmu státní orgán , byť obviněná v dovolání s odkazem na zákon o obcích argumentovala tím, že městská policie takovým orgánem není. Z tzv. právní věty odsuzujícího rozsudku se totiž podává, že soud prvního stupně dovodil, že dovolatelka nepravdivou poplašnou zprávu sdělila policejnímu orgánu .
Ve vztahu k obviněné a k jí relevantně uplatněné námitce je však významná otázka, zda zasláním takové zprávy prostřednictvím SMS Městské policii Praha se mohla trestného činu šíření poplašné zprávy podle §199 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák. dopustit, resp. zda městskou (obecní) policii lze považovat za policejní orgán ve smyslu ve smyslu odstavce 2 uvedeného ustanovení trestního zákona. Protože soudy nižších stupňů se ve svých rozhodnutích této otázce vůbec nevěnovaly (srov. jen paušální úvahy o právní kvalifikaci jednání obviněné na str. 7 odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a na str. 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu), je třeba zaměřit pozornost na ni právě na tomto místě.
K výkladu pojmu policejní orgán judikatura prakticky neexistuje a komentář k trestnímu zákonu (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, str. 1198) odkazuje pouze na zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 283/1991 Sb.“). [V této souvislosti je vhodné poznamenat, že v současné době platný zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, nabyl účinnosti teprve dne 1. 1. 2009, tedy až poté, co obviněná posuzovaný trestný čin spáchala (dne 19. 6. 2008), takže jej v dané věci nelze aplikovat.]
Jelikož podle §1 odst. 1 zák. č. 283/1991 Sb. Policie České republiky je ozbrojeným bezpečnostním sborem České republiky, podle odst. 2 plní úkoly ve věcech vnitřního pořádku a bezpečnosti a další úkoly v rozsahu a způsobem stanoveným právními předpisy, a podle §2 zákona (mimo jiné) chrání bezpečnost osob a majetku, spolupůsobí při zajišťování veřejného pořádku, a byl-li porušen, činí opatření k jeho obnovení, vede boj proti terorismu, odhaluje trestné činy a zjišťuje jejich pachatele, koná vyšetřování o trestných činech, nelze pochybovat o tom, že jde o policejní orgán ve smyslu §199 odst. 2 tr. zák.
Trestní zákon, přestože pojem policejní orgán na několika místech používá [srov. například §7 odst. 3 písm. b), §8 odst. 3 písm. b), §66 písm. b), §163b, §175a odst. 2 a další], jeho definici neobsahuje. Ta je ale obsažena v ustanovení §12 odst. 2 tr. ř., podle něhož policejními orgány se rozumějí útvary Policie České republiky . Jde ovšem o předpis procesní, v němž je citované ustanovení podřazeno pod název „výklad některých pojmů“ a navazuje na §12 odst. 1, který stanoví, že orgány činnými v trestním řízení se rozumějí soud, státní zástupce a policejní orgán . [K tomu je vhodné poznamenat, že ustanovení §12 odst. 2 tr. ř. současně vymezuje, že některé další orgány mají (v řízení o trestných činech určitých osob nebo o určitých trestných činech) postavení policejního orgánu (Inspekce Policie České republiky, pověřené orgány Vojenské policie, Vězeňské služby České republiky, Bezpečnostní informační služby, Úřadu pro zahraniční styky a informace, pověřené celní orgány).]
Je tak zřejmé, že ani z ustanovení §12 odst. 2 tr. ř. jednoznačný závěr o tom, zda městskou (obecní) policii je možno považovat za policejní orgán ve smyslu §199 odst. 2 tr. zák., učinit nelze. Výše zmíněná dovolací argumentace obviněné však není přijatelná, neboť citované ustanovení vytváří pouze legislativní zkratku pro potřeby trestního řádu a trestního řízení. Definici policejního orgánu ve smyslu tohoto ustanovení proto nelze přímo a striktně vztahovat na všechna ustanovení trestního zákona (případně jiných zákonů), v nichž je použit tento pojem (srov. příklady shora), neboť takový výklad by byl příliš restriktivní.
Při řešení nastíněné problematiky je proto dále zapotřebí věnovat pozornost jednak tomu, jakým způsobem zákon vymezuje postavení městské (obecní) policie a její úkoly, a jednak takovému výkladu zákona, který odpovídá smyslu a účelu předmětného ustanovení trestního zákona a vede k jeho správné aplikaci.
Podle §1 odst. 1 zákona o obecní policii ve znění účinném v době, kdy se obviněná činu dopustila, obecní policie je orgánem obce, který zřizuje a zrušuje obecní zastupitelstvo obecně závaznou vyhláškou, a podle §1 odst. 2 zabezpečuje místní záležitosti veřejného pořádku v rámci působnosti obce a plní další úkoly, pokud tak stanoví tento nebo zvláštní zákon. Podle §1 odst. 4 obecní policie spolupracuje v rozsahu stanoveném tímto zákonem nebo zvláštním právním předpisem s Policií České republiky a podle jeho §2 při zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku a plnění dalších úkolů podle tohoto nebo jiného zákona zejména a) přispívá k ochraně a bezpečnosti osob a majetku, b) dohlíží na dodržování pravidel občanského soužití, c) přispívá v rozsahu stanoveném tímto nebo jiným zákonem k bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, d) odhaluje přestupky a jiné správní delikty, e) upozorňuje fyzické a právnické osoby na porušování obecně závazných právních předpisů a činí opatření k nápravě. [Po přijetí tzv. doprovodného zákona č. 274/2008 Sb. byly s účinností od 1. 1. 2009 úkoly obecní policie upřesněny a především rozšířeny.]
Při srovnání úkolů Policie České republiky podle §2 zák. č. 283/1991 Sb. a úkolů obecní policie podle §2 zákona o obecní policii, zejména pak úkolu Policie České republiky chránit bezpečnost osob, majetku a veřejný pořádek na straně jedné, a úkolu obecní policie při plnění dalších úkolů přispívat k ochraně a bezpečnosti osob a majetku [srov. §2 písm. a) zákona o obecní policii], lze dovodit, že ve výše naznačeném směru (i při zohlednění rozdílné územní působnosti) jsou úkoly obou těchto složek v zásadě totožné. I to by bylo možno považovat za okolnosti, které by mohly svědčit pro závěr, že policejním orgánem ve smyslu §199 odst. 2 tr. zák. je rovněž útvar obecní policie podle zákona o obecní policii.
Pokud jde o výklad zákona, který by odpovídal smyslu a účelu ustanovení §199 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák. o trestném činu šíření poplašné zprávy a vedl by k jeho správné aplikaci, je třeba nejprve v obecné rovině uvést, že právní teorie v zásadě rozlišuje (podle metod a způsobů výkladů) jazykový výklad (provádí se na základě zjištění smyslu slov a vět podle gramatických, morfologických a syntaktických pravidel), logický výklad (spočívá v tom, že smysl normy se zjišťuje pomocí pravidel formální logiky), systematický výklad (smysl normy se zjišťuje srovnáním s jinými právními normami, v souvislosti s širším celkem, s celým zákonem), historický výklad (smysl normy vysvětluje z okolností, za nichž vznikla, a v souvislosti s cílem, který sledovala) a teleologický výklad (smysl a funkci právní normy vysvětluje v souvislosti se společenskými a sociálními podmínkami a potřebami, v nichž se má norma realizovat). Přitom platí, že žádnou z těchto metod výkladu nelze používat výlučně nebo izolovaně, poněvadž všechny metody jako celek tvoří součást myšlenkového postupu směřujícího k zjištění pravého smyslu právní normy.
Při takovém komplexním přístupu proto nelze vyčlenit a naprosto izolovaně použít pouze jazykový výklad (právě na něm však obviněná své dovolací argumenty implicitně vystavěla), neboť jde o jedinou metodu výkladu, která by jejímu tvrzení mohla svědčit. Všechny ostatní metody výkladu ale již svědčí o opaku. To je zřejmé nejen z logického a systematického výkladu předmětného zákonného ustanovení, ale především z výkladu historického a teleologického. Již výše byly zmíněny příčiny, pro které došlo v roce 1990 k významné novelizaci ustanovení §199 tr. zák., jež směřovala k rozšíření a zpřísnění postihu pachatelů trestného činu šíření poplašné zprávy. Vždyť tento trestný čin do novely provedené zákonem č. 175/1990 Sb. znal jen základní skutkovou podstatu (odpovídající současnému odstavci 1) a vůbec neobsahoval tzv. kvalifikované skutkové podstaty (obsažené nyní v odstavcích 2 a 3). Pokud po uvedené novele postihuje v odstavci 2 i pachatele, který sdělí nepravdivou poplašnou zprávu třeba jen podniku nebo organizaci , bylo by absurdní vyčleňovat z možného postihu pachatele, jenž sdělí takovou informaci „toliko“ útvaru obecní policie. Vždyť právě obecní policie je orgánem povolaným k tomu, aby v oblasti své působnosti přispíval k ochraně a bezpečnosti osob a majetku, jak již bylo výše akcentováno.
Lze tak učinit spolehlivý závěr, že policejním orgánem ve smyslu §199 odst. 2 tr. zák. je i útvar obecní policie podle zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů.
Správnosti takového závěru ostatně nasvědčuje i zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který nabude účinnosti dne 1. 1. 2010. Podle jeho ustanovení §357 odst. 2 se totiž trestného činu šíření poplašné zprávy dopustí ten, kdo zprávu uvedenou v odstavci 1 nebo jinou nepravdivou zprávu, která je způsobilá vyvolat opatření vedoucí k nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa anebo bezdůvodnou záchrannou práci integrovaného záchranného systému sdělí soudu, orgánu Policie České republiky, orgánu státní správy, územní samosprávy, nebo jinému orgánu veřejné moci, právnické osobě, fyzické osobě, která je podnikatelem, anebo hromadnému informačnímu prostředku.
Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací námitka obviněné, že pokud zaslala z mobilního telefonu nepravdivou poplašnou zprávu na tísňovou linku (navíc určenou pro příjem oznámení od neslyšících) Městské policie Praha, nedopustila se posuzovaného trestného činu, neboť uvedený útvar obecní policie nelze považovat za policejní orgán ve smyslu §199 odst. 2 tr. zák., je naprosto lichá.
Protože Nejvyšší soud přisvědčil správnosti právního závěru soudů nižších stupňů (byť blíže neodůvodněného), že obviněná zjištěným jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu šíření poplašné zprávy podle §199 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák., její zjevně neopodstatněné dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. července 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a