ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.781.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 781/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2009 o dovolání obviněného V. V. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 6 To 94/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 43 T 157/2008, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 6 To 94/2009, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 43 T 157/2008.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k novému projednání a rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 43 T 157/2008, byl obviněný V. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„od roku 2004 nejméně do 31. října 2007, zejména v bydlišti matky dítěte, v P., L., M., kam za synem, docházel, opakovaně v jeho přítomnosti zejména hrubě slovně napadal jeho matku A. V., vyhrožoval násilím jí i jeho staršímu bratrovi, vyvolával a inscenoval hysterické scény, nevhodně a vulgárně se vyjadřoval ohledně sexu, jak ve vztahu k matce, tak obecně, a tato dlouhou dobu již trvající situace má nepochybně negativní dopad na psychiku nezletilého, kterého neustále zatahuje do svých sporů s matkou a které sám převážně vyvolává, zejména ve smyslu emoční lability a ohrožen je tak i celkový zdravý vývoj nezletilého, který je obecně vnímavější k těmto negativním podnětům a může vést ve svém důsledku i ke zcela nevědomému osvojování si negativních návyků spočívajících zejména v hrubém, vulgárním, agresivním a podobném jednání, čemuž je nezletilý tímto úmyslným jednáním otce dlouhodobě vystavován“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. a uložil mu podle §217 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil a podle §60a odst. 2 tr. zák. mu stanovil zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu probačního pracovníka. Současně mu uložil podle §60a odst. 3 tr. zák. přiměřenou povinnost podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy zaměřeného na osvojení a posílení sebekontroly a sebeovládání a programu psychologického poradenství.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 6 To 94/2009, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Choděry podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel v prvé řadě namítal, že ve výroku rozsudku nebyl dostatečně popsán skutek takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný se skutkem jiným. Dále pak uvedl, že trestný čin, jímž byl uznán vinným, je trestným činem poměrně závažným už s ohledem na stanovenou trestní sazbu (6 měsíců až 5 let odnětí svobody), a proto k naplnění materiální stránky jeho skutkové podstaty je třeba i přiměřené společenské nebezpečnosti ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. V daném případě je však přesvědčen, že potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost jeho jednání ještě nevykazuje. V tomto přesvědčení jej utvrdila argumentace uvedená příkladmo v Komentáři k trestnímu zákonu (C. H. Beck, 5. přepracované vydání, 2003), podle níž znak vydání poškozeného nebezpečí zpustnutí je naplněn v případě, osvojuje-li si osoba mladší 18 let v důsledku jednání pachatele takové návyky, povahové rysy, sklony a zájmy, které zpravidla vedou k morálnímu úpadku jednotlivce a k neschopnosti usměrňovat způsob svého života v souladu s obecnými morálními zásadami občanské společnosti (např. propadnutí alkoholu nebo drogám, promiskuitnímu chování, úmyslnému páchání trestné činnosti nebo osvojení si škodlivých návyků ohrožujících tělesné nebo duševní zdraví a další vývoj – zneužívání léků či záškoláctví).
Při srovnání těchto drastických případů jednání a následků s jednáním, jehož se měl podle zjištění soudů dopustit, je dovolatel přesvědčen, že materiální znak odsouzeného trestného činu nemohl být naplněn, neboť z jeho strany šlo o jednání nepoměrně a nesrovnatelně méně závažné a nezl. méně zatěžující. Nezletilý jeho jednáním nijak poškozen nebyl, žádné následky u něho nenastaly (i soud prvního stupně dospěl k závěru, že jeho jednání pouze mohlo v budoucnu vést ke zcela nevědomému osvojování si negativních návyků). Způsob, jímž se měl trestného činu dopustit, byl minimálně společensky nebezpečný, jeho chování a vyjadřování se o sexu před nezletilým nebylo nikterak závažné, nebylo to něco, s čím by se nezletilý setkal poprvé, o čem by někdy nehovořil se svými vrstevníky nebo nevnímal z jiných zdrojů. Pokud jde o průvodní okolnosti, ty byly způsobeny neurovnanými porozvodovými vztahy mezi ním a matkou nezletilého A. V. Místo a čas, kdy k jednání došlo, byl zcela standardní, stejně jako prostředí. Žádné další negativní vlivy rovněž dány nebyly, on sám je osobou požívající v běžném slova smyslu dobré pověsti.
Obviněný rovněž zpochybnil závěr soudů, že trestný čin spáchal úmyslnou formou. Tvrdil, že jeho úmyslem rozhodně nebylo ubližovat poškozenému nezl., kterého má rád a o styk s ním, jemuž jeho matka brání, usiluje v dlouhodobém občanskoprávním sporu. V tomto směru připustil nejvýše nevědomou nedbalost, protože nepředpokládal a nemohl předpokládat, že by jeho jednání mohlo mít vliv právě na poškozeného, navíc v míře takové, jakou dovodily soudy. Pohnutkou, kterou byl veden při svém jednání, byl jeho záměr přimět matku nezletilého A. V. k obnovení soužití a urovnání vzájemných vztahů, nikoliv snaha svést poškozeného ze zdárného vývoje a v tomto vývoji ho ohrožovat.
V závěru svého podání obviněný požádal Nejvyšší soud, aby podle §265m tr. ř. po zrušení napadeného usnesení Městského soudu v Praze a podle §265k tr. ř. po zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 sám rozhodl rozsudkem tak, že jej podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostí.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (dále jen „státní zástupce“) a uvedl v něm, že jej shledal ve významné části důvodným. Ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku lze sice zjistit, že se dovolatel závadového jednání vůči poškozenému dopustil v časovém úseku od roku 2004 nejméně do 31. října 2007, a že se tak stalo opakovaně, nicméně z ní ani přibližně nevyplývá, v kolika případech to skutečně bylo. Ze skutkové věty tak nevyplývá, zda počet těchto incidentů za období téměř 4 roků byl natolik vysoký, aby to podstatně zvyšovalo nebezpečnost činu pro společnost ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. a zda lze tyto incidenty považovat za pokračování v páchání činu po delší dobu.
Státní zástupce dále uvedl, že nelze vyslovit závěr, že skutková věta je v plném souladu s větou právní, a že právní kvalifikace skutku též podle §217 odst. 3 písm. b) tr. zák. je přiléhavá. Za nepřesvědčivý považoval i závěr soudu o úmyslném spáchání činu. I když je nepochybné, že obviněný se svého aktivního jednání dopustil úmyslně, lze jeho (byť i nepřímý) úmysl jen stěží dovodit ve vztahu k vyvolání ohrožení výchovy poškozeného. Je totiž nepochybné, že vůči poškozenému žádnou zášť neměl, a že jeho faktickým cílem byla matka poškozeného A. V. Nelze proto než akceptovat obhajobu obviněného, že nepředpokládal, že by poškozenému mohl způsobit nebezpečí jakéhokoliv duševního traumatu. (Toto však z hlediska právní kvalifikace skutku považoval za bezvýznamné, neboť tento skutek lze spáchat i z nedbalosti.)
Oproti tomu státní zástupce uvedl, že nelze akceptovat námitku dovolatele o nenaplnění znaku vydání poškozeného nebezpečí zpustnutí. Dovolatelem citovaný Komentář k trestnímu zákonu sice výslovně uvádí jiné příklady zpustnutí, nežli je tomu v dovolávané věci, nicméně nebezpečí vývinu negativního vzorce chování, vyznačujícího se hrubostí, agresivitou a vulgaritou vůči jiným osobám je ohrožením srovnatelným s dovolatelem citovanými příklady zpustnutí (např. požívání alkoholu či drog, promiskuita, záškoláctví). Proto nelze ani přisvědčit námitce obviněného o nedostatku nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák.
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265k odst. 1 tr. ř. vyhověl a aby z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud zrušením ztratila svůj podklad, a věc podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k novému projednání a rozhodnutí. Současně upozornil, že navrhované rozhodnutí lze učinit podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání souhlasil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku, jímž byl dovolatel uznán vinným a byl mu uložen trest §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. totiž nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný podal dovolání s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V tomto směru Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky, které dovolatel ve svém podání formuloval, jsou pod uplatněný dovolací důvod podřaditelné. Jelikož současně neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
Z hlediska napadených rozhodnutí a v dovolání relevantně uplatněných námitek je významná především otázka, zda zjištěný skutek, jímž byl obviněný soudem prvého stupně uznán vinným, vykazuje všechny zákonné znaky trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. (zejména po subjektivní stránce a z hlediska naplnění materiálních znaků), či nikoliv.
Při posuzování otázky, zda takto uplatněné námitky jsou důvodné, Nejvyšší soud musel vzít rovněž v úvahu, že podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Aniž by bylo zapotřebí znovu připomínat zjištěný skutek (ten je popsán již výše), je třeba uvést, že podle tzv. právní věty odsuzujícího rozsudku soud prvního stupně považoval za naplněné ty formální znaky trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., které spočívaly v tom, že úmyslně vydal osobu mladší než osmnáct let nebezpečí zpustnutí tím, že ji sváděl k nemravnému životu a v páchání takového činu pokračoval po delší dobu.
V návaznosti na to je dále třeba alespoň v obecné rovině uvést, že jmenovaného trestného činu se dopustí, kdo vydá, byť i z nedbalosti, osobu mladší než osmnáct let nebezpečí zpustnutí tím, že ji svádí k zahálčivému nebo nemravnému životu, a v páchání takového činu pokračuje po delší dobu.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádné výchově osob mladších osmnácti let, která má být vedena v souladu se zásadami morálky občanské společnosti. Předmětem útoku mohou být jen osoby mladší osmnácti let.
Znak vydání nebezpečí zpustnutí je naplněn, osvojuje-li si osoba mladší osmnácti let v důsledku jednání pachatele škodlivé návyky, povahové rysy, příp. sklony a zájmy, které zpravidla vedou k morálnímu úpadku jednotlivce a k neschopnosti usměrňovat způsob jeho života v souladu s obecnými morálními zásadami občanské společnosti. Zpravidla se bude jednat o působení pachatele, v důsledku kterého vzniklo reálné nebezpečím, že osoba mladší osmnácti let a) propadne alkoholu nebo drogám, b) bude se chovat promiskuitně nebo se živit prostitucí, popř. vést jiný parazitní způsob života, c) bude opakovaně nebo soustavně páchat úmyslné trestné činy, přestupky nebo jinak narušovat občanské soužití, nebo d) osvojí si jiné škodlivé návyky, zájmy nebo sklony, které vážně ohrožují její tělesné nebo duševní zdraví anebo její další vývoj (např. může jít o zneužívání léků, ale i záškoláctví, apod.).
Zpustnutím se mimo jiné rozumí též propadnutí alkoholismu nebo jiné drogové závislosti, přičemž nemusí jít jen o omamné a psychotropní látky vedené v §195 a v přílohách č. 1 až 7 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů. Může jít i o jiné látky, pokud návyk na jejich požívání vede k hlubším poruchám lidské psychiky a osobnosti, takže i propadnutí tomuto druhu toxikomanie lze považovat za zpustnutí (srov. přiměř. rozhodnutí publikované pod č. 11/1984 Sb. rozh. trest.).
Sváděním (k nemravnému životu) je nejen přímé vyzývání, ať slovem nebo skutkem, nýbrž i takové jednání pachatele před osobou mladší osmnácti let, které může u ní, a to i při jejím pasivním chování, vyvolat takové zájmy a návyky, které zpravidla vedou k zahálčivému nebo nemravnému životu (děti totiž napodobují chování dospělých, a to i neuvědoměle). Nezáleží na tom, zda osoba mladší osmnácti let již před takovým jednáním pachatele nemravný život vedla, poněvadž jednání pachatele v ní tyto negativní návyky utvrzuje a posiluje (k tomu srov. například rozhodnutí publikované pod č. 65/1999 Sb. rozh. trest.). Z povahy věci je zřejmé, že musí jít o úmyslné jednání, které se podobá návodu a svou povahou musí být způsobilé nepříznivě ovlivnit osobu mladší osmnácti let.
Nemravným životem se rozumí život vedený v rozporu se zásadami morálky, zahrnují se sem různé vnější projevy a návyky, které často i přesahují pouze morální pravidla a dostávají se do rozporu se zájmy chráněnými trestními předpisy (např. trestná činnost různého druhu, prostituce, alkoholismus, narkomanie, nedodržování zásad hygieny apod.).
Znak po delší dobu je vykládán jako doba trvající řádově v týdnech či v měsících.
Po subjektivní stránce lze tento trestný čin spáchat jak úmyslným jednáním (§4 tr. zák.), tak i z nedbalosti (§5 tr. zák.). Zavinění pachatele se přitom musí vztahovat na všechny znaky tohoto trestného činu, včetně věku ohrožené osoby i skutečností, které jsou způsobilé ovlivnit způsob života takové osoby (zahálčivý život nebo nemravný život) a konečně i na hrozící důsledky pro její další život (nebezpečí zpustnutí). Jak už bylo uvedeno shora, v případě svádění (k zahálčivému nebo nemravnému životu) však musí jít o úmyslné jednání. (Blíže viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1281 až 1289.)
Pro úplnost je třeba poznamenat, že podrobnějším výkladem dalších zákonných pojmů zahálčivý život, či umožnění vést (zahálčivý život) nebylo nutné se zabývat, neboť soudy nezjistily, že by je obviněný svým jednáním měl naplnit.
V neposlední řadě je nutné zmínit, že o trestný čin (obecně) se jedná jedině tehdy, jsou-li v konkrétním případě naplněny nejen formální, ale i materiální podmínky trestnosti činu. Právní závěry stran materiální stránky projednávaného činu přitom musí vycházet z jednotlivých kritérií pro stanovení konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost.
Podle §3 odst. 4 tr. zák. stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Dále platí, že podle §88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle praxe soudů již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, jak je určován v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák., ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (k tomu srov. rozhodnutí č. 34/1976 Sb. rozh. trest.).
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ je třeba připomenout, že soudy obou stupňů založily závěr o dovolatelově vině trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. na shora popsaných skutkových zjištěních (která dovolací soud z důvodů shora rozvedených nikterak nezpochybňuje), jichž se měl obviněný dopouštět v období od roku 2004 nejméně do 31. října 2007 , přičemž se tak mělo stát opakovaně . Zatímco o takto vymezeném konci jednání dovolatele nevznikají žádné pochybnosti, nemůže tomu tak být stran vymezení jeho počátku. Termín „od roku 2004“ je značně neurčitý a nelze z něho usoudit, zda se jím míní počátek uvedeného roku, jeho polovina nebo dokonce jeho konec. To ovšem současně znamená, že v odsuzujícím rozsudku nebylo přesně vymezeno, zda obviněný se trestné činnosti dopouštěl v prvním krajním případě tři roky a deset měsíců, nebo v druhém krajním případě jen necelé tři roky.
Obdobně ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku, ale ani z jeho odůvodnění nevyplývá (a to ani přibližně), v kolika případech k závadovému jednání obviněného vůči nezletilému poškozenému skutečně došlo. Absence takového údaje vzbuzuje pochybnost nejen o tom, zda se obviněný jmenovaného trestného činu dopustil za podmínek pokračování ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák., ale také o tom, zda z hlediska ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. šlo o takovou okolnost, která pro svou závažnost podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost a odůvodňovala použití též tzv. kvalifikované skutkové podstaty. Přitom i to jsou okolnosti, na základě kterých soud posuzuje (vedle okolností dalších) rovněž otázku zavinění pachatele na trestném činu.
Podle ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. se pokračováním v trestném činu rozumí jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Tato definice (zakotvená do trestního zákona až novelou č. 290/1993 Sb.) je v souladu s výkladem tohoto pojmu v právní nauce i soudní praxi. Již v minulosti bylo judikaturou vymezeno, že rozhodujícím znakem pokračování v trestném činu je, že jednotlivé útoky, z nichž každý naplňuje znaky téhož trestného činu, jsou po subjektivní stránce spojeny jedním a týmž záměrem v tom smyslu, že pachatel už od počátku zamýšlí aspoň v nejhrubších rysech i další útoky a že po objektivní stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru (srov. rozh. č. 3/1972 Sb. rozh. trest.), přičemž jednotlivé útoky jsou charakterizovány stejnorodým způsobem provedení a časovou souvislostí (srov. rozh. č. 27/1977 – I., č. 15/1996 - II. a další Sb. rozh. trest.).
Jelikož v dané věci má význam především hledisko času, je vhodné dále zmínit, že pojem „blízká časová souvislost“ dosud nebyl judikaturou jednoznačně (např. v týdnech či měsících) vymezen. V každém jednotlivém případě je však třeba komplexně posuzovat všechny jeho okolnosti a jim odpovídající formální znaky vymezené v §89 odst. 3 tr. zák. Obecně přitom platí, že čím delší je celková doba pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných a čím závažnější (intenzivnější) tyto útoky jsou, tím delší může být i doba mezi nimi, aniž by to bránilo závěru, že jde o pokračování v trestném činu (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 32/2004 Sb. rozh. trest.).
V daném případě se však soud prvního stupně a posléze ani soud odvolací uvedenými hledisky vůbec nezabývaly. Za této situace a při zjištění, že k popsanému jednání dovolatele mělo docházet v poměrně rozsáhlém období (srov. shora), právě absence určení, v kolika případech a v jakém období (alespoň přibližně) se tak mělo stát, brání učinit spolehlivý závěr, že jednotlivé dílčí útoky, jichž se měl obviněný dopustit, jsou spojeny takovou „blízkou časovou souvislostí“, která by svědčila o pokračování v trestném činu ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák. Pokud by totiž mezi jednotlivými dílčími útoky byla delší časová přetržka (řádově několik měsíců), uvedená podmínka blízké časové souvislosti předpokládaná citovaným ustanovením by nebyla dána. To by však současně znamenalo, že jednání dovolatele by nemohlo být posouzeno jako jediný trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. Pokud by taková časová přetržka byla nalézacím soudem zjištěna, jednalo by se o dva takové trestné činy (v případě více časových přetržek o několik takových trestných činů), spáchaných třeba jen v jejich základních skutkových podstatách (k možným procesním problémům při těchto alternativách srov. dále).
Právě uvedené skutečnosti měly, mají a především v budoucnu budou mít význam i pro úvahy soudu (prvního a příp. též druhého stupně) o tom, zda z hlediska ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. jde o takové okolnosti, která pro svou závažnost podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost a odůvodňují použití též tzv. kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 3 písm. b) §217 tr. zák. Obecně totiž platí, že k vyšší trestnosti nestačí pouhé naplnění formálních znaků okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, poněvadž zároveň musí být vždy splněn materiální předpoklad, tj. podstatně zvýšený stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost (srov. rozhodnutí č. 34/1982 Sb. rozh. trest.). Zmíněný stupeň přitom není nikdy dán materiálním významem jen jedné, byť i závažnější okolnosti, nýbrž je určován celým komplexem všech okolností případu (§3 odst. 4 tr. zák.), včetně těch, které leží mimo skutkovou podstatu trestného činu. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto přihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, tedy nebude-li odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 36/1963, 4/1965, 34/1976, 26/1994 Sb. rozh. trest.).
Jestliže soudy obou stupňů v daném případě těmto skutečnostem nevěnovaly ve svých rozhodnutích dostatek pozornosti, nelze ani jednoznačně uzavřít, že jednání obviněného skutečně podstatně zvyšovalo nebezpečnost činu pro společnost ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák., aby byla plně odůvodněna jimi použitá právní kvalifikace jako trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. Soud prvního stupně v tomto směru v odůvodnění odsuzujícího rozsudku pouze paušálně uvedl, že obviněný svým jednáním „naplnil všechny zákonné znaky podle §3 tr. zákona, tedy znak formální …, stejně jako znak materiální v podobě společenské nebezpečnosti činu, která je v tomto případě dána porušením zájmu společnosti na ochraně zdravého duševního vývoje mládeže …“ (srov. stranu 7 odůvodnění rozsudku). Sdílnější nebyl ani soud odvolací, který poté, co pochválil obvodní soud, že se „… velice pečlivě a podrobně zabýval otázkou, zda jednání obviněného … naplňuje znaky skutkové podstaty zažalovaného trestného činu“ , pouze konstatoval, že „s ohledem na dobu, po jakou si takto obviněný počínal, obvodní soud nepochybil, pokud jeho jednání kvalifikoval jako trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák.“ (srov. stranu 3 odůvodnění jeho usnesení).
Obdobně se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích v potřebné míře nevěnovaly ani subjektivní stránce jednání obviněného. Soud prvního stupně (zřejmě při vědomí formulace tzv. právní věty odsuzujícího rozsudku – srov. výše) sice dovodil zavinění obviněného „… nejméně ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák.“ , což však odůvodnil dílem slovy zákona a dílem obdobně jako materiální znak (viz shora), že „… věděl, že svým jednáním … může způsobit porušení či ohrožení zájmu společnosti na ochraně zdravého vývoje mládeže, … a pro případ, že takové porušení či ohrožení způsobí, s tím byl srozuměn“ (srov. stranu 7 odůvodnění jeho rozsudku). Odvolací soud kromě obecného pozitivní zhodnocení úvah nalézacího soudu (opět srov. výše) nic bližšího k otázce zavinění obviněného neuvedl (srov. stranu 3 odůvodnění jeho usnesení).
Bude proto na soudu prvního (a příp. i druhého) stupně, aby při novém rozhodování ve věci věnovaly náležitou pozornost rovněž subjektivní stránce jednání obviněného a ve svých rozhodnutích je přesvědčivým způsobem vyložily. Především nalézací soud musí mít na paměti to, co dovolací soud uvedl v rámci obecného vymezení subjektivní stránky jednání pachatele v předcházející části tohoto usnesení. Pokud by totiž znovu dospěl k závěru, že obviněný svého nezletilého syna sváděl k nemravnému životu , musel by znovu dovodit, že tak činil úmyslně ve smyslu §4 písm. a) nebo b) tr. zák.
V této souvislosti je třeba zmínit tu část vyjádření státního zástupce, v níž považoval za nepřesvědčivý závěr soudu o úmyslném spáchání činu dovolatelem. Jakkoliv nepochyboval o tom, že obviněný se svého aktivního jednání dopustil úmyslně, pochybnost již vyslovil o jeho (byť i nepřímém) úmyslu ve vztahu k vyvolání ohrožení výchovy poškozeného, když upozornil na to, že vůči poškozenému žádnou zášť neměl, a že jeho faktickým cílem byla matka poškozeného A. V. Z toho pak dovodil, že nelze než akceptovat obhajobu obviněného, že nepředpokládal, že by poškozenému mohl způsobit nebezpečí jakéhokoliv duševního traumatu.
Přestože státní zástupce hned v následující větě nesprávně uvedl, že toto je však z hlediska právní kvalifikace skutku za bezvýznamné, neboť tento skutek lze spáchat i z nedbalosti (k tomu viz předcházející argumentaci), neměl by především soud prvního stupně při úvahách o zavinění obviněného tento fakt přehlédnout. Sám totiž zjistil, že dovolatel primárně „… hrubě slovně napadal … A. V., vyhrožoval násilím jí i jeho staršímu bratrovi, vyvolával a inscenoval hysterické scény, nevhodně a vulgárně se vyjadřoval ohledně sexu, jak ve vztahu k matce, tak obecně …“ , což (až sekundárně) mělo „… negativní dopad na psychiku nezletilého, kterého neustále zatahuje do svých sporů s matkou a které sám převážně vyvolává, zejména ve smyslu emoční lability a ohrožen je tak i celkový zdravý vývoj nezletilého, který je obecně vnímavější k těmto negativním podnětům a může vést ve svém důsledku i ke zcela nevědomému osvojení si negativních návyků spočívajících zejména v hrubém, vulgárním, agresivním a podobném jednání, čemuž je nezletilý tímto úmyslným jednáním otce dlouhodobě vystavován“ (srov. skutkovou větu rozsudku). Tím spíš se bude muset ve svém novém rozhodnutí při posuzování subjektivní stránky jednání dovolatele přesvědčivě vypořádat s uvedenou námitkou, že cílem jeho jednání byla matka jeho nezletilého syna, když vůči němu samotnému žádnou zášť necítil, a proto ani nepředpokládal, že by mu mohl způsobit nebezpečí duševního traumatu.
Namítal-li konečně obviněný, že jeho jednání zjištěné soudy obou stupňů nenaplnilo především z materiálního hlediska zákonný znak vydání osoby mladší osmnácti let nebezpečí zpustnutí , je zapotřebí uvést, že i s touto otázkou se bude muset nalézací soud při svém novém rozhodování vypořádat. Aniž by Nejvyšší soud v tomto směru a v tomto stadiu řízení chtěl (a mohl) činit jakékoliv (třeba jen předběžné) závěry, stačí v obecné rovině odkázat na výše rozvedené úvahy o stupni nebezpečnosti činu pro společnost (§3 odst. 4, §88 odst. 1 tr. zák.) a zdůraznit, že pokud dovolatel ve svém podání citoval jednotlivé příklady zpustnutí obsažené v (také již citovaném) Komentáři k trestnímu zákonu, které jsou odlišné od situace v souzené věci, jedná se o příklady pouze demonstrativní, které zdaleka nemohou postihnout celou (mnohdy i těžko představitelnou) škálu negativního jednání pachatele vůči osobě mladší osmnácti let. Proto při zjištění, že chování obviněného mělo „... negativní dopad na psychiku nezletilého, … zejména ve smyslu emoční lability a ohrožen je tak i celkový zdravý vývoj nezletilého, … a může vést ve svém důsledku i ke zcela nevědomému osvojení si negativních návyků spočívajících zejména v hrubém, vulgárním, agresivním a podobném jednání“ , by bylo možné reálně uvažovat, že již šlo o ohrožení srovnatelné s případy zpustnutí uvedené ve zmíněném Komentáři k trestnímu zákonu. Pak by ovšem nebylo možno přisvědčit námitce obviněného o nedostatku nebezpečnosti jeho činu pro společnost ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák.
Všechny až dosud uvedené skutečnosti svědčí pro závěr, že nejen soud odvolací, ale před ním již soud prvního stupně se náležitě nevypořádal s otázkou přiléhavé právní kvalifikace jednání obviněného a v důsledku toho učinil rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Existují totiž zásadní pochybnosti o tom, že skutek, tak jak byl po provedeném dokazování zjištěn nalézacím soudem a shledán správný i soudem odvolacím, naplňuje všechny zákonné znaky trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným. Pak ovšem bylo třeba dovolateli přisvědčit v argumentaci, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl naplněn.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 6 To 94/2009, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 43 T 157/2008. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 9, neboť již jeho rozhodnutí trpí shora popsanými vadami.
Rozhodnutím Nejvyššího soudu se tak věc vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně. Na něm proto bude, aby ze všech hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, doplnil dosud provedené dokazování (zejména k prokázání toho, od kterého měsíce či ročního období roku 2004 až do nejméně 31. 10. 2007 došlo k závadovému jednání obviněného vůči nezletilému a v kolika případech se tak mělo stát), a poté skutek, pro který je obviněný stíhán, přesně vymezil, ve skutkové větě jej pregnantně popsal a především bezchybně právně posoudil (přitom musí dbát ustanovení §265s odst. 1 tr. ř.). Učiněné závěry pak musí náležitě odůvodnit (odůvodnění jeho nového rozhodnutí musí odpovídat požadavkům obsaženým v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., event. §134 odst. 2 tr. ř.). Za předpokladu, že by soud ve věci opět rozhodl odsuzujícím rozsudkem a obviněného znovu uznal vinným trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., bude nezbytné, aby způsob jednání obviněného vyjádřený v tzv. skutkové větě výroku rozsudku odpovídal soudem nově zjištěnému skutkovému stavu věci a zároveň byl plně v souladu s tzv. právní větou výroku (srov. §120 odst. 3 tr. ř.).
Pokud jde o možnost (přípustnost) odstranění vytýkaných vad, je závěrem třeba připomenout, že Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích (např. v usnesení ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, či v usnesení ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 687/2006) podrobněji zabýval otázkou zákazu reformationis in peius a konstatoval, že za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného podle citovaného ustanovení je nutno považovat každou změnu v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje situaci obviněného a přímo se ho dotýká. Změna k horšímu se může projevit ve skutkových zjištěních, v právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v druhu a formě ochranného opatření atp. Zákaz reformationis in peius však není možno chápat tak, že z podnětu odvolání (popř. dovolání) podaného výlučně ve prospěch obviněného nelze doplnit popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném rozhodnutí o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, a to o takové okolnosti, které dosud nebyly v tzv. skutkové větě výroku o vině dostatečně vyjádřeny a popř. nejsou ani rozvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tedy pokud použitá právní kvalifikace přichází v úvahu, avšak popis skutkových okolností, které ji odůvodňují, není dostatečně výstižný a přesný, nic nebrání v jeho doplnění a upřesnění tak, aby všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, popsaný skutek náležitě vyjadřoval. Takovéto doplnění rozhodných skutkových zjištění totiž samo o sobě nijak nezhoršuje postavení obviněného, pokud se tím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním byl uznán vinným, nezpřísňuje právní kvalifikace ani uložený trest apod.
Jelikož v dané věci Nejvyšší soud rozhodoval jen na podkladě opravného prostředku (dovolání) podaného obviněným, platí pro další řízení po zrušení napadeného rozhodnutí zákaz reformationis in peius (265s odst. 2 tr. ř.). To je třeba zdůraznit pro případ, že by nalézací soud po doplnění dokazování zjistil, že mezi jednotlivými dílčími útoky obviněného je jedna či více časových přetržek, které by jej mohly vést k úvaze, že žalované jednání by mohlo být posouzeno jako několik trestných činů ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. Takový výrok by pochopitelně byl v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius. Na druhé straně by tak tomu nemělo být v případě, pokud by soud první stupně jednání obviněného právně kvalifikoval jako několik trestných činů ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. (tedy jen v jejich základních skutkových podstatách).
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. července 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a