ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.775.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 775/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. srpna 2009 o dovolání obviněného V. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. 8 To 503/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 43 T 5/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 43 T 5/2008, byl obviněný V. P. uznán vinným trestnými činy útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §155 odst. 2, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na tři roky.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti výroku o vině i trestu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. 8 To 503/2008, byl podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §221 odst. 1 tr. zák., trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl podle §202 odst. 1, §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na tři roky.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný označených trestných činů dopustil tím, že dne 27. 7. 2007 kolem 23.00 hodin v P., Ch., před budovou č. na parkovišti obchodního centra C. Č. M. úmyslně najel osobním motorovým vozidlem zn. Volkswagen Golf, stříbrné barvy, na kpt. M. M., který byl ve službě a byl oblečen do civilního oděvu (příslušníka Policie České republiky, Správy P., odboru pro odhalování závažné obecné kriminality) a který se jej spolu s dalšími policisty přítomnými na místě pokoušel zadržet v souvislosti s jinou trestnou činností, když předtím policisté přítomní na místě prokázali svoji příslušnost k Policii České republiky hlasitým opakovaným zvoláním „Policie!“, přičemž na tohoto policistu obviněný najel tak, že jej nabral přední částí vozidla na kapotu, kde policista narazil svým tělem do čelního skla vozidla a poté byl odhozen vozidlem na vozovku a obviněný z místa činu ujel, přičemž si byl vědom, že svým jednáním poškozenému M. M. může ublížit na zdraví.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti všem jeho výrokům. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Nesprávné právní posouzení skutku spatřoval především v tom, že na jeho jednání mělo být aplikováno ustanovení o nutné obraně jakožto okolnosti vylučující protiprávnost činu ve smyslu §13 tr. zák. Odvolací soud podle něho zcela v rozporu se zjištěným skutkovým stavem uvedl, že „obviněný nebyl fakticky nijak ohrožen, že dvě osoby, které přistoupily k jeho vozidlu, nebyly nijak ozbrojeny, z žádných důkazů nevyplývá, že by prováděly takovou činnost, z níž by bylo možno dovozovat obavy, že by mohl být zabit či mu mělo být odcizeno vozidlo“. Dovolatel poukazoval na nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry. V této souvislosti argumentoval zejména výpověďmi zasahujících policistů; svědek T. G. mimo jiné uvedl, že „šel k vozidlu křížem k řidiči, ... a chytil za kliku dveří u řidiče“, svědek M. M. vypověděl, že „kolega se rozběhl ke dveřím řidiče a začal na něj křičet, ale v ruce nic neměl...“ Obviněný vytkl, že odvolací soud se těmito skutečnostmi nezabýval. Tvrdil, že svým jednáním nejenže nenaplnil zákonné znaky trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., ale nelze v něm spatřovat ani znaky trestných činů ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., byť ve stadiu pokusu, ani výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Argumentoval, že je zcela vyloučeno, aby mohl být srozuměn s tím, že zcela cizí osoby, které se rychle přiblížily na osamělém parkovišti, za tmy, přímo k jeho vozidlu, dokonce chytaly za kliku dveří jeho vozu a překonávaly tak poslední překážku, která bránila cizím osobám dostat se do prostoru vozidla, mu nechtějí ublížit, popř. odcizit mu vozidlo, jak nesprávně dovodil odvolací soud. Měl za to, že činností těchto osob se mohl cítit reálně ohrožen, resp. že by mu mohla být způsobena újma na zdraví či majetku. Poukázal na to, že oba trestné činy, jimiž byl uznán vinným, jsou trestnými činy úmyslnými, ale toto zavinění - ať už ve formě úmyslu přímého, nebo eventuálního - prokázáno nebylo. Uzavřel, že napadené rozhodnutí nedostálo požadavkům, aby bylo mimo rozumnou pochybnost prokázáno, že se dopustil úmyslného protiprávního jednání.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil, aby zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu, a aby soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného konstatoval, že napadené rozhodnutí se otázkou zavinění dostatečně zabývalo, přičemž soud vycházel z komplexního důkazního základu, nikoli pouze z důkazů vytržených ze souvislostí a tendenčně interpretovaných, jak činí dovolatel. Podtrhl zjištění soudu, že obviněný se nemohl cítit jednáním zasahujících policistů v civilu nijak ohrožen na zdraví či životě ani na majetku, takže nepřipadá v úvahu na jeho jednání aplikovat ustanovení o nutné obraně, jak dovolatel marginálně uváděl. Skutečnému dění na místě činu, jak bylo zjištěno soudem, odpovídá spíše snaha obviněného vymanit se z dosahu osob, které přistoupily k jeho vozidlu, když z jejich verbálních vyjádření zjistil, že by se mělo jednat o zákrok policie. Jinou věcí je zjištění, že zasahující policisté svůj zákrok z formálního hlediska nezvládli a nebyli schopni se vizuálně prokázat příslušností k Policii České republiky – v tomto ohledu je možné mít za správný závěr odvolacího soudu, že obviněnému není možno klást za vinu úmyslné napadení příslušníka policie ve službě. Jednání obviněného spočívající v tom, že se rozjel proti jedné z osob, která se přiblížila k jeho automobilu, nepokusil se jí vyhnout a naopak do ní narazil způsobem popsaným ve výroku rozhodnutí, nelze posoudit jinak, než že se z jeho strany jednalo o úmyslný (vědomý) útok proti tělesné integritě jiného člověka, přičemž si jednak musel být vědom většího počtu osob přítomných na místě činu a sledujících jeho chování, jednak rovněž musel být srozuměn s možností, že osobě, do níž najíždí osobním vozidlem, způsobí újmu na zdraví. Právní posouzení skutku v dovoláním napadeném rozsudku považoval za správné. Dodal, že námitky proti způsobu hodnocení důkazů soudem jsou z pohledu deklarovaného dovolacího důvodu irelevantní. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná především otázka, zda se obviněný jednání, které mu je kladeno za vinu, dopustil za podmínek nutné obrany.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.
Trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejností přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů.
Podle §13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že soud považoval za naplněné jednak znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jinému úmyslně ublížil na zdraví, tohoto jednání se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo, jednak zákonné znaky trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., spočívající v tom, že se dopustil veřejně a na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného.
Jakkoliv by mohla být tzv. skutková věta výroku o vině rozsudku odvolacího soudu k vystižení právě těch zákonných znaků, které jsou z hlediska použité právní kvalifikace relevantní, formulována pregnantněji, dovolací soud nepochybuje o tom, že ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky právě těchto trestných činů.
Soud prvního stupně v podstatě shodná skutková zjištění obsažená ve výroku o vině kvalifikoval jednak jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., jednak jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Odvolací soud, který bezezbytku přitakal správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně, se s těmito právními závěry neztotožnil. V odůvodnění rozsudku vyložil, že policejní zásah na parkovišti před O. C. Č. M. byl proveden sice policisty ve službě, avšak ti nebyli jako příslušníci Policie České republiky nijak výrazně označeni. Zásah byl proveden vozidly bez označení POLICIE, byl realizován policisty v civilním oděvu a jediným znakem, jímž by bylo možno dovodit, že se jednalo o zásah policie, bylo zvolání „Policie!“. Sami policisté potvrdili, že třetí osoba nemohla dovozovat, že se jedná skutečně o policisty, nebyl předložen či ukázán služební průkaz. Odvolací soud uzavřel, že nebylo prokázáno, že obviněný za dané situace mohl být fakticky srozuměn s tím, že osoby, které se přiblížily k jeho vozidlu a které použily zvolání „Policie!“, jsou skutečně službu konající policisté, provádějící policejní zákrok. Pro absenci zavinění nebyl proto shledán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. Současně ale konstatoval, že obviněný nebyl fakticky nijak ohrožen, dvě osoby, které přistoupily k vozidlu, nebyly ozbrojeny, z žádných důkazů nevyplývá, že by prováděly takové činnosti, z nichž by již bylo dovozovat obavy, že by mohl být zabit či mu mělo být odcizeno auto. Pakliže obviněný na tyto osoby najel, byl srozuměn s tím, že poškozenému M. M. může způsobit újmu na zdraví. Styl jízdy a bezohlednost obviněného takový závěr potvrzují. Jednání obviněného tak podle názoru odvolacího soudu vykazuje přinejmenším znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §221 odst. 1 tr. zák., jehož se obviněný dopustil v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák. Není totiž pochyb o tom, že najetím vozidla na člověka může být způsobeno zranění, přičemž nestalo-li se tak, bylo to mimo jiné ovlivněno i připraveností poškozeného a jeho pohotovou reakcí. Odvolací soud odmítl, že by v jednání obviněného bylo možno spatřovat nutnou obranu či krajní nouzi. Protože se obviněný dopustil jednání majícího povahu výtržnosti spočívající v napadení jiného před na místě zakročujícími policisty (i v dalším poblíž stojícím vozidle) a na veřejném parkovišti, byl uznán vinným též trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. (strany 6, 7 rozsudku).
Obviněný s právním názorem odvolacího soudu nesouhlasil a namítl, že nemohl být uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. pro nedostatek protiprávnosti a nebezpečnosti jeho jednání pro společnost, odvolávaje se na stav nutné obrany ve smyslu §13 tr. zák., a též úmyslného zavinění podle §4 písm. b) tr. zák. Jeho výhrady však nelze akceptovat.
K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě uvažovat o nutné obraně, a tedy i o vyloučení trestnosti činu osoby, jež odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, je třeba splnit dva základní předpoklady obsažené v ustanovení §13 tr. zák. Podle prvního z nich musí jít o útok na zájem chráněný trestním zákonem, který v době obranného jednání přímo hrozí nebo trvá. Za zájem chráněný trestním zákonem se obecně považují společenské vztahy a hodnoty uvedené zejména v §1 tr. zák. Konkrétní chráněný zájem je pak blíže promítnut do skutkové podstaty příslušného trestného činu, jehož spáchání ze strany útočníka hrozilo, a to v podobě objektu jako zákonného znaku takového trestného činu. Pokud jde o bezprostřední hrozbu nebo trvání útoku, buď je zde důvodný předpoklad útoku následujícího bezprostředně za hrozbou, anebo útok již započal a stále probíhá. Útok tedy ještě nesmí být ukončen ani krátkodobě přerušen, protože nutnou obranu lze použít proti útočníkovi jen do doby, pokud trvá útok na zájem chráněný trestním zákonem. O nutné obraně tudíž nelze uvažovat za situace, kdy útok ještě bezprostředně nehrozí ani nezačal, nebo pokud je útok již dokončen. Druhým předpokladem, který musí být současně splněn při závěru o existenci nutné obrany, je zákonný požadavek, aby obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pojem „způsob útoku“ v sobě zahrnuje nejen způsob provedení útoku, nýbrž i osobu útočníka, jeho úmysl a vlastnosti, prostředky použité k tomuto útoku apod. (srov. Šámal P., Púry F., Rizman S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 124). Přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel. Na druhou stranu ale nelze zaujmout zcela subjektivistický přístup založený jen na představách bránící se osoby; vždy je nutno celou situaci posuzovat a hodnotit komplexně a v celém jejím vývoji v konkrétním čase a na konkrétním místě.
Útok musí skutečně existovat; jestliže reálný útok chybí, obránce se však domnívá, že útok přímo hrozí nebo trvá, jde o tzv. domnělou (putativní) nutnou obranu. Ta se právně hodnotí jako pozitivní skutkový omyl o podmínkách vyloučení trestní odpovědnosti, který vylučuje pachatelovo zavinění ve formě úmyslu a vědomé nedbalosti (obránce neví, že nejde o skutečný protiprávní útok, domnívá se, že takový útok jako podmínka trestnosti je dán, a snaží se domnělý útok odvrátit). Pokud by však obránce zhodnotil danou situaci nesprávně vlastní vinou, tedy sice nevěděl, že nejde o protiprávní útok, ale vzhledem k okolnostem případu a osobním poměrům o tom vědět měl a mohl, přichází v úvahu jeho zavinění ve formě nevědomé nedbalosti, a mohl by být trestně odpovědný za nedbalostní trestný čin. Nedbalost tady záleží v tom, že pachatel nerozpoznal správně situaci, a podle okolností a osobních poměrů měl a mohl rozpoznat, že jde o útok zdánlivý, domnělý (viz též Nutná obrana. Josef Kuchta. Masarykova univerzita. Brno 1999. str. 132).
Odvolací soud výstižně shrnul, jakými úvahami byl veden, vyloučil-li, že obviněný jednal v nutné obraně. Správně zdůraznil, že jednání policistů rozhodně nelze označit za přímo hrozící či trvající útok proti životu, zdraví či majetku obviněného. Pakliže obviněný tomuto závěru oponoval tvrzením, že „za situace, kdy se dvě cizí osoby za tmy, na opuštěném parkovišti přiblížily přímo k jeho vozidlu, aniž by bylo prokázáno, že jsou službu konající policisté, a jednoznačně se snažily dostat dovnitř auta, bezpochyby prováděly takové činnosti, ze kterých mohl dovozovat, že je reálně ohrožen, resp. že by mu mohla být způsobena újma na zdraví či majetku“, nejde o výhradu vážně zpochybňující závěr, že nelze objektivně hovořit o přímo hrozícím či trvajícím útoku policistů. Z povahy těchto námitek se naznačuje, že obviněný spíše předkládá k řešení, zda se nejedná o tzv. putativní nutnou obranu, navíc ovšem s přihlédnutím k okolnostem, které nekorespondují výsledkům dokazování.
Obviněný dovozuje, že měl důvod cítit se reálně ohrožen na svém zdraví či majetku též proto, že cizí osoby rychle se blížící na osamělém parkovišti za tmy k jeho vozidlu dokonce chytaly za kliku od jeho vozu (cloumaly jí), a tak překonávaly poslední možnou překážku, která jim bránila dostat se do prostoru vozidla. Dovolací soud nezpochybňuje, že k posuzovanému jednání došlo v pozdních hodinách – kolem 23.00 hodin, na spoře osvětleném parkovišti před obchodním centrem, při nepatrném provozu vozidel. Třebaže odvolací soud neshledal spolehlivě prokázáno, že obviněný věděl o tom, že osoby, které se blížily k jeho vozidlu, z nichž jedna opakovaně volala „policie“, aniž jinak zřetelně prokázaly svoji příslušnost k policii, jsou skutečně policisté při výkonu své pravomoci, nelze jejich počínání ani z pohledu subjektivního vnímání obviněného hodnotit jako přímo hrozící útok proti zájmům chráněným trestním zákonem. Takový závěr není podporován ani obviněným zdůrazňovaným „chytáním“ či „cloumáním“ kliky ode dveří jeho vozidla. Obviněný v daných souvislostech odkazoval na výpovědi svědků M. M. a T. G., z nichž ale rozhodně nevyplývá taková povaha jejich jednání, která by u obviněného mohla vzbudit obavu z jemu hrozícího útoku.
Svědek M. M.v hlavním líčení vypověděl, že když se blížili společně s policistou T. G. k osvětlenému vozidlu obviněného, zvolal T. G. opakovaně „policie“, načež řidič vozidla dal zpátečku, couval asi 3 – 4 metry, pak chvíli zastavil, zařadil jedničku, chvíli vozidlo podržel a pustil je přímo proti němu. Vyskočil do vzduchu, udělal parakotoul, spadl mu na čelní sklo, odrazil se od vozidla, upadl na zem a vozidlo odjelo. Uvedl též, že vozidlo mohlo úplně vycouvat, parkoviště je široké, mohlo ho také objet a že když řidič začal s vozidlem ujíždět, T. G. se rozběhl k vozidlu, snažil se otevřít mu dveře (č. l. 188). T. G., slyšen jako svědek, vylíčil situaci tak, že přicházejíce k vozidlu společně s M. M. zakřičel „policie“, v tu chvíli vozidlo začalo couvat, znovu zakřičel, vozidlo couvalo 2 – 3 metry, načež prudce vyrazilo dopředu, ale jeho nezachytilo. Potvrdil, že se snažil chytit kliku vozidla, ale to se mu nepodařilo, jen viděl, jak vozidlo nabírá kolegu a ten se přehoupl přes kapotu, zaslechl zvuk, jako když praskne sklo. Dodal, že auto prudce vyrazilo, velkou rychlostí jelo přes nějaký ostrůvek a zmizelo. I podle jeho názoru mohl pachatel z místa vycouvat, otočit a jet jinudy (č. l. 189).
Soudy obou stupňů označily výpovědi svědků za věrohodné a ani dovolací soud nemá žádný důvod jejich přesvědčivost zpochybnit. Obviněný svoji vinu nejdříve zcela popřel, tvrdil, že on na parkovišti ve vozidle vůbec nebyl, proto je třeba jeho výpověď i nyní uplatněnou obhajobu hodnotit obezřetně. Stěží může být přesvědčivé jeho sdělení, že se obával útoku cizích mužů, zvláště když jeden z nich cloumal klikou dveří jeho vozidla, když podle výpovědí svědků se sice T. G. neúspěšně snažil otevřít dveře u řidiče, ale stalo se tak až v době, kdy již obviněný z místa ujížděl. Měl-li by skutečně obavu o svůj život, zdraví či majetek, nic mu nebránilo, aby parkoviště urychleně opustil způsobem, který svědci také naznačovali. Zvolil-li po krátkém zacouvání přímou, razantní a bezohlednou jízdu automobilem proti neozbrojeným svědkům, pak jeho jednání zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá všem rozhodným okolnostem, charakterizujícím způsob zákroku svědků. Hovořit za této situace o putativní nutné obraně, natož pak nutné obraně, je zcela nepřiléhavé.
Dovolací soud sdílí názor státního zástupce, že skutečnému dění na místě činu odpovídá spíše snaha obviněného vymanit se z dosahu osob, které přistoupily k jeho vozidlu, když z jejich verbálního projevu zjistil, že by se mělo jednat o zákrok policie. Třebaže policisté nebyli schopni vizuálně prokázat svoji příslušnost k policii (odvolací soud se nezabýval otázkou, zda a za jakých okolností by přicházelo v úvahu prokázání se ústním prohlášením „policie“ ve smyslu §10 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů), rozjel-li se obviněný svým osobním vozidlem proti jedné z osob blížících se k němu způsobem popsaným v rozsudku odvolacího soudu, nelze než souhlasit se závěrem, že se jednalo o vědomý útok proti tělesné integritě jiné osoby provedený agresivním, bezohledným způsobem před dalšími osobami sledujícími jeho počínání. Odvolací soud se otázkou zavinění obviněného ve vztahu k pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §221 odst. 1 tr. zák., jejíž naplnění obviněný zvláště zpochybnil, zabýval a přesvědčivě poukázal na styl jízdy obviněného, jeho bezohlednost, z nichž dovozoval, že musel být jednoznačně srozuměn s tím, že poškozenému může způsobit újmu na zdraví a že tedy jednal minimálně v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák. Dovolací soud je taktéž přesvědčen, že obviněný si vzhledem ke konkrétním okolnostem musel být vědom, že v důsledku jeho útoku může dojít ke způsobení újmy na zdraví, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Poznamenává však, že se zřetelem ke způsobu provedení činu nebylo od věci zvažovat ani eventuální úmysl ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví. Dalším úvahám neseným v tomto směru však brání zákaz reformationis in peius.
Skutek obviněného byl opodstatněně právně kvalifikován jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §221 odst. 1 tr. zák. spáchaný v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. srpna 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková